„Nyní se musíme sblížit se Španělskem,“ prohlašuje francouzská královna-vdova Marie Medicejská. Její manžel Jindřich IV. byl právě zavražděn katolickým fanatikem Françoisem Ravaillacem a Marie má nyní jako regentka vládnout v zastoupení za svého teprve devítiletého syna Ludvíka XIII.
Ze všeho nejdřív nová vládkyně Francie, poněkud obézní Italka, které se přezdívá „tlustá bankéřka“, propouští ze svých služeb všemocného ministra financí vévodu Maximiliena de Sully (1560–1641). Dalším krokem Marie Medicejské (1575–1642) je razantní změna zahraniční politiky. Přísně katolické habsburské Španělsko, až doposud úhlavní nepřítel Francie, se má stát jejím spojencem.
S výměnou nevěst se musí počkat
Stvrzením nově uzavřeného spojenectví jsou samozřejmě královské sňatky. Ludvík XIII. (1601–1643) si má vzít Annu (1601–1666), dceru španělského krále Filipa III. (1578–1621), která vzhledem ke svému habsburskému původu dostává přívlastek Rakouská. Filipův syn a následník Filip IV. (1605–1665) se má zase oženit s Ludvíkovou sestrou Isabelou (1602–1644).
Anna je stejně stará jako Ludvík. Po rodičích je stoprocentní Habsburkovna. Její matka, arcivévodkyně Markéta Rakouská (1584–1611), je totiž přímou sestřenicí svého manžela. Jakmile Ludvík XIII. dosáhne plnoletosti, tedy 14 let, může dojít ke svatbám. 9. listopadu 1615 jsou na Bažantím ostrově uprostřed řeky Bidassoa na francouzsko-španělských hranicích vyměněny obě princezny. 14letou Annu předávají Francouzům, kdežto Isabela Bourbonská míří do Španělska.
Promrhaná svatební noc
„Je mimořádně půvabná,“ shodují se o Anně Rakouské všichni její současníci. Mladá dáma má středně vysokou postavu, pěkně tvarovaná ňadra a štíhlý pas. Oválný obličej se světle zelenýma očima vroubí husté plavé vlasy. Pověstný habsburský spodní ret je naštěstí odulý jen do té míry, že působí lehce smyslně.
Přes všechny Anniny půvaby se oba mladí novomanželé o svatební noci vzájemně ani nedotknou. Ludvík má totiž k ženám vyslovený odpor, Anny se bojí a utíká od ní co nejdál. Čím více se však straní své manželky, tím více vyhledává společnost mladých mužů a nikterak mu nevadí, že to je třeba jen komorník, kočí nebo lovčí. Jeho oblíbencem se stává jistý Charles d´Albert de Luynes (1578–1621), původně páže a poté jeden ze sokolníků u dvora. Král ho povyšuje na svého favorita, nehne se od něj ani na minutu, a dokonce si ho nastěhuje i do své ložnice. „Co je to za manželství, když svého chotě potkám jen občas u oběda,“ stěžuje si zatím Anna Rakouská. Zato Luynes se během několika měsíců stává generálním guvernérem Normandie, pak vévodou a nakonec ho Ludvík jmenuje konetáblem – vrchním velitelem armády.
Nejopuštěnější žena na světě
Tak důležitý mladík samozřejmě potřebuje i patřičně vznešenou nevěstu, a tak mu vybírají 18letou princeznu Marii (1600–1679) z rodu Rohanů. Na svůj věk je ale neskutečně protřelá. Když vidí, jak je Ludvík XIII. na jejím manželovi závislý, chce toho co nejvíce využít. Mladý král se snaží udržet si jejím prostřednictvím lásku de Luynese, a proto ji zahrnuje dary a jmenuje nejvyšší hofmistryní dvora své ženy. Odtud Marie vyhání všechny španělské dvorní dámy a komorné. Královna Anna se rázem ocitá v Paříži zcela sama, bez jediné věrné tváře. „Jsem nejopuštěnější a nejnešťastnější žena na světě,“ píše svému otci Filipovi III. Španělský král ji však místo útěchy nabádá, aby se snažila otěhotnět a dala manželovi požadovaného syna a následníka trůnu. Ludvík však před Annou stále prchá a na návštěvy v její ložnici nemá ani pomyšlení.
