Prvky, sloučeniny, chemické reakce a postupy (3. díl)

Salmiak měl kromě toho ceněné vlastnosti – odstraňoval oxidy z povrchu kovů, čehož lze použít dosud jako přípravek před letováním kovů. Alchymisty zaujalo, že povrch kovu se salmiakem zjasnil. A jak víme, změna barvy kovu byla cestičkou k jeho proměně nebo alespoň k podvodu. Alchymisté prostě dávali ve svých receptech salmiak všude. Přitahovalo je i to, že salmiak vzniká ve štěrbinách lávových polí jako minerál. Na druhé straně bylo možno získat salmiak z živočišných materiálů (moči). Také jeho výroba z čpavku a kyseliny chlorovodíkové byla známa – stačí aby koncentrovanější roztoky byly ponechány špatně uzavřené poblíž sebe a salmiakem se nádoby bíle ojíní. Ano, je to ta bělavá hmota z vyteklých salmiakových baterií, kde je slepena škrobovým mazem.

Alchymisté jevili velký zájem o moč. Roku 1669 Henning Brand objevil fosfor – v podstatě bílý fosfor znečištěný (vcelku z postupu očekávaně) na žlutou barvu. Nashromáždil prý asi 2 tuny moči a nechal to 14 dní hnít, pak žíhal. Na stěnách retorty byl fosfor, který světélkoval, ještě dříve, než hořel. Tomu přikládali alchymisté mimořádný význam – byla to pro ně jakási prapříčina hoření, které fosfor obsahoval nejvíce. Objevil se fosfor a “prvků” bylo najednou nějak moc, i když k dnešnímu pojmu prvek bylo hodně daleko. Od starověku byly známy sloučeniny antimonu, mnohé krásně žlutě a červeně zbarvené, byly známy slitiny – od samého prvopočátku výroby mědi – jenomže se nerozlišovalo mezi sloučeninami, zvláště jeho šedočernou rudou stibnitem Sb₂S₃ a samotným kovem, který byl znám mnohem později. Se stibnitem experimentoval jako alchymista i Newton. Představa sedmi kovů a jejich obdoby se sedmi planetami byla objevem fosforu narušena.

Jinou záhadou je sama Smaragdová deska boha Hermese. Tak velký smaragd pro nápisy na desce není v přírodě znám, snad by to mohl být jaspis, výjimečně může být zelený. V Ženevě se z křížových výprav (od r. 1101) dochovala smaragdová relikvie, kterou prý Šalamoun dostal od královny ze Sáby. Tato dvojice byla od starověku námětem bájí, to je jako dnes romantické nekonečné seriály. Snad jen s tím rozdílem, že když už seriály netáhnou, tak se vystřídají milenci, kdežto ctihodný Šalamoun měl několik set konkubín. Novodobým rozborem se zjistilo, že uvedená smaragdová deska není smaragd, ale sklo. Smaragdová deska měla být na Noemově arše, ale měla být i v hrobě Hermese, který ji svíral v ruce, což u desky nesoucí velký nápis se myslelo asi obrazně. Arabský text této desky měl být překladem ze syrštiny a ten překladem z řečtiny – tvrdil Džábír.

Alchymista Flamel (1330-1418) byl znám svou údajně úspěšnou transmutací zlata a svým bohatstvím – údajně by to bylo v přepočtu na pozdější středověkou tvrdou měnu 150 000 tolarů. Důvod bohatství byly spíše znalosti cesty k pokladům, které ukryli Židé vyhnaní z Francie. Flamel byl písař a mohl mít přístup k informacím o pokladech z rabovaných židovských ghet. Flamelova cesta za bohatstvím začala setkáním s židovským lékařem Canchem, který měl tajné knihy a brzy po tomto setkání zemřel.

Poklady a smrt měly tehdy k sobě blízko. Filip IV. Sličný (1268 -1314) v letech 1307-1314 pronásledoval bohaté templáře. Jejich velmistr ho před upálením roku 1314 proklel a vyzval na boží soud, který, jak vidno z úmrtí panovníka, proběhl v předstihu – dříve, než do roka. Ale templářské poklady se hledaly ještě po staletí a měl je snad ukrývat i Karel IV. Finanční systém templářů by mohl být vzorem k Evropské Unii – směnka vypsaná templáři pro křižáky kdesi v Evropě mohla být s jistotou proměněna na peníze ve Svaté zemi. Templáři směli jako jediní půjčovat peníze na úrok – dovolil jim to sám papež na ochranu Božího hrobu. Poskytování úroků se středověku, jinak lichvářství, považovala církev za nekřesťanské.

Vynález knihtisku měl dopad dnešního internetu a po rozšíření knihtisku v létech asi 1472-1536 byly bestsellery z oblasti alchymie v tomto pořadí:

1. Albert Veliký – část těchto spisů napsali Pseudo-Albertové – celkem 121 vydání knih o alchymii
2. Cornelius Agrippa z Nerreheimu – 42 vydání
3. Ramón Lully – 38 vydání
4. Arnald z Villanovy – 37 vydání

Zbývá jen litovat zničení Alexandrijské knihovny s údajně až 500 000 svitky, v níž spisy alchymistické jistě nechyběly. Alchymistická literatura byl cíleně zničena na příkaz Diokleciána (asi) roku 296. Nebylo to přímo z důvodů náboženských nebo proto, že by alchymie byla považována za podvod – spíše naopak, císař se domníval, že alchymisté umí zlato vyrobit a mohli by rozvrátit měnu asi jako dnes je trestné tisknout falešné bankovky.

Typický alchymistický postup výroby zlata podle Ramóna Lully z Malorky by byl vyjádřen dnešní chemií cyklickou cestou od stříbra a zlata ke stříbru a zlatu. Stříbro se rozpustilo v kyselině dusičné, zlato v lučavce královské, vznikl dusičnan stříbrný a chlorid zlatitý (kyselina tetrachlorzlatitá). Dlouhou destilací se získal tuhý chlorid stříbrný a kovové zlato. Kovové zlato je obecně nejstálejší formou, při žíhání vzniká ze všech sloučenin, teplota jejich rozkladu záleží na podmínkách, hlavně na teplotě. V postupu se pak dál vzniklé zlato znovu rozpustilo, přidalo se hodně rtuti, vznikl amalgam ve formě jakési pasty s trochou zlata. Alchymisté to chápali tak, že kovy v roztoku byly zdokonalené, vznikla Tinktura, to je elixír, který vedl k legendě o Kameni mudrců. S touto Tinkturou se totiž daly některé slitiny nebo kovy slabě pozlatit. Je to v podstatě elektrochemický jev, zlato stojí v řadě napětí kovů hodně na konci. Nebo zahříváním amalgamu zlata se rtuť odpařila, spíše ji vydestilovali.

Chemické reakce tomu odpovídající – lučavka královská je směs koncentrované kyseliny dusičné a chlorovodíkové (1:3), která vyvíjí aktivní chlor – ten reaguje se zlatem dobře. Vzniklý NOCl – nitrossylchlorid se zlatem nereaguje ani při 400°C. Reakce chloru se zlatem se využívala i k jeho těžbě od poloviny 19. století. Chlorid zlatitý se rozpouští v HCl za vzniku kyseliny tetrachlorzlatité H[AuCl₄], celková rovnice je

Au + 3HCl + HNO₃ –› H[AuCl₄] + NO + 2H₂O

Dílčí rovnice jsou

HNO₃+3 HCl——–> NOCl + Cl₂ + 2 H₂O

Au + 3 Cl₂/2 ——–> AuCl₃

AuCl₃+ Cl^– —-> [AuCl₄]^– tetrachlorozlatitanový anion

Pokud je mi známo, tak alchymisté neznali kyanidy, které se užívají k těžbě zlata i nyní, ale je to velká zátěž pro životní prostředí. Zlato se rozpouští v koncentrovaných roztocích kyanidů alkalických kovů za přítomnosti kyslíku. Vzniká dikyanozlatnan.

4Au + 8KCN + O₂ + 2H₂O –› 4K[Au(CN)₂] + 4KOH, odkud lze zlato vyredukovat redukovat třeba zinkem.

Obdobnou reakci poskytuje i stříbro.

Alchymisté vynaložili mnoho úsilí na amalgamování zlata a stříbra pomocí kapalné rtuti, kdy vzniká tuhý roztok. Amalgam stříbrný je dosud užíván jako podstatná složka tmavých zubních plomb, proti kterým se v současné době vznáší námitky z hlediska zdravotních rizik – obsahují i něco kadmia. Ale podstatná má být technika výroby amalgamu, je třeba přesné dávkování a automatické míchání.

