V období od listopadu 1939 do května 1940 vedly Anglie a Francie („demokratický Západ“) „hybridní válku“ proti SSSR. „Demokraté“ byli rozzlobení, že Josif Stalin uzavřel pakt s Německem a nevstoupil do války, když na ni nebyl připraven. Mimochodem, právě v roce 1939 se Rudá armáda stala plně regulérní, dříve nadále fungoval neefektivní “teritoriálně-vojenský systém” (s kádrovými divizemi).
Londýn a Paříž však tak velmi doufali, že SSSR a Německo se navzájem vyčerpají – aby je bylo možné pohltit, strávit a začlenit do jednoho globálního kvazistátu, jehož základem by byla Anglie. A obě tyto země téměř zaútočily na SSSR. Samotná „hybridní válka“ začala sovětsko-finskou válkou (období od 30. listopadu 1939 do 12. března 1940) a byla postavena kolem tohoto konfliktu. Proto je třeba se u něj zvlášť zastavit.
Stalin zpočátku nechtěl žádné územní přírůstky. Prostřednictvím zpravodajského důstojníka BA Rybkina (pro Finy Jarcev – 2. tajemník velvyslanectví) navázal kanál tajných kontaktů s finskou vládou. Rybkin-Jarcev předložil finské vládě tento návrh:
„… Moskva by se spokojila s ústně zakotveným závazkem Finska být připraveno odrazit případný útok agresora a za tímto účelem přijmout vojenskou pomoc SSSR“. (“Eseje o dějinách ruské zahraniční rozvědky”. V 6 svazcích. Т. 3. 1933-1941. – M.: Mezinárodní vztahy, 1997).
Jinými slovy, sovětské vedení chtělo, aby Finové bojovali jen v případě, že budou napadeni. Také se od nich vyžadovalo, aby přijímaly sovětské vojenské dodávky. Stalin se důvodně obával, že Německo napadne Finsko, protože sovětsko-finská hranice byla od Leningradu vzdálena jen 30 km. Finské vedení však tuto nabídku odmítlo. Teprve poté Stalin předložil územní nároky. Zároveň se příznačně zavázal kompenzovat finskou ztrátu území větším územím sovětské Karélie. A tyto návrhy byly odmítnuty vůbec ne z vůle Finů. Anglie je od toho odmluvila.
„Finsko bylo připraveno přijmout více než velkorysé nabídky Sovětského svazu, které i Mannerheim považoval za docela rozumné, a tak udržet mír,“ píše historik Vasilij Galin. – Mannerheim radil svému prezidentovi a premiérovi, aby „neodmítali sovětské návrhy, vážně si je prostudovali as největší pravděpodobností s nimi souhlasili, protože z vojenského hlediska jsou pro Finsko jen výhodné“. Jen a jen tlak Anglie a Francie přinutil Finsko odmítnout SSSR navrhovanou výměnu území a kompenzace”. (“Politická ekonomie války: Spiknutí Evropy” – M., Algoritmus, 2007)
Anglie se zároveň všemožně snažila ubezpečit SSSR, že nebude nijak zasahovat do jeho konfliktu s Finskem. V tomto duchu se neslo i prohlášení britského ministerstva zahraničních věcí z 24. listopadu. Moskva mu však nevěřila – a to oprávněně. Už na samém začátku války byla do Finska vyslána francouzská vojenská mise. A v Mannerheimově štábu se nejútulněji usadil generál Clément-Gancourt. Kapitán P. Stelen, člen mise, později přiznal, že hlavním úkolem Francouzů bylo “všemi prostředky udržet Finsko ve válečném stavu”. Povzbudivá slova byla podpořena největšími vojenskými dodávkami. Francie zde převzala vedoucí úlohu – dodala Finsku 145 letadel, 469 děl, 5 000 kulometů, 400 pušek a 20 milionů nábojů. Z Anglie byla do Finska dodána tato pomoc – 101 letadel, 14 děl, 185 tisíc nábojů, 200 protitankových děl, 100 kulometů, 50 tisíc plynových nábojů, 15 700 leteckých bomb.
