Jak je to dlouho co o míru začal mluvit i náš generálprezident? Teď už to vypadá, jako by mluvil o míru odjakživa. Jak je to dlouho, co Foltýn přestal mluvit o tom, jak mimořádně levně porazíme Rusko? Kdy jsme se dozvěděli, že síť plynovodů, které Hýkela koupil, je zadlužená a k ničemu, protože žádný tranzit plynu se konat nebude? Kdy přesně přišel ten den, kdy všichni houfně přiznali, že Rusové na Donbasu nezadržitelně postupují, protože Ukrajincům dochází i ta munice, kterou Fiala slíbil, ale tím ji zdražil a navíc ji po světě skoupili Rusové?

Pamatujete henten americký balíček vojenské pomoci, jehož schvalování se tak dlouho řešilo v Kongresu? Pamatujete ten jásot liberálů, když byl schválen? Pamatujete, že to mělo Ukrajině pomoci zastavit ruský nápor? Nepamatujete, že? Ono to totiž dopadlo, jako kdyby žádný balíček vlastně ani nebyl.

Kdy se začala naše mééédia psát o tom, že Ukrajinci umírají v hraničních řekách, když utíkají před mobilizací? Který novinářský bastard k tomu nedodal, že umírají především proto, že na ně jejich ukrajinští kolegové střílejí?

Před rokem, když Ukrajinci hromadně vybuchovali minových polích u Robotyne, tak všechna západní média ještě držela basu a vítězný narativ. Ještě kousek a už budou skrz… Už jen poslední linie obrany. Teď když Ukrajinci hoří v Kurské oblasti díky ruským Lancetům, tak nám velcí západní novináři spíš vyjadřují zděšení, než že by byli optimisté. Dokonce vyjadřují tak velké obavy, že už to chvílemi ani nepřipomíná propagandu…

Němci zastavují finanční pomoc Ukrajině, protože už nemají prachy. Nordstrým oficiálně odpálili Ukrajinci. Je jedno, kdo to udělal ve skutečnosti, Němci prostě ukázali na svého spojence, kterému dva roky dodávali horem dolem, co mohli… Scholz zřejmě začíná mít pocit, že si víc už za svého amerického pána zlámat nohy nechce.

Stanjura také hlásí, že rozpočtová rezerva je vyčerpaná. Státní deficit trhá rekordy a ekonomičtí vrabci jako Kovanda, Pikora nebo Šichtařová už si dávno cvrlikají, že ministerstvo financí ten průser všemožně maskuje. Pamatujete si ještě, jak nám vrchní Signalista tvrdil, že konsolidační balíček všechno napraví? Pamatujete si složenky za daň z nemovitosti? Jak myslíte, že bude vypadat příští rok?

Kdy poprvé zaznělo mezi dezoláty, že digitalizace stavebního řízení bude mnohem větší průser než digitalizace přihlášek na střední školy?

Za dva týdny u nás začne klasická sousedská udávačka, kdo čím topí v kotli… Starých kotlů je po republice pořád ještě několik set tisíc, plyn zdražuje, elektrika také, ve všech smlouvách o dodávkách energií je klauzule, že dodavatel může zrušit fixaci…

Syrskyj zmizel… možná ho fakt Rusové zasáhli v jeho bunkru u Poltavy.

Američané vysvětlili eurokomisařům, že Elon Musk je sice bastard, který odmítá cenzurovat Twitter, ale je to americký bastard a nějaký eurobyrokrat mu nemá co psát výhružné dopisy. Ten má sedět a čekat na americký výsledek, který mu bude včas oznámen i s příslušnými rozkazy a ty má bezodkladně a bez odmlouvání vyplnit…

A já mám na fejsbůku z ničeho nic mnohem větší dosahy než dřív… Pochybuju, že jsem si to u Cukrberga nějak zasloužil…

V Británii se muslimové bijí s rodilými Brity a situace je stále horší a horší. Stále více lidí jde natvrdo do basy za to, co napsali na sociálních sítích. Už víme, kde si Igor Mříž bere inspiraci.

Stále častěji se mluví o ukrajinském útoku na Záporožskou jadernou elektrárnu. A Drábová bude mít svůj životní úkol. Vysvětlit tomuto národu, že si to Rusové udělali sami, ale že je to jasný důvod na ně okamžitě zaútočit plnou silou NATO… tou plnou silou, která už na Ukrajině shořela a její zbytky dohořívají nedaleko Kurska.

Alespoň ten Írán se kupodivu chová zdrženlivě… zatím.

Prostě přišly žně. Tři roky tato vláda zasévala a okopávala. Tři roky vysvětlovala všem, že tomu rozumí nejlépe a že úroda bude hojná. Tři roky ignorovala rady starých hospodářů, že to nebude fungovat. Tři roky vláda všechny varovné a kritické hlasy označovala za proruský narativ a bojovala proti němu. Není náhoda, že teď, když se politické klasy nalévají a je vidět ta bída, že si najala tupého zeleného lampasáka, aby to nějak zachránil, protože sklizeň bude průser.