Názorná lekce sexu
Do snah povzbudit králův zájem o sex s manželkou se svérázným způsobem zapojuje jeho mladší sestra Kristina Marie (1606–1663). Když se vdává za savojského prince, pozve Ludvíka i s Luynesem do své ložnice, aby byli přítomni jejich svatební noci. Kristina přitom doufá, že názorný příklad povzbudí bratrův sexuální apetyt a touhu po vlastní ženě, aby konečně zplodil dědice trůnu. Ludvík po „představení“ přesto odmítne odejít do královniny ložnice, a dokonce se prý rozpláče.
I Luynesovi se ale začíná královo chování zajídat. Na rozdíl od něj je zjevně heterosexuálně orientován a poměr s ním udržuje jen z prospěchářských důvodů. Když se mu Ludvík neustále lepí na paty, vezme ho jedné noci do náruče a odnese do královniny ložnice. Tady už čekají sluhové, kteří krále svléknou a v noční košili ho strčí k Anně do postele. V ložnici zůstane s královským párem pouze komorná, která druhý den vypoví: „Náš král se dvakrát snažil.“
Malér na naleštěných parketách
Po této události se králův zájem o královnu zvýší. Dokonce po nějakém čase Anna opravdu otěhotní. Pak ale dojde k neštěstí. Královna rozpustile dovádí s Marií de Luynes a další dvorní dámou. Kloužou se po dlouhých chodbách paláce Louvru. Anna však na naleštěných parketách upadne a potratí. Když se o tom dozví Ludvík, rozzuří se: „Obě dámy musí okamžitě opustit královský dvůr! A královnu nechci ani vidět!“
Králův favorit de Luynes v prosinci 1621 nečekaně onemocní spálou a umírá. Ludvík hledá útěchu u své matky Marie Medicejské. A právě tato stárnoucí žena tehdy přivádí ke dvoru nového státního tajemníka Armanda-Jeana du Plessis vévodu de Richelieu (1585–1642), budoucího nechvalně známého kardinála. Mimořádně obratný politik a intrikán si na rozdíl od Ludvíka všímá půvabů Anny Rakouské a začíná se o ni potajmu ucházet. Když ho však královna odmítne, udělá si z něj svého největšího nepřítele.
Ideál mužské krásy přijíždí
Jako mimořádný vyslanec anglického krále přijíždí v květnu 1625 do Paříže s obrovským doprovodem George Villiers vévoda z Buckinghamu (1592–1628), kterého všichni považují za tehdejší ideál mužské krásy. Jeho úkolem je vyzvednout a doprovázet do Londýna Ludvíkovu nejmladší sestru, 16letou princeznu Henriettu Marii (1609–1669), která se zasnoubila s anglickým králem Karlem I. (1600–1649).
Anna je Buckinghamem nadšena, doslova mu visí na rtech a hltá každé jeho slovo. Vévoda de La Rochefoucauld ve svých pamětech uvádí: „Vévoda z Buckinghamu se v Paříži objevil ještě oslnivější, vznešenější a nádhernější, než kdyby to byl král… Královna mu připadala ještě přitažlivější, než si ji kdy ve svých snech představoval, a jí se právě on zdál být ze všech mužů nejvíce hoden lásky.“
Incident v potemnělé aleji
Když jsou všechny podrobnosti kolem nadcházející svatby dojednány, vydává se takřka polovina pařížského dvora na cestu, aby doprovodila Henriettu Marii na pobřeží, kde už na ni čeká anglická flotila. Královna Anna i její tchyně Marie Medicejská jedou rovněž, chybí pouze Ludvík XIII. Právě ho totiž zaměstnává jeden mladičký panoš, kterého brzy nato povýší na generála.
