Gnostické sekty, záhadné náboženské spolky z prvních století našeho letopočtu, byly ortodoxním křesťanům zřejmě větším trnem v patě než pozdější čarodějnice. Měly totiž střežit tajemství Kristovo, jež měl předat několika vyvoleným. Mohlo tím tajemstvím být přímé spojení s Bohem? Byl to důvod, proč je chtěla církev zlikvidovat za každou cenu?
Na prašné pláni nedaleko kamene, který trčí do výše jako boží prst, se shromažduje skupina lidí v odrbaných oděvech, jež asi zažily stvoření světa. Napjatě postávají u díry na úpatí monolitu a nejstarší z nich opatrně šťourá dovnitř holí. Z otvoru se ozývá rozzuřené syčení, jako by se tam skrývalo klubko hadů, a po chvíli se objevuje šupinatá hadí tlama, v níž se míhá rozeklaný jazyk. Vševidoucí hadí oči si obezřele měří lidi stojící kolem úkrytu, ale poté had bez známky strachu vylézá ven a se syčením míří přímo k nim! Vousatý stařec jej holí pošťouchne a pak jej něžnými strkanci manipuluje mezi bochníky chleba, položené na zemi nedaleko kamene. Had se mezi nimi proplazí tam i zpět, ale než stihne zamířit zpátky do své skrýše, je chycen za hlavu jedním z mužů, který jej líbá přímo na tlamu! Poté jej předává dalšímu a zase dalšímu, až se vystřídají všichni přítomní. V ten okamžik se jeden po druhém vrhají na kolena, aby tak uctili hada – tvora, který přinesl lidstvu poznání. Je asi rok 135 po Kristu a na pláni v Sýrii se koná obřad gnostické sekty známé jako ofité – uctívači hada!
Je nutné osvobodit duši!
Ofité jsou jednou z mnoha gnostických sekt, jež se vyrojily zhruba v 1. století po Kristu. Jsou pojmenováni na počest hadů (z řeckého ophis – had), čímž chtěli uctít biblického hada z ráje, který nabídl Evě a Adamovi jablko ze stromu poznání a tím jim dal možnost poznat pravdu. „Ophité založili své obřady na přítomnosti a chování tohoto zvířete. Ceremoniál začal tím, že vylákali hada z úkrytu a vydráždili ho, aby se plazil mezi bochníky chleba, které potom snědli. Členové museli políbit hada, který byl buď krotký, či omámený, na jeho tlamu; potom se vrhli na kolena a začali uctívat tohoto tvora,“ líčí kanadský spisovatel John Reynolds (*1949). U jednotlivých gnostických sekt, mezi něž patří například valentiniáni, basilidiáni, karpokratovci a mnozí další, se sice rituály liší, ale všechny jsou založeny na víře, že pozemský svět není dílem pravého Boha, ale boha zla ze Starého zákona, známého jako Demiurg (řemeslník, přeneseně stvořitel – pozn. red.). Kvůli tomu je údajně naše tělo i svět zlý. Na rozdíl od čisté duše, která má být produktem pravého Boha. „Cílem gnosticismu je proto osvobození čisté duše z uzavření zlého těla,“ tvrdí Reynolds. I další věc však mají gnostici společnou – traduje se, že střeží tajemství Kristovo, sdělené několika vyvoleným. Je tento mýtus pravdivý?