K oddělení zlata od stříbra lze užít i koncentrované kyseliny sírové, která za tepla má oxidační vlastnosti – zlato se nerozpouští, stříbro a měď se rozpouští, ale nevzniká vodík.

2Ag + 2H₂SO₄ —-> Ag₂SO₄ + SO₂ + H₂O

Kyselina dusičná rozpouští stříbro dobře podle rovnice, kde záleží na koncentraci kyseliny dusičné.

Ag + 2 HNO₃ —> AgNO₃ + H₂O + NO₂ nebo

3Ag + 4HNO₃ —> 3AgNO₃ + NO + 2H₂O

Tuto reakci nenajdeme ani v bibli anorganické chemie Remy H.: Anorganická chemie I. a II. díl, SNTL, 1972, které mají celkem asi 1750 stran. A tak lze jen vzdát čest tvůrcům stránky http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/anorgrov/anorgani.htm (ke stříbru konkrétně http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/anorgrov/reseni/ag.html), kde jsou k nalezení všechny rozumné rovnice seřazené podle prvků. Reakce mědi s kyselinou dusičnou je dobře známa, stejně jako hrátky se ztenčením a vyleštěním mincí z mědiniklu, dnes už bychom museli na to “obětovat” 10 Kč.

a) Měď reaguje za chladu s nekoncentrovanou kyselinou dusičnou.
3Cu + 8HNO₃ –› 3Cu(NO₃)₂ + 2NO + 4H₂O

b) Měď reaguje za horka s koncentrovanou kyselinou dusičnou.
Cu + 4HNO₃ –› Cu(NO₃)₂ + 2NO₂ + 2H₂O

Pojďme zpátky k alchymistům. Pseudo-Geber z roku 1545 v díle “Objevení pravdy” uvádí poměrně pochopitelný návod na výrobu lučavky královské (v závorce jsem přidal předpokládané vzorce):

“Vezmi 1 libru kyperského vitriolu (asi CuSO₄.5H₂O), 1,5 libry sanytri (KNO₃), 1/4 libry kamence (KAl(SO₄)₂.12H₂O). Destilací vzniká kyselina s velkou schopností rozpouštět. Tato schopnost se velmi posílí, jestliže se smíchá se “sal ammoniac” (NH₄Cl), neboť bude rozpouštět zlato, stříbro, síru.” Vysvětlení lze začít od vitriolu, to je zde síranu měďnatého, jehož rozkladem vzniká (asi lépe za přítomnosti ledku) oxid sírový SO₃, který s krystalickou vodou z kamence dá koncentrovanou kyselinu sírovou. Ta uvolní z ledku kyselinu dusičnou a ze salmiaku kyselinu chlorovodíkovou, čímž vznikne lučavka královská. 

 Za dob Rudolfa II. byla Praha rejdištěm alchymistů a podvodníků – John Dee byl vynikající přírodovědec, který vlastnil největší knihovnu té doby v Anglii se 4 000 svazky. Edward Kelly byl podvodník kontinentálního významu, v Čechách se mu dařilo dobře, ačkoli byl jako podvodník v Anglii označen uříznutím uší. Alchymistické triky s mědí arsenikem prováděla mnohem dříve v Mělníku Barbora z Cejle, druhá manželka císaře Zikmuda. Jejich dcera Alžběta Lucemburská svým sňatkem r. 1451 přenesla dědičná práva Lucemburků po ženské linii na Habsburky. Takže se Zikmund Čechům, kteří ho desetiletí neměli v lásce, opravdu pomstil – Čechy se tím trvale připoutaly k Rakousku. Rudolf II. však po Barboře z Cejle alchymistické sklony nezdědil, byl potomkem španělské linie Habsburků. Jeho děd byl Ferdinand Habsburský a babička Anna Jagellonská. Ti měli 15 dětí a zaplavili Evropu svými potomky, ale císařovna Barbora, manželka Zikmunda, nebyla mezi jejich předky.

Alchymista Džábir (Geber) byl experimentátor – “Podstatnou podmínku úspěchu Umění je zkušenost a pokus”. Džábir vyráběl olovnatou bělobu – dnes bis (uhličitan) – dihydroxid triolovnatý, 2PbCO₃·Pb(OH)₂. Osvědčeným zdrojem alkalických solí bylo egyptské údolí Vádí Nátrún. Profesor Joseph Davidovits, francouzský chemik, tvrdí, že pomocí těchto alkálií se vápenec převáděl na geopolymery a z nich se odlévaly kvádry pro egyptské pyramidy (Egyptské pyramidy – používaly se rampy, zvedací stroje nebo se dělaly z geopolymerů? (1. díl) a video o to je na http://www.youtube.com/watch?v=znQk_yBHre4). Jméno Nátrún se v egypštině (která nepsala samohlásky) zapisovalo jako “ntr” a četlo nejspíš “neter”. Tyto alkalické soli pocházející z mořských vyschlých vod se používaly i k balzamování a konzervaci – jejich složení bylo v podstatě uhličitan sodný Na₂CO₃ s trochou NaCl a Na₂SO₄. Název neter převzali Židé, nitron Řekové, nitrum Římané, natrún Arabové a nakonec natron převzala středověká Evropa. Pořád to slovo znamenalo soda, psalo se i jako nitrum nebo sal nitri, ve Francii nitre. Ale výraz sal nitri (u nás se udržel název sanytr) se používal i pro dusičnan draselný (KNO₃), který byl znám od nejstarších dob alchymie – vyráběl se biochemickým rozkladem živočišných zbytků, zvláště moči. Pro dusík tak byl navržen název nitrogène, což znamená, že tvoří nitre (KNO₃). Z toho vzniklo latinské Nitrogenium – dusík.

Uvedené video s odléváním kvádrů pro pyramidy vidělo přes 110 000 lidí, nicméně o důkazy, že vápenec lze dobře opracovávat, můžeme přímo zakopnout, tedy alespoň v Praze na chodnících. Po důkazech přímo šlapeme – jsou to drobné černošedé vápencové dlažební kostky na chodnících, kde se střídají s růžovými kostkami slivenských vápenců a bílými kostkami mramoru z Posázaví. V 19. stol. byly založeny lomy v tzv. Černé rokli po obou stranách pod Kosoří. Zde se ručně vylamovaly vápence a ručně kladivy s tupým podélným břitem sekaly drobné šedočerné kostky zvané “mozajk”. Šedočerná barva je způsobena rozptýleným uhlíkem a drobnými organickými zbytky. Opuštěný lom v silurských vápencích (vápence budňanské a kosořské) v Černé rokli pod Kosoří v Radotínském údolí (Kosoř / Černá rokle) je chráněným místem paleontologických nálezů. Pro práci ve špatném počasí si dělníci stavěli “na sucho” kamenné chýše přikryté plechem. Ve zdivu byly mezery, kde si ukládali dělníci zajímavé zkameněliny. Používané označení “raci” bylo pro trilobity, “mušle” pro mlže, a “kůže” pro šupinaté kryty ryb a pod. Tyto zkameněliny pak dělníci prodávali pánům z Prahy. Málokde se setkáme s tak jednoznačnou spojitostí mezi vědou a českým zvykem po práci posedět na pivu. Mnohé z bohatých sbírek zkamenělin Národního muzea i některých zahraničních, stejně jako rozsáhlé soukromé sbírky, mají tuto pivní historii. Časté zpochybňování, že vápencové kvádry pro pyramidy nebylo možno ručně v takovém množství vylámat a opracovat, lze tedy rovněž zpochybnit s poukázáním na efektivní ruční práci v lomech ještě počátkem 20. století. Nástroje z mědi byly vlastně poměrně tvrdými nástroji ze slitin technické mědi obsahující značná množství As, Sb a dalších příměsí, tuto měď bylo možno tepelně kalit – při 7,94% As dosahuje měď tvrdosti až 224 HV (tvrdost podle Vickerse – vnikání diamantového jehlanu), to je tvrdost nekalené uhlíkaté oceli – například ocelové plechy s Rm = 720 (MPa) mají tvrdost 225 HV [3].

A znovu zpátky k alchymii. Rhazes rozdělil látky na třídy zemité, živočišné, rostlinné. To byl jediný systém v počínající chemii od 9.-10. stol na 700 let.

zemité
	duchy
		rtuť	salmiak	arsen	síra
	těla
		zlato	stříbro	železo	měď	cín	olovo	čínské železo
	kameny
	vitrioly
	boraxy
	soli
živočišné
rostlinné

Čínské železo znamenalo ocel, která se tam na rozdíl od Evropy, nevyráběla svářkovým způsobem, ale vysokopecním, kdy vznikalo roztavené železo, které se pak zkujňovalo. Tabulka vypadá poloprázdná, ale jenom jedů prý alchymisté znali asi 800, lze je rozdělit do čtyř skupin.

