Svět se nám hroutí před očima. Z úchylek se stává normál a z normálu se stává matná vzpomínka. Vládnou nám ti nejhorší z nejhorších. Ničí se všechny hodnoty a zavádí se postupy tak stupidní, že jen před pár lety by nikdo nevěřil, že by to bylo možný. A většina lidí tomu ještě tleská a chce víc. Normální člověk si zoufá. Bojovník je ale v klidu.

O tom, jak na ten chaos reagovat a nezbláznit se z toho, jsem už psal třeba tady. Jelikož se ale často odvolávám na Castanedu, napadlo mě, že bych některý toltécký koncepty moh trochu víc objasnit jak lidem, kteří se s nima nikdy nesetkali, tak těm, kteří už se pokusili do toho proniknout, ale ještě to až tak moc nechápou.

Toltékové maji extrémně efektivní a praktickej přístup k životu, což vim ze zkušenosti, protože ho už dlouhý léta praktikuju, a projeví se to hlavně v těžkejch časech. Takže trocha vhledu do toho, jak to funguje, by snad mohla pár lidem usnadnit “boj” s tím dnešním blázincem okolo nás.

První záludností ve světě Toltéků nebo čarodějů jsou pojmy, který používaji, a u kterejch někdy lidem trvá roky, než je opravdu pochopí. Castaneda sám byl dost natvrdlej a snažil se bejt hrozně racionální a o všem hrozně diskutovat, přičemž mu obvykle totálně unikala pointa (z čehož se mohli Don Juan a Genaro umlátit smíchy), takže mu trvalo dlouho, než se mu ty základní pojmy vyjasnily.

Možná bysme ale měli začít ještě o krok zpátky pro ty úplně nezasvěcený, kteří vůbec netuší, o co jde. Carlos Castaneda byl americkej student, když v Mexiku narazil na Dona Juana, na první pohled obyčejnýho staršího Indiána. Někdo je seznámil a Carlos se od Dona Juana chtěl v rámci svejch antropologickejch studií něco dozvědět o psychotropních rostlinách.

Don Juan byl ale náhodou “toltéckej čaroděj” a “nagual” a Castanedu identifikoval jako novýho naguala, kterej se měl stát jeho učněm. Castaneda žil v Americe, ale často pak jezdil za Donem Juanem do Mexika. Don Juan ho učil toltéckej systém “čarodějství”, a to ve dvou rovinách vědomí.

Pravá strana vědomí je ta normální, kterou všichni znáte. Levá strana je změněný vědomí, o kterym většina lidí nic neví. Do tohodle typu vědomí se dá dostat prostřednictvím drog, meditace, nebo prostě vůlí, když se to člověk naučí. Vnímání je tu mnohem ostřejší a chápání lepší, ale když se člověk vrátí na pravou stranu, tak si z toho nic vědomě nepamatuje, alespoň ze začátku.

Takže v prvních knížkách psal Carlos o pravej straně, protože si nebyl vědomej toho, že ta levá vůbec existuje. U Dona Juana ale vždycky strávil tak půlku času na levej straně, neboli ve zvýšenym vědomí, nebo taky ve druhej pozornosti. Tam se učil věci, který by v normálním stavu nestrávil, a účelem bylo, aby se na to jednou rozpomněl a dal si to všechno dohromady a ty dvě strany spojil.

Castaneda napsal v 70.-90. letech asi 12 knížek. V prvních dvou toho ještě moc nechápal a zaměřoval se na psychotropní rostliny, takže vždycky říkám lidem, že tyhle dvě můžou přeskočit, protože tam neni nic moc hodnotnýho. Až Cesta do Ixtlanu je první knížka, která je zajímavá. Tou by se mělo začít, pokud to chcete číst, a pak pokračovat tak, jak jdou knížky za sebou, protože jinak to nebudete chápat.

Hodně těch knížek popisuje v podstatě stejný období, ale pokaždý to jde víc do hloubky, jak se Castanedovi vybavovaly věci a jeho chápání se rozšiřovalo. Nakonec takhle popisuje neuvěřitelně komplexní systém praktik a vědomostí.

To je asi tak velmi zkrácenej a hrubej kontext a stručná historie.

Pokud jde o Donem Juanem používaný pojmy, je třeba si uvědomit, že je člověk nemůže jen tak převzít v tom významu, jakej si myslí, že maji. Obvykle maji totiž význam úplně jinej. Problém je v tom, že tenhle systém učení se zabejvá fenoménama běžnýmu člověku úplně neznámejma, ale k jejich popisu samozřejmě potřebuje normální slovník, protože jinak se s tim moc nedá pracovat.