Cestou se celý průvod zastavuje v biskupském zámku v Amiensu, kde se na počest Buckinghama koná taneční slavnost. Po jejím skončení si královna vyjde s doprovodem na procházku a nechybí ani vévoda. Královnin komorník k tomu uvádí: „Královna si se svými dámami chviličku odpočinula, potom se zvedla, ale v ohbí jedné aleje, kam ji její dámy nenásledovaly, Buckingham zjistil, že se s ní ocitl o samotě, a pod záštitou soumraku se puzen nestoudnou troufalostí do té míry osmělil, že pojal úmysl královnu polaskat, ta však bez meškání vykřikla a všichni k ní okamžitě přiběhli.“
Za její bezúhonnost ručí od pasu dolů
Další svědectví však naznačují, že mezi Annou a Buckinghamem přece jen došlo k něčemu vážnějšímu. Hrabě Gédéon Tallemant des Réaux tvrdí: „Násilník královnu povalil na zem a do krve jí odřel stehna ozdobami na svých vyšívaných kalhotách, ale stejně nedocílil svého, protože křičela tak dlouho, až její společnice, která zprvu dělala, že neslyší, byla přece jen nucena přijít na pomoc.“
Celá aféra se rychle roznese. Kněžna de Conti, která ten večer také byla v zámeckém parku, si pospíší ubezpečit rozhořčeného Ludvíka XIII., že v případě královny je schopná „od pasu až k chodidlům ručit za její bezúhonnost, nikoliv však od pasu nahoru, neboť slzy toho milence snad dokázaly královnino srdce poněkud obměkčit“.
Audience v ložnici
Králova matka Marie Medicejská okamžitě nařizuje, aby Henrietta a vévoda s anglickou družinou ráno odjeli, kdežto francouzský doprovod má zůstat v Amiensu. Anna, která se po večerní události údajně nervově zhroutila, uléhá do postele.
Buckingham, jenž mezitím dorazil až na severofrancouzské pobřeží do Boulogne-sur-Mer, si vymyslí, že právě dostal od anglického krále Karla I. důležitou zprávu, která ho nutí vrátit se do Amiensu. Vyráží proto tryskem na koni zpátky a domáhá se přijetí u královny. Anna se zeptá Marie Medicejské, zda ho může přijmout v ložnici, a ta proti tomu kupodivu nic nenamítá. Podle svědectví jedné dvorní dámy tedy Buckingham „vstoupil v naprostém vytržení, padl u postele na kolena a jako beze smyslů začal líbat prostěradlo, takže bylo na první pohled zřejmé, že je zcela unesen vášní“. Teprve na královnino naléhání vévoda opouští ložnici a v očích má výraz naprostého zoufalství.
Pomsta zhrzeného kardinála nevyjde
Ludvík XIII. zuří a nařizuje propustit všechny dvořany, kteří měli osudného večera u královny službu. S Annou nepromluví jediné slovo. Zato kardinál Richelieu vycítí velkou příležitost, jak se královně pomstít. Na řadě je aféra s odcizenými šperky. Konkrétně se jedná o brilianty posázená kovová zakončení šněrování na korzetech a vestách, která tehdy používají jak dámy, tak pánové. Anna jeden pár daruje Buckinghamovi a Ludvík o jejím dárku nemá ani tušení. Kardinál Richelieu, jenž má všude svoje špehy, se o tom však dozví. Prostřednictvím své schopné agentky vévodovi šperky odcizí, ale Buckingham je pohotový. „Zablokujte všechny přístavy!“ nařizuje. Richelieuova špionka tak s klenoty nemůže odplout a vévoda nechává zhotovit kopie. K jejich doručení do Francie ani nepotřebuje mušketýry. Jeho důležitou spojkou s Annou se napříště stává Marie de Chevreuse, vdova po někdejším královu oblíbenci de Luynes, která se mezitím znovu provdala za vévodu de Chevreuse (1578–1657). Jejím prostřednictvím si pak také Buckingham a Anna dopisují. Vévoda dokonce usiluje o to, aby se mohl stát zvláštním anglickým vyslancem v Paříži a být tak své lásce nablízku. Pro francouzský dvůr je ale od aféry v Amiensu už jednou provždy nežádoucí osobou.