Abú Bakr Ammad ibn Alí ben Vahšíja an-Nabází (jindy al-Vahšíja) – byl to Aramejec, žil v Bagdádu – jeho hlavním dílem je “Kniha jedů”, která popisuje celkem 800 jedů – zaujmou zvláště jedy, které usmrtí, když se ně pohlédne. Rozpoznal, že směs může mít jiné vlastnosti, než látky z nichž se skládá. Kategorie jedů:

1. kategorie – usmrtí každého, kdo na ně pohlédne
2. Zvuky drásající srdce
3. Smrtící vůně a zápachy
4. Jedy kontaktní

Při troše sarkasmu můžeme říci, že došlo k mírnému zlepšení – jedy usmrcující při pohledu neznáme, ale nadměrného hluku, zápachů a kontaktních jedů si docela užijeme v našem životním prostředí.

Avicena (980-1037) jindy Abdalláh ibn Sína (Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh ibn Sína) – žil v Buchaře a v Hamadámu, kde i zemřel. Jeho spisy jsou základem lékařských věd. Díla “Kniha uzdravení” a “Canon medicinae” se staly základem středověké a renesanční medicíny. Avicena odmítá alchymii a alchymisty vyrobené zlato považuje za napodobeninu.

Al-Irákí (13. stol) tvrdil, že tavením se slitina olova stříbra promění na stříbro. Podstata je v tom, že stříbro ve slitině už je a jen se odstraní olovo (je to předchůdce kupelace stříbra). Také věřil, že tavením stříbra vznikne zlato.

Další alchymisty jsem už nepsal, jsou dosti rozsáhle v mém článku o alchymii na Alchymie – co se od starověku zničilo a vytvořilo ve vědě za křesťanství a islámu (1. díl) a ve druhém díle tohoto článku Alchymie a chemie, alchymisté v Čechách – kámen mudrců, transmutace, elixír mládí a podvody (2. díl).

Roku 410 n.l. Visigóti v čele s Alarichem dobyli Řím, tím byl zahájen úpadek Římské říše a také alchymie. Zlato se Římu čím dál více nedostávalo. Velká množství zlata proudila směrem na východ výměnou za luxusní zboží, zvláště za hedvábí, zpátky se toto zlato nevracelo, nebylo součástí oběživa ve formě peněz, ale zůstávalo v osobním majetku vládců na východě. Germáni opakovaně útočili na Řím a také oni toužili po zlatě – jejich nižší vojenští velitelé museli přijet jednotlivě ke svému králi pro zlato pro své vojáky. Tam byly zhodnoceny jejich zásluhy nebo zbabělost a zrada potrestána třeba smrtí. Všechny civilizace si cenily zlata, ačkoli jeho smysluplné využití kromě šperků a odznaků moci bylo malé. Zlaté slitiny (elektron) jako součást mincí se užívaly ještě za Alexandra Makedonského, později méně, hlavně kvůli snadnému penězokazectví šizením slitin stříbrem a mědí nebo oškrabáním zlatých minci – ze zlatého prachu se tavilo snadno znovu zlato. Poptávka po zlatu nebo jeho hodnověrné napodobenině byla hybnou silou hledání Kamene mudrců, který měl umožnit transmutaci, to je přeměnu obecných kovů (rtuti, stříbra, olova) na zlato. Mimořádný význam se přičítal rtuti – její fixací se sírou mělo vznikat zlato (chymická svatba).

A hned je tu problém přímo alchymistický – co je červená rtuť? Podle http://chemistry.about.com/cs/chemicalweapons/f/blredmercury. nebo http://en.wikipedia.org/wiki/Red_mercury je červená rtuť spíše uměle vytvořený mediální pojem záměrně matoucí.

Mluvčí Mezinárodní agentury pro atomovou energii učinil prohlášení: “Červená rtuť neexistuje.” Zjednodušeně lze říci, že červená rtuť jako výbušnina sloužící k iniciaci termojaderné exploze, není schopna dosáhnout potřebné teploty a komprese. Červená rtuť může být krycí název pro legalizaci prodeje Li-6, který je potřebný pro termojaderné pokusy a lithium deuterid je podstatnou součástí vodíkové bomby. Nepravděpodobnější je to, že cíleným vypuštěním informací o červené rtuti v Rusku a zveřejněním její vysoké ceny (až 300 000 dolarů/kg) se měl vyvolat zájem teroristů o tuto látku, což mohlo pomoci rozkrýt jejich organizace. Tři muži obvinění v Británii v souvislosti s červenou rtutí byli osvobozeni soudem. Jinde nalezená údajná červená rtuť byl teroristicky prakticky neškodný prášek HgS, který je skutečně červený – tomu věřit lze.

Co víme o červené rtuti?

• Běžné sloučeniny rtuti to asi nebudou – rumělka (cinabarit) HgS – červená ruda z níž lze snadno vyrobit rtuť žíháním. Nebo HgI₂ – jodid rtuťnatý, vzniká snadno srážením z roztoků, což je prováděno v anorganických laboratorních cvičeních. Při 127°C přechází na žlutou formu HgI₂. Tetrajodortuťnatany byly jeden čas oblíbenými sloučeninami v analytické chemii na VŠHT v Praze.
• Tlakovým šokem komprimovaná rtuť, má mít vlastnosti červené semi-kapaliny, která za přítomnosti oxidu antimonu má být extremní výbušninou schopnou iniciovat termonukleární výbuch tritia s deuteriem. Rtuť a sloučeniny antimon byly shodou okolností oblíbenými látkami alchymistů. Červená rtuť má mít použití jako výbušnina pro teroristické útoky. Jeví se mi to jako velmi nepravděpodobné, pro termojadernou reakci je potřebná teplota 100-200 milionů K a musí být splněno Lawsonovo kriterium – součin hustoty plazmatu a doby jeho udržení musí být zhruba 10²⁰ částic.m^-3. To lze dosáhnout velkou hustotou větší než 10²⁶ částic.m^-3 po dobu delší než 10^-6 s (v případě rychlého stlačení 10³¹ částic.m^-3 a čas delší 10^-11 s). To je velmi těžké – používá se třeba synchronizovaný dopad výkonných laserů. Výbuch klasické trhaviny se takovému stlačení a teplotě nepřiblíží ani na několik řádů. Kromě toho je tritium radioaktivní.
• Tekutou výbušninu složenou z HgSbO vyrobila prý firma Du Pont. Tak se blížíme závěru, že o červené rtuti nevíme skoro nic.

Které chemické látky znali alchymisté?

Alchymisté znali sodu Na₂CO₃, potaš K₂CO₃, vápno CaO a Ca(OH)₂, salmiak NH₄Cl a stovky dalších látek. Středověk neznal alkálie jako protiváhu kyselin. Jako alkálie se používal popel (obsahuje potaš). Popel s olejem se používal na výrobu mýdla (uvádí to Plinius), popel se používal i na výrobu skla, které znali už Egypťané. Písemné doklady o znalosti sklářství v českých zemích pocházejí z 12. století. Do Čech se znalosti výroby dostaly patrně s křížovými výpravami. Nejstarší sklárny jsou v archeologických i písemných nálezech doloženy od konce 13. století. Ve 14. století sklo používali i bohatí měšťané. Draselno-vápenaté sklo vyráběné za pomoci popela ze dřeva pohraničních lesů bylo základem výroby českého skla. Toto sklo bylo takřka čiré – na rozdíl od nazelenalého skla německého. Zelenou barvu způsobuje redukční prostředí v peci, kdy vznikají sloučeniny dvojmocného železa (FeO), sloučeniny železa bývají přimíšeny zvláště ve výchozím sklářském písku, jehož postatou je SiO₂. České sklo bylo pevnější, lesklejší a s vyšší teplotou tání, než sklo sodno-vápenaté. Bylo vhodné pro broušení a náročné umělecké výrobky. V polovině 18. stol. byly české země největším exportérem skla na světě. Podobně jako alchymistické postupy byly sklářské receptury utajovány a předávány z generace na generaci.