Je teda nutný nejdřív porozumět tomu, co se jakym pojmem vlastně myslí. Ten význam pojmů je něco, co Don Juan Castanedovi znova a znova vysvětloval (protože Carlos byl trochu pomalej a pořád se ty pojmy pokoušel uchopit v kontextu svýho vlastního světa). Jak Don Juan říká, ty pojmy samy o sobě nejsou nijak důležitý, protože je to jenom způsob, jak o tom mluvit.

Chcete-li se touhle cestou někam dostat, musíte si nejdřív vyjasnit, co přesně v kontextu Toltéků znamenaji ty slova a termíny, který Don Juan (a potažmo Castaneda) běžně používá. Stejně jako ve Hvězdnejch Válkách potřebujete vědět, že když vám někdo říká “použij Sílu!”, tak nemluví o tom, jak velkou ránu dokážete dát pěstí, tak ve světě Toltéků potřebujete vědět, co je co, počínaje tim, kdo jsou sakra Toltékové a co se to tu mele o čarodějích.

Kdo jsou Toltékové? Jak Don Juan říká, pro něj to slovo znamená něco jinýho, než pro Carlose. Zapomeňte na školský vzdělání, slovníky a Wikiparodii. Don Juan považuje sebe za toltéckýho bojovníka a pojem Tolték se tu používá pro tu linii lidí, kteří si po tisíciletí předávali to vědění, který tady Don Juan předává Carlosovi.

Kdo jsou čarodějové? Čaroděj je tady pojem, kterej se s pojmem Tolték značně překrejvá. Taky popisuje skupinu lidí kolen Dona Juana, kteří jsou praktikanty toltécký tradice. “Svět čarodějů” a “svět Toltéků” je v podstatě jedno a to samý, i když se dá použít i fráze “toltéckej čaroděj”. Zapomeňte na všechno, co si myslíte, že víte o “čarodějnictví”, protože to je vám tady k prdu. Ten termín tu sice má nějakej účel, ale v konečnej fázi na něm nijak nezáleží. Důležitý je, co Don Juan Castanedu učil, a ne jak se to jmenuje. A prostě se rozhod používat termín “čarodějství”.

Celá tahle tradice funguje tak, že jedna skupina čarodějů, vedená nagualem, předává vědění další, mladší skupině. Má to určitou strukturu a pravidla, ale to teď neni důležitý. Důležitý je jen to, že Don Juan byl nagualem jedný takový skupiny čarodějů a Castaneda byl nagualem nový generace.

Co je sakra nagual? Tohle slovo má dva významy. Jednak jsou tu pojmy “tonal” a “nagual”, který popisujou svět první pozornosti a svět druhý pozornosti, nebo ten “normální” svět, co všichni známe (tonal), a ten mysteriózní nepochopitelnej svět, k němuž se dostanete ve druhej pozornosti (nagual) a do kterýho spadá třeba i snění. Tady je pro nás ale důležitější ten druhej význam, kde se slovo nagual používá pro vůdce tý jedný skupinky čarodějů.

Takže v zásadě čarodějové nebo Toltékové jsou lidi, kteří si předávaji určitou tradici učení a vědění, podle který žijou. V těch slovech neni třeba hledat žádnej hlubší význam – je jen třeba chápat to učení, který se vám pokoušeji předat. Potud je to všechno vlastně velmi jednoduchý a lidi dělaj hlavně tu chybu, že se to snažej komplikovat.

Ty pojmy vysvětluju proto, že tohle pojednání se bez nich neobejde, a bez vysvětlení by si pod nima nezasvěcení představovali všelijaký věci, který si představovat nemaj, a jen by je to mátlo. Nejde tolik o to, co tyhle základní pojmy znamenaji, jako spíš co neznamenaji.

Teď se teda můžeme dostat k hlavnímu tématu.

Co je bezchybnost

Bezchybnost je opět pojem, kterej znamená něco trochu jinýho, než co by člověk asi čekal. Nemá to žádnej morální aspekt. Ani to neni doslova o tom, že člověk “nedělá chyby”, i když tady by to záleželo na tom, co definujeme jako “chybu”. Don Juan říká, že bezchybnost je o tom, jak člověk zachází s energií. Což je ale pro normálního člověka vágní a nic neříkající.

