Utajená historie Zaslíbené země
Možná to zní podivně, ale skutečně není přeháněním, když řekneme, že mnohé z toho, co nás učili o historii současného světa, se opírá o nepravdivé výmysly. Kupříkladu nám řekli, že Ameriku objevil roku 1492 Kolumbus, přestože existují spousty důkazů, že jiní navštěvovali Ameriku už dlouho před ním: včetně obyvatel starověkého Egypta, Fénicie a středověké Evropy. Moderní autority přesto nadále tvrdí: „Ameriku objevil Kolumbus“.
Skutečností je, že Kolumbus Ameriku nikdy nespatřil; nejbližším bodem u severoamerické pevniny, kam se dostal, bylo Portoriko. V důsledku Kolumbovy cesty se vydal na dlouhou plavbu z anglického Bristolu John Cabot, který založil první osadu, Jamestown ve Virginii, a umožnil tak Angličanům prohlásit Ameriku za území pod správou Britské koruny. Je tu ovšem významný důkaz naznačující, že Cabot i Kolumbus byli předstiženi jinými plavci z různých kultur. Člověk je tedy nucen se ptát: když je tu tolik náznaků, že Kolumba předešli jiní, proč se o této možnosti víc nemluví? Byla vůbec někdy řádně zkoumána? Mají snad určité síly nezadatelný zájem, udržet pod pokličkou naši skutečnou historii?
Ať už je odpověď jakákoli, faktem zůstává, že mnohé ohledně počátků toho, co dnes známe jako Ameriku, je v příkrém rozporu s tradičními představami. Podle některých současných autorit nativní Američané, s nimiž se setkali první angličtí osadníci, nebyli těmi, jimiž se zdáli být. Samozřejmě, pocházeli sice z Ameriky, ale nebyli to původní obyvatelé, kteří podle různých domorodých legend zmizeli už před věky v důsledku série kataklyzmatických událostí.
Podobný pohled je samozřejmě na štíru s diktátem moderní historie a archeologie, a dá se očekávat, že věda pobídku, aby vypátrala jak to všechno skutečně bylo, odbude mávnutím ruky. To ovšem nejde tak snadno udělat s prastarou věží v Newportu na Rhode Island. Tato zvláštní stavba ve středověkém stylu je datovaná do čtrnáctého století. Její polohu zaznamenal raný italský mořeplavec Giovanni de Verrazano, když v roce 1524 mapoval pobřežní linii, a jakoby chtěl cosi zdůraznit, označil ji názvem „dům Normanů“. Obdobný důkaz lze nalézt v Massachusetts, ve Westfordu. Zde můžete obdivovat skalní rytinu znázorňující postavu v oblečení rytíře ze čtrnáctého století. Tato zajímavá postava nese štít, na němž je vyobrazen symbol lodi plující za jedinou hvězdou.
Samozřejmě, že to mohou prostě odmítnout jako moderní mystifikaci. To už ale lze těžko uplatnit u Rosslyn Chapel ve Skotsku. Zde jsou na částech podloubí a klenutých stropech k vidění zřetelná, do kamene vytesaná vyobrazení kukuřičných klasů či rostliny kukuřice a kaktusů aloe. Tyto rostliny byly ve středověkém Skotsku neznámé. Kameny, na nichž jsou zmíněné řezbářské práce, jsou nedílnou součástí konstrukce kaple dokončené v roce 1486, tedy plných šest let předtím, než se Kolumbus, jak říkají, nalodil na cestu za svým epochálním objevem. Standardní historie ovšem tvrdí, že kukuřice i aloe, společně s jinými roslinami, vešla ve známost až po Kolumbově návratu. Podle autorského páru Knight a Lamar prezentuje Rosslyn Chapel „… nezvratné svědectví o tom, že architekti, kteří kameníkům zadali instrukce ke stavbě, museli navštívit Ameriku nejméně čtvrt století před Kolumbem.“
To přímo vybízí k otázce: Jestliže doba skutečného objevu Amerik je utajována tak dlouho, co všechno nám dosud zůstává skryté? Jak uvidíte, je toho mnohem více.
