„Vracíme se ze Saint-Pierre. Město bylo v osm hodin ráno kompletně zničené, obyvatelé zahynuli. Všechny lodě v přístavu hoří. Erupce sopky pokračují.“ Telegram, který jistý kapitán francouzské lodi odesílá 8. května 1902 ve 21.55 do Paříže, nemůže plně vystihnout, co vidí na vlastní oči – zkázu novodobých Pompejí.
„Všude dobře, ale nejlépe je na Saint-Pierre,“ čte holič Jacques 7. května 1902 v místním listu Les Colonies. Celé se mu to nějak nezdá. Jistě, na ostrově Martiniku v Karibském moři je krásně a město Saint-Pierre ne nadarmo nazývají „perlou Malých Antil“ nebo také „malou Paříží“. Kdyby ale nebylo té zatracené sopky Mont Pelée, která se vypíná nad městem. Po půlstoletí klidu to vypadá, že se probouzí k životu…
27. dubna 1902
V kotli bublá voda
Francouzské vlajky se třepotají v ulicích Saint-Pierre. Dnes není jen tak obyčejný den, protože se koná první kolo voleb, a to je velká sláva. „Co kdybychom vystoupali na sopku,“ napadne někoho ve městě. Už před dvěma dny se totiž vulkán probudil a vypudil oblak hornin a popela. Ovšem nic vážného. Jen v ulicích města je cítit nepříjemný zápach síry. Pár zvědavců nakonec vyšplhá až ke kráteru. „Z hlubin k nám doléhaly zvuky, připomínající kotel vroucí vody,“ pochlubí se později se svým zážitkem.
2. května 1902
Piknik se odkládá
Maria se ráno probouzí celá rozlámaná. Moc toho nenaspala. Půl hodiny před půlnocí ji vzbudila velká rána a z hory nad městem se začalo kouřit. Ani přes den není klid. Každých pět hodin se ozývají detonace. Ženy na tržišti si po ránu povídaly o tom, že na venkově hynou zvířata hladem a žízní, protože všechno je tam posypané popelem. A manžel se dočetl v místních novinách, že plánovaný velký piknik se odkládá na neurčito. „Neměli bychom vzít děti a z města odejít?“ ptá se celá ustaraná svého chotě.
4.–5. května 1902
Mouka se sype, moře běsní
Saint-Pierre v neděli 4. května vypadá tak, jako by na něj někdo vysypal pytel mouky. Popel leží na všem a jeho příval je tak mocný, že se z okolí nedá dostat do města. „V tom se plout nedá,“ usoudí kapitán parníku. Přitom se mu na palubu pasažéři jen hrnou ve snaze dostat se z města co nejdřív pryč. Nazítří se „zblázní“ i moře. Po poledni ustoupí o 100 metrů a pak se jako ničivá vlna vrací zpět a zaplavuje část Saint-Pierre. Přesto se do metropole stahují uprchlíci z okolí, jejichž příbytky skončily pod nánosem bahna. Ani tady ale nenalézají klid. Dodávka elektřiny je přerušená a město se noří do tmy. Propuká panika…
7. května 1902
Zapomeňte na Vesuv!
Francouzský guvernér kolonie Martinik Louis Mouttet (1857–1902) nemůže spát. Oba krátery sopky září rudě do tmy a oblaka popela dokreslují pekelnou scenérii. „To se muselo stát zrovna teď?! Za čtyři dny nás čeká druhé kolo voleb, musím obyvatele za každou cenu udržet ve městě,“ přemýšlí nahlas Mouttet. Jeho lidé se snaží, jak to jen jde, aby vyvrátili obavy z katastrofy. Starosta města uklidňuje veřejnost, že nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí. Sopka, která vybuchla na sousedním ostrově Svatý Vincent, podle všeho „ulevila“ napětí v nitru země. „V Saint-Pierre pod horou Pelée je stejně bezpečně jako v Neapoli pod Vesuvem,“ otisknou jeho slova místní noviny. Spousta lidí tomu uvěří. Jen kapitán Marina Leboffe urychleně opouští s lodí Orsolina přístav. Nic nedbá na to, že nemá potřebné povolení k odplutí, a ignoruje pohrůžky místních úřadů žalářem. Je totiž z Neapole a ví, co sopka dokáže. „A kdo mě do toho vězení strčí? Zítra už tady budete všichni mrtví,“ křičí na úředníky. Navečer se sopka uklidní a guvernér s chotí se odeberou pokojně na lůžko. Snad se dnes konečně pořádně vyspí.
Noc ze 7. na 8. května 1902
Poslušní spí doma
Kdo chtěl odjet, už je dávno pryč. Ti ostatní poslechli hlasy z nejvyšších míst, že se nemusejí ničeho bát, a zůstali ve svých postelích. Sopka si ale nočního klidu neužívá. Kouří se z ní, ozývá se hrůzostrašné hřmění. Proud bahna se valí na obce v jejím dosahu. Obchodník Durand nad ránem nespí a píše ve 3.30 hodin dopis své ženě, která se i s dětmi přesunula na jih ostrova. Popisuje úchvatné a zároveň strašlivé divadlo, které sopka předvádí. S jejím výbuchem však nepočítá, spíš se jako někteří obává zemětřesení. „Nemějte o mě strach,“ končí svůj dopis. Jiní ale nejsou tak slepí. V 6.30 hodin odplouvá ze Saint-Pierre ještě parník. Uprchlíci ho berou útokem. Skáčou do vody, snaží se za každou cenu dostat na palubu.
