Ivo Wiesner (1933-2008) vydal v roce 2002 zajímavou knihu „Atlantida – mýtus nebo zapomenutá historie?,“ která nám posloužila jako zdroj k tomuto článku. Na rozdíl od Američana Edgara Cayce nenačerpal své informace z akáši, ale shrnul nesčetné informace z různých psaných zdrojů i z dalších dokumentů. Výsledek je opravdu pozoruhodný. Když jeho poznatky srovnáme s tím, co nám nabízí oficiální historie, můžeme jenom říci: Všechno je jinak!
Svět před Atlantidou
Není od věci upozornit, že Wiesnerovo pojetí historie člověka a evoluce biosféry je v naprostém rozporu s darwinismem. Moderního člověka – homo sapiens sapiens – podle něj stvořili Šlechtitelé – lidstvo ve stavu vyššího vědomí – podle záměru Nejvyššího Architekta – Boha Stvořitele. Člověk se měl vyvíjet souběžně ve dvou paralelních dimenzích. Člověk v pozemské dimenzi (Adamah) se měl vyvíjet v podmínkách absolutní svobodné volby za fungování zákona odplaty – karmy. Planeta Země nebyla původně vhodná pro rozvoj života, a tak je výsledkem zásahů – evoluci biosféry záměrně řídí Šlechtitelé již několik set milionů let. První osídlenou planetou v naší sluneční soustavě byla Alanta (Maldek, Malona, Tir, Tistrya, Tlyš aj) asi 90x větší než Země. Po jejím zániku se z její oběžnice Marsaly stala planeta Mars. Mars a Zemi používaly vyspělé bytosti jako experimentální zóny. Alantu obývalo hned několik velmi pokročilých civilizací rasy třetí kalpy ze souhvězdí Bootes (Arcturus), Draka, Orionu, Lyry (Vega) a Velkého psa (Sírius). Vegané působili na Zemi zejména na počátku formování a přetváření kontinentů. Biosférou se zabývali především Lyřané. Arkturiáni pravděpodobně plánovali a koordinovali činnost Šlechtitelů. Pozemské lidstvo bylo geneticky odvozeno po otcovské linii od bílých Lyřanů a po mateřské z genomu hnědých Lyřanů.
Název Atlantida (Atlantis) proslavil antický filosof Platon. Podle Platóna byl název „Atlantis“ (řecky Ostrov Atlanta) odvozen od jména nejstaršího syna boha moří Poseidóna Atlanta. Nejednalo se o titána Atlanta, podle něhož byl pojmenován Atlantský oceán). Ale název Atlantis není jediný. V Babylónii se pro legendární zemi používalo jméno Arallu (Aaru), jiné zdroje uvádějí: Atala (Ostrov Ďáblů), Patala, Talala, Ostrov plamenů; Amenti (Starý Egypt), Atlaintika (Baskové), Attala (Berbeři), Atli (Vikingové), Lusa-saki (indiáni Delawarové a kmen Leni-Lenapů), Arquinesia (paraguajští indiáni), Zuina a Mictlan (Mayové). Jednotlivé ostrovy měly názvy: Tula Pin, Atzlan, Aztlan, Atlan, Tollan, Tulan, Poseidia, Scherie, Selvagia, Ogygie, Atalanta, Boscosa, Madeira, Isla Verde, Nu-Ur, Númenor, Oraz, Og aj.
Nimiru (Nibiru) – Hvězda smrti
„Nebeské koště“ planeta Nimiru je vlastně jeden úlomek obrovské planety Alanta, která byla zničena nezvládnutou jadernou fúzí. Úlomek pojmenovali Sumerové Nimiru. Planeta byla známa v mnoha kulturách a nesla různá jména: Nibiru, Amanyam, hvězda Bál Zebúba, Hvězda smrti, ničitel Marduk, Faethon, Súrtr (Edda), Tišia, Tistrya, had Akomenaki, Cherper, Tiamat, Typhoon, Fenris, Taraka aj. Nimiru obíhá zřejmě po eliptické dráze, jejíž rovina svírá s rovinou ekliptiky přibližně úhel 46 st., doba oběhu je asi necelých 800 (764) let. Pouze jednou za 6 115 let (plus mínus 100 let) se velmi těsně přiblíží k Zemi a tehdy vyvolává gigantické pohromy. Podle Wiesnera se Nimiru pravděpodobně objevila poprvé v roce 113 519 př.n.l. Nimiru se během čtyř obletů k Zemi přibližuje a poté se zase další čtyři oblety vzdaluje. K budoucímu příletu Nimiru by mělo podle propočtů I. Wiesnera dojít v roce 2666. K obřím globálním záplavám docházelo při příletu Nimiru proto, že si Země „stáhla“ z vlečky vetřelce vodu v podobě ledu. Od roku 15 679 př.n.l. stoupla hladina moří o 150 metrů. Oblast mezi bahamským souostrovím, Kubou a Floridou byla v té době téměř souvislou souší.