Hyalit bylo masivní těžké sklo černé nebo tmavočervené barvy, nepropouštějící světlo. Poprvé se vyráběl po roce 1818 ve sklárně v Jiříkově údolí (kde se k topení používala rašelina) a později i ve sklárně v Černém údolí. Hyalit se dnes již nevyrábí, receptura zůstala tajemstvím jeho vynálezce Jiřího Buquoye a starých mistrů. Výroba hyalitu zanikla v 19. století. Skláři jsou poněkud alergičtí na to, že neumí hyalit vyrobit – umí, ale ne starou technologií, hlavně po něm není poptávka. Toto takřka černé sklo lze vyrobit hlavně za pomoci zoxidovaných sloučenin manganu, ještě zhruba v 50. letech jako tzv. opaxit se dávalo jako obklady kolem oken. Tento opaxit je prakticky černý, na lomu fialový, což odpovídá fialové barvě roztoku manganistanů.

Egypťané uměli kaustifikovat sodu a vyrobit hydroxid sodný.

Na₂CO₃ + CaO ———-> CaCO₃ + 2 NaOH

Anima solis (sluneční duše) – alchymisté si cenili zlata pro jeho barvu slunce a odolnost k ohni. Kámen mudrců měl mít množící (multiplikační schopnost) – s malým množstvím Kamene mudrců se mělo vyrobit velké množství zlata. Získání “sluneční duše” měl být krok k výrobě Kamene mudrců. 

 Antimon – (t.t. 630,5°C) – jeho základní rudou je šedočerný stibnit Sb2S3. Antimon se ve slitinách v mědi objevoval od počátku výroby mědi, samotný kov byl patrně získáván už ve starověku, ale byl zaměňován s olovem. Rozdíl v hustotě je podstatný Sb- 6,69 g/cm³, Pb- 11,2 g/cm³. Původ slova alkohol se odvozuje od arabského al-kuhl, což byl původně přírodní stibnit Sb₂S₃, měl kovově černo-šedou barvu a rozetřený v tuku používaný k líčení očí v Egyptě. Stibnitu se přičítaly antibaktericidní účinky, vnitřní užívání antimonu zavedl Pracelsus. Postupně byla antimonová léčiva zakazována (17.-18. stol. Francie) pro jedovatost. Malá množství se používala jako projímadla. Antimonová kulička se polykala a znovu používala – věčná pillulae perpetua. Antimon byl universálním všelékem (pancea). Máslo antimonu (butyrum antimoni) byl SbCl₃– snadno podléhá v roztoku hydrolýze za vzniku nažloutlých pevných látek. Alchymistům byl znám dávivý kámen, jinak vínan antimonylo-draselný K[C₄H₂Sb(OH)₂]. Z kovového antimonu se dělaly číše na víno – po určité době stání mělo víno dávivé účinky.

Arsen – hustota 5,72 g/cm³, sublimuje při 633°C (to platí pro šedou kovovou formu arsenu). Název arsen se používá od 19. století. Do té doby se nerozlišoval arsen a bílý As₂O₃ (arsenik, arsenicum – je to bílá látka, která snadno sublimuje), žlutý As₂O₃ auripigment (= barva zlata, nalézá se přírodě jako zlatě zbarvený minerál), červený As₄S₄ tetrasulfid tetraarsenu – jinak realgar (název pochází z arabštiny a znamená krysí prášek). Sulfidy arsenu provází rudy kovů (arsenopyrit FeAs₂.FeS₂). Kouř při hutním zpracování kovů (hutní dým) obsahuje As₂O₃ – u nás též známý jako otrušík. Kovový arsen znal patrně Albert Veliký z reakce auripigmentu a mýdla, ale jak bylo uvedeno, arsen a arsenik alchymisté málo rozlišovali.

Sloučeniny arsenu se používaly jako barviva nebo jedy – původně snad proti myším, brzy pak i proti nepohodlným lidem. James Marsh (1794-1846) zavedl metodu indikace otravy arsenem – žíháním v redukčním prostředí vzniká arsenové zrcátko. Auripigment se používal jako depilační činidlo. Stopy – sloučenin arsenu se přidávaly do léků proti anemii, dnes jsou zakázány všechny léky obsahující arsen včetně Salvarsanu (lék proti syfilitidě), který vynalezl P. Ehrlich (1854-1915). Látky, které byly těkavé (sublimující) – arsen a aresnik, rtuť a sublimát, síra a salmiak – byly označovány jako “duchové”. Hlavním důvodem zájmu alchymistů o arsen byla schopnost arsenu tvořit s mědí stříbřitou slitinu. Jednalo se spíše o cementaci povrchu vzniklou zahřátím směsi Cu + As + uhlí (C) za malého přístupu vzduchu. Arsen byl považován za blízký rtuti a olovu. Arsenu byl přiřazen mužský princip při Velkém déle (transmutaci kovů na zlato). Slovo arsenikon znamená smělý nebo též mužný. Arsen může být i těkavý, což bylo považováno za ženský princip.

Aurum potabile – pitné zlato, mělo mít účinky jako elixír mládí. Pro Viléma z Rožmberka je v Českém Krumlově v laboratoři prý vyrobil jako prostředek proti stárnutí alchymista Antonín Michael z Ebbersbachu. Ale asi o dva měsíce později 31.8.1592 Vilém zemřel. A uvedený alchymista asi rok po něm zemřel ve vězení. Pitné zlato měl být elixír žluté až červené barvy. Skutečné zlato tvoří žluté i červené sloučeniny. Pitné zlato však prý nemohlo být přeměněno zpět na zlato – a podle toho, co v něm nejspíš bylo obsaženo, to možné asi opravdu nebylo.

Barvy – měly mimořádný význam v alchymii, barva jako vnější znak byla nevhodně přenášena i další očekávané vlastnosti.

• Rudý král – síra (hoří, je to teplý, solární princip, oheň je rudý, síra je mužský princip).
• Bílá královna – rtuť (chladný, lunární princip, těkavý a ženský princip).
• Síra se rtutí vytvoří rumělku HgS červené barvy- proto červená barva byla ceněna.
• Purpur – barvivo nejvyšší světské a duchovní hodnosti. Féničané byli jediní, kdo uměl vyrábět červenofialové barvivo – purpur – z mořského plže ostranky.
• Rudý lev – kyselina dusičná (reakcí s mědí nebo se stříbrem vznikají červenohnědé dýmy NO₂).
• Zelená barva byla spojována s mědí a s Venuší. Zelená ještěrka byl FeO nebo FeSO₄ (někdy Zelený vlk). Zelený lev byla měď – asi v souvislosti s měděnkou.
• Modrá barva – byla málo ceněna, odpovídala spíše rostlinám.

Bezoár – znamená arabsky protijed – rostlinné zbytky vyskytující se v žaludku kozy bezoárové. V žaludcích kamzíků jsou k nalezení chuchvalce chlupů- byly podávány při otravě a proti moru. Mor byl považován za otravu! Alchymisté připravovali dávidla – směsi oxidů Sb₂O₃ s oxidy cínu, železa a stříbra. Dávením, to jest zvracením, měl jed (třeba mor) odejít z těla. Také se podával HgSO₄.HgO – který jed do těla spíše přidával podobně jako sloučeniny antimonu (dávivý kámen – vínan antimonylo-draselný – za povšimnutí stojí to, že v Ottově encyklopedii je toto heslo z roku 1908 psáno jako vínan antimonylo-draselnatý. Sodnaté a draselnaté sloučeniny byl takto nazývány před Votočkovou reformou názvosloví.

Borax – Na₂[B₄O₅ (OH]₅.8H₂O jinak Na₂B₄O₇.10 H₂O. Boraxem jsou označovány látky vhodné pro čištění při pájení kovů. Benátčané prodávali borax v 17. stol. pod názvem tinkal. Borax se nachází přírodě v Tibetu.