Samotný slovo “energie” tu nijak nesouvisí s tim, jak daleko doběhnete, nebo kolik desetitunovejch kamenů dokážete poskládat na sebe, než dostanete hlad. Je to víc o mentální energii, což souvisí s tim, v jakym jste rozpoložení nebo jak ostře vnímáte svět kolem sebe, ale i to je nepřesný.

Tady narážíme na problém, že čarodějové maji jasnou představu o tom, co je energie, protože ji vidí, zatímco vy ji nejspíš (kromě pár výjimek) nevidíte (a já taky ne). Nicméně to vysvětlení je dostatečně jasný i bez vidění, jen je to třeba trochu okecat oklikou.

Celá pointa bezchybnosti by se dala vystihnout spojením “neplejtvat energií na kraviny”. Když vyplejtváte energii na kraviny, nebudete se cítit dobře a budete zakoušet stavy jako vztek, deprese, rozmrzelost, uraženost, závist, podrážděnost, strach a podobně.

Pointa bezchybnosti je těmhle stavům se vyhnout, neboli žít tak, abyste na takový emoce a pocity “neplejtvali energií” a do takovejch stavů se nedostávali. Tím našetříte energii, která se pak dá použít mnohem produktivnějšíma způsobama, včetně toltéckejch praktik.

Máme tu teda myšlenku, že získání většího množství energie nespočítá v tom, že tu energii někde splašíte, ale prostě v tom, že tu, co máte, a která se sama doplňuje přirozeně, nevyplejtváte na kraviny a tim si začnete dělat “zásobu”.

Jeden z největších průserů všech lidí je právě to, že celej život plejtvaji energii na idiotský hovadiny. Jak řekl Don Juan, většina lidí stráví většinu života tim, že se cítí něčím dotčeni. Což je podle mě jedno z největších mouder všech dob. Za mlada jsem byl obětí tý samý stupidity, a když jsem se to relativně slušně odnaučil, můj život se změnil o 1000% k lepšímu, a ačkoliv to na první pohled může znít vágně, tak opravdu jasně vnímám, že na rozdíl od většiny lidí nevyplejtvám svojí energii na kraviny.

Vlastní důležitost

Další zásadní termín, kterej s bezchybností úzce souvisí, je “vlastní důležitost”. A jako vždy je to o něčem trochu jinym, než by většina lidí čekala. Když se lidí zeptáte, jestli si připadaji důležití, většina vám řekne, že ne (kromě úplnejch idiotů :). Leč přesto všichni vyplejtvaj 90% svojí energie právě na vlastní důležitost.

Kdybych měl říct, co je ta nejužitečnější věc, co jsem v životě pochopil, tak je to právě tohle. I já jsem celý dětství zasvětil svojí “důležitosti”, která se projevuje právě všema těma negativníma emocema a negativníma stavama. A život stál pěkně za hovno. To, co vedlo k obrovskýmu zlepšení kvality mýho života, bylo právě odbourávání vlastní důležitosti.

Aby nám bylo jasnější, o co jde, tak si to trochu odmaskujeme a podíváme se konkrétnějc, jak v tom všem hraje roli to já, což je ta důležitost.

Strach – bojim se, že mně se něco stane.

Smutek – jsem smutnej, že mně se něco stalo, nebo že mně něco chybí.

Vztek – vztekám se, že něco neni tak, jak já chci.

Dotčenost – jsem dotčenej, že si ke mně někdo něco dovolil.

Uraženost – urazil jsem se, protože mě někdo zkritizoval.

Zklamání – jsem zklamanej, protože já jsem nedostal, co jsem chtěl.

Sebelítost – lituju se, protože já chudák to mám tak těžký.

Chápete? Určitě už si to dokážete napasovat i na další pocity. Sebelítost obzvlášť je totální mor, kterej vás vysaje víc než gang upírů a udělá z vás totální trosku. Všechny tyhle pocity vycházeji z pocitu (podvědomý) vlastní důležitosti. Opět zdůrazňuju, že ten člověk si nemusí vědomě myslet, že je důležitej. Naopak ty sebelítostný typy maji specificky mindráky z toho, že si připadaji k ničemu a nedůležitý.

Jenže kdyby tam nebyla ta vlastní důležitost v nějakej formě, tak neni na co aplikovat sebelítost. Abyste se mohli litovat, musíte si přisuzovat nějakou “důležitost”, ať si to uvědomujete nebo ne. Musíte mít pocit, že si zasloužíte něco lepšího, což naznačuje, že jste nějakym způsobem “důležití”.