Původ gnostických sekt je dnes nejasný, ale za jejich duchovního otce je tradičně pokládán Šimon Mág, divotvorce ze Samařska v oblasti dnešního Izraele, žijící asi v 1. století. Má být pokřtěným křesťanem, ale na rozdíl od Kristových apoštolů prý zvěstuje jinou boží pravdu, jež má vést ke spáse – cestu přímého poznání Boha, označovanou jako gnose (z řeckého gnose – poznání). Zahrnuje syntézu různých náboženských a filozofických proudů, hlavně hermetismu (tajné učení jen pro zasvěcené – pozn. red.), židovského a křesťanského náboženství, mysterijní tradice, učení starořeckých filozofů Pythagora (570–510 př. n. l.) a Platóna (427–347 př. n. l.) i myšlenky orientu, hlavně perské, syrské a židovské. „V nejširším slova smyslu reprezentuje gnose mýty, filosofii, životní styl a metody duchovního vývoje nezlomných jedinců, vizionářů, kteří se odvážili přistoupit k Bohu osobně a přímo. V užším slova smyslu zahrnuje různé skupiny prvotních křesťanů z období zhruba kolem 100–400 let n. l., věřící v tajné učení, jež měl Ježíš Kristus předat svým žákům,“ uvádí současný český spisovatel Bohumil Vurm. Co bylo obsahem tohoto tajného učení Ježíše Krista? Mohl to být způsob přímého spojení s Bohem?
Co zjevil Kristus zasvěceným?
Gnostici věří, že cestou ke skutečné spáse je poznání pravého Boha a odvrhnutí Demiurga, zlého stvořitele hmotného světa, v němž uvěznil čisté lidské duše. A k tomu prý může dojít jedině prostřednictvím gnose. „Právě toto vyšší poznání (gnose) je nutné ke spasení. Jeden gnostický text například tvrdí, že se Kristus po své smrti zjevil Janovi, svému učedníku, aby mu odhalil tajemství od počátku skrytá v mlčení,“ tvrdí současný francouzský spisovatel Jean-François Signier. Tímto tajemstvím je prý způsob, jak vyššího poznání dosáhnout. Klíčem má být ponoření se do sebe, nahlédnutí do nitra za smyslový svět i logiku rozumu a nalezení pravé duševní podstaty. Právě ve svém nitru se údajně každý může spojit s božskou podstatou, a tak „poznat“ boha, což způsobí zásadní vnitřní změnu vedoucí k duchovnímu povznesení, či dokonce osvícení. A právě díky znalosti skutečné podstaty světa, duše a boha prý mohou gnostici uniknout zatracení. Mnohé sekty se navíc snaží osvobodit duši z vězení hmoty, protože jenom když přeruší pouto s hmotou, může duše uniknout ze zlého světa, a tak dosáhnout pravého naplnění a uspokojení. Ale jak tohoto uvolnění chtějí gnostici dosáhnout?
Nejíst, nepít, nesouložit!
Zásadní názor o zlém světě, který vězní čisté duše, je asi hlavní příčinou názorového rozkolu v pojetí víry mezi gnostickými sektami – některé totiž prosazují asketismus, jiné jsou naopak extrémně uvolněné, někdy dokonce z etického hlediska až nemravné. Asketičtí gnostikové věří, že hmota je hříšná a snaží se od ní distancovat, aby tak očistili svou duši. To je třeba případ sekty Manichejských, založené v polovině 3. století slavným perským náboženským vůdcem Máním (asi 216–276). „Dodržovali přísné zákazy zvané pečeti: Třeba pečeť úst, jež jim zakazovala lhát a pojídat maso či pít víno a kvašené nápoje. Dodržovali i pečeť rukou, která jim zakazovala uchylovat se k násilí, ale také pracovat s půdou či vykonávat veřejné funkce. A konečně pečeť srdce jim přikazovala úplnou pohlavní čistotu,“ líčí Jean-François Signier. Tato přísná pravidla obvykle platí jenom pro kněží gnostických sekt, u věřících jsou většinou volnější. Ale vyskytují se i výjimky, například v případě manželství. „Manželství bylo posvátné, protože spojovalo dvě čisté duše, ale manželský styk byl zakázán; toto rozhodnutí plodilo frustrace, ale nikoliv potomky, protože děti byly považovány za reprodukci ještě horší hmoty,“ vysvětluje John Reynolds. Mohli gnostici tímto způsobem opravdu dojít spasení?
Promiskuita a masové orgie?
