Dokáže se komunita bez centrální vlády vyhnout úpadku do chaosu a bující kriminality? Může její ekonomika růst a vzkvétat bez intervenující regulatorní ruky státu? Mohou být její spory řešeny bez monopolu na právní rozhodnutí? Pokud může zvláštní a málo známý případ kondominia Moresnet – klínu sporného území v západní Evropě a pravděpodobně evropské obdoby amerického tzv. Divokého západu – sloužit jako naše pomůcka, musíme dojít k závěru, že bezstátí není pouze možné, ale i prospěšné pro pokrok a přináší četné výhody oproti násilné byrokracii.

53Pozoruhodný experiment, kterým byl Moresnet, byl nepřímým důsledkem napoleonských válek (1803-1815), které stejně jako všechny války dávaly moc soupeřícím státům na úkor jejich obyvatel: nacionalismus vášnivě rostl, mnoho zemí odložilo splatnost papírových peněz na neurčito a ulice evropských měst zaplavila nová várka bývalých vojáků s amputovanými končetinami.

Na Vídeňském kongresu, který uzavíral tyto války, byly představeny nové hranice tak, aby odpovídaly teorii „vyvážení síly“: žádný stát by neměl být v pozici, kdy by mohl ostatním vojensky dominovat. Okolo uspořádání hranic existovaly určité spory, jedním z nich byl spor Pruska a Nizozemsko ohledně malého kousku země bohatého na suroviny, který je známý jako „stará hora“ – Altenberg v němčině a Vieille Montagne ve francouzštině – na kterém stál velký zinkový důl, který dokázal vytěžit tuny této suroviny. Vzhledem k tomu, že právě skončila válka a nejbližší významný zdroj zinku ležel v Anglii, bylo žádoucí, aby toto území kontrolovaly obě mocnosti společně.

Dohodly se na kompromisu – důl bude v regionu sdílené suverenity. Od svého vzniku v roce 1816 tedy spadala tato zóna pod ochranu několika států: původně pod pruskou a nizozemskou a poté, co Belgie získala svoji nezávislost v roce 1830, nahradila Nizozemsko. Toto malé trojúhelníkové území označené „Neutrální Moresnet“ leželo mezi těmito třemi státy a jeho plochu tvořil lom, firemní budovy, banka, školy, několik obchodů, nemocnice a zhruba 50 chalup s 256 horníky a dalším personálem. [1]

Toto teritorium „vzniklo chybou… bylo udržováno závistí a neschopností… dvou vlád domluvit se,“ a původně se na tomto území mnoho neměnilo. [2] Ale během následujících několika desetiletí malá velikost Moresnetu a nejednoznačný dohled několika mocností vytvořily neúmyslný experiment hluboko v lesích západní Evropy.

Ačkoliv bylo toto území nominálně monitorováno několika zeměmi, díky své malé rozloze bylo přinejlepším pod velmi volným dohledem. Nejen že bylo tak malé, že drobek by zakryl jeho existenci na většině map, ale neexistovalo ani mnoho důvodů pro důkladný dohled: Moresnet tiše seděl a těžil 8 500 tun zinku ročně. Občas se přiblížil hlídající pruský, nizozemský nebo belgický voják k hranici – jakožto demilitarizovaná zóna byl Moresnet explicitně mimo dosah vojenských sil – ale po většinu času si této těžařské komunity nikdo nevšímal.

Ale nebyli to pouze správci, kdo ztratil přehled o tomto autonomním území; bylo natolik oddělené, že jeden cestovatel si vybavuje, jak vyzvídal

v přilehlém hotelu, v sousedních obchodech a na obou vlakových nádražích…, ale stejně mi nikdo nedokázal říct, jak se dostat do Neutrálního Moresnetu; buď vůbec neměli tušení, nebo náhodně tipovali nemožné vlakové stanice. [3]

Uvnitř trojúhelníků existovala minimální vláda ve formě bürgermeistera, kterému pomáhal „Výbor deseti“. Navzdory poněkud hrozivým názvům neměl výbor „žádnou reálnou moc“ a bürgermeister měl „k despotovi velmi daleko“. [4]

