Sámkhyové učení je velmi podnětné právě v tom smyslu, že svou koncepcí věčného Člověka v nás ujišťuje o tom, že jsme vnitřně neporazitelní. Tak podrží psychicky člověka u těch důležitých vnitřních hodnot a člověk se proto nemůže nikdy psychicky “rozsypat” v nic. Nikdo se nemusí obávat toho, že by se propadl do nicoty, protože Puruša – vnitřní Člověk je stále v něm a jeho úkolem právě je tohoto Purušu pročišťovat a tomuto Purušovi dávat zakoušet tento svět. Výsostným smyslem celé nauky je, stejně jako u védánty, osvobodit Purušu z omylu nevědění a toto osvobození se děje prostřednictvím poznání, zakoušením.

Poslední sentence toho učení podle Sámkhyakáriky vypadají takto:

“Nahoře je stvoření bohaté na sattvu, dole je bohaté na tamas, ve středu je bohaté na radžas. Stvoření začíná u brahma a končí u stébla trávy.”

To “stéblo trávy” je známý indický příměr pro to otrocké a nejnižší, který se užívá i ve védántě. Celý svět se točí a existuje podle tohoto učení pouze kvůli osvobození Puruši.

Jako je vytékání žádným vědomím neopatřeného mléka podnětem pro růst telete, tak je také působení hmoty podnětem pro osvobození ducha.

Jako působí lidé svým jednáním, aby utišili svou žádost, tak působí také hmota – prakrti, aby osvobodila ducha.

Jako tanečnice přestává tančit, když se již ukázala divadlu, tak ustává také působit hmota, když se již sama zjevila duchu.

Rozličnými prostředky sloužíc duchu, který jí za to nic nedává, dává nesobecky sebe sama, ta ušlechtilá, k dispozici tomu, který je nevděčný.

Není podle mě nic jemnocitnějšího nežli prakrti – hmota, která se po zavnímání “jsem poznána” již více zraku ducha nezjevuje.

Tady autor velmi jemně, až ironicky vtipně, popisuje “hmotu” jako “naši spásu”, protože prostřednictvím ní, pobýváním v ní, zakoušením všech zkušeností, může Puruša přijít k tomu nejdůležitějšímu poznání – že sem nepatří, a že je zásadně jiný.

Na sedm způsobů se ale hmota váže a osvobozuje se jedním způsobem.

Tak vzniká ze studia principů konečné, očištěné, přesto neomylné a absolutní poznání: žádné “já” neexistuje, nic není mé, toto tělo nejsem já.

Následkem tohoto poznání se dívá duch – Puruša bez pohnutí, to jest nečinně a spokojeně, jako divák na hmotu, která kvůli síle tohoto výsledku ustává v produkci a odkládá svých sedm stavů. Ten jeden – Puruša – duch – se od ní pohrdavě odvrací s myšlenkou “už je ode mne poznána” a ta druhá – hmota – ustává v činnosti s myšlenkou “už jsem poznána”. Z toho, i když mezi oběma ještě existuje spojení, již nevyplývá žádná další příčina pohánějící k tvoření. Když je pak dosaženo oddělení od těla – neboť hmota přestává působit, protože již splnila svůj úkol – dosahuje duch obojího: bezpodmínečné i absolutní oddělenosti.

Zrcadlová protipozice obou principů je zásadním poznáním skutečnosti, protože všechno, co je viditelné, zvážitelné, změřitelné, se vztahuje jen k té “prakrti”, čili “prakrti” je zde “zdroj veškerého dění”.

Nevědoucí síla prakrti se spojuje podle Kapilovy vize s Purušou a tato prakrti, tato hmota, “se rozvíjí” nebo “staví” zrcadlovou nápodobou ducha. Jaká potence toho ducha je, tak se prakrti okamžitě formuje, jako obraz nebo stín podle tohoto duchovního obrazu.

Tak tady máme vizi světa jako věčný boj mezi věděním, světlem a nevěděním, temnotou, kde se vnější síla formy, povrchnosti, formálnosti, tedy neživá “síla vod”, zmocňuje Puruši – ducha a snaží se ho svést a lapit do sebe, zajmout nějakou jeho část a co uchvátí, to dostává tvar a to je náš hmotný, zvážitelný a změřitelný svět. Prakrti se podle sámkhyových filosofů podobá beztvaré vodě, jejíž povrch je jako hladina zrcadla, která se okamžitě proměňuje v ty obrazy, které se na ni zrcadlí. A v tomto věčném boji, který se odehrává mezi osvobozováním Puruši z prakrti a mezi útokem prakrti na Purušu, má lidská historie vůbec největšího hrdinu jaký kdy byl a tím je právě Buddha.

