Rusko historicky prohrává informační válku již téměř dvě století. Třeba říci, že informační nátlak na Rusko nejen jako na pravoslavnou zemi, ale i jako na Rusko jako takové začal ve 20. letech 19. století, po skončení napoleonských válek. Britové v té době velmi dobře pochopili, že jejich hlavním nepřítelem na kontinentu je Rusko. Přičemž závažnějším nepřítelem než Napoleon. Napoleon představoval evropskou velmoc, a Rusko je euroasijská velmoc. A tehdy byl spuštěn mocný projekt informační propagandy – rusofobie, tzn. j. odpor vůči Rusku jako zemi Rusů, – vysvětluje ruský historik Andrej Fursov ve své knize Vpřed k vítězství.
Ve své podstatě to byla informační příprava na Krymskou válku. A je třeba říci, že tato příprava přinesla své výsledky, protože podíváme-li se na to, o čem psali Evropané různých politických názorů těsně před začátkem Krymské války (například pařížský arcibiskup na jedné straně a na druhé straně Karel Marx), psali všichni o tom samém : že Rusko je třeba rozdrtit. Protože (jak napsal Karel Marx) Rusko je barbarská reakční země a pařížský arcibiskup – protože je to barbarská pravoslavná země. Tedy nebylo důležité, zda pravoslavná nebo reakční.
Důležité bylo, že se jedná o barbarskou zemi. Takový byl výsledek této rusofobní kampaně. Poté, co se Rusko po Krymské válce začalo integrovat do světového kapitalistického systému, stalo se objektem, respektive jeho zdroje se staly objektem touhy Západu. A informační válka pokračovala. Rusko bylo prezentováno jako nedemokratická, autokratická, zaostalá země. Přitom bylo jen zapotřebí dostat pod kontrolu ruské zdroje.
V roce 1884 byla na Berlínské konferenci přijata rezoluce, že země, které mají velké přírodní zdroje, ale nedokážou je samy využít, by se měly otevřít světu. A pokud se neotevře, tak je třeba je otevřít násilím. Formálně se říkalo, že řeč je o Africe, ale Afrika by se dala „zpracovat“ i bez toho. Řeč byla o Rusku. Předpokládalo se, že mladý car Alexandr III. to neustojí, ale on to ustál. Jinak řečeno, informační nátlak na Rusko byl součástí geoekonomického a geopolitického boje s Ruskem.
Ve 20. století informační válka proti Rusku nabyla nového rozměru, protože Rusko se stalo Sovětským svazem, antisystémovým kapitalismem, a tento proces pokračoval. A musíme říci, že s výjimkou období 30., 40., 50., (možná částečně) 60. let Rusko informační války nevyhrávalo, ale zpravidla přehrávalo. Jaký byl důvod těchto proher?
Myslím si, že k tomu bylo několik důvodů. Za prvé, musíme pochopit, kdo vedl tyto informační války proti Rusku. Nevedly je jednotlivé státy, řekněme Velká Británie, a ve 20. století USA, ale vedly je nadnárodní elity Západu, které měly již od 18. století obrovské zkušenosti s vedením informačních válek. Výborně uměli používat informační zbraně. Na rozdíl od nich ruské elity nejen slabě ovládaly takové zbraně, ale šlo zde ještě io něco jiného. Po Petrově reformě v Rusku vznikla prozápadní šlechta a v 19. století se k ní přidali prozápadní intelektuálové, liberální i socialističtí. Tito lidé se dívali na Rusko západníma očima. Čili z hlediska státu ruská elita stála proti Západu, ale v rámci informací byla součástí Západu. A dívala se na vlastní národ západníma očima. Můžeme říci, že byla v informačním a ideologickém zajetí.
