Houkačky, reflektory, megafony a zdivočelí estébáci pronikají tam, kam po staletí mohl jenom Bůh. Právě se rozjela operace, která má – na přímý rozkaz prezidenta Klementa Gottwalda – zatočit s kláštery na československém území a s jejich obyvateli, oděnými do sutan.„Náboženství je opium lidstva.“ Když komunistický teoretik Karel Marx (1818–1883) v polovině 19. století pronáší zmíněný citát, ani ten nejšílenější fantasta si nedovede představit, k jakým hrůzám to ve 20. století povede…

 

kom117. února 1948
Hra vabank
Dopoledne zasedá československá vláda. Hlavní téma jednání je tentokrát mimořádně ožehavé. Zní: „Prodiskutování zprávy minstra spravedlnosti Prokopa Drtiny o zneužívání Státní bezpečnosti komunistickou stranou.“ Zdánlivě nenápadná kauza nakonec ještě téhož dne vyústí v protestní demisi 12 protikomunisticky naladěných ministrů z celkového počtu 26 členů kabinetu. Tucet ministrů, zvolených za národně socialistickou, lidovou a demokratickou stranu, ale hraje vabank. „Když se k naší demisi nepřidají tři ministři za sociální demokracii, dozajista pomůže pan prezident,“ kalkulují. Jinými slovy spoléhají, že se počet ministrů v demisi přehoupne přes polovinu členů kabinetu (na 15), což automaticky vyvolá pád vlády a vypsání nových voleb. Kdyby sociální demokraté přece jen nepomohli, je tu ještě prezident Edvard Beneš (1884–1948), jenž má pravomoc demise odmítnout nebo rovnou odvolat celou vládu i s premiérem Klementem Gottwaldem (1896–1953).

25. února 1948
Náměstí v extázi
Uplynulých osm dnů napsalo demokraticky smýšlejícím obyvatelům Československa ten nejčernější scénář. Sociální demokraté couvli a demisi s ostatními ministry 20. února definitivně nepodali. Chřadnoucí prezident Beneš zase podlehl nátlaku Klementa Gottwalda. Václavské náměstí v Praze se tak 25. února stává svědkem osudového projevu. „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky,“ hřímá tady Klement Gottwald, který statisícový dav rolníků i dělníků přivádí do extáze. „Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována.“ V reakci na to se ozve ohlušující „Hurrrrá“. A Gottwald pokračuje dál: „Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy přesně tak, jak byly podány, přijal.“ Náměstí exploduje nadšením. Těm, kteří nehodlají zradit odkaz demokratické první republiky, ovšem tuhne v žilách krev. Již na druhý den je pozván na kobereček vrcholný představitel jedné ze společenských tříd, které mají být tvrdě potřeny. Ten „kobereček“ přitom leží v pracovně budoucího mistra spravedlnosti a zároveň Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky (1910–1990).

26. února 1948, 10.30
Rozčílený hostitel
„Vaše Excelence, račte se posadit,“ vítá Čepička svého hosta, který je nejvýše postaveným katolíkem v zemi. „Poručíte si čaj, kávičku něco na zub…?“ obskakuje komunista arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969). Ten zpočátku se svým hostitelem dokonce nalezne společné téma. Zatímco Čepičku za války nacisté internovali v Osvětimi a Buchenwaldu, Beran byl po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha vláčen Terezínem a Dachau.
Jakmile ale opadnou úvodní „tanečky“, začne představiteli československých katolíků běhat mráz po zádech. „Žádám… Důrazně vás žádám, abyste ještě dnes veřejně vyhlásil loajalitu lidově demokratickému režimu!“ zaútočí, skoro se rozkřičí, Čepička na hosta. Beran mu nemůže vyhovět. I kdyby snad nakrásně sympatizoval s komunisty, musí dát po schůzce tisku prohlášení: „Katolická církev byla, je a bude vždy nadstranická a nepolitická.“ 

kom Konec února–červen 1948
Zneužitý arcibiskup
Už 27. února Čepička zakazuje vydávání katolických periodik. Komunistický režim na našem území je ale ještě v plenkách, proto se prozatím neodvažuje k citelnějšímu vystoupení proti církvím (jen k té katolické se hlásí 80 procent tehdejší československé populace). Čepičkovi je za jeho akci z 27. února dokonce naoko předána důtka. Samotný Klement Gottwald se zase po abdikaci Edvarda Beneše rozhoduje pro vyslovenou provokaci. 14. června, v den své volby prezidentem, nechává v pražských kostelech znít zvony a arcibiskupa Josefa Berana zneužívá k tomu, aby mu v chrámu sv. Víta odsloužil oslavnou bohoslužbu Te Deum. Jak novopečený prezident arcibiskupovi za tuto službu poděkuje? Již týden po své volbě v Rudém právu prohlašuje: „Náš lid nemá jiné volby. Musí v církvi vidět nepřítele!“ 7000 kněžím, 2800 řeholníkům a 12 000 řeholnicím nadcházejí bezbožné časy. Ruší se církevní školy, náboženské a charitativní organizace. Bez náhrady je znárodněno 108 církevních nemovitostí…

