Britská vláda ničí školství na všech úrovních tím, že je nutí, aby přijalo zdiskreditovanou tržní ideologii z osmdesátých let, navzdory tomu, že třicet let praktických zkušeností dokazují, že zavádění manažerského systému do škol a univerzit je likviduje, argumentuje David Priestland v deníku Guardian.
Jádrem reformy školství v Británii je doktrína tzv. “veřejného managementu”. Podle této doktríny je nejlepším způsobem jak zajistit vysokou kvalitu ve veřejných službách donutit je, aby napodobovaly trh. Staré centralizované systémy byly prý nepružné a byly prý obětí sobeckých zájmů “poskytovatelů služeb”, totiž odborníků, kteří je provozovali, učitelů a univerzitních profesorů. Školy a univerzity musejí být podrobeny podle této ideologie “konkurenci”. Rozhodovací pravomoci musejí být odebrány profesním odborníkům a předány podnikatelským manažerům, kteří budou pružněji reagovat na poptávku trhu, rodičů, studentů a daňových poplatníků.
Potíž samozřejmě je, že vzdělání a výzkum nejsou běžnými tržními službami. Na rozdíl od návštěvy u holiče není kvalita školství pouze otázkou osobního vkusu a následky pro jednotlivce a širší společnost se nenapraví, nedorostou jako vaše vlasy do šesti neděl. Noví manažeři ve školství to do určité míry přiznávají, takže se rozhodli vládnout pomocí excelových tabulek. Opakované testy žáků a studentů, neustálé průzkumy “spokojenosti studentů”, a obsesivní testování publikací univerzitních učitelů každých pět šest let (tzv. Research Excellence Framework – REF) se snaží zachytit kvalitu vzdělávání i výzkumu a proměnit ho v čísla v tabulkách. Tyto tabulky jsou zveřejňovány a manažeři se pak snaží dostat svou instituci v tabulce co nejvýše, čímž údajně zvyšují kvalitu.
Výzkumníci kritizují novou manažerskou strukturu ve školství už mnoho let. Z odborného výzkumu totiž vyplývá, že excelové tabulky vůbec nezvyšují úroveň ani kvalitu školství. Tabulky zkreslují to, co údajně měří, a nutně vedou k tomu, že testovaní profesní pracovníci se naučí jak systém “falšovat”, naučí se v něm hrát tak, aby to bylo k jejich prospěchu, realitu to ale neodráží. Učitelé a univerzitní profesoři tak reagují zcela racionálně na vládou vnucený systém jeho zfalšováním. Vláda pak reaguje tím, že manažerům dává ještě silnější pravomoci (například pravomoc zvyšovat či snižovat plat učitele podle jeho “výkonu”) a vnucuje školám další a další restriktivní cíle, které realitu zkreslují ještě více.
Zvlášť katastrofální je v Británii tato politika na vysokých školách. Od osmdesátých let hrubě zkreslily testy, jejichž účelem má být hodnotit vysoké školství, spolu s univerzitními škrty, celou profesní situaci na vysokých školách. Univerzitní učitelé dnes zanedbávají výuku studentů a soustřeďují se, jak je jim ukládáno, na výzkum a na psaní a vydávání publikací. Tento problém mají vyřešit právě zaváděné další tabulky, které budou vykazovat počet kontaktních vyučovacích hodin mezi učiteli a studenty. Jasným důsledkem těchto nových tabulek však zase nebude kvalita, ale znovu falšování systému, kdy se studentům bude dostávat více, zbytečných, vyučovacích hodin ve velkých studijních skupinách, které bude vyučovat nový proletariát univerzitních učitelů bez trvalých pracovních smluv, placených od hodiny. Základní a střední školy zaznamenávají tytéž problémy. Tabulky výkonu učitelů na základních i středních školách vedou učitele k tomu, aby odrazovaly žáky od “obtížných” a “složitých” předmětů. Ministr školství se to snaží vyřešit tím, že donutí školy, aby vyučovaly pět “základních” předmětů. Lze předpovědět, že školy přestanou vyučovat jakékoliv jiné předměty a ministerstvo bude muset vydat další novou řadu testů a tabulek, čímž je bude nutit, aby vyučovaly i něco jiného. Je to absurdní příkazní systém, který nedůvěřuje odborníkům, kteří v systému pracují.
Daleko vážnější než tato chaotická iracionalita je to, že oficiální manažerské cíle a tabulky ničí právě tu kvalitu, kterou údajně mají prohloubit. Polovojenské hodnocení univerzitních publikací vysokoškolských učitelů každých pět let radikálně změnilo kvalitu veškerého výzkumu. Výzkumníci, alespoň v humanitních oborech, nyní dělají jen nenápaditý, nekontroverzní, “bezpečný” výzkum. Je proto velmi pravděpodobné, že veškerý důležitý, avantgardní, originální výzkum, bude od nynějška pocházet ze Spojených států, kde mají univerzitní pracovníci daleko více autonomie.
Katastrofální důsledky tohoto režimu pro školy a univerzity jsou naprosto jasné. Britští žáci jsou podrobováni snad největšímu a nejčastějšímu množství zkoušek v celém průmyslovém světě. Tabulky celkových studijních výsledků škol nutí učitele, aby učili jen kvůli zkouškám. Tím demoralizují celou učitelskou profesi a demotivují žactvo.
V roce 2010 kritizovala OECD, že neustále testování žáků vede k “perverzním výsledkům” a že navzdory výraznému zvýšení financování školství v Británii za posledních 10 let “nedošlo k zlepšení studijních výsledků”. Konfederace britského průmyslu charakterizovala britské školy jako “deprimující továrny na zkoušení”.
Jak to dokazuje mezinárodní srovnání, nefunguje zavádění tržních principů a tabulkových hodnocení do školství, funguje přesný opak: Zvýšení statutu profesních zaměstnanců a poskytnutí jim důvěry, aby podle vlastního úsudku zvyšovali úroveň výuky. Nejlepší školství na světě má Finsko, které skoro vůbec nepoužívá externí zkoušky či školní či univerzitní inspekce. Nejúspěšnější výzkumný univerzitní systém je v USA, kde se za nejvyšší hodnotu považuje svoboda výzkumníků.
V obou těchto případech si profesní zaměstnanci sami vynucují velmi vysokou úroveň. Všichni učitelé ve Finsku musejí mít magisterský titul a jen 25 procent žadatelů o učitelské místo je přijímáno do učitelského povolání. Americké univerzity si vynucují nesmírně tvrdé podmínky trvalého zaměstnání na vysoké škole (tenure).
Takže proč britská vláda, která tvrdí, že tolik chce, aby britské školství mezinárodně uspělo, ignoruje všechny tyto důkazy? Odpovědí je – ideologie. Ministři jsou produktem konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, kdy se neoliberalismus zdál být něčím novým a vzrušujícím. Britská elita, na levici i na pravici, pořád ještě miluje toto zastaralé dogma a nedokáže si uvědomit, jak podivně nefunkční je britské školství, když ho srovnáme se školstvím v jiných zemích. Potřebujeme něco daleko víc než změnu vlády.
Potřebujeme intelektuální revoluci.
Podrobnosti v angličtině ZDE
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.