Tři roky jsme se chovali zcela demokraticky. Vláda nečelila jediné sabotáži. Nečelila žádné násilné demonstraci, veškerý odpor byl v mezích zákona, ale i tak byl velmi tvrdě potírán. Tři roky vláda čelila jen dobře míněným varováním, že její bačování dopadne špatně. Tři roky si ale vláda mohla dělat, co chtěla. Nečelila ničemu, kromě kritiky.

Jednoho dne setba uzraje. Jednoho dne se ukáží výsledky. Přijde den, kdy už to nelze ukrývat. Přijde den, kdy prostě vjedete do pole a všechny řečičky přestanou fungovat. Přijde den, kdy musíte zrno zvážit a pokusit se z něj udělat chleba. Jednoho dne už to prostě neschováte a sklidíte, co jste zaseli.

Řekl bych, že čas sklizně právě začíná.

Zdroj: https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/cas-sklizne

Bezpečná statečnost

Na téma jedenadvacátého srpna jsem psal během těch osmi let mého blogování mnohokrát a vlastně už nemám, co bych k tomu dodal. Ale když nám plukovník Foltýn na dnešek chystá start nové pozitivní kampaně, která nám má vysvětlit, jak se máme dívat na Rusko a jak máme dávat pozor na pobíhající „rusáky s narativem,“ ještě jednou se k tomuto tématu vrátím. Navíc vznikl otevřený dopis na podporu Otakara Foltýna, který podepsaly známé flexibilní osobnosti naší politické i kulturní scény, takže dnešní článek je pro ně a o nich.

Kdo měl zájem si najít informace, ten si už dávno na celý šedesátý osmý názor udělal. Všeobecně víme o objektech určených pro jaderné rakety, které naše vláda a prezident Sovětům schválily, ale pak je nechtěly, což generální štáby východního bloku poměrně štvalo a byl to jeden z důvodů pro invazi. Zřejmě o dost důležitější, než uvolnění cenzury a pokusy o tržní ekonomiku. Stejně tak víme, že naše vláda o přípravách invaze věděla, protože něco takového se nedá utajit. Naši diplomaté v západních zemích dostávali více či méně oficiální varování a to celé týdny a měsíce dopředu.

I jugoslávský maršál Tito, když přijel krátce před invazí na návštěvu, se našich vládních činitelů nepokrytě ptal, kdy že hodlají mobilizovat. Hanibal už totiž stál tak říkajíc před branami. Samozřejmě něco podobného nikoho ani nenapadlo.

Vypadalo to tady u nás dost podobně jako teď. Varovných signálů před průserem bylo hodně, ale bylo jednodušší před nimi zavírat oči. Vlastně by mě zajímalo, jestli bylo možné před Dubčekem říkat nepříjemnou a tvrdou pravdu. Jestli bylo možné vést (když už teda jako nebyla cenzura) skutečnou veřejnou debatu. Kdyby tehdy existoval fejsbůk, co by vládní činitelé psali za statusy? Uklidňovali by veřejnost stejně jako Fiala? Říkali by jim, že žádná invaze nehrozí, že je to jen dezolátská dezinformace, že naši sovětští přátelé jsou ti nejlepší na světě?

Na zájmy a touhy malých národů se nikdy v dějinách moc ohled nebral a tak to tehdy dopadlo, jak to dopadlo. Byli jsme napadeni z pěti stran, v Blaníku se nepohnula ani myš, vojenská operace to byla ukázková, protože ztráty i materiální škody byly naprosto minimální a se Sovětským svazem se šlo na věčné časy až do sedmnáctého listopadu, kdy už bylo i u nás jasné, že Sovětský svaz už nemá o své nejvěrnější z věrných zájem.

Půl roku po srpnových událostech se už upaloval Palach, protože všichni byli se situací smíření, leckdo už byl z krizového vývoje poučen a plánoval normalizační kariéru. Karlové Krylové postupně pěkně emigrovali, PePům vysvětlovali tatínci a později politruci, jak zakroutit krkem imperialistům a chartistům, vlastně nechybělo moc a Petr Pavel se mohl se Sašou Vondrou potkat při úplně jiné příležitosti. Mohl si na něm třeba nacvičovat metody zostřeného výslechu…

Statečnost přišla až s padesátiletým zpožděním. Až teď. Nejprve bylo zapotřebí podepisovat Poučení z krizového vývoje, později i antichartu, mluvit o ztroskotancích a zaprodancích, bylo zapotřebí „rozkládat komunismus zevnitř vstupem do Strany,“ každý vysokoškolák udělal nějakou pěknou seminární práci na téma Marxismu-Leninismu, dokonce někteří se obětovali tak moc, že vstoupili do KSČ ještě v prosinci 89. Viď, Miroslave Tomanče!