Mnohé gnostické sekty, třeba ofité či karpokratovci, ovšem zastávají přesně opačný postoj. Prosazují názor, že pokud je čistá duše cizincem v tomto zlém materiálním světě, pak vůbec nezáleží na tom, co na zemi děláme. Pojem hříchu a nemorálnosti tak ztrácí smysl. Tyto sekty věří, že čistota duše nemůže být nakažena a konat zlo, podobně jako perla hozená do bláta nemůže být nikdy znehodnocena; perla vždycky zůstane perlou. A proto se snaží, aby si jejich duše vyzkoušela vše, co je na tomto světě dosažitelné. „Karpokratovci se dělili o své sexuální partnery a účastnili se masových orgií; avšak muži bývali poučeni, aby praktikovali coitus interruptus (přerušovaná soulož – pozn. red.) – nikoliv proto, aby se zabránilo početí, ale sperma se sbíralo a bylo konzumováno jako tělo Krista; tak tomu bylo i s menstruační krví,“ popisuje spisovatel Reynolds. Když už nějaká žena přece jen do jiného stavu přišla, byl jí prý její plod odebrán, roztlučen v hmoždíři, smíchán s medem a kořením a sněden členy sekty! Skutečně byly některé gnostické sekty tak zvrácené?
Proč je chtěla církev vyhladit?
Není divu, že gnostické sekty, chápané zpočátku jako součást raného křesťanství, byť poněkud odlišná od ortodoxní křesťanské církve, jsou později považovány za výkvět kacířů. „Gnostický přístup k Bohu se samozřejmě církvi líbit nemohl. Pokud je totiž možné dojít spasení individuálně a přímo, proč by pak bylo zapotřebí církve… Z tohoto hlediska představovala gnose nebezpečí ohrožující ortodoxní křesťanství,“ tvrdí Bohumil Vurm. Když křesťanství získává větší moc, je vůči gnostikům stále méně tolerantní. „Není důležité, zda jim křesťané křivdili, ale počet gnostiků se zmenšoval a stávaly se z nich tajné sekty se všemi znaky ceremonií, jako iniciační obřady, hesla, tajné potřásání rukou a dorozumívání pomocí kódů a symbolů,“ uvádí John Reynolds. Na konci 3. století začínají být gnostické sekty systematicky vyhlazovány a přežívají jenom ty, jimž se podařilo dokonale stáhnout do ústraní, což je třeba případ mandejců, fungujících dodnes v Iráku a Íránu. Ale i přesto, že se církvi podařilo gnostické sekty téměř zlikvidovat, zdá se, že neřekly své poslední slovo!
Přetrvali gnostici dodnes?
Ačkoliv většina gnostických sekt zanikla, jejich dědictví přetrvává dodnes. Gnostické ideje se totiž staly inspirací pro mnoho středověkých sekt – za dědice gnose jsou považováni třeba bogomilové, kataři nebo sekta adamitů, byť je tento názor někdy zpochybňován. Gnose se objevuje i v dílech renesančních myslitelů – italského filozofa Pico della Mirandoly (1463–1494) či astronoma Giordana Bruna (1548–1600), a ovlivnil i filozofy Gottfrieda Leibnize (1646–1716), George Wilhelma Hegela (1770–1831) a mnohé další. Novou vlnu zájmu o gnosi navíc přináší objev, k němuž dochází v roce 1945 v egyptské lokalitě u Nag Hammádí asi 80 kilometrů severozápadně od Luxoru. Je tu totiž objevena tzv. gnostická knihovna – 13 koptských papyrových kodexů, obsahujících gnostické učení, jež bylo do té doby známo v podstatě jen ze spisů církevních představitelů, jež byli velkými odpůrci gnose. Ke gnostickým myšlenkám se proto stále více obrací pozornost veřejnosti. A zatímco obliba tradiční křesťanské církve po mnoha skandálech klesá, gnosticismus je opět na vzestupu. Je možné, že se v 21. století role obrátí a navrch bude mít gnose se svým přímým přístupem k Bohu? Uvidíme…
Lenka Kabeláčová
ENIGMA