„Malé, ale hrdé“ Finsko tedy nebojovalo proti SSSR samo. Za jeho zády stál mocný „demokratický“ Západ. Proto měl Stalin všechny důvody vyhlásit na zasedání Ústředního výboru (duben 1940):
„Otázkou je, koho jsme porazili? Říká se, že Finů. Samozřejmě, že jsme porazili Finy. Ale to není to nejdůležitější v této válce. Porazit Finy není žádný velký úkol. Samozřejmě, že jsme Finy museli porazit. Neporazili jsme jen Finy, porazili jsme i jejich evropské učitele – porazili jsme německou techniku, porazili jsme anglickou obrannou techniku, porazili jsme francouzskou obrannou techniku. Porazili jsme nejen Finy, ale i techniku vyspělých evropských zemí. Nejen techniku vyspělých států Evropy – porazili jsme jejich taktiku, jejich strategii…”
Rudá armáda přinutila Finsko uzavřít mír. Přestože k příměří mohlo dojít mnohem dříve, už 13. března 1940, kdy se zastavily bojové akce. Začátkem února začal Tanner jednat se sovětskou velvyslankyní ve Švédsku Alexandrou Kollontaiovou. Tentokrát SSSR předložil poměrně tvrdé požadavky, s nimiž byli Finové v zásadě ochotni souhlasit – spory se týkaly ostrova Hanko. Ale 5. února nejvyšší vojenská rada Anglie a Francie rozhodla o vylodění expedičního sboru ve Skandinávii – na pomoc Finům. A Finové se pochopitelně stali méně vstřícnými. Švédsko však kategoricky odmítlo povolit přechod cizích vojsk přes své území. V samotném Finsku se však na myšlenku vylodění anglo-francouzského sboru dívali s obavami. Nejprve se proti ní postavili Tanner a K. Mannerheim, poté se k nim přidal i premiér R. Ryuti, který byl dlouho horlivým nadšencem války se Sověty “do vítězného konce”. Možná kdyby Anglie a Francie s vyloděním svých vojsk spěchaly, Finové by souhlasili s vyčkáváním. Spojenci však stanovili datum vylodění na konec dubna a to už bylo pozdě. Museli uzavřít pro sebe nevýhodný, „sprostý“ mír se SSSR, čímž mu předali solidní část svého území.
Anglo-francouzské strany byly rozzuřené. Nyní šlo o útok na SSSR. Vlastní samotné rozhodnutí padlo 16. ledna 1940 na zasedání Nejvyšší vojenské rady obou zemí. Nejprve se však plánoval skandinávský obchod, který se nikdy neuskutečnil.
“Válečný plán proti SSSR schválený vedením Britského impéria a Francie předpokládal dva údery z jihu a ze severu,” píše Igor Šiškin. – Na jihu SSSR („hrot kopí“) bylo plánováno masivní bombardování ze Sýrie Baku, Grozného, Poti, Maikopu a Batumi s cílem zničit hlavní centrum sovětské těžby a zpracování ropy, jakož i invaze expedičního sboru do Zakavkazska pod vedením francouzského generála Maxima Wey přičemž se počítalo se vzpourou horalů z Kavkazu. Operace na severu SSSR předpokládala vylodění expedičního sboru v Petsame, společné dobytí Murmanska, Karélie a útok na Leningrad:
„Za tímto účelem bylo rozhodnuto vyslat do Finska kanadské jednotky, z nichž jedna divize již dorazila do Anglie, a zmocnit se přístavu Petsamo jako základny pro operace proti Murmansku a Archangelsku. Hlavním úkolem je dobytí Leningradu, což by podle spojenců mělo zasadit silný úder SSSR” (“Stalinovo tajné vítězství”).