8. května 1902, 7.30 hodin
Smrtonosný maják
„Musím si dojít pro dalekohled,“ říká si doktor na lodi sloužící k údržbě podmořských kabelů, která je na dohled od Saint-Pierre. V 7.30 mu skončila vizita, a tak se vydal na kapitánský můstek. Chvíli poté se vrcholek hory Mont Pelée rozzáří, jako by se tam rozsvítil obrovský maják. Mezitím telegrafista z noční směny v Saint-Pierre podává zprávu, že ve městě nenastaly žádné výrazné změny. V 7.52 hodin telegraf oněmí. „Co je to tam za mraky? Vůbec není vidět. Musím jít rozsvítit,“ pronese jeden z poštovních zřízenců. Už to nestihne.
8. května 1902, 8.00 hodin
Pekelný mrak sežehne vše živé
Doktor odkládá dalekohled, protože hrůzné divadlo může nyní pozorovat prostým okem. Horské úbočí se rozestupuje a vyvalí se z něj hustý černý mrak. Zůstává sedět nad horou. A po něm druhý, který vytvoří obrovský hřib, viditelný na vzdálenost 100 kilometrů. Temný a těžký, uvnitř žhnoucí, se řítí přímo na město. V minutě „malá Paříž“ vzplane jako pochodeň. Hoří všechno – domy, lidé, zvířata, vegetace. V patách hořícímu mraku jde bahno a liják popela. Kdo neuhořel okamžitě, umírá posléze za strašných bolestí na popáleniny. Spása nečeká ani na moři. Poryv žhavého oblaku, doprovázený sprchou rozpáleného kamení, nemilosrdně likviduje lodě v přístavu. „Proboha živého, pomozte mi někdo!“ ozývají se výkřiky popálených námořníků, kteří naskákali do moře. Není však nikdo, kdo by je zachránil. Po osmé hodině je po všem. Účet je děsivý. Z 28 000 lidí přítomných ve městě přežili jen dva – vězeň a švec. Na 400 lodí v přístavu je zničených a na nich zahynulo na 700 námořníků. To se ovšem zatím neví. Do saint-pierrského pekla se vstoupit nedá…
8. květen 1902, 9.00–9.30 hodin
Sténání ze tmy
Krajina se halí do tmy. Až teprve v 9.30 hodin se mračna zvednou a první odvážlivci vstupují do města. Všude leží mrtvoly a ozývá se sténání raněných. Ve strašlivých bolestech se tu svíjí i profesor Gaston Landes, jeden ze členů vědecké komise, kterou svolal guvernér, aby potvrdila, že nebezpečí nehrozí. „Jeho obličej byl samý puchýř, oči vůbec nebylo vidět. Válel se po zemi a řval bolestí. Jeho utrpení trvalo několik desítek minut,“ popisuje jeden z těch, kteří se po katastrofě dostali do města.
8. květen 1902, odpoledne
Mořský fantom doplul na Lucii
„Teď se ještě vylodit nemůžeme, bylo by to příliš nebezpečné,“ rozhoduje námořní kapitán Le Bris, když jeho křižník Suchet vpluje ve 12.30 hodin do zničeného přístavu. Jeho muži zachrání několik přeživších z okolních vraků. Až teprve ve 14.30 se odváží vstoupit do města, ale jen na kraj. Saint-Pierre hoří a bude hořet ještě asi 150 dní. Ulice jsou plné sutin a trosek. Na pobřeží se povalují mrtvoly lidí, kteří se snažili spasit útěkem na lodě. Žhavý oblak je však dostihl. Větší štěstí měli námořníci z lodi Roddam, která jako jedna z posledních stihla odplout z přístavu. Kolem 17. hodiny, po složitém manévrování, protože byla zasažená žhavým popelem, doráží na blízký ostrov Svaté Lucie. Loď vypadá jako přízrak, celá šedivá od popela, který pokrývá i těla raněných na palubě. Z 46členné posádky více než polovina běsnění sopky nepřežila. Když po několika dnech popel vychladne a mohou ho konečně odklidit z lodi, zjišťují, že tento smrtonosný náklad váží 120 tun!
9.–20. května 1902
Cirkusová tragédie
Mont Pelée to nevzdává. Pokračuje v řádění celou noc i následující den. Pak si na chvíli oddechne a 20. května zaútočí znovu. Druhá erupce se podobá té předchozí, zlikviduje vše, co ještě ze Saint-Pierre zbylo.
Zatímco celý svět je katastrofou otřesený, jeden muž se může radovat. Louis-Auguste Cyparis, 27letý dělník, seděl 8. května ve vězení v Saint-Pierre kvůli hospodské rvačce, při níž měl zabít člověka. Hrozil mu trest smrti. Jeho cela neměla okno, jen malý větrací otvor. I to stačilo, aby byl na těle popálený. Naštěstí však na něm nevzplály šaty a nevdechl žhavý vzduch. Po třech dnech ho najdou, zachrání a posléze omilostní. Rok poté opouští Martinik a dá se k cirkusu, s nímž cestuje po Americe. „Muž, který přežil poslední soud,“ tak ho uvádějí na plakátech. A Louis-Auguste vypráví pořád dokola, jak na vlastní kůži zažil zkázu antilských Pompejí.
Helena Chvojková
Katastrofa přišla vhod
Zdravotnický personál, léky, lůžka i potraviny proudí na Martinik ihned po katastrofě z okolních ostrovů. Pomoc přiváží také americký křižník Dixie. Finance postiženým nabízejí z celého světa, od Ruska po jižní Afriku. Do zdevastované oblasti se hrnou novináři, aby dodávali nejčerstvější zprávy přímo z místa neštěstí. A přijíždějí i vědci, kteří se chystají zkoumat sopky v této oblasti. Studium této katastrofy odstartuje moderní vulkanologii.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.