Věrohodnost těchto a dalších nálezů výrazně vzroste poté, co se seznámíme s historií Řádu templářských rytířů. Jejich historie do příběhu o objevu Ameriky přidává další, velmi zajímavé zápletky. Řád templářských rytířů byl založen v Jeruzalémě roku 1118, kdy devět francouzských rytířů požádalo krále Baldwina, aby jim bylo dovoleno ochraňovat poutníky cestující do Svaté země. Žádosti bylo vyhověno, a co je významné, současně jim bylo uděleno povolení sídlit v rozvalinách Šalomounova chrámu. Tam, podle některých výzkumníků, udělali objevy, které nakonec změnily běh historie.
Templáři versus křesťanství
Jakmile se usídlili v rozvalinách, začali s vykopávkami, které vynesly na světlo nevýslovné poklady, ve smyslu hmotného majetku, ale i ještě drahocennějších znalostí. Původní templáři získali vědomosti, a s nimi i vhled, který jim dovolil zpochybňovat velkou část dogmat ortodoxního křesťanství. Zjistili, že církev zcela nesprávně interpretovala větší část původního křesťanského učení: včetně alegorie zrození z panny, ukřižování, zmrtvýchvstání a reinkarnace. Spisovatel a výzkumník David Hatcher Childress o tom napsal: „Templářům bylo jasné, že pravé církve, které učily o mysticismu, reinkarnaci a dobrém díle, potlačila temná moc, která se prohlásila za jedinou pravou víru.“
Pro ty, kteří jsou přesvědčeni o tom, že reinkarnace nikdy nepatřila do křesťanského učení: reinkarnace byla nedílnou součástí původní křesťanské víry. To skončilo po prvním Nizejském koncilu roku 325. Koncil svolaný římským císařem Konstantinem efektivně urovnal rozličné teologické spory a ratifikoval „oficiální verzi Božího slova“, Svaté Římské Právo. Časem pak představa o reinkarnaci, kdysi součást křesťanské víry, skončila v odpadkovém koši historie.
Moc a vliv templářského řádu zásluhou získaných znalostí rychle rostly. Uprostřed třináctého století řád vlastnil na devět tisíc hradů a zámků po celé Evropě. Společně s materiální akvizicí se šířila i jejich reputace, která u lidí ve středověké Evropě vyvolávala posvátnou úctu. Charakteristické templářské bílé pláště zdobené červeným křížem byly vždy k vidění tam, kde bitva zuřila nejvíce; rychle si vysloužili renomé srovnatelné s pověstí moderních elitními jednotek, jako například britská SAS, americká námořní pěchota a výsadkáři či ruský Specnaz.
Nebyli ovšem jen politickou a vojenskou silou, stali se cennou podporou v oblasti kulturních a metafyzických snah. Byli to templáři, kdo podnítil založení prvních kamenických cechů a zavedl nové stavební technologie, s dovednostmi částečně inspirovanými tím, co se naučili v Jeruzalémě. Evropské budovy se předtím stavěly jen pro účel a obranu; většinou šlo o prosté stavby plánované s malou inspirací, ale to se mělo brzy změnit. Během několika desetiletí vyrostl v Evropě řetězec nových kostelů a katedrál s vysokými klenbami, rozmáchlým opěrným žebrovím a oslnivě barevnými skleněnými okny. Tím byla položena podstatná část základů budoucí renesance. Hnací silou v pozadí těchto snah byli většinou templáři.
