Keltové jsou naši prapůvodní předkové. Dokonce podle jednoho keltského kmene Bojů dostaly české země latinský název Boiohaemum (později Bohémia). Jejich zvyky, kulturu a způsob života ale skoro neznáme. Život Keltů pomáhají odhalovat archeologové svými vykopávkami, ty ale častěji přinesou ještě více záhad…
Jedním z nevyřešených otazníků je například skutečnost, proč nacházíme keltské hroby s kostrami bez hlavy nebo proč v hrobech nenajdeme pozůstatky dětských těl. Pojďte s EPOCHOU do zákulisí archeologie a po stopách našich prapředků…
Stovky těl bez lebek
První keltský hrob byl na našem území údajně odkryt až 11. listopadu 1827. Stalo se tak v Novém Bydžově a na „vině“ je amatérský archeolog Jan Laufberger. Do dnešních dnů je v Čechách evidováno přes 600 keltských lokalit, na kterých už archeologové odkryli přes 2000 hrobů. A právě z vykopávek těchto hrobů se moderní archeologie snaží zmapovat život našich předků. U Moevres ve Francii je nalezen hrob, kde jsou stovky Keltů pohřbených bez lebek. V menší míře jsou podobné nálezy známy i od nás – třeba u Tuchomyšle v Ústeckém kraji, kde bylo nalezeno 10 bezhlavých těl. Máme i celou řadu dalších „bezhlavých“ keltských pohřbů, jenže důvodem si archeologové dodnes nejsou úplně jisti. Proč asi?
Nesmrtelnost keltské duše
Většina odborníků trvá na tom, že základem je keltská víra v nesmrtelnost lidské duše. Keltové prý věřili, že duše sídlící v hlavě, vstupuje po smrti do dalšího těla, v jiném světě – keltském podsvětí. Tady v záhrobí žije, a když svůj posmrtný život ukončí, přejde do dalšího těla a vrací se v jiné podobě do života pozemského. A tak to probíhá nekonečně dlouho. Keltové si zřejmě z generace na generaci předávali informaci, že hlava je nositelem životní síly jedince a tuto schopnost si uchovává, i když je od těla oddělena. Proto usekávají hlavy přemoženým hrdinům a slavným válečníkům v domnění, že skrytá duše teď bude dodávat sílu vítězům. Tuto teorii potvrzuje i skutečnost, že hroby bez hlav jsou místem odpočinku keltských válečníků!
Hlava jako trofej
U Keltů platilo, čím byl bojovník statečnější, tím bylo jeho postavení význačnější a jeho hlava vážnější a důležitější. Keltové také často hlavy vyráběli z různých materiálů a zdobili jimi důležitá místa svého bydliště. Zřejmě useknuté hlavy někde schovávali a nahrazovali je soškami. Jiná skupina oponentů zase vysvětluje keltské mrtvoly bez hlav masovými popravami poražených bojovníků. Vysvětlit, kam useknuté hlavy přišly a proč nejsou ve společných hrobech, ale neumějí. Veřejnost se tedy přiklání spíše k té první verzi. Hlavy byly symbolem moci a význačných bojových vlastností válečníka. Přemožitel si ji bral s sebou jednak jako trofej a také proto, aby síla poraženého přešla do jeho těla.
Děti nejsou lidské bytosti?
Keltové byli skvělí a neohrožení válečníci. V roce 390 př. n. l. (některé prameny uvádějí rok 386) dokonce vyplenili Řím. Opustili jej až po obdržení vysokého výkupného. To by potvrzovalo teorii, ve které se chtějí mnozí vyrovnat bojovým schopnostem keltských válečníků. Proto ty hlavy, ve kterých sídlí mocná duše válečníků. Nakonec podobným způsobem se chovají i někteří původní obyvatelé Tichomoří. Daleko tvrdším oříškem pro historiky a archeology je otázka, proč se v keltských hrobech nenacházejí takřka žádné dětské mrtvolky. Tady asi verze o bojových vlastnostech neuspěje. Spíše se zdá, že Keltové nemluvňata a malé děti nepovažovali za lidské bytosti, a proto je nepohřbívali.
Otázek je stále dost
Podivnou skutečností je, že z pozdějšího věku se žádné keltské hroby nezachovaly. Začali snad Keltové pohřbívat své zemřelé žehem a popel vhazovali do řek a potoků? Brali si dál hlavy jako symboly nepřemožitelnosti? To už ani nejschopnější archeologie nevysvětlí, přitom s určováním stáří vykopávek nemá moderní věda žádné problémy. Zatímco se dříve orientovala na předměty v hrobě, dnes, díky radiokarbonové metodě (rozpad izotopu uhlíku C14, pozn. red.) je stanoveno stáří například hrobu v Jenišově Újezdu na Teplicku s přesností +- rok. Otázek kolem keltské existence a života je tedy stále ještě dost.
Ladislav HorákKELTSKÁ SÍDLA – OPPIDA
Keltská oppida (sídla) byla u nás zakládána od počátku 2. století př. n. l., a to především v jižnější polovině země podél řeky Vltavy. Oppidum je název převzatý od Římanů. Ke stavbě si vybírali místa strategicky co nejvýhodnější. Například vrcholky skalnatých kopců či ostrohy kryté alespoň z jedné strany skalní stěnou. Nejznámějším keltským oppidem u nás jsou Stradonice nedaleko Berouna, známé je oppidum Závist u Zbraslavi.