Moresnet také zaměstnával policejní složku o síle jednoho člověka, kterému se dle místního dobrého humoru – a dost možná za účelem zesměšňování sousedního Pruska se svým generálním štábem a velkou společenskou vrstvou armádních důstojníků – říkalo „ministr obrany“. [5] Tento osamělý policejní důstojník byl obvykle „vídán v plné uniformě, jak hraje šachy nebo biliár s bürgermeisterem v hospodě na březích jezera.“ [6]

Po zbytek 19. století žil Moresnet jiným životem než přiléhající evropské státy. Například v roce 1848 vypukly násilné revoluce v Itálii, Francii, Německu, Dánsku, Maďarsku, Švýcarsku, Polsku, Irsku, Valašsku, Ukrajině a napříč habsburským impériem. Pro obyvatele Moresnetu život pokračoval nerušeně dál a jedinou poznamenáníhodnou informací byla ražba prvních vlastních mincí, které místní obchodníci akceptovali společně s dalšími měnami. [7]

Navzdory izolaci se pomalu šířily řeči o tom, že v Moresnetu – pokud ho člověk dokáže najít – „je importované zboží ze sousedních zemí bez cla, daně jsou velmi nízké, ceny nižší a platy vyšší než v ostatních evropských zemích.“ [8]

Během následujících desetiletí rostla populace tohoto malého regionu odpovídajícím způsobem: do roku 1850 se počet obyvatel zdvojnásobil a vedle zinkového dolu vznikly i nové firmy, a dokonce se začínaly objevovat i malé farmy.

Vedle zanedbatelné daňové zátěže podporoval v této malé oblasti expanzi ekonomických aktivit unikátní právní systém. Při vzniku na Vídeňském kongresu, který ustanovil Neutrální Moresnet, došlo k dohodě, že jeho zákony budou tvořeny ve shodě s Napoleonovým zákoníkem, který byl známý pro

svůj důraz na jednoznačně formulované a dostupné právo, které bylo důležitým krokem při nahrazování předchozího slepence feudálních práv… Zákony mohou být vynucovány, pouze pokud byly řádně schváleny a pokud byly oficiálně publikovány (včetně zajištění při publikačních zdrženích, vzhledem ke způsobům komunikace dostupným v té době), a tak nebyly autorizovány žádné tajné zákony. Stejně tak zakazoval zákony uplatňované ex post. [9]

A co je ze všeho nejdůležitější, zákoník kladl hlavní důležitost na „vlastnická práva…, která byla absolutní,“ čímž přirozeně tvořila příznivé klima pro rozvoj obchodu. [10] Jedno periodikum poznamenalo, že „zde zloděj dostane několik měsíců, zatímco pod napoleonským zákoníkem pět let.“ [11]

To ostře kontrastovalo s všeobecným územně právním systémem sousedního Pruska, které „používalo neuvěřitelně nepřesný jazyk, což znepříjemňovalo porozumění a praktické užití zákonů,“ ale které z některý právních důvodů mohlo mít oproti napoleonskému zákoníku výhody. [12] Alternativou bylo řešení drobných a krátkých sporů přímo u „drobného tribunálu“ bürgermeistera. [13] Jeho

kancelář byla pod „jeho kloboukem“. Chodil po městě, mohl vést soud, kdekoliv se nacházel, když byly jeho služby vyžadovány, což naštěstí nebylo často. Když dostal nějakou stížnost, pozorně a trpělivě ji vyslechl…, potom si zabroukal svoji oblíbenou melodii, aby si vzal čas celou záležitost si promyslet… Jeho rozsudky byly vždy srozumitelné a férové, dokonce natolik, že nebyly nikdy za celou jeho pětatřicetiletou kariéru rozporovány. [14]

Obyvatelé Moresnetu tak měli přístup k několika rozdílným systémům řešení sporů – primitivnímu trhu spravedlnosti – a mohli tedy řešit svoje spory v místě, kde cítili, že s největší pravděpodobností dojde k uspokojivému řešení jejich sporu.