Pátek “třináctého” nemá nic společného s pověrou
Moc vlivných templářů nicméně vzrostla tou měrou, že v nich Řím začal vidět ohrožení a „výzvu oficiálnímu božímu slovu“. Nakonec, v pátek 13. října 1307 římská církev uskutečnila dlouho připravovaný tah, čímž „pátku třináctého“ přidělila zlověstný vedlejší význam, který mu zůstal až do dnešních dnů. Tato tradice opravdu nemá nic společného s „pověrou“. „Třináctého v pátek, nešťastný to den…“ Francouzský král Filip, s požehnáním papeže Klementa V, sestavil vůči Řádu seznam, v němž jej falešně obvinil ze všeho možného, včetně homosexuality, provádění interrupcí, nekromantie a užívání černé magie. Od úsvitu v pátek 13. Filipovi vojáci zadrželi, vyslýchali, mučili, vraždili a upalovali všechny templáře, kteří jim padli do rukou. Mnozí přesto unikli, včetně nemalé templářské flotily, která pak bezpečně zakotvila ve Skotsku. Tam tehdy vládl Robert Bruce, který měl spory s Anglií a Skotové bez váhání přijali pomoc od každého, kdo ji byl ochoten nabídnout. Templářští rytíři oplátkou za přijetí sehráli rozhodující roli v bitvě o Bannockburn. Právě když rozhodnutí o výsledku bitvy, v níž na každého Skota připadali dva Angličané, viselo na vlásku, Skoty zčistajasna posílil kontingent rytířů na koních. Tito příchozí s dlouhými vlajícími plnovousy a bílými tunikami zdobenými červeným křížem, rychle pomohli zvrátit bitvu ve prospěch Skotů.
Lodě templářů ale nekotvily ve Skotsku dlouho. Značná část flotily, sestávající z 12 lodí a více než 300 mužů, se vydala na plavbu přes Atlantik, aby vyhledali útočiště v Americe.
V Americe? Jak mohli vědět něco o Americe?
Podle Knighta a Lomase, zednářských autorů knihy The Hiram Key, templářští rytíři v dobách, kdy v Jeruzalémě obývali Šalomounův chrám, patrně získali důležité dokumenty. Mezi nimi i rukopisy Mandénské sekty, jenž věřila, že pravým Mesiášem byl Jan Křtitel, a že dobré duše odcházely do podivuhodné, hvězdou označené zaslíbené země daleko za mořem, nazývané … „le Merika“. To všechno neodbytně připomíná westfordskou skalní rytinu středověkého rytíře v Massachusetts: do skály vyrytý obrys rytíře nesoucího štít, symbolicky zobrazující loď následující jediné zářící hvězdě.
Rytina v kameni z nálezu v Burrowsovy jeskyně. Povšimněte si plachetnice vpravo a plnovousu tohoto muže. Nativní Američané byli bezvousí.
Je velmi pravděpodobné, že první templáři narazili někde v Šalomounově chrámu na zmínky o zemi za mořem, právě tak, jako na jméno „le Merika“. Tento poznatek později mohl zavést jejich potomky k legendárním břehům. Jakoby k včasné podpoře: ruiny nedávno objevené v Patagonii odhalily starověkou přístavní hráz a doky, obložené kamennými deskami nesoucími templářský kříž. To vede některé badatelé ke spekulacím, že se templáři možná přesunuli ze Severní Ameriky dál na jih.
Templáři ale nebyli první, kdo Ameriku navštívil. Dokonce ani ne prvními z křesťanské Evropy. Přepokládá se, že dávno před Kolumbem objevili Ameriku Vikingové, na severoamerickém pobřeží patrně zanechali své stopy i raní keltští křesťané, a dlouho před nimi ještě i jiní.
Objevy rozličných římských mincí po celých USA vedou některé výzkumníky k závěru, že Amerika byla cílem několika vln uprchlíků z dob Římského impéria, kteří sem nepřišli jako kolonisté. Mince nacházené převážně v povodí řek Mississippi, Arkansas, Ohio, Missouri, pocházejí z pozdějšího římského období, zejména z dob vlád Antonina Pia, Galliena a císaře Tetrica. Tedy z období, která Gibbon popisuje jako čas „nepřetržitých zmatků a bídy“. Není tedy vyloučeno, že mince po sobě zanechali jacísi „boat people“, hledající útočiště na útěku z rozpadajícího se impéria.