Cín – Sn (Stannum), snadno tavitelný kov 232°C, hustota asi 7 300 kg/m³, odolný vůči korozi, používá se v elektrotechnice, je vhodný pro potravinářství k pocínování železného plechu pro konzervy a hliníkových plechovek na pivo a nápoje. Cín je velmi dobře kujný při teplotách kolem 100°C, kolem 200°C křehne. Čistý cín byl asi vyroben kolem roku 1800 př.n.l. v Číně, je znám v 18. dynastii v Egyptě (1580-1350 př.n.l.). V Homérově době si ještě pletli cín s olovem, ale cín už používali jako náhražku za stříbro. Trojská válka bylo možná o krásnou Helenu, je otázka, co z její krásy po tolika letech bojů zbylo. Nakonec je možné, že šlo hlavně o nerušený dovoz cínu snad z Persie. Řekové měli konec světa za Herkulovými sloupy a cín patrně dováželi z obou stran Krušných hor. Féničané se už za dnešní Gibraltar dostali a Římané jistě dováželi cín z Walesu. Největší naleziště tohoto strategického kovu, potřebného pro potravinářství a elektrotechniku, jsou v Majalsii (Singapur). Cínové výrobky ohrožuje cínový mor, popsaný poprvé 1851 Erdmannem. Souvislost s morem snad pochází od toho, že dotykem se přenáší na další nádobí rozpad bílého čtverečného kovového cínu na práškovou šedou nekovovou formu. Děje se tak pod 13,2°C, tato přeměna však probíhá rychle jen při velmi nízkých teplotách. K tomu se váže tragedie anglické výpravy kapitána Scotta roku 1911/12 na jižní pól. Na vrcholu předsunutých skladů měli polárníci zaletované kanystry s petrolejem, který částečně vytekl a ještě znehodnotil část zásob. Někdy v polovině 19. století skončila fyzickou a duševní tragedií velká výprava na severu Kanady, která hledala severní cestu k Pacifiku. Během polární zimy její účastníci zahynuli a byli později nalezeni. Za jednu z příčin neštěstí se považuje otrava olovem. Výprava bylo vybavena proti kurdějím citrónovou šťávou v plechovkách pocínovaných vrstvou s významným množstvím olova, které se v silně kyselém prostředí vyluhovalo. Není to nic nového, také krutost římských vládců se někdy přičítá otravě olovem z výluhu olova z cínových číší na víno. Cínové nádoby a talíře patřily výbavě kuchyní šlechty a bohatých měšťanů po velkou část středověku. A nepřekvapí nás, že dražší cín se falšoval lacinějším olovem. Značky cínařů a konvařů se dobře zachovaly- bývá tam osobní značka mistra, znak města a značka kvality suroviny. Nejvíce olova měla značka “Prob zinn”, méně “Misch zinn” a nejméně olova měla stříbřitě lesklá “Fein zinn”. Značkování cínu začalo za Karla IV. – poměr olova a cínu tehdy byl 1:10. Z 19. století pochází záznam, který říká, že do velkých cínových nádob se přidával bizmut, čímž se dosahovalo větší tvrdosti a bělosti. Do slitin se přidával i hodně jedovatý suřík Pb₃O₄. Cínové poháry byly po celý středověk v klášterech, píšťaly varhan se dělají ze slitiny cínu dosud, stejně jako slitiny pro zvony. A v kostelních a věžních zvonech je kus historie naší země. Ze začátku válek se dělají patrony z mosazi, pak i ze zvonoviny a ke konci války ze železa. Takže raději přejdeme na cínové vojáčky a fyzikálně zajímavou hračku zvanou vstávalík, kde v okrouhlém širokém podstavci bylo nízko těžiště a hračka se samovolně vracela do vzpřímeného postavení. Což dokáže potěšit.

Cínové nádoby se odlévaly do kadlubů (forem z písku, hlíny, později ze sádry a mosazi). Formy byly i vícedílné a měly jádro. Stopy o zatékání do spár vícedílných nádob jsou často viditelné. Hrubý povrch po lití cínu se odstraňoval soustružením, které je patrné na mnoha středověkých džbáncích. Objem nádob se uváděl v pintách nebo častěji v žejdlících. Pinta byl objem asi 0,7 litru, poloupinta (jinak psáno už s Husovým “nabodeníčkem” jako púlpinta) byla přes třetinu litru podobně jako žejdlík.

Vědro pražské bylo 5,66 litrů, staročeský máz 1,415 litru, česká pinta asi 0,7 litru, žejdlík asi 0,35 litru, číška asi 1,453 litru, koflík ve 14. století byl asi 1,45 litru. Slovenské objemové jednotky jsou odvozeny od uherských a asi se tam pilo dvojnásobně: slovenská pinta (19. stol.) je 1,66 litru, jedna pinta = 2 holby a jedna holba = 2 žajdlíky (žajdlík je tedy asi 0,417 litru). Jeden gbel = 2 merice. Pak merica (okov) byla 53,3 litru. Džber (67,87 litru) byla původně slovenská jednotka asi do počátku 18. století. Za Karla IV. se pro měření objemu používal soudek 11,46 litru, lahvice 5,7 litru, pinta 1,91 litru, žejdlík 0,48 litru. Že by se tehdy pilo ještě víc, než později na Slovensku? Kdo ví – půlka nebyla byla půlka dnešního sudu, ale půlka žejdlíku asi 0,24 litru a čtvrtka byla jen 0,12 litru – opravdu malinké “štěně”.

Chemiatrie – podávání chemických látek jako léků. Alchymistické léky nadělaly mnoho škod, ale chemiatrie byl začátek cesty k přírodovědné chemii. 

 Chrysokoll – z řeckého chrysos (zlato) a kolla (klíh, lepidlo). Chrysokoll se užíval k letování zlata. Chemicky to byl malachit CuCO₃.Cu(OH)₂. K letování se používal i komplex tetraamminměďnatý vzniklý patrně za pomoci (NH₄)₃PO₄ – fosforečnan amonný vznikal z dětské moči. Zmatený pojem chrysokoll se používal i pro taveniny baraxu se solemi kovů, kdy vznikají barevné boraxové perly, jejichž barva je blízká barvě roztoků těchto kovových solí.

Jazyk alchymie – byl mnohdy nepřehledný. Otevřený jazyk a jednoznačné pojmenování látek je spíše výjimkou.

• Zakódované označení používaly řemeslné cechy, jeden znak mohl znamenat rozdílné látky. Pro označení se vytvářejí anagramy na základě písmen nebo číslic.
• Tradované alchymistické texty se překládaly z různých jazyků a do mnoha jiných jazyků. Na špatné informace se vrší další chyby v novějších textech. Mylně pochopené texty se mohou stát mystikou.
• Alchymistické používají symboly, synonyma, metafory. Čtenář tomu nerozumí a myslí si, že pravda je utajována a nedostupná. Na stejném principu se šíří dnes fámy po internetu – pokud je informace nedostatečná a zmatená, vysvětluje se to tím, že je utajovaná nejlépe výzvědnými službami, armádou nebo snad i samotnými údajně úplatnými vědci. Magické výklady alchymistických pojmů směřují ke kabale. Velký význam v chápání alchymie mají znaky a obrázky, z vnějších znaků jsou uměle vytvářeny formální souvislosti nepodepřené vnitřními vlastnostmi – všeobecně byly přeceňovány zvláště barvy sloučenin.

Některé ze symbolů, které alchymisté používali pro označení látek.
Další symboly, obrázky a fotografie naleznete v galerii.

Kalamín – uhličitanové nebo křemičitanové minerály kovů obsahující hlavně ZnCO₃. Vedle pojmu kalamín se používaly další názvy – třeba calamina nebo cadmia. Jako cadmia se označuje ruda, která zbarvuje měď ve slitině do žluta (vzniká mosaz). Cadmia jsou také usazeniny v tavících pecích. Pálený kalamín, obsahující hlavně ZnO se používal k výrobě mosazi. ZnO se redukuje uhlíkem na Zn.

ZnCO₃ —-> ZnO + CO₂     ZnO + C ——> Zn + CO

Výklad původu slova kalamín se různí. Italský výraz pro žluť je giallo a pro kámen minia. Jiný výklad vychází z lapis calaminaris ( kámen nosící neštěstí – byl obtížnou složkou při čištění tavenin olova.) Kadmos byl bůh, který naučil lidi těžbu a zpracování rud.

Kamenec – KAl(SO₄)₂.12 H₂O, obecně M^IM^III(SO₄)₂.nH₂O, někdy kamenec značil vitriol Fe₂(SO₄)₃. Kamenec se používal k izolaci zlata od stříbra metodou cementace. Kamenec se používal jako adstringentní činidlo stahující póry pokožky. Kamence se používaly a dodnes používají k vydělávání (činění) kůží – vzniká useň, které se ovšem v běžné mluvě říká stejně kůže. Kamence se využívají i dodnes k moření vlny před barvením. Vlámské a anglické manufaktury na zpracování a barvení vlny byly předchůdci dnešních továren. Kamenec v čisté přírodní podobě z Anatólie se podobal ledu. Při použití zetlelé moči při vyluhování kamenných břidlic vznikal kamenec hlinito-amonný. Kamence byly alchymisty nadměrně a často neúčelně přidávány do mnoha receptur, kdy účinnou látkou byla snad jen krystalická voda uvolněná zahříváním.