Když to nejde po dobrém…
„Nemohu-li přijít do Francie po dobrém, pak přijdu po zlém,“ prohlašuje Buckingham. Vskutku, vévoda později opravdu vyvolá válku Anglie proti Francii. I když oficiálně samozřejmě není příčinou konfliktu jeho nenaplněná láska ke královně, ale otázka nadvlády na moři a pomoc hugenotským vzbouřencům v přístavním městě La Rochelle. Sám Buckingham se konce konfliktu už ovšem nedožije. 23. srpna 1628 se stává obětí vraždy, kterou spáchá vysloužilý námořní poručík John Felton (asi 1595–1628). Když se o jeho smrti dozvídá královna Anna, zoufale vykřikne: „To není možné, vždyť jsem od něho právě dostala dopis!“ Od té doby už před ní vévodovo jméno nikdo nikdy nevysloví.
Mimořádně hladový následník
Teprve 23 let po svatbě se 5. září 1638 Ludvíkovi XIII. a Anně Rakouské narodí první potomek, budoucí král Ludvík XIV. (1638–1715), slavný „Král Slunce“. Šest dní Pařížané slaví narození následníka trůnu děkovnými bohoslužbami, výstřely z mušket a děl a tancem v nazdobených ulicích. Malý Ludvík má mimořádnou chuť k jídlu a během prvních šesti měsíců se u něho vystřídá sedm kojných. „Když nemají dost mléka, kouše je do bradavek,“ zaznamenává královský lékař Dionis.
Sám král je zprvu nadšen, ale brzy se přestává o syna zajímat. Je totiž právě zamilovaný do 18letého markýze Henriho Cinq-Marse (1620–1642), andělsky půvabného mladíčka, kterého mu obstaral kardinál Richelieu. Panovník ho zahrnuje zlatými šperky a penězi a starostlivě sleduje každé hnutí jeho tváře. Cinq-Mars to brzy nemůže ani vystát, a proto namlouvá králi, že jeden syn k zajištění následnictví nestačí. Ludvík XIII. ho poslechne a Anna do dvou let porodí dalšího mužského potomka. Dostává jméno Filip (1640–1701).
Královna nachází zalíbení v politice
Pak se však králův milenec ve své naivitě zaplete do spiknutí proti kardinálu Richelieuovi. Ludvík zprvu kardinálovým agentům nevěří, když ale zjistí, že spiklenci dokonce uzavřeli tajnou dohodu s jeho švagrem, španělským králem Filipem IV., s nímž je Francie momentálně ve válečném stavu, nechává Cinq-Marse okamžitě zatknout a po krátkém procesu v Lyonu popravit.
Ještě téhož roku – 4. prosince 1642 – 57letý Richelieu umírá. Prvním ministrem je po něm jmenován původně papežský diplomat kardinál Giulio Mazarini (1602–1661) – Mazarin. Král je sice rád, že se konečně zbavil Richelieua, ale najednou musí sám řídit zemi, na což není připraven. Naopak Anna Rakouská nachází v politice náramné zalíbení a v novém prvním ministrovi spojence a rádce. A možná i víc než jen to…
Královna a kardinál si spolu tajně dopisují a zřejmě to není korespondence právě nevinná. Některé pasáže jsou velice výmluvné. V jednom ze šifrovaných listů Mazarin píše Anně: „Svět zapadne, až vás zase uvidím. Když to píšu, jsem úplně bez sebe… Zkuste si, prosím, představit, co se stane, až se 26 (Mazarin – pozn. red.) a 22 (Anna – pozn. red.) sejdou…“
Bojuje s vlastním bratrem
Ludvík XIII. zatím umírá na tuberkulózu. Zavírá se do své ložnice a zakazuje jakékoliv návštěvy. Ráno 14. května 1643 si dá zavolat svoji manželku a pověří ji až do dospělosti svého staršího syna regentstvím. Krátce nato v necelých 42 letech umírá.