Jak řekl Antonio Gramsci, “kdo je pánem kulturního diskurzu, je pánem iv politice”. Jinak řečeno, právě tato západní orientace ruské intelektuální a politické elity ji udělala bezbrannou před Západem. Protože západní propaganda hlásala:
“Jste zaostalá země, jste nedodělaná, méněcenná Evropa.” Ano, souhlasíme, odpověděla elita, protože se na svou zemi nedívala svýma vlastníma, ruskýma očima, ale cizími a vnímala vlastní zemi skrze smýšlení cizinců. Západ říká:
„Dělejte reformy – budujte „demokracii“, „trh“, „lidská práva“ (pod rouškou „lidských práv“ jsou podsouvána práva zvrhlíků), pak se stanete jako my a přijmeme vás do svých řad.“ To se říkalo i na samém začátku 20. století, i na jeho úplném konci. Uskutečňovaly se reformy, které ničily stát, místo bývalé elity zaujala nová, na kterou se Západ nadále díval shora a kladl si další požadavky a nároky.
Někdy, když už Západ dosáhl, čeho chtěl, bez okolků otevřeně vysvětloval, o co vlastně šlo. Na začátku 21. století takto vysoký americký představitel, Bushův mluvčí pro konflikty, Stephen Mann, velmi otevřeně řekl, že „strategie řízeného chaosu Spojených států ve vztahu k Rusku byla implementována pomocí dvou kroků: – nucení Sovětského svazu (řeč byla o Sovětském svazu) do demokratických reforem v politické oblasti
– a do vytvoření tržního hospodářství v oblasti ekonomiky”.
To vedlo k chaosu v zemi. I na jedno, i na druhé se díval jako na implementaci strategie řízeného chaosu. A velmi dobře si lidé v mém věku ao něco mladší pamatují na éru perestrojky, když podkopávání sovětského systému začalo informačními útoky. Nejprve – na Stalina a poté – na Lenina, a následně – na socialismus. Nejprve říkali:
“Více demokracie, více socialismu!” A pak začali říkat, že demokracie je neslučitelná se socialismem. Demokracie je příznakem civilizované společnosti (neřeklo se – buržoazní společnosti, ale civilizované). Jinak řečeno, jednou z hlavních příčin proher v informačních válkách ruských a poté i sovětských elit byla absence vlastního vidění světa. Díváte-li se na svět cizíma očima, pak se začnete dívat na svět z hlediska zájmů někoho jiného.
Výjimku z toho představovalo období 30.-50. let, kdy byli sovětští lidé přesvědčeni (nyní nebudeme debatovat o tom, zda měli pravdu, nebo ne), že mají tu nejlepší společnost, nejlepší úspěchy. Poslali člověka do vesmíru. Vyhráli nejstrašnější válku v dějinách lidstva. Měli nejlepší úmrtnost na světě – 6 promile – nejnižší úmrtnost v 60. letech. A to jim dodávalo pocit jistoty. I víry v budoucnost. A pak se v 60. letech ukázalo, že i my máme nerovnost. A zranitelnost sovětského systému spočívala v tom, že ideologie říkala, že budujeme společnost rovných, zatímco realita byla úplně jiná. Například v tomto směru je současný postsovětský systém méně zranitelný. Netvrdí, že buduje společnost rovných. Říká něco úplně jiného.
A proto z tohoto pohledu mu není co vyčítat. Stejně jako západní společnost, která říká: „Ano, lidé si nejsou rovni. Každý má šanci. Existuje americký sen.” Přestože je zcela jasné, co v dnešní Americe znamená americký sen… Třeba syn obuvníka se tam určitě nemůže stát milionářem. Je to mýtus. Pokud se elita, která by měla být hlavní údernou silou informační války, dívá na svět očima cizinců, znamená to, že je vystavena proudu informací někoho jiného. To znamená, že informační zbraň byla vyražena z jejích rukou, je informačně neozbrojená. Nemá žádnou zbraň.
Dejme tomu, že vám řeknou: “Vaše země je špatná.” – Ano, naše země je špatná. Podívejte se: dělá se pokus vnutit Rusku, současnému Rusku, tezi o tom, že Rusko může za rozpoutání druhé světové války stejně jako Hitler, jako třetí říše. A začínáme se omlouvat:
“Ale ne, my jsme dobří.” Místo toho by měl přijít protiúder. Musíme dokázat (a existuje k tomu dostatek důkazů), že hlavními viníky druhé světové války spolu s Hitlerem byli Britové a Američané. Právě jejich rozpory způsobily výbušnou situaci, kterou Hitler využil. Není třeba se omlouvat, je třeba začít protiútok.