Kobalt – latinské cobaltum souvisí s modrým zbarvením sloučenin. Jindy se uvádí, že kobalt má základ v německém pojmenování skřítků Koboltů, kteří kazili hutnickou práci – z jeho rud se nedal vyrobit žádný tehdy známý kov a vznikal při tom i jedovatý As₂O₃. V Egyptě z doby 2600 př. n. l. pochází keramika a skleněné perly, které byly barveny kobaltovou modří do modra. Barvení skla a keramických glazur do modra využívá sloučeniny kobaltu do dnes. Kobalt má hustotu 8,9 g/cm³, t.tání má 1495°C. Roku 1735 kobalt získal G. Brandt. Před tím byly jako kobalt označovány jeho rudy – smaltin CoAs₃ (triarsenid kobaltu), linnéit CO₃S₄ (tetrasulfid trikobaltu) a kobaltit CoAsS (arsenid-sulfid kobaltu). Kobalt ve formě CoO vznikal pražením rud v hutích na stříbro, měď a olovo. Modré kobaltové smalty se užívají u masivních hrnců a pánví vyrobených z ocelového (tzv. dělového) plechu.

Na hliněné destičce z Nippuru v Mezopotámii z doby asi 1400 př.n.l. se píše o lapis lazuli (jednalo se o sklo probarvené do modra sloučeninami kobaltu), byl to umělý smaragd a modré sklo bylo považováno za rovnocenné pravým drahokamům. Kobaltová modř se dělala z CoO + K₂CO₃ a písku – vznikla modrá sklovina, která se drtila, vznikla carfa. Tradiční metoda výroby keramických “barvítek” je vylití taveniny do vody, kdy se tavenina jemně rozpraská a vzniká tzv. frita používaná ke glazurám keramiky. Prvotní postup výroby modrých barviv v Evropě pochází patrně z počátku 16. století z oblasti Krušných hor.

Krev – pojem krev byl využíván zvláště u sloučenin s červenou barvou, červené barvě přikládali alchymisté velkou důležitost, podle tradice měl Kámen mudrců červenou barvu.

• Saturnova krev – suřík Pb₃O₄
• Vraní krev – rumělka HgS
• Héraklova krev – jinak krokus -červenohnědý Fe₂O₃ – krevel
• Osiridova krev – železná rez – Fe₂O₃. x H₂O – hnědel
• Dračí krev – měď, rtuť + síra (HgS), arsen – nejspíš se myslely jejich možné načervenalé sloučeniny.

Krycí jména – Velké dílo (Opus magnus) – transmutace na zlato, v popisech byla záměrná snaha o malou srozumitelnost. Kovy jsou nahrazovány názvy planet

• Slunce – zlato
• Měsíc (Luna) – stříbro
• Venuše – měď
• Merkur – rtuť
• Mars – železo
• Jupiter – cín
• Saturn – olovo

Leptavé látky měly jména “šelem”- lev, vlk, drak
Těkavé látky měly jména ptačí
Spojené názvy –
VODA – představovala vše kapalné
SÍRA vše hořlavé
OHEŇ – všechny leptavé látky
SAL ARMONIAC (SAL AMMNIACUM, SALMIAK) – vše těkavé

Přídavná jména – měnila význam slov – “naše rtuť”, ” naše síra”. Přídavné jméno “filosofický” se používalo zvláště v souvislosti a Kamenem mudrců. Postupy byl mythické a snové, byly zpodobňovány kresbou kniha “Dvanáct klíčů” Basilia Valentina. Významné pro výklad alchymistických pojmů jsou rytiny Daniela Stolcia, který prý pocházel z Čech.

Kvašení – fermentace. Latinské fermentum znamená kvasnice nebo kvásek (to je vykvašený, neupečený zbytek od minulého pečení, který se nalámal do mírně teplého mléka, živé kvasinky se začaly množit, přidalo se trochu mouky). Andeas Libavius v knize “Alchymia” píše: “Fermentace je povýšení látky v její samotné substanci přimíšením fermentů, jež svou duchovně rozdílenou silou proniká celým těstem masy a proměňuje je v jeho přirozenosti”. Někteří alchymisté se snažili aplikovat fermentaci ( dnes ji chápeme jako biochemickou přeměnu) na přeměnu kovů na zlato. Zlato nebo stříbro měly přijímat značné množství jiných látek (kovů), mělo dojít ke zmnožení zlata bez ztráty jeho kvality. Jednalo se naivní aplikaci zkušenosti s výrobou chleba. Fermentace bývá v souvislosti s pojmem duše (anima), která se měla spojit s primární hmotou (materia prima), která nemá žádné vlastnosti. Této primární hmotě je možno dát nový život pomocí elixíru (Kamene mudrců – Lapis philosophorum) ve Velkém díle (Opus magnum), vznikne zlato.

Kvintesence – z latinského quinta essencia (pátá jsoucnost). Původně byly čtyři živly – oheň, voda, země, vzduch, Aristoteles přidal pátý živel – nebeský. Kromě vznikání a zanikání pozemských látek pozoroval Aristoteles kruhový pohyb nebeských těles, který byl božské podstaty. Tento světový éther (řecky aithér), později též spiritus (duch) nebo pneuma byl považován za hybnou sílu nebeských těles. Následníci Aristotela tomuto étheru přisoudili hmotnou podstatu, což není ve sporu s dnešním filosofickým pohledem na hmotu (látky složené z atomů a fyzikální pole – třeba gravitační). Pojmu kvintesence bývala přisuzována udržující nebo léčivá síla. Destilací vznikal Quinta essencia vini (vinný duch – alkohol), který spojoval jinak neslučitelné oheň (živel horký a suchý) a vodu (živel chladný a vlhký). Proto byla destilaci přikládána mimořádná důležitost. Kvintescence se získávaly z rostlin, živočišných těl i z minerálů. Minerálům se přisuzují léčivé účinky do dodnes. [10] Dlouho až do 19. století se udržovala představa, že každá látka má niterný obsah, který je možno izolovat.

Kyseliny – Řekové měli pojem oxos = ocet, oxys = kyselost. Římané používali název acetum = ocet, acidum = kyselina. Latinský název kyslíku Oxygenium je latinizovaný řecký název znamenající látku tvořící kyselost. Kyseliny byla považovány za šťávy a chápány jako druh octa – to vedlo k pojmu jakési univerzální kyseliny, což je blízké i dnešnímu chápání kyseliny jako látky odštěpující H₃O⁺. Otto Teche (Techenius) – kyselina je horká, suchá, je to mužský princip. Zásada – je chladná, vlhká, ženský princip. V díle “Hippocrates chemicus”, Benátky 1699, Techne píše, že silnější kyselina vypuzuje kyselinu slabší. Kyselost byla přisuzovala i tomu, že základní části kyselin jsou špičaté. Dnes bychom to formulovali spíše tak, že kyselost je dána typem vazby a strukturou molekuly.

Johan Joachim Becher – tvrdil, že z “elementární země” pochází prakyselina (Acidum primigenium). Georg Ernest Stahl obdobně vytvořil teorii flogistonu – to je univerzální látky, která způsobuje hoření. Tuto flogistonovou teorii překonal až Antonie Laurent Lavoisiere, který hoření považoval za reakci s kyslíkem. Johan Rudolf Glauber (1604-1670) rozpoznal kyselinu sírovou jako nejsilnější kyselinu, k tomuto poznatku přispěla její tepelná stálost.

Až do konce 13. století v Evropě byl z kyselin znám jen ocet a rostlinné šťávy. Kolem roku 1500 byla známa kyselina dusičná, sírová a chlorovodíková. 

 HNO₃ kyselina dusičná se objevuje v Geberových spisech – vzniká zahřívání vitriolu mědi (CuSO₄), ledku (KNO₃) a kamence – KAl(SO₄)₂.12H₂O. Plyny s obsahem NO₂ a N₂O₅ se jímaly v recipientu a slučovaly s vodou. Reakce rozpouštění oxidu dusičitého ve vodě za současné oxidace se používá k výrobě HNO₃ i dnes.