Bez vlastní důležitosti se nemůžete urazit, protože by nebylo co urazit. Urazí se vaše já, který má pocit, že se mu nedostává patřičnýho respektu nebo nějaký takový kraviny. Má pocit, že má právona něco víc, než dostává. Celá tahle vlastní důležitost je vnitřní pocit, že vám svět něco dluží.

Názor čarodějů je ten, že vám svět nedluží ani hovno, vy ufňukaný lemry. Jestli nechcete strávit zbytek svýho života jako trapný a zbytečný vyžírači kyslíku, tak se přestaňte brát tak vážně!(Mimochodem jestli jste se tady urazili, tak je to s váma fakt špatný!)

(Poznámka: Pár hodin po zveřejnění tohodle článku jsem zjistil, že Nikola zrovna napsala něco, co dokonale ilustruje, kam až může dojít vlastní důležitost, když se to s ní přehání. Takže je to celkem perfektní bonus k tomuhle článku.)

Čarodějové jsou toho názoru, že nic neni důležitější než něco jinýho. Důležitost je subjektivní pocit, kterej si svévolně aplikujeme, na co chceme, hlavně na sebe. Čaroděj ale ví, že mu svět nic nedluží a že neni žádnej objektivní důvod, proč by se mu mělo dostávat něčeho, co mu nikdy vesmír nijak neslíbil. Na rozdíl od obecnejch ovcolidí, kteří se neustále vidí jako oběti všelijakejch křivd, čaroděj žije jako bojovník.

Běžnym aspektem vlastní důležitosti je i to, že si děláte starosti s tim, co si o vás myslí ostatní. Připadá vám to totiž důležitý. Když se zbavíte vlastní důležitosti, bude vám u prdele, co si o vás kdo myslí, a budete o hodně šťastnější. Když žijete bezchybně, nemusí vás zajímat, co si o vás kdo myslí. Vaše hodnota je ve vaší bezchybnosti a ne v mínění nějakejch zombíků okolo.

Mentalita bojovníka

Žít jako bojovník znamená zbavit se všelijakýho bordelu, co má v hlavě normální člověk. Znamená to zbavit se vlastní důležitosti a přestat na takový kraviny plejtvat energií. Bojovník se nikdy nevidí jako oběť a nemá pocit, že mu někdo něco dluží. Přistupuje k životu vědomě, pragmaticky a strategicky.

Obyčejní lidi maji často pocit, že se těm emocím jako je vztek nebo smutek nedá nijak předejít. Že když jim někdo bezdůvodně ublíží, tak se musí cítit dotčeně nebo až vztekle, a že když o něco přijdou, tak se musí cítit smutně nebo zklamaně. Bojovník pochopil, že to je hovadina a že neni nějaká pasivní loutka, která se musí nějak cítit v důsledku událostí.

Když vám někdo bezdůvodně z ničeho nic dá facku, neni žádnej racionální důvod, proč byste se měli nasrat nebo cítit dotčeně. To je jen naučená reakce, která se plně zakládá na pocitu vlastní důležitosti. Když pocit vlastní důležitosti odbouráte – což je proces, kterej nějakou dobu trvá – tak vás ta facka nijak nevyvede z míry.

Místo naprogramovaný reakce zombíka, typu “Kurva proč mě mlátí?? Dyť jsem mu nic neudělal, né?”, má bojovník reakci typu “Hm, někdo mi dal facku. Zajímavý. To jsem zvědavej, co se stane dál.”, aniž by ho to emocionálně nějak rozhodilo. Ne že by se jen tak nechal fackovat a nijak na to nereagoval, ale bude reagovat promyšleně a všímat si toho, co a proč se děje, zatímco normální člověk bude reagovat v afektu a ničeho jinýho než vlastní důležitosti si všímat nebude.

Neni od věci si tady taky uvědomit, že z objektivního hlediska vám jedna pitomá facka vůbec nijak neublížila a jste idioti, jestli na takovou kravinu plejtváte energií a rozčilujete se kvůli tomu.

Jeden úhel pohledu, kterej vysvětluje rozdíl mezi mentalitou zombíka a mentalitou bojovníka, je ten, že zombík bere věci, který se mu stanou, jako požehnání nebo prokletí, zatimco bojovník bere všechno jako výzvu.

Zombík má pocit, že se mu buď stalo něco dobrýho nebo špatnýho. Když je to “dobrý”, tak to bere jako samozřejmost a nijak to neřeší. Když je to “špatný”, tak se vlastní důležitost rozjede na plný otáčky a naopak to řeší až do zblbnutí, i když se na tom nic vyřešit nedá. A celou tu dobu z něj utíká energie, až se z něj kouří.