Změna rotace a zemské osy
Když se Nimiru přibližuje k Zemi, zpomaluje zemskou rotaci, až ji úplně zastaví a Země se pak začne otáčet v opačném směru. Někdy se Země převrátí, přičemž ke zpomalení rotace nedojde. Podle egyptských zápisů Slunce dvakrát změnilo polohu svých východů a země čtyřikrát změnila polohu své osy během 17 tisíc let.
Poloha Atlantidy
Podle Platóna Atlantida ležela v oceánu za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv); jednalo se o menší kontinent o velikosti dnešní Malé Asie a severní Afriky. Wiesner původní souostroví Atlantidy lokalizuje do Sargasového moře, Kapverdské nebo do Guyanské pánve.
Staré mapy jako důkaz
Jako nejpřesvědčivější důkazy o starých zmizelých světech působí některé dochované mapy pradávného původu. Jedná se zejména o mapu Piri Reise (dva ostrovy) a mapu Athanasia Kirchera (tři atlantské ostrovy). Piri Reis (1470-1555) byl turecký námořník, admirál a kartograf. Mapy a portolány (mapy pobřeží a přístavů), které sestavil, vycházely z kopií starých a velice přesných map z Alexandrijské knihovny. Reise vytvořil atlas, jehož část tvořila mapa jižního Atlantiku na gazelí kůži. Vzbudila senzaci, protože zobrazovala mimořádně přesně jihoamerický kontinent, který byl tehdy znám jen povrchně, a co víc, také Antarktidu, o jejíž existenci se v 16. století nevědělo vůbec (autor dokonce ukázal její skutečnou podobu bez ledového příkrovu, již moderní věda odhalila až v roce 1958). Podle Wiesnera jeho mapa zachycuje Atlantidu až v její poslední fázi, kdy zbylo po náletech Nimiru jen několik posledních ostrovů. Německý jezuita Athanasius Kircher (1601-1680) nalezl ve vatikánské knihovně staré mapové podklady z Egypta, kde je ukořistili Římané. Kircherova mapa zakresluje velký ostrov, téměř kontinent s názvem Infula Atlantis (ležící mezi Afrikou na západě a Amerikou na východě). Orientace je chybná. Podle Wiesnera se Kircher dopustil zásadního omylu: mapa je sice správně orientována k severu, ale v levé části není zakreslena Afrika a Španělsko, ale úzký průliv do Mexického zálivu a v pravé má být Afrika. Dva menší ostrovy mezi Atlantidou a Afrikou představují dnes zatopený šelf Cabo Verde a Azor.
Obyvatelé Atlantidy
Dominantní atlantskou rasou byli Tlilané (Tzolkinové, Tolláni, Tulláni, Telkinové, Telchinové, Toltékové) s červenohnědou až bronzovou barvou kůže. Jména v sobě skrývají pojem “želva”. Starověké národy je pojmenovaly také: Flegyové, Firbolgové či Formorové. Tato rasa pochází z královské dynastie Vegy nebo z Orionu. Na Zemi bylo před 90-85 tisíci lety současně vysazeno 5 mimozemských ras. Atlanťané měli jinou stavbu těla a fyzické vybavení než lidé. Řekové je popisovali jako Titány. Muži měřili minimálně 250 a ženy 200 centimetrů. Rasa se však postupně zmenšovala. Zpočátku se dožívali až 1000 let a dorozumívali se telepaticky, ovládali také telegnozi a telekinezi, vědomou manipulaci s vnějšími formami energií. Jak jejich psychotronické schopnosti odumíraly, nahrazovali je technologiemi. Postupně se měnilo i náboženství směrem k víře v pekelnou mocnost Belial (Děti Temnoty). Ostatní věřící před nimi museli emigrovat nebo byli vyháněni do kolonií, jednou takovou skupinou byli vědci a umělci kolem velekněze Thowta. Dalšími emigranty z Atlantidy byli: Quetzalcoatl, Ehécatl, Cuculcan, Cucumatz, Bochica, Condoy, Votan, Tsuma, Kon-ticci, kteří přinášeli vědění na periferii atlantské říše a byli tam ucíváni jako bohové. Antičtí autoři používali pro Atlantidu někdy pojmenování Ostrovy Haunebu, ze staroegyptského „hau nebut“ (ostrovy ležící za sloupy); (Ostrovy devátého oblouku, Ostrovy velkého vodního kruhu). Národy odtud pojmenováli různě, staří Egypťané jim říkali Palusaté nebo Pharusaté.; v Knize mrtvých se vyskytuje jméno Keftiu. Za potomky Atlanťanů byli považováni Kréťané a Féničané (Půnové). Existuje i staroegyptské jméno Repha-im (obři). Podle Heleny Petrovny Blavatské (1831-1891) došlo k osídlení Atlantidy bílou a rudou rasou před více než 50 tisíci lety. Nesla v té době jméno Poseidia a hlavní město se jmenovalo Basilea. V době rozkvětu zde žilo asi 10 milionů lidí. Oblast Atlantidy však zahrnovala i další regiony: západní část Iberského poloostrova (Gadeirie), západní Afriku (Necropan), šelf mezi dnešní Floridou, Kubou a Bahamy, šelf dnešních Malých Antil a severní Brazílii (Umaurean). V té době bylo osídleno také východní pobřeží Severní Ameriky (Incalia). Bíla rasa obrů z Lyry se jmenovala Karové či Kariané, byli identičtí s Danany z hindských eposů, jejichž totemovým symbolem byl drak nebo okřídlený had. Za jejich přímé potomky považuje Wiesner evropské Basky a kavkazské kmeny, jako jsou Čečenci a Osetinci.