Léto 1948–červenec 1949
Vatikán zapletený do intrik
Alexej Čepička, jenž byl v květnu 1948 jmenován ministrem spravedlnosti, je na Hradčanech u Gottwaldů jako doma. A zatímco první dáma Marta Gottwaldová (1899–1953), která se nechává od služebných zcela nesoudružsky oslovovat „milostpaní“, láduje na pracovní stůl láhve vodky, její muž a zeť pracují na přísně tajné Katolické akci K. Ta je v důvěrném kruhu vyhlášena 10. června 1949 a dává si za úkol: „Izolovat církev od Vatikánu… a vrazit klín mezi věřící a kněze…“
Část plánu obou bolševických spiklenců vychází už 1. července 1949. Tehdy z Vatikánu přijíždí papežský nuncius (vyslanec), který má do rukou arcibiskupa Berana předat dekret papeže Pia XII. (1876–1958). „Jsem znepokojen nad situací katolické církve v Československu, nad pronikáním kněží do řad komunistické strany, což se s okamžitou platností trestá exkomunikací (vyloučením z církve – pozn. red.),“ píše Svatý otec. Sám netuší, že se stal obětí intrik komunistické propagandy. Jediným vysoce postaveným duchovním, který skutečně přísahal věrnost komunistické straně, je totiž kolaborující kněz a tehdejší ministr zdravotnictví v jedné osobě Josef Plojhar (1902–1981).

Léto 1949–konec roku 1949
Utajovaná internace
Nepřízeň Vatikánu, stupňující se tlak ze strany komunistů, stále častější příjezdy sovětských poradců na území republiky… To vše dostává československé duchovní do kleští, jejichž pevné sevření jen potvrzuje několik týdnů utajovaná internace arcibiskupa Berana. K ní došlo už 19. června 1949! Když se k tomu přičte Čepičkovo jmenování do čela Státního úřadu pro věci církevní, vše koncem roku dospěje k jedné z předeher Akce K. Jde o událost, jež vchází do dějin jako Číhošťský zázrak…

Vánoce 1949
Provokace, nebo zázrak?
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti u Ledče nad Sázavou nijak nevyniká nad ostatní venkovské svatostánky. Přesto tu 11. a 25. prosince 1949 dochází k zázraku, nebo spíše podvodu. Během kázání místního faráře Josefa Toufara (1902–1950) se zdánlivě samovolně rozpohybuje půlmetrový kříž na hlavním oltáři. „Zázrak, stal se zázrak!“ šeptá si zakrátko celý kraj. Lidé se do Číhoště sjíždějí autobusy, jen aby se přesvědčili na vlastní oči. Že by se snad jednalo o provokaci Státní bezpečnosti, která touží exemplárně ztrestat číhošťského faráře, to si připouští jen málokdo.

Leden–únor 1950
Jasná vražda
28. ledna 1950 je pod rouškou noci a bez zatykače odvlečen „čarodějný farář“ Josef Toufar ze své fary až do kriminálu ve Valdicích u Jičína. Tam je nelidsky mučen. „Přes zeď jsem slyšel Josefa křičet bolestí, naříkat, modlit se…,“ popisuje později jeho spoluvězeň, želivský opat Vít Tajovský (1912–1999). Nebohý farář Toufar podléhá vnitřním zraněním 25. února 1950. „Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti, řekl bych jasná vražda,“ vypovídá – pod slibem anonymity – jeden z farářových ošetřujících lékařů. Stavidla bolševického násilí jsou otevřena dokořán.

Konec února–začátek dubna 1950
Padají tresty
Do konce zimy 1950 jsou postupně k vysokým trestům odsouzeni opat Vít Tajovský (20 let žaláře) nebo novoříšský opat Augustin Machalka (25 let odnětí svobody). Břevnovskému opatu Anastázi Opaskovi (1913–1999), jenž byl zatčen již v září předchozího roku, je zase původní trest zpřísněn na doživotí.
V druhém sledu zatýkání, které probíhá v průběhu března 1950, je zbavena svobody desítka dalších významných náboženských autorit, vesměs bývalých šéfredaktorů katolických periodik či pedagogů zrušených teologických fakult. V tomto období se navíc k mozkům Akce K, Gottwaldovi a Čepičkovi, přidává ještě generální tajemník KSČ Rudolf Slánský (1901–1952, sám později popraven po vykonstruovaném procesu). Právě Slánskému je brzy svěřen dohled nad celou akcí, která nemá mít (s výjimkou SSSR) v celém východním bloku obdoby.

