Agentura AFP v pondělí uvedla, že Velká Británie rozpracovává krizové plány na rozpad eurozóny. Tamní ministerstvo zahraničí varovalo před nepokoji, jež by mohly krach společné měny doprovázet. „Tady v Británii, mimo eurozónu, se musíme připravit na každou eventualitu. A to děláme,“ prohlásil britský premiér David Cameron. Britové berou situaci věcně a pragmaticky přejí eurozóně co nejdelší dočasné přežití, aby se mohli důkladně připravit.
Britové dokážou řešit své záležitosti s vervou. Kvůli „blitzkriegu“ klidně rozorali posvátná fotbalová (a snad i golfová) hřiště, aby byli soběstačnější v potravinách. Proti nacistické kontinentální Evropě stáli sami za Doverskou úžinou a v severní Africe celé dva roky v akci. A s největší pravděpodobností to ustojí i teď.
V případě pádu evropské měny a následného chaosu to nebude libra a Londýn jako finanční centrum, kdo nejvíce utrpí. Británie si zřejmě jen zopakuje válečné roky 1940 a 1941. Pak bude pravděpodobně stejně jako v roce 1944 spolu s USA zachraňovat kontinentální ekonomiku a kulturní kontinuitu. Alespoň to naznačují výstupy z jednání amerického prezidenta Baracka Obamy s unijními vůdci Hermanem Van Rompuyem a José Manuelem Barrosem ze začátku tohoto týdne.
Nejlépe Euro Plus
Co lze u Britů nazvat jako průzkum bojem (hlavně na domácí frontě), u Němců jde o dělostřeleckou přípravu – na západní frontě neklid. Ministr financí Wolfgang Schäuble chce dosáhnout přísného centralizování fiskálního dění v celé unii 27 členů (zpřísnit Pakt stability a růstu – což je ovšem i německý domácí úkol), a kdyby to nešlo v rámci současné Lisabonské smlouvy (jako, že to zcela určitě nepůjde), provede se to jinak. Alternativou (tedy skutečným záměrem) je plán „Euro Plus“ – tedy poněkud selektivnější záležitost.
Tandem Merkozy (Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy) již dal najevo, že vše se uskuteční jen na základě bilaterálních ujednání, uvnitř eurozóny a jen těmi, kdo budou chtít. Neříkají však, co se stane s ostatními, kteří zůstanou nežádoucími (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko – PIIGS). Je to pochopitelné. Jen se dá podobná věc sdělit například novému italskému premiérovu Mariu Montimu.
Ministr Schäuble ví, jak „homogenizovat“ dluh nové eurozóny. Bude tam patřit jen to, co se vejde do 60 procent HDP. Zbytek si státy převedou do vlastních „konsolidačních bank“ s ohledem na to, že taková centrální instituce na úrovni eurozóny by zřejmě byla příliš na očích. Společné dluhopisy přijdou na řadu až někdy později: „Eurobondy znamenají kolektivizaci závazků. Německo tak bude zahlceno závazky celé eurozóny stejně jako Nizozemsko Finsko, Lucembursko, Rakousko a Francie.“ Tímto výrokem již Schäuble kreslí na mapě Evropy onu Novou Evropu.
Francie je uváděna ze strategických důvodů
Padají už i výrazy jako „elite bonds“, tedy „tříáčkové“ bondy vyvolených zemí. (Á propos: nejvyšší rating Francie nemusí do té doby vydržet.) Nedávno se uvádělo, že mezi elitu bude patřit Německo, Francie a tři další nejmenovaní. Belgie vypadla. Nová měnová unie se pravděpodobně zastaví na hranici staré železné opony. Dál nic.
Francie jako dvoutřetinová ekonomická síla oproti Německu je uváděna ze strategických důvodů. Jinak soudí ratingové agentury. Agentura Standard and Poor’s jistě v příštích dnech zhorší výhled na „negativní“. A nynější francouzská tři AAA patrně nevydrží do Tří králů. Její kolegyně Fitch minulý pátek jen záhadou takové zhoršení odložila.
Napřed se věci vyzkoušejí po dobrém. Zpravodajské servery týdeníků Der Spiegel a Die Zeit však nadále představují postupný čtyřstupňový scénář. Každý další stupeň nastupuje po neúspěšnosti toho předchozího:
1. Zopakování posledních omílaných východisek o „mírovém“ přechodu k fiskální a transferové unii. Realisté mají na mysli přirozeně 17, nikoli 27 států.
2. Rychlé změny základní smlouvy o EU – to už ale nejspíš neprojde. Schválení jen národními parlamenty jako u Lisabonské smlouvy nebude stačit a referenda se již nebudou moci opakovat jako v případě návrhu takzvané euroústavy. Tedy ne že by tentokrát „zlobili“ Irové – ti jistě nebudou, na cestě ke zotavení totiž úspěšně sají ze společného.
Návrh změny unijní smlouvy přednese 9. prosince šéf Evropské rady Herman Van Rompuy – na dalším plánovaném summitu v Bruselu. Mnoho času nezbývá. Němci navrhují využít takzvaný Protokol 14 – jeden z mnoha doplňků smlouvy propašovaných v roce 2009 do unijního práva. Předpokládá možnost pohnat rozpočtové „hříšníky“ před Evropský soudní dvůr.
3. Plán B – Expresní Evropa. Jde o scénář bilaterálně poskládané eurozóny kolem dvojhvězdy Německo-Francie, takzvaný Sonderpakt. Speciální pakt bude emitovat zmíněné tříáčkové „elitní bondy“.
Sonderpakt ovšem zůstane formálně otevřen ostatním zemím bývalé eurozóny včetně Řecka (sic!), když se polepší. Realisticky by měl přitahovat Itálii, spíše však kvůli sentimentu k Římské smlouvě než s ohledem na její zlepšenou disciplínu a výkonnost.
Za hranicí Expresní Evropy pro nás Čechy nejspíše začíná vyčnívat cedule Východní blok – od Žitavy přes Aš až do Břeclavi. Evropská solidarita je jenom k jednorázovému upotřebení, pouhý reklamní slogan.
4. Scénář pro situaci, když se nezdaří vůbec nic. Odpadnutí Řecka a Portugalska z eurozóny je již považované za možné. Úvahy jdou ještě dále – Německo samotné vystoupí z eura. Týdeník Der Spiegel k tomu cituje historika hospodářství Hanse-Joachima Voitha: „Ne každý národohospodářský nápad musí být bráněn až do konce.“ (Zřejmě zkušenosti polního maršála Pauluse a jeho 6. armády v bitvě u Stalingradu.)
Pro výstup Německa z eurozóny a přijetí vlastní měny „Nord-Euro“ nebo ještě lépe „Neue Deutsche Mark“ už dlouho pléduje Dirk Meyer, národohospodář z hamburské Univerzity Helmuta Schmidta. Náklady vystoupení Německa odhaduje na 340 miliard eur, což by odpovídalo deseti až čtrnácti procentům jeho dnešního ekonomického výkonu. I tak se to prý vyplatí víc než nekonečné náklady „transferové unie“.
Ne, Němci dnes opravdu nemají žádný morální závazek vůči komukoli z EU. Bez urážek. A bez urážení se kýmkoli.