Významný zde je nicméně i fakt, že se tyto nálezy nijak striktně neomezují jen na oblasti v povodí výše zmíněných řek. Ačkoli se omezují převážně na sousedství těchto říčních systémů, nálezy římských mincí jsou hlášeny z celé Severní Ameriky: od Arkansasu po Alabamu, od Missouri po Oklahomu. Indikují snad vlny uprchlíků? Série průzkumných výprav? Nebo obojí?
Rytinami zdobený kámen z Burrowsovy jeskyně. Všimněte si římského beranidla v lodní přídi.
Formálním vědomostem věrný moderní akademický svět a rozliční experti tyto nálezy převážně ignorovali nebo prostě smetli se stolu jako mystifikace. Odmítají trýznivé záblesky minulosti, jako je v Egyptě ražená Galleniova mince, nalezená studenty geologie v řečišti potoka poblíž Black Mountain v Severní Karolíně, nebo přímo fascinující „tabulka od Rio Grande“.
Tabulka popsaná písmem ve stylu běžném v římské kolonii Libye kolem roku 300, nabízí dráždivý pohled do minulosti. Je na ní zaznamenaná modlitba k římskému bohu Mithrovi a je datovaná šestým rokem vlády nejmenovaného císaře. Žádá božstvo o pomoc a úlevu pro churavou zbloudilou společnost. Možná to byli uprchlíci nebo dávní cestovatelé. Někteří výzkumníci míní, že tabulka je dílem zbloudilé jednotky římské libyjské armády.
Ideu možné návštěvy Ameriky elementy z římské kartaginské kolonie v Libyi podporuje i nález v Burrowově jeskyni. Mezi tisíci artefaktů v této sbírce je na kamenné tabulce, ve zřetelně římském stylu, zobrazena negroidní tvář. Jak se dalo předvídat, nález je různými autoritami prakticky ignorován. Konec konců, představa že Severoafričané navštívili Severní Ameriku více, než tisíc let před Kolumbem, je výzvou velké části psané historie.
Burrowsova jeskyně byla ctihodnými příslušníky moderního akademického světa buď zavržena jako mystifikace, anebo ji dosud úplně ignorují, přestože se, slovy Ancient American magazine, jedná o „archeologický objev století“. Příběh této jeskyně začíná v roce 1982, kdy Russell Burrows pátral po artefaktech z americké občanské války v jižním Illinois. Tvrdí, že za použití běžného detektoru pro zjišťování kovových předmětů objevil podzemní komoru plnou starověkých artefaktů. Sbírka více než sedmi tisíc artefaktů sestává převážně z různě opracovaných kamenů, do nichž jsou vyryty portréty starověkých Egypťanů, Kartaginců, Římanů a Hebrejců; mnohdy popsaných texty, jejichž litery se podobají fénickému nebo starému semitskému písmu. Mnoho reliktů nalezených v Burrowsově jeskyni zkoumal jen sám Burrows, který dosud neprozradil přesnou polohu místa nálezu, zčásti i kvůli výsměchu, jímž bylo přivítáno jeho tvrzení. Nicméně slíbil, že přesné umístění nálezu v blízké budoucnosti odhalí. Pokud to udělá, budeme o tom informovat.
Je třeba říct, že pokud máte představu o přítomnosti templářských rytířů nebo dokonce Římanů v Americe za příliš exotickou, měli byste se teď zhluboka nadechnout. Při rešerších pro tento článek se objevil důkaz, který je s konvenčními představami o americké historii v ještě větším rozporu. Zatímco starověká Amerika dost možná hostila mnoho návštěvníků z mnoha různých zemí, je zde jedna naprosto dominantní. Jedinec, jehož přítomnost v Americe, kdyby tam skutečně byl, by pravděpodobně rozbila mnohá smýšlení: historické, kulturní, metafyzické i náboženské.