Bojovník naproti tomu, ať se stane cokoliv, to bere jako výzvu, neřeší, jestli je to “dobrý” nebo “špatný”, a zajímá se spíš o to, jak to může zužitkovat a co se z toho může naučit. Beztak nikdy neni jasný, co je dobrý a co špatný. Když vám uletí letadlo, můžete se nasrat, že jste ho nestihli. Když pak letadlo spadne a všichni v něm umřou, můžete mít radost, že jste ho nestihli. Tady jste přinejmenším naprosto hloupě vyplejtvali spoustu energie na nasranost, že vám uletělo letadlo. Taky tu ale vidíte tu relativitu toho, co vypadá na první pohled jako dobrý nebo špatný.

Jestli máte pocit, že na nějakou událost musíte reagovat určitym způsobem, tak nejste lidi, ale bioroboti. Opravdovej člověk se vždycky může rozhodnout, jak bude reagovat. Někdy je to těžký, překonat nějakej reflexivní impuls a ovládnout se, a vyžaduje to nějakou vůli, ale o tom to sakra je, bejt člověk. Jestli to nedokážete, tak k čemu tady jste? Jenom jako komparz?

Bezchybnost a osobní zodpovědnost

Žít bezchybně a žít jako bojovník je v terminologii Toltéků v podstatě to samý. Je to prostě o strategickym zacházení s energií. Když je třeba se rozhodnout, jestli něco udělat tak nebo tak, bojovník si všechno promyslí, pak se rozhodne a převezme zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Ať se pak stane cokoliv, svýho rozhodnutí nelituje a jakýkoliv vzniklý problémy na nikoho nesvádí. Když se věci vyvíjí špatně, v klidu přehodnotí situaci a rozhodne se, jak postupovat dál, a opět za to převezme zodpovědnost.

Obyčejnej člověk si svoje rozhodnutí nijak zvlášť nepromejšlí a ani by ho nenapadlo přebírat za cokoliv jakoukoliv zodpovědnost. Když věci nevyjdou tak, jak chtěl, viní z toho cokoliv a kohokoliv, jen ne sebe. Pak vyplejtvá všechnu energii na vztek a ublíženost, že se nestalo to, na co spolýhal. Bojovník na nic nespolýhá. Dělá to, co mu v tu chvíli připadá nejlepší a neupíná se na výsledek.

Což je další rozdíl mezi biorobotem a bojovníkem. Biorobot se upíná na výsledek, se kterym nějak počítá, a když se kýženej výsledek nedostaví, hledá, koho by z toho obvinil. Bezchybnost spočívá v nejlepším možnym činu v tu chvíli, bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne. Když to dopadne dobře, dobrý. Když ne, nevadí. Bojovník ničeho nelituje a nikoho z ničeho neviní. Přijme výsledek a plánuje další bezchybnej čin, tj. ten nejlepší, kterýho je v tu chvíli schopnej.

Když se věci nevyvíjí dobře, bojovník neplejtvá energií na jakoukoliv formu vlastní důležitosti. Ví, že se rozhodl jednat tak, jak jednal, na bázi toho, co v danou chvíli věděl, a ví, že nikde nebylo zaručený, že to dopadne tak, jak chtěl. Možnost nežádoucího výsledku je tu vždycky a taková varianta tudíž bojovníka nemůže nijak zmást. Prostě přehodnotí svojí strategii a v klidu pokračuje.

Nikdy nelituje svýho rozhodnutí, protože vždycky ví, že si všechno promyslel a rozhodl se nejlíp, jak v tu chvíli uměl. To, že neznal v tu chvíli všechny okolnosti a nemoh předvídat všechny možnosti toho, co by se mohlo stát, bere jako normální součást života. Nedělá si iluze, že má nad situací větší kontrolu, než má. Chápe, že ve světě jsou i jiný síly, než on, a nepovažuje se za důležitějšího než cokoliv jinýho v tom světě.

Normální zombík nemá bezchybnosti, co by se za nehet vešlo. Udělá buď to nejsnazší, co ho napadne, nebo prostě to, co dělaj ostatní, a něco jako zodpovědnost za svoje rozhodnutí mu nikdy nepřijde na mysl. Jde cestou nejmenšího odporu, promyšlenýho nemá nic, ale přitom si namlouvá, že má situaci pod kontrolou, a pak ho hrozně nasere, že to dopadlo jinak, než chtěl. Pak se hodiny až dny zabejvá lítostí nad tim, že se nerozhod jinak, a vztekem nad tim, že ho nikdo nevaroval, že to dopadne takhle, případně nad tim, že ho někdo varoval a dovolil si mít pravdu, ale on neposlech.

