Nelegálně dopravení Siciliáni dostanou v Americe od mafie ihned falešné doklady. „Znáš tu Scarpatovu restauraci tady na Coney Islandu?“ Velký boss Masseria se zasměje. „Ne, neznám, Lucky,“ a pohlédne na svého společníka. Lucky Luciano má něco do sebe. Ta hrozná jizva na tváři někoho odradí, ale jinak je oblíben a myslí mu to. „Až ochutnáš to skvělé antipasto, budeš mi blahořečit,“ dělá Lucky bossovi chutě.
Je středa, 15. dubna 1931, a Giuseppe Masseria (1887–1931), kterému nikdo neřekne jinak než Joe Boss, se ohlédne na své tři ozbrojené muže z osobní stráže. „Hej, přidejte, Lucky nás zve na oběd!“ To se pistolníkům líbí. Konečně nějaká změna. Oběd je skvělý, Gerardo Scarpata se vytáhne a Joe Boss je nadšen. „Jak to, že o takovém gastronomickém ráji nevím?“ „Nemusíš, máš přece mě,“ směje nahlas Lucky Luciano (1896–1962). Pak si nechá zavolat Scarpatu. Ten se doslova přiřítí. „Páni nejsou spokojeni?“ ptá se servilně. „Naopak,“ září Masseria. „Bylo to vynikající.“ „A nějakou specialitu tam nemáš, Gerardo?“ ptá se potutelně Lucky. Majitel se přímo rozzáří. Ztlumí hlas a skoro šeptem nabízí: „Pánové, jenom pro vás, skvělá divoká kachnička!“
Situace bez šance
Po takovém obědě se ani Masseria nechce vracet. „Hodíme si partičku a dáme si ještě víno. Co ty na to, Lucky?“ Lucky Luciano rád souhlasí a sám zamíchá karty. Po chvilce pohlédne na hodinky. „Pánové, jednu hru beze mě. Já musím,“ a bezradně rozhodí rukama. Zbývající čtyři muži jsou tak zabráni do hry, že si nevšimnou čtyř neznámých návštěvníků. Scarpata pochopí, ale výmluvné gesto jednoho z nich mu zmrazí slova na rtech. Pistolník po bossově pravici je zahlédne první, přestane hrát a vykulí oči. Prudce zareaguje – chce vstát, až se židlička s rachotem převrátí. U stolu už všichni vědí, že je zle. Nemají ovšem žádnou šanci. Ticho, které v restauraci nastalo, protrhne až symfonie výstřelů.
Po stole teče červené víno
Umírají rychle. Masseriovi muži nestihnou ani jednou vystřelit. Během chvilky je klid. Masseria se po sérii kulek zhroutí obličejem do nedojedeného talíře. Po stole se rozlévá červené víno z rozbitých skleniček a mísí se s krví zavražděných. Jeden ze zabijáků přistoupí k Joemu Bossovi a jedním kopnutím jej srazí na zem. Do ležící postavy nasype ještě pět kulek. „Pro jistotu!“ sděluje svým kolegům. Mezitím si Luciano myje na toaletě ruce, když zaslechne sérii výstřelů. Snaží se podle zvuku odhadnout, zda se napadení brání. Chvilku vyčkává a pak se pomalým krokem vrací. U stolu už postává Salvatore Scarpata. „Bože můj,“ hořekuje. „To je strašné, to je strašné…“
Nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší
„Co se tady stalo?“ ptá se úlisně Lucky. „No víte, přišli čtyři a…“ náhle se zarazí. „Teda myslím, já jsem byl v kuchyni a nic jsem neviděl.“ „To jsi měl štěstí,“ poklepe Luciano majitele povzbudivě po rameni. Když dorazí policie, okamžitě se zajímá, kdo byli ti střelci. „Zbláznil jste se?“ dělá udiveného Luciano. „Copak jsem vševědoucí? Byl jsem na toaletě, asi jsem to s tím výborným jídlem trochu přehnal,“ vysvětluje Luciano. „Zřejmě mi to zachránilo život,“ dodává s úsměvem. „Samozřejmě, jako vždy. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel!“ znechuceně odkráčí detektiv.