Až když bylo jasné, že už je to bezpečné, vynořili se komunistobijci, kteří se postupně transformovali na rusobijce. Ne hned… nejprve samozřejmě bylo zapotřebí vstoupit do NATO, aby se dalo Rusům nadávat s pocitem krytých zad. Havel si to ještě úplně dovolit nemohl…

A pak, když se rozjela válka na Ukrajině, tak to bylo pro dávné zbabělce z roku 68 jako mana z nebes. Konečně bylo možné si to s Rusy pěkně vyřídit. Tak nějak počesku – bezpečně. Krev cedí Ukrajinci, my jim dodáváme granáty, protože každým Rusem, kterého zabijí Ukrajinci, dostávají naši zbabělci satisfakci jdoucí až do nefalšované extáze. Konečně mají důvod se necítit tak přizdisráčsky a mohou zapomenout, co všechno podepsali. Konečně to Moskvě mohou vrátit. Konečně se mohou beztrestně radovat z russké smrti, konečně mohou naplno dehumanizovat služebníky Moskvy, konečně mohou udělat to, čeho se až doteď pořád báli.

Sice se u toho musí přehlížet nacismus, fašismus a banderismus, musí se přehlížet statisícové ztráty Ukrajinců, musí se přehlížet rostoucí hospodářské problémy, musí se cenzurovat varovné hlasy, musí se přehlížet mínění stále rostoucí části národa, musí se mluvit o tom, jak ruští vojáci rabují čipy a bojují polními lopatkami a musí se bagatelizovat jejich vojenská převaha, ale konečně jsme Rusům oplatili těch dvacet let normalizace. A pro tuto hodnotu není žádná ukrajinská oběť dost velká.

Jenže… ono se zdá, že Ukrajinci na naši odplatu nebudou stačit. Ani celé NATO, zdá se, nebude stačit. Místo slavného vítězství a ruského ponížení to dopadne zase obráceně… Z původního přesvědčení, že svět je proti Rusku, zbylo jen, že NATO je proti Rusku… a i tam to dostává povážlivé trhliny. Nějak nám spojenci postupně odpadají… asi proto, že kdysi byli statečnější a nepotřebují si teď řešit komplex méněcennosti.

Ale to nevadí, jako se vstupovalo do Strany ještě po listopadu 89, tak se ještě teď rychle podepíší dopis na podporu zeleného lampasáka Foltýna, aby strategickou komunikaci dělal ještě hůř a ničil vládu Petra Fialy ještě rychleji, rychle se ještě sejde posledních padesát Chlívkařů na podporu Nory Fridrichové, podepíší se dopisy vyzývající vládu k ještě rychlejšímu grýndýlu…

Antichart na podpis je vždycky dost a vždycky, když na ně dojde, je konec režimu nedaleko. Režim, který je pevný v kramflecích, totiž žádné podpisy hereckých šašků nepotřebuje a jeho strategickou komunikaci dělá nějaký marketingový mág a ne tupý zelený lampasácký debil. Režim, který je pevný v kramflecích, má na své straně armádu i policii a jeho premiér ze sebe nedělá kašpárka. Pevný v kramflecích je Orbán. Fiala potřebuje flexibilní Svěráky, aby mu podpisem stvrdili, že koná dobře.

PS. Zde máte dostupné signatáře dopisu na podporu Otakara Foltýna. Aneb, kdo je v zemi zdejší, nejpitomější:

Jan Burian, písničkář, spisovatel, průvodce

Jan Edlman, Project Manager, výtvarník

Martin Exner, poslanec

Jiří Gogela (Wavrovský), výtvarník a humorista

Martin Hausenblas, podnikatel a filantrop

Zdeněk Hel, biochemik, imunolog, vysokoškolský učitel

Antonín Homola, zastupitel v Praze 3

Ziggy Horváth, lektor a písničkář

Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce

Jan Hřebejk, režisér

Jaroslav Hutka, písničkář

Jan Jandourek, sociolog a publicista

Karel Jelínek, advokát

Jaroslav Jindra, režisér dokumentárních filmů

Alena Kábrtová, psycholožka, spoluzakladatelka Centra Paraple

Jan Kasl, architekt, předseda ČKA

Ondřej Kolář, politik

Adam Komers, vinárník

Jan Kovařík, moderátor a reportér

Vít Kučík, publicista

Eugen Kukla, reportér a fotograf

Markéta Kutilová, reportérka

Vladimír Líbal, politik a karikaturista

Václav Marhoul, filmový režisér

Jaroslav Miko, řidič a moderátor

Václav Němec, filosof

Vladimír Němec, lékař

Petr Nutil, spisovatel

Jiří Padevět, nakladatel a spisovatel

Dagmar Pecková, pěvkyně

Martin Peterka, architekt

Angelika Ivana Pintířová, sestra boromejka, pedagožka

Nadia Rovderová, kurátorka, výtvarnice, galeristka

Břetislav Rychlík, režisér, vysokoškolský učitel

Marek Smetana, asistent poslance

Robin Suchánek, producent, marketér a manažer

Zdeněk Svěrák, herec a spisovatel

Milan Šteindler, divadelník

Miroslav Tomanec, kavárník

Renata Tomanová, překladatelka a editorka

Jan Vaculík, technik a obchodník

Tomáš Vích, architekt

Marek Wollner, publicista

https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/bezpecna-statecnost