Bezchybnost jako způsob života

Bojovník si nikdy nepřipadá bezradnej. Nevnímá sám sebe jako střed vesmíru. Chápe, že je jen malinkou součástí nekonečnýho a mysteriózního vesmíru, ve kterym se může stát cokoliv. Jakákoliv zdánlivě bezradná situace je pro něj výzva, jak si s ní dokáže poradit. Takový výzvy se chopí s radostí a zvědavostí. Na každou výzvu je vždycky připravenej, zčásti i proto, že má dost energie, protože jí nevyplejtval hloupě na kraviny. Má proto čistou hlavu a nikdy neni vyčerpanej hodinama přemejšlení o blbostech, který se točí kolem vlastní důležitosti.

Normální člověk plejtvá energií, kudy chodí. To se projevuje v jeho vnitřním dialogu, v němž si donekonečna přehrává tisíce imbecilních myšlenek, který se všechny točí kolem jeho vlastní důležitosti. Když ho někdo předběhne ve frontě, vnitřně soptí nad tim, jak si to někdo k němu moh dovolit, bez ohledu na to, jestli ve skutečnosti toho člověka předběhnout nechá nebo ne. Stejný je to, když mu někdo někde nedá přednost, když mu někdo vytkne nějakou chybu, nebo když něco nestihne (za což naprosto jistě může někdo jinej!). Celej den stráví vnitřním dialogem, v němž si upevňuje svůj pocit důležitosti a vře v něm cokoliv, co ten den jeho důležitost nějak zpochybnilo.

Neni potom divu, když je takovej člověk i fyzicky unavenej. Bránit celej den svojí důležitost je hodně práce. Přitom je to práce naprosto zbytečná, stupidní, a bez užitku. Takovej člověk se pak většinu času vlastně cítí špatně, za což si ale může jen on sám. Naše “důležitost” je prakticky pořád pod nějakym útokem. Je ale na nás, jestli máme pocit, že tu důležitost musíme neustále bránit, nebo jestli se na to vyserem a je nám to jedno a radši si v klidu užíváme života.

Když vás někdo předběhne ve frontě, můžete se s nim pohádat nebo si jen tak nadávat pro sebe a pak se tim nevědomky zaobírat celou cestu domu, kde si pak určitě někomu postěžujete, jak si nějakej debil dovolil předběhnout vaši veledůležitou osobu. Anebo si můžete říct, OK, asi chvátá, a nevšímat si toho, protože ty dvě minuty vás nezabijou a vlastně o nic nejde. Neni to důležitý.(A třeba se vám pak kvůli tomu zdržení stane něco zajímavýho. Třeba to tak vesmír zařídil, protože pro váš vývoj bylo třeba vás o dvě minuty zpozdit.)

Zdaleka to ale neznamená, že si musíte nechat všechno líbit. Klidně můžete toho člověka seřvat, ať odprejskne na konec fronty, a tvářit se při tom, že jestli nepůjde, tak mu nafackujete. Musíte ale vědět, co děláte, proč to děláte, a nedělat to z pozice vlastní důležitosti. Můžete to dělat protože chvátáte, nebo z principu, ale ve chvíli, kdy se ten člověk odebere na konec fronty, to musíte pustit z hlavy a už se tim dál nezabejvat. Problém je vyřešenej a nestojí za další myšlenku. To už by bylo plejtvání energie.

K tomu se perfektně hodí ta zenová historka, kde dva mniši, starej a mladej, přijdou k řece. Stojí tam gejša, která se potřebuje dostat na druhou stranu. Starej mnich ji vezme do náruče a přenese přes řeku. Pak jdou mniši dál. Když o hodinu později dojdou do města, mladej už to nevydrží a povídá, “Nechápu, jak jsi to moh udělat! Víš přece, že my mniši se nesmíme dotknout ženy.” Starej mnich (nebo si dosaďte toltéckej čaroděj) se na něj v klidu podívá a povídá, “Já ji nechal na druhym břehu. Ty ji s sebou neseš ještě teď.”