Anně se nepochybně po jeho smrti uleví. Jako regentka si počíná velmi rázně. K všeobecnému překvapení pokračuje s nezmenšeným úsilím ve válce se svým bratrem, španělským králem Filipem IV., a odmítá jakékoliv mírové urovnání. Anna Rakouská se prostě navzdory svému původu stává myšlením a jednáním skutečnou Francouzkou. Z Louvru se přestěhuje do bývalého paláce kardinála Richelieua, nazývaného Palais-Royal, kam brzy přesídluje i Mazarin, aby se mohli denně vídat.
Pamflet z královniny postele
V letech 1648–1652 musí královna čelit povstání zvanému Fronda. Název vzpouře dává údajně prak, francouzsky „la fronde“, kterým vzbouřenci metají kameny do oken kardinála Mazarina. Otevřená rebelie propuká, když regentka vypisuje nové daně. Obyvatelstvo hlavního města na to zareaguje stavěním barikád a nepokoji v ulicích. Anna se svými syny a Mazarinem, „tím lumpem ze Sicílie“, jehož hlavu vzbouřenci požadují, musí dvakrát prchnout z Paříže. Na Mazarinovo dopadení je dokonce vypsána odměna. Aby královnu-matku vzbouřenci co nejvíce zdiskreditovali, nechávají vytisknout pamflet nazvaný Zástěna královniny postele vypráví, v němž jsou barvitě vylíčeny všechny milostné polohy údajných milenců Anny Rakouské a kardinála. Propuká krvavá občanská válka, ale Anna v ní projeví odvahu a houževnatost, která jejímu synovi zachrání trůn.
Koruna mu padne jako ulitá
Konečně je 7. června 1654 Ludvík XIV. v necelých 16 letech korunován v Remeši králem. Po obřadu údajně vypráví matce, jak se ho jeden z dvořanů starostlivě zeptal, zda mu koruna sedí dobře. Ludvík prý odpověděl: „Sedí dobře a s boží pomocí nikdy nespadne.“ V témže roce má pronést onen okřídlený výrok, který nejlépe charakterizuje panovnický absolutismus: „Stát jsem já.“ Annino regentství definitivně končí. Ještě jeden úkol ale musí splnit, a to oženit svého syna. Nakonec mu vybírá svoji vlastní neteř Marii Terezu (1638–1683), dceru španělského krále Filipa IV., a zpečetí tak nedávno uzavřený francouzsko-španělský mír. 4. června 1660 vstupuje Anna Rakouská po takřka 45 letech na Bažantí ostrov uprostřed hraniční řeky Bidassoa a poněkud rozpačitě se vítá se svým bratrem.
Královna-matka je v následujícím roce svým synem zdvořile vykázána ze zasedání státní rady: „Mami, buď tak hodná a už sem víckrát nechoď!“ V květnu 1664 onemocní rakovinou prsu a lékaři ji léčí naprosto zlověstnou směsí z jedovatého rulíku zlomocného a páleného vápna. Anna trpí jako zvíře a pro zvládnutí bolesti dostává značné dávky opia. Časně ráno 20. ledna 1666 vydechne naposledy.
Byl Ludvík XIV. nemanželským synem kardinála?