V rámci popisu východní školy znamená “duch”, něco zcela odlišného nežli myslí katolická církev nebo nějací okultisté. “Duchem” tu rozumíme světlo poznání, obsahující v sobě věčnou kvalitu Úplnosti. Obrovské nedorozumění od samého začátku je mezi Východem a Západem ohledně termínu “Bůh”, který vystupuje v indických systémech jako “sraštá” – “sršitel”, “ten, z něhož vylétávají světy” a ten, do kterého se ty světy znovu navracejí, ale vznik všeho hmotného a celého světa hmoty je zde vázán na tu základní zrcadlovou dualitu a na konkretizaci a zhmotňování ducha.

“Protivy” se ve Védě nazývaly “Indra” a “Vrtra”. Indra reprezentoval Purušu a Vrtra “spodní vody”. V sámkhye se potom tato dualita nazývá Puruša – prakrti, ve védántě a v typickém klasickém bráhmanismu se nazývá “horní brahma” a “spodní brahma”. V židokřesťkřesťanství ale existuje jen “bůh stvořitel” – Demiurg, Výrobce světa, a všechno, co se na světě děje, spravuje, jako ředitel nějakého výrobního podniku. V takovém fatalistickém “monotheismu” chybí naprosto význam jakékoliv lidské práce a chybí dynamika kosmologické polarizace, která se velmi neuměle dopracovává v židovské Bibli právě pomocí východních “dualistických” modelů pársismu a buddhismu, pomocí toho aramejsky řečeného “Satana” – “Odpůrce” nebo perského Ahrimana nebo buddhistického Máry.

Jak je zřetelně patrné, při rozboru Nového zákona a jeho příběhu, je “Satan” vsazen do bible dodatečně a dost nešikovně. Vyskytuje se pouze při počátečním svádění Ježíše Krista, aby se tak literárně napodobilo svádění Buddhy Márem, ale potom dál už se s ním nějak “nepočítá” a v celém textu se s ním vůbec nesetkáme. Ve Starém zákoně je to ještě horší. Zde je ideovým odpůrcem, tím “satanem” jednoznačně myšlen “had pod stromem poznání”, tedy dokonce sám Buddha – “zlý duch poznání”.

Na rozdíl od židovství jsou duch a hmota v celé indoevropské duchovní škole v zásadě odlišné entity a jsou to protivy. Podle indické nauky dochází k jejich spojení “omylem”, neštěstím, způsobeným nevědomostí a neprobuzeností člověka. Z tohoto důvodu také je trvalá a prospěšná harmonizace, která by na věky spojovala vnitřního Člověka, tzn. ducha, s tělem, podle indické filosofie holá nemožnost. Je to nesmysl, podobně jako trvalé spojení ohně s vodou, ale především je to dočasná událost, kterou si musíme plně uvědomit.

Celý život, celý svět je podle staré védánty rozpohybováván a poháněn věčnou a pochopitelnou snahou Člověka – Puruši poznat svoji podstatu a následně se vymanit ze zajetí hmoty. Proto obě protivy mají stále tendenci působit opačným směrem – Puruša k Dokonalému Světlu – “vzhůru” a Prakrti k povrchnosti a prázdnému obrazu bez obsahu – “dolů”.

V případě, kdy člověk to spojení s hmotou a formou považuje za něco vítaného, příjemného, kdy si neuvědomuje zásadní odlišnost vnitřního Člověka – toho ducha života v sobě, od hmoty a jejích vlastností, tak toto světské smýšlení, postupně vede zde na zemi, podle všech indických škol, k naprostému zničení člověka i jeho kultury.

Ve starých indických školách je nesmírně důležité, že člověk a především jeho vnitřní život je zde “středem kosmu”. To je něco, co buddhismus ještě zvýraznil, aby si to všichni uvědomili. V buddhismu stojí dokonale probuzený člověk, tedy “buddha”, nade všemi bohy. Buddhovství, je zde základním principem života. Je to rozvíjení Světla poznání směrem k úplné Pravdě.

Teprve znalost indických systémů nám otvírá oči ohledně toho, jak jsme byli katolickou ideologií, údajně “duchovní školou”, hluboce oklamáni. Celá dynamika a podstata jakékoliv duchovní školy pracuje s duchovním a hmotným protikladem, nebo duchem coby hloubkou poznání a hmotou coby povrchností, kdežto katolictví od samého začátku přešlo na skryté i zjevné podporování světa a hmoty, kde se i Ježíšův boj “proti Knížeti světa tohoto” dostal vyloženě na vedlejší kolej, skutečný význam byl manipulátory skryt a hlavně nebyl vůbec správně vysvětlen.

Každý monotheismus, a to nejen jahvistický, kde to bije přímo do očí, ale jakýkoliv, kde “Bůh života” nemá protivníka, či tu svou opici v zrcadle, je omylným učením bez cesty k pochopení, probuzení a ke spáse.