Atlantská civilizace
Civilizace Atlantidy se zformovala před 50-60 tisíci roky. Co se dělo předtím, není spolehlivě známo. Technologicky byla Atlantida před 60 tisíci roky na úrovni zhruba severoamerické technologie ve 30. letech 20. století. Ke zlomu v etice a náboženství došlo v období, kdy vědci z Atlantidy objevili v Jižní Americe a nezaledněné Antarktidě i jinde pozůstatky původních pracivilizací, které sídlily na Zemi před první srážkou s Nimiru. Různé objevy přinesly Atlanťanům nejen technologický pokrok, ale zásadně ovlivnily i jejich duchovní evoluci a náboženství směrem ke zlu. Původní duchovní čistota a harmonie vesmírné lásky začaly být nahrazovány egoismem, bezohledností a popíráním principů Zákona jediného Boha.
Tři etapy evoluce
- 1) Objev krystalových chrámů a osvojení technologie používání velkých přírodních křišťálů, berylu, ametystu aj. k ovládání energie proudící ze Slunce, z hlubin Země a z kosmu (galaktický střed).
- 2) Druhá etapa začala po objevu ruin měst a laboratoří mimozemských civilizací (Arkturiánů, Manahunů, Thuleanů, Shanů aj.), které unikly před zkázou Nimiru do vesmíru a již se nevrátily. Patří sem např. Tihuanaco (Tir-nan-Og), Sluneční město Shanů a centra Thuleanů v Antarktidě.
- 3) Objev vstupních bran do paralelních dimenzí (Tibet, Hyperborea, Titicaca, Antarktida).
Asi před 30 tisíci lety dospěla Atlantida k rozvinuté technokratické civilizaci. Součástí říše bylo navíc 12 kolonií: Gadeiria, Firbolia, Necropan, Libya, Incalia, Eizen, Mayro, Mukulia, Hy Brasil -Umaurean, Inaa, Oghumia a Latinia. Před 25 tisíci lety došlo k vnitřnímu konfliktu mezi zastánci starého náboženství a příznivci černé magie a temného boha Beliala. Atlantská technologie dosáhla svého vrcholu, ale civilizace byla vnitřně znepřátelená a připravená k válečné agresi. Následující agresivní války směrem do Asie trvaly tisíce let a ukončila je až Nimiru 15 600 lety př.n.l.
Čtyři fáze vývoje a pádu Atlantidy
V první fázi, před 55 000 lety – nebylo jádro Atlantidy Nimiru zasaženo; ve druhé fázi, 28 tisíc let př.n.l., se rozpadl ostrovní kontinent Poseidie na několik menších ostrovů. Nejničivější pohroma přišla ve třetí fázi – 15 677 let př.n.l., kdy většina ostrovů beze stopy zmizela v moři. V poslední fázi existence Atlantidy mezi 15 679 lety př.n.l. a 9 564 př.n.l. už šlo jen o slabý odlesk moci a slávy říše mořských králů. Moci se zmocnili kněží boha Tlaloca-Thevertata (černého Tezcatlipoca), přičemž zavedli náboženskou krutovládu s lidskými oběťmi, jejíž tradice se udržela u Aztéků, kteří jsou zřejmě přímými dědici posledních obyvatel Atlantidy.
Zdroje:
Ivo Wiesner: Atlantida – mýtus nebo zapomenutá historie?
http://cs.wikipedia.org/wiki/Atlantida