Vzhledem k nevšímavosti, ba přímo odporu, který Ludvík XIII. choval ke své choti Anně Rakouské, se vyrojily pověsti, že Ludvík XIV. není ve skutečnosti jeho synem, ale potomkem kardinála Mazarina. Mnozí badatelé poukazují na nápadnou podobnost Ludvíka XIV. s prvním ministrem Francie. Současná rakouská historička a spisovatelka Thea Leitnerová podobné domněnky popírá: „Naprostou směšnost této teze ovšem dokazuje skutečnost, že Anna byla v době početí dítěte nejlépe střeženou zajatkyní ve Francii a že Mazarin se v roce 1637 nacházel v Itálii.“
Zaostřeno na dobu
Defenestrace bez obětí
Z oken kanceláře Pražského hradu jsou 23. května 1618 svrženi stavovskými povstalci dva královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic. Kromě nich se obětí defenestrace stává i písař Fabricius. Postiženým se shodou náhod ovšem takřka nic nestane, ale povstalci svým činem rozpoutají třicetiletou válku.
Založení New Yorku
První guvernér Nového Holandska, nizozemské kolonie v Severní Americe, Petr Minnewit přistává 4. května 1626 s kolonisty na ostrově Manhattan, který koupil od indiánů za pouhých 60 guldenů. Zakládá zde zároveň město Nový Amsterodam. Když jsou odsud Nizozemci později vytlačeni, přejmenovávají Angličané rozkvétající centrum na New York.
Magdeburský masakr
Vojsko katolické ligy pod velením generála Johanna Tserclaese Tillyho dobývá 20. května 1631 německé město Magdeburg. Při následném plenění umírá asi 25 000 civilních obyvatel a město je takřka celé zničeno požárem. Pod dojmem z této zkázy uzavírá saský kurfiřt Jan Jiří I. spojenectví se švédským králem Gustavem II. Adolfem.
Bombaj jako věno
Sňatkem anglického krále Karla II. s portugalskou princeznou Kateřinou v roce 1661 získává Anglie jako nevěstino věno přístav Bombaj na západním pobřeží Indie. Portugalci tím začínají vyklízet své kolonie v Asii, kdežto pro Angličany se Bombaj napříště stává hlavním sídlem jejich asijské koloniální říše.
Zaostřeno na osobnosti
Astronom má potíže
Italský astronom Galileo Galilei (1564–1642) musí 22. června 1633 odvolat před inkvizičním soudem v Římě názor, že Země se otáčí kolem Slunce. Učiní tak jen pod hrozbou mučení a obav, aby neskočil jako jeho krajan Giordano Bruno, který byl za stejné tvrzení v roce 1600 upálen. Galilei se však přesto nevyhne trestu domácího vězení.
Vražda v Chebu
Pro údajnou zradu císaře Ferdinanda II. je 25. února 1634 v Chebu zavražděn bývalý generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna (1583–1634). Jeho obrovský majetek odhadovaný na 15 milionů zlatých je následně rozdělen mezi ty důstojníky, kteří se podíleli na jeho tragickém pádu.
Tragédie na útěku
Při požáru města Lešna po jeho dobytí Poláky v dubnu 1656 přichází český pedagog a filozof Jan Amos Komenský (1592–1670) nejen o dům a majetek, ale i o značnou část svých rukopisů. Ještě v témže roce se mu ale podaří dostat se do Amsterodamu, kde je krátce nato vydáno jeho dílo Opera didaktika omnia (Veškeré spisy didaktické).
Cromwell nechtěl korunu
Vůdce anglické revoluce, lord protektor s prakticky diktátorskými pravomocemi Oliver Cromwell (1599–1658) odmítá 8. května 1657 nabídku na královskou korunu. Za svého nástupce však určuje svého syna Richarda. Už v následujícím roce skutečně umírá a Richard Cromwell se ujímá svého úřadu. Po pouhých devíti měsících je však donucen odstoupit.