Vrazi patří mezi osobnosti
Trvá téměř 50 let, než Meyer Lansky (1902–1983) prozradí, kdo byli ti čtyři střelci. Stejnou dobu to bylo tajemstvím i pro většinu mafiánů. Akci vedla „známá firma“ Bugsy Siegel (1906–1947). Byl to právě on, kdo střílel do mrtvého Masserii. V likvidaci bosse a jeho zabijáků pomáhají Joe Adonis (1902–1971), Alberto Anastasia (1902–1957) a Vito Genovese (1897–1969). Muži, kteří pak stáli v čele mafiánských rodin a sehráli v historii mafie význačné role. Masseriova smrt otvírá cestu k moci Salvatoremu Maranzanovi (1886–1931) a potažmo i Luckymu Lucianovi.
Umí pouze krást a loupit
Giuseppe „Joe Boss“ Masseria se narodí v Marsale na Sicílii a od začátku se aktivně podílí na akcích tamní Cosa Nostry. Pro vraždu místního obchodníka je stíhán a doslova mu hoří půda pod nohama. Na poslední chvíli se dostane za pomoci místních mafiánů na loď odplouvající do Ameriky. V roce 1903 vystoupí 16letý mladík na americkou půdu a sám sebe se ptá, co dál… Umí pouze podvádět, krást a loupit. To je ovšem dobrá řemeslná znalost, která ho pasuje na zajímavého adepta pro fungující mafiánské gangy. Začíná v Morellově gangu a během jednoho roku mu nabízí místo Ciro Terranova (1889–1938). „Slyšel jsem, že jsi dobrej,“ přivítá ho nový boss, zvaný „Artyčokový král“. „Když s tebou budu spokojenej, postarám se o tebe,“ slibuje.
Dostane čtyři a půl roku
A co slíbí, to splní. Masseria je v roce 1907 zatčen a obviněn z vydírání a loupeže. Hrozí mu pětiletý trest, ale Terranova zasáhne, a tak Masseria odchází od soudu s podmínkou. Postupem času se Masseria v novém prostředí aklimatizuje a začíná budovat svou skupinu na dolním Manhattanu. Někdy se střetne i s Terranovým gangem, ale vždy ustoupí a snaží se nezačít válku. Ciro Terranova je ovšem takovým přístupem zklamán. Když Joe Boss upadne do policejní sítě, je tentokrát soudce už méně milosrdný a Masseria musí strávit čtyři a půl roku ve vězení. Vyjde v roce 1920 a zjišťuje, že se situace v New Yorku zatraceně změnila.
Je tvrdohlavý jako mezek!
New York ovládají dva velké gangy, Masseriův a Maranzanův. Je tu ovšem ještě více menších mafiánských rodin, které pracují chvilku pro jednoho, chvilku pro druhého. Přitom je úplně jasné, že nejraději by pracovali pro sebe. Luciano začíná jako Masseriův spojenec, ale v mnoha věcech s ním nesouhlasí: „Joe, děláš chybu, když věříš jen Siciliánům,“ snaží se bosse přesvědčit. Ten jen mávne rukou. Luciano tlačí dál: „Takhle ženeš všechny do náruče Maranzana. Za chvilku budeme mít všechny proti sobě!“ zvyšuje hlas. „No a?“ ptá se výsměšně. Mezi svými si pak Luciano stěžuje: „Je tvrdohlavej jako mezek!“
Spoléhám na tvou čest
Masseria také svou cestu na výsluní nemá jednoduchou. Nepřátel je nepočítaně. Nejnebezpečnější je asi Umberto Valente (?–1922), společník tehdejšího bosse všech bossů (jak sám sobě říkal) Salvatora d´Aquily (1878–1928). Ten slíbí, že Masseriu zlikviduje. První ale jedná Joe. Pozve Valenteho na „schůzku míru“. „Budeme tam jenom my dva,“ slibuje Valentemu. V jednom skladu, v zastrčené uličce, se sejdou opravdu jen oni dva. Nabídka z Masseriovy strany je velkorysá. Valente se nechá přesvědčit a oba dva zločinci si podají ruku. Vyjdou společně ven a Masseria se loučí se slovy: „Spoléhám na tvou čest,“ Umberto,“ ujišťuje se a vydá se na opačnou stranu ulice.