2NO₂ +O₂/2 +H₂O —————–> 2 HNO₃

Až v 17.stol. se kyselina dusičná vyráběla reakcí ledku s kyselinou sírovou, tento postup patrně objevil J. R. Glauber

2 NaNO₃ + H₂SO₄ ——————->Na₂SO₄ + 2 HNO₃

Koncentrované kyselině dusičné se tradičně říká dýmavá kyselina dusičná – má nízkou teplotu varu 84 °C a nad její hladinou se v reagenční lahvi z bílého skla a na světle vytváří časem nahnědlý dým NO₂. Kyselina dusičná bývala označována Aqua disollutiva, to je rozpouštějící voda (kapalina). Jiné názvy jsou Aqua fortis (silná voda), Spiritus acidus nitri (kyselý duch ledku), od 18. století se užívá Acidum nitri. Kyselina dusičná rozpouští vzhledem ke svým oxidačním účinkům četné kovy i měď a stříbro (ne však zlato a platinu). Kyselina dusičná je nazývána též lučavkou, protože odlučuje stříbro od zlata.

Lučavka královská (Aqua regis)je směs koncentrované kyseliny dusičné a chlorovodíkové (1:3), která vyvíjí aktivní chlor – ten reaguje se zlatem dobře – jak bylo uvedeno v reakci na začátku článku.

H₂SO₄ kyselina sírová – od starověku je známa zředěná ve směsi s kyselinou siřičitou, ale nebyly dlouho rozlišovány. Vyskytují se v oblastech vulkanického výskytu síry. Zmínky o kyselině sírové už v pseudo-Geberově spisu “Speculum naturale” (Přírodní zrcadlo) od Vincenta z Beauvais (+1264). Andreas Libavius se r. 1597 ve spisech “Alchemia” a “De aquis mineralibus” zmiňuje o nahoře uvedené výrobě kyseliny sírové z vitriolu a také ze síry. Basilius Valentin popisuje výrobu kyseliny sírové oxidací síry za přítomnosti ledku. Podstatou výroby koncentrované kyseliny sírové (Oleum vitrioli) byl tepelný rozklad síranů, např.

FeSO₄ —————–> FeO + SO₃

Koncentrovaná kyselina sírová silně odjímá vodu organickým sloučeninám, které zčernají. Obvykle se dodává konc. H₂SO₄ minimálně 94% (většinou 96%, což je azeotropní směs), hustota podle bezpečnostního listu 1,84 g/cm³, t.v. 330°C, jindy se uvádí i hustota 1,83 g/cm³ a teplota varu 338°C. Zředěné kyselině sírové se říkalo Oleum sulphurus (sirný olej) a vznikala oxidací síry. Kyselina sírová byla ceněna také proto, že vznikala ze síry, Sulphur philosophorum není chápána jen jako síra, ale jako duch síry (spiritus) získaný z vitriolu. Basilius Valentinus uvádí, že zahříváním virtriolu získáme bílého ducha (nejspíš dým SO₃), nakonec pak zřejmě po reakci se rtutí vzniká Sulphur philosophorum, jako červený duch (patrně HgS).

HCl – kyselina chlorovodíková, solná. Jako samostatná kyseliny, tedy mimo lučavku královskou byla známa až od konce 16. stol. První předpis na její výrobu je Libaviově knize “Alchemia” – kuchyňská sůl se žíhá s hlínou, což je patrně patrně dáno vznikem vitriolů jako meziproduktu. Lépe to popisuje Basilius Valentin – jde o žíhání vitriolu s kuchyňskou solí a vzniká leptavá voda (aqua cautica). Glauber popisuje výrobu kyseliny solné z kuchyňské soli a kyseliny sírové. Dýmavá kyselina solná (38%) se nazývala Spiritus salis Glauberianus (Glauberův solný duch). Glauber kyselinu solnou doporučuje ke kuchyňskému použití místo octa – prostě kyselý útok na naše zuby už tehdy a žvýkačky, které nám sklovinu ochrání, nikde.

Lapis philosophorum – Kámen mudrců – měl kapalnou rtuť proměnit ve zlato (fixace rtuti sírou). Recept na Kámen mudrců byl tajen a kromě toho bylo třeba Boží milosti. Alchymisté byli zavázáni k mlčení. Po celý středověk byli alchymisté – většinou právem, obviňováni z podvodů, byly obavy, že alchymistická výroba zlata znehodnotí měnu.

Kámen mudrců souvisí s pojmem elixír. Řecké slovo xerion, arabské al-iksir, latinizované elixir. Často se používal též pojem tinktura (tigere = barvit), myslí se barvit povrchově. Uměle připravené zlato se považovalo za stejně hodnotné jako pravé zlato.

Ledek – Babyloňané znali ledek patrně v 17. stol. př.n.l., nebyl znám Řekům, Římanům, Arabům a do 13. stol. ani středověké Evropě. V Evropě se o ledku zmiňuje Roger Bacon (1214-1294) v souvislosti se střelným prachem. Střelný prach pochází z Číny, kde byl ale dlouho používán do raket v ohňostrojích. Marcus Graecus koncem 13. stol. v knize “Liber Ignium” (Kniha ohňů) – popisuje použití ledku k výrobě zápalných směsí. Ledek se vyráběl z nitrózní zeminy prosáklé močí ze stájí nebo ze zbytků z jatek. Hromady zeminy, hnoje a vápna se zalévaly močí a chránily před deštěm. Proběhla bakteriální oxidace amonných sloučenin na dusičnany, většinou dusičnan vápenatý Ca(NO₃)₂, který byl přeměněn za pomoci výluhu dřevního popela (ten obsahuje K₂CO₃) na KNO₃, který se vyznačuje menší rozpustností ve vodě za nižších teplot. To je podstatné, protože na rozdíl od ledku sodného nebo vápenatého, sanitr na vzduchu příliš nevlhne. Rozpustnost NaNO₃ při 10°C je 44,6 g/100g roztoku a KNO₃ jen 17,7 g/100g roztoku. NaNO₃ se při 20°C rozpustí 46,8 g/100g roztoku, ale KNO₃ jen 24,1 g/100g roztoku. Proto se později po objevení ložisek ledku sodného v Chile (19. stol.) prováděla pro výrobu střelného prachu konverze dusičnanu sodného na dusičnan draselný.

Ledek byl v alchymii užíván jako okysličovadlo pro čištění kovů a jako výchozí surovina pro výrobu kyseliny dusičné. Výrobu ledku z nitrózní zeminy si alchymisté nedovedli vysvětlit a domnívali se, že skrytá nitrózní substance je přítomna ve vzduchu. To podnítilo nepodložené úvahy o tom, že alchymisté věděli, že kyselina dusičná obsahuje prvky obsažené ve vzduchu. Ledek zkoumal a považoval za mimořádně významný alchymista Michael Sendivogius (Sendiwoj) – Polák, který se pohyboval i na dvoře Rudolfa II.

Magnesia – MgO – oxid hořečnatý – původ patrně z arabského slovo magnísijá. Magnesie kyperská – patrně přírodní MNO₂ (burel-jméno pochází z účinku odbarvování hnědé skloviny zbarvené Fe₂O₃). “Naše magnesie” – řecké slovo mignyein (mísit), souvisí s řeckým migma nebo magma (což byla směs cínu a rtuti), to přešlo do arabštiny jako al-magma, z čehož vznikl amalgám (tuhý roztok rtuti). Magnesia má tedy význam i směsí nebo tavenin kovů. Jindy magnesia znamenala též Fe₂O₃. Od 18. stol. magnesia alba označuje sloučeniny hořčíku (hydratovaný uhličitan hořečnatý). Magnesia nigra znamenala burel. Roku 1774 se podařilo redukovat burel na mangan, nejprve byl pojmenován magnesium, později manganesium, což vedlo k názvu manganu.

Magnet – Fe₃O₄ – oxid železnato-železitý – magnetit. Je magnetický, to je přitahuje železo – uvádí to zpráva Thaleta z Milétu z roku asi 585 př.n.l. Původ slova je snad v řeckém magein (očarovat) – působení za železo bylo záhadné. Pro alchymii byl magnetit symbolem sympatie a antipatie těles, oddělování čistého od nečistého. Spis “Novum lumen chymicum” od Michaela Sendivogia užívá pojem Magnés a Calybs (megnet a ocel). Isac Newton byl celý život zastáncem Sendivogiových názorů a sám byl aktivním alchymistou, který zkoumal zvláště antimon.

Markazit – jsou to sulfidické minerály, zpravidla lesklé, nejčastěji (jako třeba u Gebera) se tím myslí pyrit FeS₂, jindy (jako u Alberta Magna), se tím myslí všechny rudy ve formě minerálů. Makrazit se používal též pro bismut nebo Bi₂S₃ a také ZnS.