Dále neměli obyvatelé Moresnetu povinnosti nastoupit na povinnou vojenskou službu v zemích svého původu. [15] To bez pochyby motivovalo mnoho z nových přistěhovalců, zvlášť těch z Pruska, které bojovalo v 19. století v šesti válkách. [16]

Populace osady se mezi lety 1850 a 1860 zečtyřnásobila, když dosáhla 2 000 obyvatel. Jeden z nově příchozích byl obzvláště významný. Doktor Wilhelm Molly se přistěhoval v roce 1863, aby se stal hlavním lékařem těžební společnosti, a brzy se stal místní celebritou, když odvrátil lokální epidemii cholery. Stejně jako mnoho lékařů té doby měl i Molly mnoho zájmů, z nichž některé později hrály roli během dalšího půlstoletí vývoje Moresnetu. [17]

Od počátku ustanovení Neutrálního Moresnetu bylo jasné, že zinkový důl nebude schopen produkovat zinek donekonečna. V roce 1885 důl nakonec ukončil činnost, ale to nebylo ekonomicky nikterak výrazně problematické: v Moresnetu v této době vzkvétala řada firem, včetně „60-70ti barů a kaváren podél hlavní ulice,” několika pivovarů, malých farem a přinejmenším jedné mlékárny. [18] Daně se od založení neutrální zóny v roce 1816 nezměnily a návštěvníci poznamenávali, že Moresnet byl „bez žebráků, kteří jsou jinde [v Evropě] smutně obvyklým jevem.“ [19]

Pro Mollyho představovalo uzavření dolu sotva důvod pro kulminaci komunity Neutrálního Moresnetu, o to méně jeho konec. Právě naopak, stal se předním obhájcem cesty kompletní nezávislosti a odříznutí těch několika málo spojů, který Moresnet měl k Prusku a Belgii. Během jednoho roku po zavření dolu razil cestu pro založení místní soukromé poštovní služby, ale ta byla rychle zavřena Pruskými a Belgickými autoritami.

A tak se neodrazen věnoval řadě dalších aktivit. V roce 1903 skupina podnikatelů navrhovala vybudování kasina, které by konkurovalo Monte Carlu, přičemž nabízela zbudovat elektrické troleje do nejbližších měst „a sdílení zisku s každým obyvatelem.“ [20] Malé kasino bylo skutečně otevřeno krátce poté, ale stejně jako poštovní službě se mu nedostalo dlouhého života; jakmile se o něm dozvěděl belgický král, pohrozil vždy chatrné nezávislosti Moresnetu.

Ale Belgie nebyla hlavním problémem. V roce 1900 začal Pruský stát – nyní zkonsolidovaný do většího německého impéria – provádět „agresivní“ taktiku směrem k donucování obyvatel zóny, aby souhlasili se svým pohlcením Pruskem. [21] Nešlo o žádné drobnosti a pruské snahy byly věrny svému vojenskému dědictví; šlo o „přímé sabotáže“ jako například mnohonásobné odříznutí Moresnetu od elektřiny a telefonického spojení. [22] Když se obyvatelé pokusili zřídit nové elektrické a telefonní vedení, Prusko se jim v tom snažilo zabránit a stejně tak „bránilo jmenování nových úředníků,“ o kterých vědělo, že podporují nezávislost Moresnetu. [23]

Ale „tito lidé, ačkoliv žijící na malém území, se nenechali ohradit a utlačovat.“ [24] Skutečně, ačkoliv jim vyhrožovaly státy tisíckrát větší a po zuby ozbrojené, populace osady vzrostla téměř k 3 800 obyvatel, z nichž pouze 460 bylo potomky původních osadníků. [25] Zbytek pocházel z mnoha vzdálených lokalit: nešlo pouze o Němce, Belgičany a Nizozemce, ale i o bývalé obyvatele Itálie, Švýcarska, Ruska a nakonec i dva Američany a jednoho Číňana. Velká katedrála stála ve středu komunity, která se rozrostla na více než 800 obydlí. [26] Ačkoliv Cáchy byly poblíž a nabízely mnohem kosmopolitnější zážitky, obyvatelé Moresnetu obecně preferovali „neopouštět trojúhelník, ale nacházet koření života mezi jeho hranicemi.“ [27]