Po celé Americe, severní i jižní, kolují v ústním podání příběhy, jejichž téma je pozoruhodně shodné. Vypravují o příchodu bledého muže, někteří dokonce říkají bílého muže; známého jako Bůh úsvitu, Mírotvorce, Bledý a Muž hvězdy na východě: poslední jméno mu dali proto, že v souladu s některými příběhy přišel přes moře z východu. Jinými slovy, dostal se sem buď z Evropy, anebo Severní Afriky, přes vodní předěl, jemuž dnes říkáme Atlantik.
Ať už mu říkali jakkoli, jeho příchod u národů a kultur, které navštívil, nepochybně zanechal hluboký dojem. Než se objevil, některé americké kmeny, zejména na jihu či ve střední Americe, praktikovaly krvavé oběti. Příchod Bledého muže či Quetzalcoatla, jak ho znali Mayové, všechno změnil. Naučil je novým obřadům a ceremoniím, z nichž některé přetrvaly dodnes; jako kouření posvátných dýmek, jímž některé kmeny nahradily krvavé oběti.
Kromě bledosti pleti se od domorodých Američanů lišil tím, že měl vousy, rys který u nativních Američanů neexistuje. Jak říká legenda, oblékal se úplně jinak, než domorodci. Nosil dlouhá splývající roucha a sandály.
Některé kmeny ho měly za syna Velkého ducha, zatímco jiní na něj odkazovali jako na syna Jod- hey- vah. Nepřipadá vám to povědomé? Správně. To druhé je fonetický přepis výslovnosti, kterou použil, když učil toto jméno vyslovovat Algonkiny u Velkých jezer. Když ho žádali, aby jim pověděl, jak se jmenuje, odpověděl, že jména pro něj nic neznamenají. Zeptali se ho tedy, jak mu říkali v dětství, když ještě žil za vodami. Řekl jim tedy jméno, které se dokonce ještě dnes pokoušejí vyslovit. Znělo: Chee-Zoos, bůh svítání.
Paralely mezi tím, co stojí v Bibli, a příběhy tradovanými různými americkými domorodými národy, jsou podivně podobné. Například, kmeny z Oklahomy vypravují o muži, jemuž říkají Léčitel, který si vybral z domorodých národů dvanáct následovníků. Řekl, že se narodil za oceánem, v zemi kde byli všichni muži vousatí.
Rytina nalezená v Burrowsově jeskyni.
Příchod léčitele s bledým obličejem si připomínají i kmeny Dakota. Podle nich jeho jméno zůstává posvátným. V době, kdy u nich pobýval, je učil očistným ceremoniálům a … křtění.
Také kmeny v okolí Velkých jezer vědí o příchodu Učitele; bledého, vousatého muže, který byl, podle kmenových starších, synem Velkého ducha. Učitel, který se jim jevil jako bílý muž, který uměl léčit chromé a nemocné pouhým dotekem. Jejich šamani říkají: „Všichni, jichž se dotkl, byli fascinováni jeho božskou léčivou mocí.“ „… přišel sám, organizoval církve, měnil chrámy, vyučoval kněží.“ …
Opravdu jen indoktrinace, a odkaz dnes už zapomenutých misionářů?
Zdroje
www.wolflodge.org, Rule By Secrecy by Jim Marrs, publ: Harper Collins.
The Hiram Key by C. Knight and R. Lomas, publ: Barnes and Noble Books, New York.
He walked the Americas, Taylor Hansen, publ: Legend Press, Amherst, Wisconsin.
Zdroj: http://wmmagazin.cz/view.php?nazevclanku=amerika-pred-kolumbem&cisloclanku=2011090001