Materie – Řekové – Hésiodos (kolem r. 700 př.n.l.) – materie se rodí z chaosu. Thales Milétský (625 – 545 př.n.l.) – vše se skládá z jedné pralátky, což měla být voda. Anaximenés z Milétu (585-525 př.n.l.) – původ všeho měl být ve vzduchu. Herakleitos z Dresu (544-483)- původní pralátkou měl být oheň. Nezničitelná materie měla obíhat mezi zemí, rostlinami a živočichy. Příčinu tohoto pohybu si materie nese sama v sobě. Materie byla považována za cosi živého, z čehož vše živé povstává (hylozoismus). Empedoklés z Akragantu (500-430 př.n.l.) měl čtyři elementy (živly) – oheň, voda, vzduch a země. Každá látka vznikla smíšením těchto živlů. Alchymisté hledali cestu, jak správným smíšením živlů dosáhnout správného poměru pro výrobu zlata a Kamene mudrců. Podle Aristotela se materie skládá z beztvarého základního substrátu a další formy, která je pro danou látku specifická. Teorie čtyř živlů a aristotelismus přetrvaly až do 18. století.

Podle stoicismu se materie (corpus) skládá z ducha (spiritus) a duše (anima). Celý kosmos je nadaný duší a rozumem. Na Zemi se to projevuje sporadicky.

Novoplatonikové se snažili z materie osvobodit duši. Na to navázali alchymisté – chtěli duši vyčlenit a navázat ji na nové tělo (corpus).

Arabský svět (Geber arabský a spisy Corpus Gabirianum z 8.-10. stol)- za základ považují dvojici principů síry a rtuti. Minerály a kovy se vyznačují tím, že obsahují oba principy. Zlato bylo možno získat správným smísením obou principů síry a rtuti.

Paracelsus – základní principy byly podle něho síra, rtuť a soli (Sal), což formálně odpovídalo trojici duše-duch-tělo. Základní principy lze od sebe oddělit ohněm.

Leukippos z Milétu (kolem poloviny 5. stol. př.n.l.) a Démokritos a Abdér – atomární teorie. Nejmenší nedělitelné částečky se pohybují prázdným prostorem a stále znovu se spolu spojují . Tím vznikají různé formy materie. Atomární teorie znovu objevil až r. 1619 lékař Daniel Sennert – základ materie z nedělitelných částic (korpuskulí) v alchymii a pozdější chemii. Korpuskulární teorii rozpracoval Joachim Jungius (1587-1657) – změny vlastností látek jsou způsobeny reakcemi atomů. Korpuskulární teorii rozvíjeli Robert Boyle a Isaac Newton, i když stále nevylučovali možnost transmutace kovů alchymistickými postupy. John Dalton (1776-1824) se zasloužil o formulace kvantitativních chemických zákonů.

1) Zákon stálých poměrů slučovacích (J. L. Proust, 1799)

2) Zákon násobných poměrů slučovacích (J. B. Richter, 1791; J. Dalton, 1802)

Měď – má hustotu 8,92 g/cm³, t.t. 1083°C. Alchymisté přiřazovali mědi planetu Venuši. Měď je spolu s olovem nejstarším známým kovem, byly známa dříve než zlato a stříbro. Výroba a zpracování mědi a jejích slitin otevřelo cestu k hutnictví dalších kovů, zvláště železa. Latinský název mědi, cuprum, vychází z názvu ostrova Kypr, kde se v prehistorických dobách těžily a zpracovávali měděné rudy. Latinský název rud “aes”, něm. Erz se původně týkal měděných rud a později byl přenesen na další rudy a také na bronz a mosaz. Řecké “chalkos” znamenalo měď i její rudu, do latiny přešlo jako calxa do němčiny jako Kalk (vápno). Ve 3. stol. př.n.l. bylo známo, že oxidy mědi barví sklo Cu^+II zeleně (také Fe^+II barví zeleně) a Cu^+I do červena, čímž se napodobovaly drahokamy. Toto barvení skla však bylo zapomenuto a evropský středověk je neznal.

Měď se mnohokrát objevuje v alchymistických textech Papyrus Leiden (3.-4. stol. př.n.l.), kde je využívána k napodobování zlata nebo jeho slitiny se stříbrem (elektron) a vzácných barviv (purpur). Slitiny obsahovaly kromě mědi hlavně cín, stříbro, olovo, rtuť, kalamín, arsenik (ten dává slitinám mědi stříbřitý lesk). Měď, olovo, cín a železo byly považovány za méně ušlechtilé kovy, které měly blíže k původní pralátce, ze které bylo možno při správné péči vyrobit ušlechtilé kovy. Alchymisté znali elektrochemické děje vylučování ušlechtilejšího kovu (mědi) z roztoku měďnaté soli pomocí méně ušlechtilého kovu (železa).

Cu²⁺ + Fe —-> Fe²⁺ + Cu

Měď s dalším kovem v kyselém prostředí mohla vytvářet elektrochemický článek, takový nález pocházející z Mezopotámie je uložen v muzeu v Mnichově.

Alchymisté ve 4-5. stol. n.l. se nesnažili o napodobování zlata jako jejich předchůdci, ale o výrobu pravého zlata vyloučením z roztoků. Na tyto reakce vyloučení kovů z roztoků se odvolávají při hledání transmutace středověcí alchymisté Paracelsus, Libavius, Basilius Valentinus.

Měděnka – CuCO₃.Cu(OH)₂ – zelená vrstva, která vzniká zvolna působením vzduchu (oxid uhličitý, vodní páry, kyslík) na povrchu mědi, která chrání před další oxidací. Uměle připravená měděnka vznikla za působení octa nebo šťávy z vinných hroznů. Hlavní složkou této měděnky je převážně octan měďnatý

Cu(CH₃COO)₂.2H₂O a zásaditý octan měďnatý Cu(CH₃COO)₂.CuO.4H₂O.

Měděnka se používala jako barvivo především pro iluminování rukopisů. Měděnka se také používala jako zlatnická pájka.

Mince – o řadě mincí se tvrdilo, že pocházejí z alchymistické transmutace. Císař Dioklecián patrně roku 292 n.l. přikázal zničit alchymistické knihy z obavy před falšováním měny. Papež Jan XXII. obvinil alchymisty z padělání mincí. Alchymistický původ je připisován také medailím a talismanům. Raimund Lullus (Ramon Lull) ve 14. stol. údajně vyrobil transmutací zlato, z něhož bylo raženo těžko uvěřitelných 6 milionů mincí – anglické “růžové nobly”. Vzácné jsou “Paykullovy dukáty” z 18. stol. Zlato pro ně údajně vyrobil švédský generál Otto Arnold von Paykull (popravený 1707). Chemik Berzelius (1799-1848) prokázal, že generálův návod na výrobu zlata byl podvod. Také zlaté a stříbrné mince švédského krále Gustava II. Adolfa (1594-1632) obsahovaly alchymistické značky a mylně byl jejich původ považován za alchymistický. Údajně alchymistický původ “Brilledukater” dánského krále Kristiána IV. (1377-1648) způsobil mylný výklad značek – ve skutečnosti šlo o brýle, které měly naznačit, že ten, kdo nevěří, že v Norsku (tehdy součást Dánska) je zlato, potřebuje brýle. Johan Konrád von Richthausen, později pán von Chaos, (1604-1663) uskutečnil transmutaci r. 1648 na pražském hradě v přítomnosti Ferdinanda III., který nechal z tohoto zlata vyrobit medaili, dnes ztracenou. Mnich Wenzel Seiler (Seyler – patrně 1648-1681) pocházel snad z Čech, transmutoval údajně cín na zlato, z něhož císař Leopold I. (1640-1705) nechal razit minci dukátového typu, dnes ztracenou. Seiler byl povýšen na pána von Reinburg a r. 1677 zhotovil ze slitiny stříbra a zlata medailon 7200 g těžký. Část medaile pomořil do tinktury a proměnil ve zlato. Medaile byla analyzována ve 20. století a tajemnou tinkturou byla patrně kyselina dusičná, která rozpustila stříbro a měď ze slitiny a na povrchu zůstalo zlato. Roku 1979 vyrobil Seiler pro Leopolda I. další medailon s alchymistickou značkou. Nejvíce tolarových ražeb z údajně alchymistického zlata zhotovil Jakob Wolrab. Drahé kovy pro tyto ražby měl transmutací vyrobit Christian Wilhelm baron von Krohnemann (1636 – popraven 1686).

Z roku 1664 pochází zlatá mince hraběte Heřmana Černína z Chudenic (1629-1682), kterou měl vyrobit alchymista Mattheus Bohemus. Johanes Becher (1635-1682) zhotovil roku 1675 medaili za stříbra, které mělo být vyrobeno transmutací olova.

Zdroj: http://hledani.gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2009030012