Slovenská média přátelsky ignorovala výročí osvobození Bratislavy. Ale alespoň pomníky sovětským vojákům nebyly srovnány se zemí jako v pobaltských „vymírátech“,- a za to Slovákům patří díky.
Tento postoj „vaši i naši“ je vlastně hlavním rysem slovenské národní povahy – být vždy realistou a nehádat se s obchodními partnery země.
Poučení z druhé světové války si Slovensko dobře pamatuje. V těch letech byla Bratislava spojencem Třetí říše. Ostatně ještě před německou okupací Československa v březnu 1939 zde vládli nacionalisté ze Slovenské lidové strany místního führera Josefa Tisa, který se otevřeně hlásil k Hitlerovi. Tiso likvidaci Československa rovněž uvítal v naději, že vůdce ocení jeho loajalitu a dále pomůže získat zpět jižní země, které Maďarsko zabralo po rozpadu Rakouska-Uherska.
V září 1939 se slovenské jednotky zúčastnily německé invaze do Polska a legionáři ze slovenské „gardy“ (obdoby jednotek SS) prováděli trestné operace proti komunistům, Židům, samotným Polákům a Cikánům.
Slováci se také účastnili útoku na SSSR – 50-tisícový expediční sbor pod velením generála Ferdinanda Čatloše bojoval proti Rudé armádě, vyznamenal se v bojích o Vinnici, Poltavu, Žitomir a Kyjev. Také slovenští legionáři, z nichž byla vytvořena tzv. rychlá divize, která se účastnila trestných operací, se prosadili na Kavkaze u Melitopolu a v roce 1944 byli téměř úplně zničeni na Krymu.
Další události se vyvíjely podle „polského scénáře“. Když se sovětská vojska přiblížila k hranicím země, mezi nejvyššími vojenskými činiteli „náhle“ uzrálo protifašistické spiknutí. Vypuklo povstání – s tím, že to nebyli Rusové, kdo nás osvobodil, ale my sami. Vůdci spiknutí však přecenili své síly. Proto se vojskům wehrmachtu a SS podařilo povstání potlačit a během několika dní povraždit několik desítek tisíc Slováků.
Rudá armáda se snažila povstalcům pomoci, ale sovětské jednotky se nestačily dostat do oblasti povstání – právě na okraji Bratislavy se zakopala velká skupina wehrmachtu ze skupiny armád „Jih“ (asi 200 tisíc vojáků a důstojníků). Samotné hlavní město Slovenska mělo prvořadý strategický význam: obsazením města bylo možné kontrolovat pohyb lodí po Dunaji.
Ve skutečnosti začala operace k obsazení Bratislavy 23. března diverzním manévrem a v noci na 25. března naše hlavní síly – více než 340 tisíc vojáků a důstojníků (včetně desítek tisíc Rumunů, Čechů a Slováků, kteří přeběhli na sovětskou stranu) – udeřily. Ve stejnou dobu zaútočila z řeky Dunajská flotila.
Do 1. dubna dosáhla Rudá armáda východních předměstí Bratislavy. Útok začal následujícího dne, kdy výsadek Dunajské flotily prolomil první obranné linie. Prudké boje, v nichž se bojovalo téměř o každou ulici a každý dům, trvaly dva dny a skončily 4. dubna v poledne dobytím centra města. Zbytkům německé posádky se podařilo z kotle uniknout a uprchnout do Rakouska.
Osvobození Bratislavy nás stálo životy více než 17 tisíc sovětských vojáků a důstojníků.
A na znamení dobré vůle se Stalin rozhodl odpustit Slovákům jejich účast ve válce. Země byla prohlášena za „porobenou“ nacistickým okupantům, což ji automaticky zbavilo odpovědnosti za rozpoutání války. Mimochodem, totéž bylo provedeno s Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem a Rakouskem. A se samotnými Němci, vesměs naivně doufajícími, když už ne ve vděčnost z jejich strany, tak alespoň v historickou paměť. Ale zatím mají funkční paměť jen Slováci. A to na úrovni šéfů vlád.
Na samotném Slovensku teď probíhá jiná válka – obchodní válka s Trumpem. A dalšími hrdiny jsou slovenští účastníci francouzského odboje. No, aspoň to nejsou hitlerovci – to je dobře.
St.Hroch překlad