Doktor Molly, nyní žijící ve „skrze autonomním“ Neutrálním Moresnetu po více než polovinu století, začal vidět nezávislost a prosperitu Moresnetu jako místo kompatibilní s jeho další intelektuální zálibou: univerzálním jazykem a kulturou esperanto. [28] Ačkoliv detailní diskuse esperanta jde nad rozsah tohoto článku, tento syntetický jazyk vznikl roku 1887 rukou L. L. Zamenhofa, aby eliminoval „nenávist a předsudky“, které se domníval, že vznikají mezi etnickými skupinami kvůli odlišnému jazyku, a které často vedou k válce. A nemělo by nikoho překvapovat, že zakladatel esperanta vyjádřil svoje

hluboké přesvědčení, že každý nacionalismus nabízí lidstvu pouze to největší neštěstí… Je pravda, že nacionalismus utlačovaných národů – jako přirozená obranná reakce – je mnohem omluvitelnější než nacionalismus národů, které utlačují, ale pokud je nacionalismus silného opovrženíhodný, pak je nacionalismus slabého nerozvážný, neb oba se vzájemně podporují a dávají si za vznik. [29]

Molly si osvojil tuto slabě skrytou protistátní filosofii a po řadu let si dopisoval s prominentními esperantisty na celém světě. Roku 1906 se Molly setkal s několika kolegy, aby prodiskutovali prohlášení Neutrálního Moresnetu za globální útočiště esperantistů, teritorium, které by „sdílelo cíle a ideály ovlivňující bratrství lidí…, civilizovaného života… a oprostilo se od absurdních a nehodných konvencí, od všeho, co na nás ignorantská staletí uvalila.“ [30] Jádrem iniciativy, kterou navrhoval, bylo přejmenování enklávy na Amikejo – což v esperantu znamená „místo pro přátelství“ – což nejen že vyjadřovalo jejich explicitně mírumilovnou povahu, ale také bezpochyby provokovalo vždy loupeživé Prusko. [31]

O dva roky později se konala velká oslava na připomenutí přejmenování na Amikejo včetně slavnostní atmosféry a vysílání nové hymny. [32] Nepřekvapivě zůstala tato akce okolními státy nepovšimnuta (a Amikejo neuznáno), ačkoliv o této události psaly mnohé noviny.

Roku 1914 dosáhla populace Amikeja 4 600 obyvatel, kteří mírumilovně koexistovali v ekonomicky prosperující politické nejistotě charakterizované jako „absence definitivní vlády.“ [33] Nápisy a upozornění byly psány v němčině, francouzštině a esperantu a obyvatelé vynalezli ty „nejpodivnější a nejnesrozumitelnější nářečí na světě.“ [34] Skutečně jeden Američan popsal toto zřízení jako „svobodu života, nespoutanost, která přirozeně přichází při dlouhotrvající absenci centralizovaných omezeních.“ [35]

Skutečně, po sto let obyvatelé a osadníci na tomto drobném kousku země shledávali vlády – domácí i zahraniční – nadbytečné a zavrženíhodné při dosahování individuální svobody. V jednom smyslu může být evropský experiment Moresnet/Amikejo vnímán jako evropská analogie amerického Západu, který trval na mnohem menším území delší dobu. Jeden reportér Moresnet shrnul takto:

Jde o jedno z nejmenších a nejpodivnějších teritorií na světě… Přiléhající kruh hor ho zcela skrývá před sousední civilizací a kulturou a ponechává mu svoji vlastní… A po téměř století obyvatelé Moresnetu nepoznali pocit žít pod císařem, králem nebo presidentem. Jsou nezávislí, nikdo jim nevládne a mají svobodu dělat, co se jim zlíbí. [36]

Jiný návštěvník Amikeja jej popsal jednoduše jako „právní anarchii“. [37]

Navzdory drobné ekonomice plné života zůstávala existence této oblasti v politickém prostředí raného 20. století kontinentální Evropy extrémně křehká. Obyvatelé Amikeje se stále obávali o „netrvalost svého příjemného statusu“ a tato obava se naplnila v roce 1914, kdy vypukla válka mezi Francií a Německem. [38] Ačkoliv Amikejo uniklo destrukci invazních německých sil – bylo dílem štěstěny „oázou v poušti destrukce“ – válka se ukázala být nachystanou výmluvou, která potvrdila podezření, že „Prusko… vždy mělo záměr připojit si toto území,“ když Německo anektovalo Amikeju v roce 1915. [39]

O dva nepředstavitelně krvavé roky později, s koncem války na dohled, se o osud Amikeja zajímal pouze britský deník Contemporary Review:

Osud Moresnetu byl uprostřed této obrovské katastrofy zapomenut. Musíme jej nést v paměti. Zmocněnci, kteří budou navrhovat podmínky míru, až nastane vítězství, nesmí zanedbat tento malý nebohý kousek nezávislosti, který byl neprávem postižen. [40]

Cena světové války byla nepředstavitelně ohromující, když převálcovala předchozí konflikty v prakticky každé kategorii: 37 milionů obětí, pandemie chřipky, hladomor, přesuny obyvatel, ekonomika v troskách a další. Ale další, málokdy zvažované důsledky války – a všech válek – byly a jsou nesčetné hromady nesplněných slibů a opuštěných cílů zanechaných v důsledku hrozivých konfliktů. A s článkem 32 Versaillské smlouvy – „Německo uznává plnou suverenitu Belgie nad území Moresnetu“ [41] – se k nim přidaly i vize doktora Mollyho.

Reference:

[1] “Life in Neutral Moresnet,” Moresnet.nl.
[2] Robert Shackleton, Unvisited Places of Old Europe (Philadelphia: The Penn Publishing Company, 1913), p.157.
[3] Ibid, p. 159.
[4] Ibid, p. 161.
[5] Ibid, p. 164.
[6] “Europe’s Smallest State” New York Times October 31, 1886.
[7] “Coins,” Moresnet.nl.
[8] “Life in Neutral Moresnet,” Moresnet.nl.
[9] “Napoleonův zákoník,” Wikipedia.org.
[10] “The Civil Code,” Napoleon-Series.org.
[11] A Manual of Belgium and the Adjoining Territories. Naval Intelligence Division. (Great Britain: H. M. Stationary Office, 1918) p. 246.
[12] “General state laws for the Prussian states,” Wikipedia.org.
[13] Shackleton, 166.
[14] William S. Walsh, A Handy Book of Curious Information (Philadelphia: J. B. Lippincott Company, 1913) p. 558-559.
[15] Jak Belgie (1847) tak Prusko (1875) nakonec zrušily výjimky z branné služby pro obyvatele Moresnetu.
[16] “List of wars 1800–1899,” Wikipedia.org.
[17] Stránka Moresnet.nl poznamnává, že Molly dostal pruský titul Geheimrat, což znamená “speciální (zdravotní) poradce”.
[18] “Life in Neutral Moresnet,” Moresnet.nl.
[19] Shackleton, p. 171.
[20] “The Smallest in Europe.” New York Times Sept 28, 1905.
[21] “How It Ended,” Moresnet.nl.
[22] Ibid.
[23] Ibid.
[24] Shackleton, p. 172.
[25] Shackleton, p. 157.
[26] “The Smallest in Europe.” New York Times Sept 28, 1905.
[27] Shackleton, p. 163
[28] Při důkladnějším zkoumání zjistíme, že existují četná spojení mezi anarchismem/libertarianismem a esperantem. Viz např.: “La Filozofio de Libereco” (“The Philosophy of Liberty”), ISIL.org.
[29] N. Z. Maimon, “La Cionista Periodo en la Vivo de Zamenhof,” Nica Literatura Revuo 3/5: p. 165–177.
[30] “An Esperanto City,” The Strand Magazine Vol XXXVI, No. 215 (1908): 559.
[31] Poslechněte si hmynu Amikeja zde.
[32] “Dr. Wilhelm Molly,” Moresnet.nl.
[33] Shackleton, p. 165.
[34] “Neutral Moresnet.” New York Times May 10, 1919.
[35] Shackleton, p. 173.
[36] “Neutral Territory of Moresnet.” Sausalito News January 23, 1915: p. 3.
[37] Louis Viereck, “Moresnet — The Smallest State on Earth,” The Fatherland Vol III, No. 2 (1915): 33.
[38] Shackleton, p. 173.
[39] “The Defence and Military Service,” Moresnet.nl.
[40] CH Flor O’Squarr, “The Neutrality of Moresnet,” The Contemporary Review No. 613 (1917): 248.
[41] “The Versailles Treaty June 28, 1919 : Part III,” The Avalong Project, Yale Law Schol.

Původní článek naleznete na mises.org.

http://www.mises.cz/clanky/anarchie-v-cachach-794.aspx