O tom to je. Netahat s sebou věci, který s sebou tahat nepotřebujete, protože to je jen plejtvání energií. Nejde až tak o to, co uděláte, ale s jakým vědomím to uděláte. Starej mnich porušil nějaký trapný pravidlo, ale věděl přesně, proč ho porušil (protože pomoct někomu bylo důležitější než lpět na nějakym pravidle), a pak to pustil z hlavy.

Don Juan Carlosovi vysvětloval, že je celkem jedno, co nagual dělá, protože to vždycky dělá bezchybně. Je jedno, jestli se rozhodnete toho předbíhajícího ve frontě nechat nebo seřvat, ať odpálí dozadu. Rozdíl je, jestli to uděláte v klidu a pustíte to z hlavy, nebo jestli pak ještě půl hodiny plejtváte energií na to, že si to přehráváte v hlavě a řešíte, co jste měli nebo neměli udělat, nebo se vztekáte nad tim, jak vás ten drzej člověk nasral.

Čarodějové taky praktikovali stopařství, což teď nebudeme vysvětlovat, ale můžeme to přirovnat k herectví. Když se čaroděj rozhodne toho člověka ve frontě seřvat a poslat na konec fronty, sehraje to naprosto věrohodně. Lidi okolo si nejspíš budou myslet, že je nasranej. To je ale jednak čarodějovi ukradený a hlavně celá scénka pro něj byla jen chvilková role. Rozhod se hrát určitou roli, za určitym účelem, ale nedává tomu žádnou důležitost a ví, že je to jenom role, přetvářka. Neupíná se na výsledek a jakmile je dohráno, neplejtvá na to dál energií a pustí to z hlavy.

Jednou ze zbraní bojovníka, kterej čelí těžkostem a překážkám, je, že si z nich dělá prdel. Humor je nejen perfektním nástrojem k obrácení téměř jakýkoliv situace lepším směrem, ale na vaši energii má opačnej vliv než vlastní důležitost. Kromě toho dělat si srandu sám ze sebe je dobrá cesta k potlačení vlastní důležitosti, což je perfektní bonus. Humorem nejen že neztrácíte energii, ale spíš ji získáváte – a nejen vy, ale i lidi okolo vás.

V životě čarodějů se pak tahle našetřená energie využije ke spoustě specifickejch účelů, ale i když nemáte zájem, aby se z vás stali čarodějové, žít jako bojovník bude mít ten znatelnej výsledek, že vám prostě bude mnohem líp. Budete v klidu, budete mít radost ze života a uvědomíte si, že vám vlastně nic nechybí a nemáte potřebu se pachtit za nějakejma imaginárníma indikátorama štěstí jako jsou peníze, společenskej status a podobný hovadiny, který jsou podmíněný pocitem vlastní důležitosti.

Nic vás nerozhodí, negativní emoce z vašeho života prakticky vymizí – protože bez vlastní důležitosti nemaji z čeho růst, stejně jako stromy neporostou bez vody – a budete mít dostatek energie na to věnovat se, čemu chcete. Svět vám bude připadat plnej nekonečnejch možností a věcí k prozkoumání. Nebudete mít pocit, že něco musí bejt tak nebo tak, a proto vás nijak nebude trápit, když ty věci budou jinak. A rozhodně se nikdy nebudete nudit.

V dnešní situaci je potom výhodou postoje bojovníka to, že když jde všechno kolem vás do háje a situace vypadá beznadějně, vás to nemůže rozhodit, protože se nesnažíte mít pod kontrolou všechno kolem sebe, a místo toho se zaměřujete na vlastní bezchybnost. Děláte to nejlepší, co v tu chvíli dokážete, a neupínáte se na výsledek, protože víte, že ten neni úplně pod vaší kontrolou.

Zároveň vždycky přijímáte zodpovědnost za svoje rozhodnutí, a proto vás nemůže nijak vykolejit, když se věci nevyvíjí tak, jak jste doufali. Berete situaci jako výzvu a ne jako něco “špatnýho”, a proto ji nevidíte negativně, ale neutrálně. (V ideálním případě možná i objektivně.)

Když se všechno kolem vás hroutí a negativně vás to ovlivňuje, nijak vás to netrápí, protože se nepovažujete za důležitý. Ve hře jsou větší síly, než vy, a všechno to má nějakej smysl a význam, kterej je za hranicema toho, co vy jakožto jeden člověk můžete vidět. Váš život neni o tom, jestli zachráníte všechny okolo sebe od něčeho, od čeho si myslíte, že potřebujou zachránit (což ani nemůžete nijak posoudit, a hlavně nemůžete nikoho “zachraňovat” proti jeho vůli), ale spíš o tom, jak si poradíte se svojí vlastní situací. A zhruba 80% úspěchu je v tom, jak se k tomu postavíte.

