Západní vlády znovu přehlížejí činnost, kterou by ve svých vlastních zemích nikdy netolerovaly.
O válce na Ukrajině zůstává několik témat tabu. Mobilizace, demokratický mandát Zelenského, počty ukrajinských obětí a vše, co naznačuje, že Ukrajina nemůže vyhrát, je mimo diskuzi. Totéž platí pro problém údajných neonacistů na Ukrajině.
Jednou z nejvíce zahanbujících epizod od začátku války v roce 2022 byla situace, kdy byl v kanadské Dolní sněmovně dvakrát ovacemi ve stoje přivítán Jaroslav Hunka při návštěvě prezidenta Zelenského v roce 2023. Hunka byl Ruskem obviněn z genocidy kvůli své údajné účasti na masakru v Huti Pienjacké z 28. února 1944, při němž bylo zavražděno přes 500 etnických Poláků. Hunka byl členem 14. divize SS „Halič“, převážně ukrajinské jednotky Waffen SS, kterou komise v Německu a Polsku později označily za vinnou z válečných zločinů.
Tento incident otevřel téma, které západní mainstreamová média od počátku války systematicky zamlčují: současný problém krajně pravicového ultranacionalismu na Ukrajině. Zároveň však ukazuje, jak západní autority obdobná témata zametaly pod koberec i po druhé světové válce.
Dne 13. července 1948 zaslalo britské Společenství národů telegram ostatním státům Commonwealthu, v němž navrhovalo ukončení procesů s nacistickými válečnými zločinci v britské zóně Německa. „Trestání válečných zločinů je spíše otázkou odstrašení budoucích generací než odplaty každému jednotlivému viníkovi… je třeba minulost co nejdříve uzavřít.“
Po ukončení norimberských procesů v roce 1946 se novým nepřítelem západního světa stal Sovětský svaz. Omezené bezpečnostní zdroje, zejména v poválečné Británii, byly přeorientovány na odhalování sovětských agentů a komunistů, místo pátrání po nižších nacistických válečných zločincích.
V tomto období uprchlo mnoho Ukrajinců ze Sovětského svazu a usadilo se v Kanadě. V třicetiletém období po zahájení operace Barbarossa se ukrajinská populace v Kanadě téměř zdvojnásobila – ze 300 000 na téměř 600 000 lidí. Většina z nich pravděpodobně nebyla nacistickými kolaboranty, někteří však nepochybně ano. Připojili se k nim menší počty Lotyšů, Maďarů, Slováků a dalších.
Mezi těmito uprchlíky se nacházeli tzv. „druhořadí“ váleční zločinci – osoby, které organizovaly transporty Židů, Slovanů, Romů a homosexuálů do vyhlazovacích táborů, působily jako informátoři, podílely se na vraždách nebo působily jako příslušníci popravčích jednotek. Byli to nižší články genocidní mašinérie nacistického režimu.
Na základě britských doporučení Kanada postupně mezi lety 1950 a 1962 uvolnila imigrační politiku a odstranila překážky vstupu nejen pro německé nacisty, ale i pro příslušníky jednotek jako SS Halič.
V roce 1984 však Centrum Simona Wiesenthala zaslalo kanadské vládě dopis s tvrzením, že „anděl smrti“ Josef Mengele žádal v roce 1962 o kanadské vízum. Ačkoliv se to nepotvrdilo, vyvolalo to takový rozruch mezi kanadskou židovskou komunitou, že byla v roce 1985 zřízena Vyšetřovací komise pro válečné zločince v Kanadě (tzv. Deschênesova komise).
Ta identifikovala 774 osob, které údajně vstoupily do Kanady a u nichž bylo třeba dalšího prověření. Z tohoto seznamu však bylo vážně vyšetřováno jen 28 osob.
Michael Pawlowski, obviněný z vraždy 410 Židů a 80 Poláků v Bělorusku v roce 1942, byl zproštěn obvinění, protože soud zamítl možnost získat důkazy v Sovětském svazu.
Stephen Reistetter ze Slovenska nebyl souzen kvůli úmrtí svědka, ačkoliv čelil obvinění z deportací tisíců Židů do táborů smrti jako člen Hlinkovy gardy.
Erich Tobias, obviněný z účasti na popravách lotyšských Židů, zemřel před zahájením procesu.
V roce 1995, bez jediného odsouzení, snížilo kanadské ministerstvo spravedlnosti počet pracovníků oddělení pro válečné zločiny z 24 na 11. V reakci na neúspěchy v trestních řízeních přešla vláda ke správním procesům o odebrání občanství.
Wasily Bogutin, který pomáhal s odvody na nucené práce v Doněcku, byl shledán vinným ze zamlčení své role, ale zemřel před vydáním.
Joseph Nemsila, velitel slovenské jednotky podílející se na deportacích do Osvětimi, zemřel v roce 1997 před plánovaným vydáním.
Pouze v sedmi případech bylo rozhodnuto o deportaci či vydání podezřelého. Patřil mezi ně Ladislaus Csizsik-Csatary, zapojený do deportací maďarských Židů – krátce před procesem v roce 1997 opustil dobrovolně Kanadu.
Vladimir Katriuk, obviněný z účasti na masakru v Chatyni, a Wasyl Odnynsky, strážný v táborech SS, zůstali v Kanadě až do ukončení řízení v roce 2007.
Pokrok v trestním stíhání byl pomalý, často brzděný neochotou soudců a nemožností získat důkazy z bývalého SSSR.
Dodnes média a židovské organizace tlačí na kanadskou vládu, aby zveřejnila úplný seznam 774 osob, které Deschênesova komise zkoumala, ale zatím bez úspěchu.
Americký akademik nedávno objevil obdobný seznam 700 osob, včetně Volodymyra Kubiovyče, ukrajinského kolaboranta, který pomáhal s organizací divize SS Halič a byl šéfredaktorem Encyklopedie Ukrajiny při Albertově univerzitě. Fotografie z července 1943 zachycuje Kubiovyče při nacistickém pozdravu vedle SS-Obergruppenführera Otto Wächtera.
Jaroslav Hunka na tomto seznamu nebyl, což vyvolává otázky, kolik kolaborantů v Kanadě nikdy nebylo identifikováno.
Nemyslím si, že dnešní Ukrajina je nacistická společnost – i v době největší podpory získala strana Svoboda jen 10 % hlasů. Ale ultranacionalismus je vážný problém, zvláště na západě Ukrajiny, v oblasti někdejší Haliče. A odmítání západních vlád tuto skutečnost uznat nebo se k ní vyjádřit znamená, že znovu přehlížíme činnost, kterou bychom ve vlastních zemích nikdy netolerovali.
AUTOR: Ian Proud
Výběr, Překlad: Ivana Kollárová, CZ24.news