Pistolník nevěří vlastním očím
Při odchodu vzpomíná, jak mu bylo před třemi dny úzko. Čekali na něj před domem. První střelou mu vyrazí pistoli z ruky. Bezbranný, kličkuje ulicí, kulky jenom hvízdají. Vrazí do kloboučnictví. „Kde je východ?“ zařve na vyděšeného prodavače. Než stačí prodavač odpovědět, vletí do obchodu pistolník. Pět metrů ho dělí od Masserii. „Pozdravuje tě Valente, Joe. Sbohem!“ a vypálí tři kulky. Dodnes se neví, zda to byl zázrak, nebo přímo Boží ruka, ale Joe Masseria zůstane nezraněn. Využije situace a vrhne se do zadního traktu obchodu. Zabiják ještě třikrát vystřelí, ale ani jedna jediná kulka nenajde cíl! „Neuvěřitelné,“ nevěří vlastním očím pistolník a pokřižuje se.
Dá se mu věřit?
I Valente odchází zamyšlen. Přece jen se mu to celé nezdá. Ví, že Masseria je jako úhoř a jeho cestu na vrchol lemuje spousta mrtvol. Vůbec si nevšimne podezřelé dvojice mužů, která přechází ulici směrem k němu. Jako na povel sáhnou do kapes a Valente ví, že to nebyla schůzka míru, ale schůzka se smrtí. Rozběhne se přímo proti dvojici a vší silou do ní vrazí. To muži nečekali a s tasením zbraní mají potíže. Mafián sprintuje k ulicí. Nečekaně se objeví další dva muži. Snaží se je oběhnout. Ozývají se výstřely. Něco ho prudce uhodí do levé paže, další střela srazí jeho klobouk na zem. Umberto vidí přijíždějící taxík a už věří, že se zachrání. „Taxi, haló, taxi,“ volá a mává rukou na vozidlo, které přibrzďuje.
Dva metry k záchraně
Dva metry mu chybí ke klice dveří, když ho něco prudce udeří do zad. Zavrávorá. Další rána do zad ho „přibije“ k zemi. Oba střelci doběhnou a vyprázdní své zásobníky do ležícího těla. O pět minut později zvoní u Joea Bosse telefon. Chvilku poslouchá a tvář se mu pomalu rozjasňuje. „To je dobrá zpráva,“ mumlá si pro sebe. „Velmi dobrá, ba přímo výtečná!“ hlasitě se rozesměje. A má proč – právě se stal bossem všech bossů. Od teď mu už nikdo neřekne jinak než Joe Boss. Vydrží mu to ale jen tři roky, než ho 15. dubna 1931 pozve na oběd Lucky Luciano…
*****
Když se dva střílí, přežije třetí
• V newyorském podsvětí to koncem 20. let minulého století žije.
• Boj o moc kulminoval v roce 1930.
• Tehdy se o nadvládu „rvaly“ nejen všechny newyorské rodiny (pouze klan Profaci se snažil držet stranou), ale také některé gangy z Chicaga a Detroitu!
• Dva hlavní rivalové byli Joe Masseria a Salvatore Maranzano. Protože část účastníků války pocházela z okolí Castellammare del Golfo, celý spor se označuje jako castellamarská válka.
• Během několika měsíců bylo za této války zabito přes 60 mužů.
• Většina mladých však smýšlela mnohem pokrokověji než bossové Masseria nebo Maranzano. To, že se přiklonili k jednomu z nich, bylo pouze dočasné.
• Proto nebylo překvapením, že se Lucky Luciano a jeho společníci domluvili, že odstraní svého šéfa Masseriu a přejdou k Maranzanovi.
• Druhým krokem mělo být zabití samého Maranzana.
• Když zemře Joe Masseria v brooklynské restauraci Nuova Villa Tammaro, vítězem castellamarské války se stal Salvatore Maranzano.