Když se k tomu postavíte jako oběť a budete si stěžovat, nadávat a cítit se dotčeně, dosáhnete tim leda tak totálního vyčerpání a hlavní výsledek bude ten, že se budete cítit špatně. Když se k tomu postavíte jako bojovník, přijmete to jako výzvu a v každym momentě se budete rozhodovat nejlíp jak umíte, aniž byste se upínali na výsledek, bude vám dobře, i když budou padat komety.

Jednou z nejhloupějších lidskejch činností je plejtvat energií na nekonečný rozebírání něčeho, co nemůžete změnit, a na negativní pocity z toho, že jsou věci tak, jak jsou. Tady neuškodí trocha Taoismu nebo Zenu (a taky humoru), který maji v tomhle ohledu s toltéckym čarodějstvím, nebo řekněme cestou bojovníka, hodně společnýho. Věci se dějou. No a co? Se nezbláznim.

Bezchybnost 2023

Můžeme si to snadno napasovat na dnešní konkrétní situaci a věci, který by mohly někoho iritovat nebo vyčerpávat.

Lidi kolem vás se nechali zapíchat, teď maji zdravotní problémy, ale pořád jim to nedochází? No a co? Nechte je bejt. Určitě jste jim už dávno poskytli relevantní informace a teď už je to na nich. Jejich osud je v jejich rukách, ne ve vašich. Je to jejich svobodná vůle.

Ani neni třeba trápit se tim, že lidi zbytečně umíraji. Umírání beztak neni zas taková tragédie. Každej se učí jinak. Někdo si všechno pořádně nastuduje a podle toho se rozhodne a nenechá se zapíchnout nějakou toxickou injekcí. Někdo na studování moc neni a radši se učí prakticky, metodou pokus-omyl. Tak se prostě nechá zapíchnout a uvidí, co se stane. A někdo se naučí hodně za jeden život, zatímco jinej potřebuje několik životů, aby pochopil jednu věc. Nechte lidi, ať si jdou svojí cestou a neřešte to.

Lidi podporujou válku a vláda posílá zbraně nacistům a ohrožuje nás všechny? No, je to smutný, ale ani s timhle celkem nic neuděláte. Můžete to lidem vysvětlovat, můžete psát články (který si ale stejně z 99% přečtou jen lidi, kteří už to chápou), ale nikoho k ničemu nedonutíte. Možná to občas jednomu člověku sepne, ale většinou ne. Většinou je to hrách na zeď a perly sviním. Každej si na všechno musí přijít sám vlastním tempem. A tempo většiny lidí je jak tempo želvy, která nese na zádech lenochoda, po kterym leze šnek.

Jestli jste už v tomhle směru udělali, co se dalo, tak prostě buďte v klidu a neřešte to a soustřeďte se na něco, co vás neirituje. Koneckonců máme přece “demokracii”, ne? Když se chce většina lidí chovat retardovaně a vyzkoušet si, jaký to bude mít následky, tak kdo jste vy jakožto menšina, abyste jim v tom bránili? Součástí bezchybnosti bojovníka je stát proti naprostej přesile (třeba idiotů) a nenechat se tim nijak vyvýst z míry.

Stupidní sankce likvidujou místo Ruska úplně zbytečně nás a nesmyslně chudneme a trpíme? No a? Se nezblázněte. Přestaňte se na to dívat jako na nějakej nespravedlivej trest a berte to jako výzvu. Nakonec jste na tom pořád líp než samotní zombíci, protože vy aspoň chápete, co se děje a víte, co můžete čekat. Oni evidentně nechápou nic a až je to dožene, tak se z toho poserou.

Stát se bojovníkem vyžaduje nějakej trénink a odbourávání starejch zvyků, a to chvíli trvá. Neni to ale tak náročný, jak to může na první pohled vypadat, a kdokoliv, kdo dokáže pochopit, co jsem tu napsal, to dokáže převýst i do praxe.

No ale samozřejmě jestli nechcete žít jako bojovníci a chcete se radši každej den stresovat a trápit a zoufat si nad tim, jak jsou lidi blbí a vláda psychopatická a podobně, tak vám to nikdo nebere. Já jen ukazuju, že je tu jiná možnost, kdyby to náhodou někoho zajímalo.
https://antivirus.22web.org/av/230220-bezchybnost-bojovnika.htm