I to se však zpozdilo: „Od začátku roku 1940 docházelo k mohutnému hromadění sil Rudé armády na Kavkaze. Přesunula se tam i vojska uvolněná na finské frontě. Lidový komisař obrany Kliment Vorošilov 4. dubna podal Ústřednímu výboru zprávu o posílení jižních hranic letectvím a protiletadlovým dělostřelectvom: dodatečně bylo vytvořeno 17 divizí středního kalibru, které byly sloučeny do pluků pro protivzdušnou obranu Baku, Tbilisi, Batu; jen pro protivzdušnou obranu Baku bylo vytvořeno 7 divizí malokalibrového dělostřelectva. Posilování protivzdušné obrany Rudé armády na Kavkaze nutilo anglo-francouzské velení opakovaně odkládat začátek operace, protože bylo zapotřebí neustále posilovat skupinu bombardérů v Sýrii, aby mohla zaručit zničení sovětských center těžby a zpracování ropy. Byli jsme připraveni do 15. května 1940, ale 10. května Němci zahájili ofenzívu na západní frontě a 14. června Wehrmacht vstoupil do Paříže”. (cd)
Do své „hybridní války“ plánovala Anglie a Francie zapojit emigrantské osobnosti všeho druhu:
„Třeba poznamenat, že myšlenka využít Trockého v boji proti SSSR se v tomto období neobjevila jen mezi politiky v Anglii a Francii. V prosinci 1939 například Státní rada Finska otevřeně diskutovala o vytvoření ruské alternativní vlády v čele s Trockým nebo AF Kerenským”. (Oleg Višlev. “V předvečer 22. června 1941.” – M.: Nauka, 2001).
Určitě by Finsko bez indikace Západu o takových věcech nediskutovalo, protože šlo o vážné představitele západního demokratického vlivu. Zde je úryvek ze zprávy německého konzula v Ženevě:
„Agent ve Francii hlásí, že Britové plánují prostřednictvím Trockého skupiny ve Francii navázat kontakt s Trockého lidmi v samotném Rusku a pokusit se zorganizovat převrat proti Stalinovi. Tyto pokusy o převrat je třeba vnímat v úzké souvislosti se záměrem Britů dostat se k ruským zdrojům ropy.” (O. Višlev. cd). I. Šiškin poznamenává: „Mimochodem, „úplnou náhodou“ Trockij v dubnu 1940 uveřejnil „List sovětským dělníkům“ s výzvou k ozbrojenému povstání proti Stalinovi. A opět „úplnou náhodou“ se v květnu 1940 uskutečnil první (neúspěšný) pokus o likvidaci Trockého“ („Stalinovo tajné vítězství“).
Trockij téměř otevřeně spolupracoval se západními zpravodajskými službami. Koncem minulého století byly zveřejněny odtajněné materiály ministerstva zahraničních věcí, které svědčí o úzké spolupráci Trockého s Američany. Proto komunikoval s konzulem USA. Tady je jeden z “momentů” této komunikace:
„Po atentátu 24. května 1940 se McGregor ml. několikrát setkal s Trockým v květnu, červnu (viz výše) a poté 13. července 1940. Při poslední příležitosti Trockij McGregorovi ml. řekl o jisté slečně Anite Brennerové, kterou popsal jako osobu stojící ‘na hranici mezi Třetí a Čtvrtou internacionálou’, a uvedl, že atentát spáchali David Alfaro Siqueiros a jistý pan Arenal – oba podle něj byli ve Spojených státech. Poukázal na jejich spojení s levicovým tiskem v Mexiku, jako například FUTURO, EL POPULAR, LA VŮZ DE MEXICO, a tvrdil, že tyto publikace byly dotovány z Moskvy.
Připomněl, že v letech 1929 – 31 Kominterna vynaložila na dotace zahraničního tisku od pěti set tisíc do milionu amerických dolarů. Zmínil také jména týkající se komunistických stran Mexika (Lombardo Toledano, Alejandro, Gerillo Rafael, Victor Manuel) a Španělska (Carlos Contreras, plukovník Lister). Na závěr setkání McGregorovi řekl, že USA dělají obrovskou chybu, když se chovají loajálně vůči Stalinovi, aby porazili Německo” Trockij-USA Relations 1939-1940”).
