Dva dny v Káhiře, dvě různé tváře města i jeho obyvatel. Po usměvavém a rozvolněném čtvrtku přišel „Pátek poslední šance“, kterou lidé na náměstích v metropoli, ale i v Alexandrii, Mahále, Mansúře, Kéně, Sóhagu, Asjútu, Asuánu nebo v Ismailíi dali Nejvyšší vojenské radě k rezignaci. Byla to impozantní ukázka schopnosti Egypťanů se – pokojně – zmobilizovat. A zatímco na přelomu ledna a února šli do ulic proti Husnímu Mubarakovi, nyní se staví proti jeho odkazu.
Hned první měsíce po Mubarakově pádu totiž ukázaly, že nejvýznamnější elementy tehdejší společnosti, ať už je řeč o armádě, Muslimském, bratrstvu, které bylo sice za Mubaraka mimo zákon, ale i tak bylo nejorganizovanější politickou silou v zemi, nebo o atomizované liberální a levicové opozici, na život v přechodném období nejsou připraveny. A tedy, že prokormidlovat Egypt k čemusi hmatatelnému, bude problém, tím spíš, že tu neustále byly a jsou tu vábivé, jindy odstrašující každodenní příklady z lidových revolt v Tunisku, Bahrajnu, Sýrii, Libyi či Jemenu.
Armáda zkoušela vést zemi metodou cukru a biče, přičemž o tom, že bič silně převažoval, svědčí zpráva Amnesty International z minulého týdne, podle níž je porušování lidských práv v Egyptě za posledních osm měsíců horší než za Mubarakovy éry. Naděje generálů, že represemi prodemokratické hnutí potlačí a demonstranti se v ulicích nakonec sami unaví a půjdou už jednou provždy domů, se ale nenaplňují.Místo toho se armáda v posledních dnech už jen omlouvá za zabíjení, vyjadřuje hlubokou soustrast rodinám „mučedníků“ z Tahríru uplynulého týdne a její určitou bezradnost ztvrzuje i fakt, že do čela nové vlády „národní jednoty“ postavila Kamála Ganzúrího, muže z éry dávno minulé. Jeho prohlášení, že „bude z plných sil sloužit své zemi“, totiž může podnítit jen další protesty a případné střety. A rozšířit už beztak dlouhé seznamy mučedníků, samozřejmě. Nebo je to naopak záměr vyvolat střety, odložit s odvoláním na bezpečnostní situaci volby a uchovat si moc o něco déle? Kdo ví. Různých konspiračních teorií létá po Káhiře bezpočet. Několik set demonstrantů už v každém případě blokuje vstup do budovy vlády, aby Ganzúrí nemohl převzít úřad. „Máme tu i jiné, než jen Mubarakovy muže,“ vzkázalo juntě mládežnické revoluční Hnutí 6. dubna ke Ganzúrímu. Stačí drobný zásah policie a okamžitě je přijdou posílit tisíce dalších… než jsem tuhle větu dopsala, objevila se zpráva, že armádní obrněný transportér u budovy vlády přejel a zabil devatenáctiletého demonstranta. Junta se obratem ruky omluvila, že to prý nebylo schválně. Co bude následovat?
„Nepředáme moc jen kvůli tomu, že davy skandují nějaká hesla,“ prohlásil přitom včera člen junty generál Muchtár Malláh a odvolal se na sílu „mlčící většiny“, která prý armádu podporuje, přičemž vinu za nepokoje shodil na „zahraniční síly, které chtějí destabilizovat Egypt“. Tytéž chyby ale na počátku února udělal už Mubarak — armáda po jeho vzoru navíc tvrdí, že chrání budoucnost Egypta, ale páteční milion lidí na náměstích (a většina ostatních) ví, že chrání hlavně svůj režim. Nemyslím, že by armáda byla jednoznačně a cíleně kontrarevoluční, prostě jen chce uchovat systém, v jehož rámci se její nejvyšší ešelony mohly díky americké vojenské pomoci v roční hodnotě 1,3 miliardy dolarů proměnit ve skutečný veleziskový vojensko-průmyslový komplex.
Včerejší demonstrace navíc ukazují další fakt: Egypťané vyšli do ulic i navzdory tomu, že vedení Muslimského bratrstva protesty ve jménu zklidnění situace před volbami (a vítězství v nich) oficiálně odmítlo a podobně se zachovala i většina vůdců saláfistů, čti fundamentalistů. Hodně to připomíná situaci z počátků lednové revoluce, kdy se vedení Muslimského bratrstva rovněž odmítlo zúčastnit prvních protestů, které ale nakonec vedly k Mubarakovu pádu. Členové Muslimského bratrstva i saláfisté samozřejmě na Tahríru a jiných náměstích včera byli, jejich vedení ale situaci jako by znovu prokaučovalo a mnohé Egypťany znovu zklamalo. Odmítlo totiž – už pokolikáté – zaujmout principiální stanovisko na úkor svých partikulárních mocenských zájmů. V očích obyčejných Egypťanů tak Muslimští bratři nejsou vnímáni jako náboženští radikálové, ale spíš jen jako intrikáni, což jim ovšem v situaci, kdy je dva dny před volbami všechny islámské strany dohromady ochotná volit jen třetina Egypťanů, zase až tak velké vyhlídky na zářné volební vítězství nedává. A to tím spíš, že jednou z hlavních postav Tahríru posledních dní je islámský kazatel Mazhar Šahín. Včera elektrizoval davy, když při hromadné modlitbě prohlásil: „Revoluce už přemýšlí, revoluce rozhoduje. V lednu naše revoluce měla tělo, ale nikoli hlavu. Dnes bude mít i tu.“
To vše přitom ale nutně volá po nové definici pojmu „arabská ulice“. Ještě loni se tak označovala tupá, bezmyšlenkovitá a lehce manipulovatelná masa lidí, v některých kontextech pak rovnou lúza, o jejíž sympatie soupeřili jen ti největší populisté. Dnes, bezmála rok poté, co se v tuniském Buzídu upálil mladý prodavač zeleniny a bezděky tak rozpoutal vlnu kontinuálního „arabského probuzení“, jak tady nazývají hnutí, jemuž my jaksi časově vymezeně říkáme „arabské jaro“, je „arabská ulice“ čímsi zcela jiným. Zdá se býti až překvapivě uvědomělá, chce důstojnost, spravedlnost, moderní stát i vládu zákona. A jako taková bude k potlačení opravdu těžko.
Zdroj: http://www.literarky.cz/tema/6926-arabska-ulice-zachrauje-selhani-elit