13. dubna 1950, 21.00–22.00
Vlčáci proti beránkům
V plné pohotovosti jsou tisíce příslušníků StB, stovky nákladních aut a desítky psovodů s německými ovčáky. Akce K se právě rozjíždí naplno. Na brány 247 klášterů po celém Československu buší pěsti bolševické zvůle. Obyvatelé klášterů, kteří – ať se děje cokoli – milují bližního svého, pokorně vycházejí ze svých ubikací a nastupují do přistavených náklaďáků. Již ve 22.00 hodin tak může dojít k nezřízenému rabování. Bezpočet obrazů nebo plastik a doslova miliony vzácných svazků knih budou navždy znehodnoceny a ztraceny.

Noc z 13. na 14 dubna 1950
Dokonalý zločin
Zatímco je 2376 zatčených řeholníků rozváženo do internačních táborů, z kláštera v Rajhradě na Moravě se nenávratně ztrácí 37 kilogramů zlata, z klášterní knihovny v Želivu je zase 45 000 knih svezeno do sběrných surovin. Vše přitom probíhá bez většího zájmu prostých lidí. K jistému odporu dochází jen na několika místech na Slovensku, především v podtatranském Podolínci. Tam musí režim dokonce sáhnout ke střelbě do davu, který se odvažuje osvobodit internované mnichy. „Akce K se zdařila na výtečnou,“ mohou si už k ránu přiťuknout Slánský a spol. Právě srazili na kolena jednoho ze svých úhlavních ideologických nepřátel.

David Halatka HISTORY REVUE

HISTORY revue dodává:
Z internačních táborů jsou řeholníci postupně rozesíláni buď do vězení, nebo k Pomocným technickým praporům (PTP), kde se dostávají do rukou marx-leninských školitelů. Řeholního života se však vzdá jen naprosté minimum z nich. V červenci a září 1950 pak přichází řada na 11 896 příslušnic řeholních řádů. Jeptiškám se dostává jen toho „privilegia“, že nebudou přepadeny v noci. Čepičkův Státní úřad pro věci církevní je místo toho přinutí, aby se stěhováním samy „projevily souhlas“. Dvě třetiny sester tehdy opouštějí řádový život. Bohu oddanější zbytek se nechává převézt do soustřeďovacích středisek, kde přežívají v otřesných sociálních a pracovních podmínkách.

Z vojína generálem
V komunistickém Československu bylo možné ledacos – třeba i to, aby se z vojína v záloze stal armádní generál. Doktor práv Alexej Čepička (1910–1990) přesně to dokáže, jednak pro svou uvědomělost (členem KSČ je od roku 1929) a také pro jisté kouzlo, kterým si získává Martu Gottwaldovou (1920–1998), dceru budoucího prezidenta. Ještě v roce 1947 se prominent Čepička stává ministrem vnitřního obchodu, pak následuje ministerstvo spravedlnosti (1948–1950) a ministerstvo obrany (1950–1956). Poté, se vzrůstající kritikou osobnosti J. V. Stalina v SSSR, nadchází soumrak i pro československé stalinisty, Čepičku nevyjímaje. Ten je roku 1963 dokonce vyloučen z KSČ.

14 let pohřbený zaživa
V kryptách Svatopetrské baziliky ve Vatikánu, ve kterých jsou uloženy ostatky papežů, se nachází místo i pro jednoho jediného Čecha – kardinála Josefa Berana. Rodák z Plzně vyniká již od svých gymnaziálních let, které ho nasměrují na českou kolej v Římě, kde hladce dosáhne vysvěcení na kněze. Vznik Československa přiláká velkého vlastence zpět do Prahy. Zde působí jako docent teologie a postupně se z něj stává významná morální autorita. Velikost Beranova ducha prověřuje následný protektorát i bezmála tři roky v koncentračních táborech. 4. listopadu 1946 je hrdina vlasti jmenován pražským arcibiskupem. V této funkci pak musí čelit nastupujícímu bolševickému režimu. Neuvěřitelných 14 let je Beran internován. Poté odchází do Říma a dva roky po svém propuštění se pak dočká životní pocty – papež Pavel VI. (1897–1978) ho jmenuje kardinálem.