EU: Nahlíženo z perspektivy zločinecké organizace

Pravidelní čtenáři jistě zaznamenali, že zde v mnoha článcích, ve kterých komentuji politiku EU, zmiňuji, že dlouhodobě nese všechny znaky zločinecké organizace.

I to je důvod proč považuji politické strany, které chtějí být nedílnou součástí EU a chtějí pouze reformovat, za podvodné, neboť žádná zločinecká organizace není ze své podstaty reformovatelná.

A jak je vidět, nejsem sama, kdo na základě mnohaletých analýz a zkušeností i výzkumu pozadí tohoto molocha dospěl k podobnému názoru.

Ve dvoudílném článku (druhý díl zde najdete zhruba za týden) se dozvíte proč lze EU považovat za zločineckou organizaci – a to z pohledu ekonoma.

To znamená, že se budeme věnovat zejména ekonomickým tématům, přestože i mnohé další oblasti by nám mohly nastínit EU coby zločineckou organizaci.

Protože je autor článku z Německa, budou zde časté odkazy na německou politiku. To ovšem není vůbec „mimo mísu,“ vždyť už dlouhé roky je patrné, že jsme pod silným vlivem našeho západního souseda.

Našim politikům často diktuje Berlín, odkud jsme například přebírali covidovou politiku, Berlín měl vliv na sestavení několika našich vlád, část naší armády byla přiřazena pod Bundeswehr a naše ekonomika je přímo napojena na tu německou.

A především: EU je v podstatě dalším pokusem o sestavení – tentokrát čtvrté – euroříše pod vedením Německa…

EU

Na úvod tohoto článku je důležité poznamenat, že definice podstaty EU, než se ztratí v nezvládnutelné změti detailů, nejde dále než k realizaci:

EU není stát, ale má tendenci se tak chovat.

Zločinecká organizace

Zločineckou organizaci lze definovat poměrně snadno. V § 129 německého trestního zákoníku se o to pokusil německý zákonodárce a uvedl:

Zločinecké spolčení je takové, jehož účelem nebo činností je páchání trestných činů, za které lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dva roky.

Sdružení je dlouhodobé, organizované seskupení více než dvou osob, které sleduje prvořadý společný zájem. Definice rolí členů, kontinuita členství nebo povaha struktury nejsou relevantní pro určení, zda sdružení existuje. 

Zákonodárce také preventivně stanovil, že založení nebo členství ve zločinecké organizaci není trestné, jde-li o politickou stranu, která není zakázána Spolkovým ústavním soudem.

Tím je zřejmé, že politická strana může být i zločineckou organizací, což znamená, že členové strany mohou být obviněni i z toho, že účelem organizace ve formě strany je páchání trestných činů.

To je důležité, protože strany jsou druhem sdružení, ze kterých mají tendenci vycházet takzvaní „politici.“

Německé trestní právo chrání politiky před trestem za založení nebo členství v nezakázané straně kvůli jejich členství, nikoli však před možným zjištěním, že jsou součástí zločinecké organizace.

To dostatečně ukazuje, že otázka, zda by EU mohla být zločineckou organizací, musí být přípustná, pokud existuje i podezření, že účel nebo činnost EU směřuje k páchání trestných činů.

Toto podezření zde bude prošetřeno.

EU jako instituce samozřejmě není podle smluv, které vedly k jejímu ustavení, zločineckou organizací, ale jakýmsi mezinárodněprávním konstruktem s tendencí prezentovat se jako subjekt mezinárodního práva.

Aktuální

To je však pouze viditelná plocha, z níž německé trestní právo – jak bylo vysvětleno výše – uvádí, že (organizační) struktury, rozdělení rolí mezi členy nebo kontinuita členství jsou pro skutečnost existence zločinecké organizace irelevantní.

Není to o skořápce, je to o lidech, kteří působí v této skořápce, a kteří mohli být považováni za zločineckou organizaci, pokud je účelem nebo činností jejich organizace páchání trestných činů.

Je tedy nutné nejprve určit, kdo – jaká skupina osob – se má počítat za členy organizace, a poté jaké trestné činy lze považovat za účel či činnost organizace.

Personál

Rada

Není pochyb o tom, že hlavními nositeli odpovědnosti za jednání EU jsou členové Rady, jmenovitě hlavy států a vlád členských států. Společně určují jak cíle, tak základní způsoby, jak jich dosáhnout.

Oni, nebo spíše jejich předchůdci v národních vládních úřadech, přijali evropské smlouvy a nechali je ratifikovat národními parlamenty jejich příslušnou většinou, aniž by se mohli spolehnout na výslovný souhlas národů států.

Tam, kde se konala referenda, bylo výsledkem odmítnutí tzv. „Evropské ústavy.“

Založení EU lze tedy považovat za akt sebezmocnění hlav států a vlád. Tento akt sebezmocnění může být za určitých okolností stále považován za demokraticky legitimní.

Tito politici byli ostatně zvoleni a zmocněni v souladu s příslušnými národními předpisy v době podpisu dne 7. února 1992.

Práce hlav států a předsedů vlád v Radě však postrádá jakoukoli demokratickou legitimitu, což nenapravuje skutečnost, že hlasování v Radě je možné podle demokratických principů.

Rada je zhruba ekvivalentní představenstvu akciové společnosti, ale není řízena konkrétním orgánem (v akciové společnosti: dozorčí rada, valná hromada).

Rada ministrů

Rada ministrů představuje nejvyšší pracovní úroveň EU. Prostřednictvím své účasti v národní vládě jsou její členové přímo odpovědní příslušným předsedům vlád v Radě.

Rada ministrů na jedné straně pracuje pro Radu a na druhé straně rozkládá rozhodnutí Rady na resortní úroveň a ve spolupráci s Komisí je převádí do tzv. evropského práva.

Komise

Komise vykonává rozhodnutí Rady na jedné straně jako „pseudolegislativní orgán“ (spolu)přijímáním takzvaného evropského práva a na druhé straně jako skutečná exekutiva tím, že jedná jako výkonný orgán (vláda) v rámci zákona, který si sama stanovila.

Členství

Všechny osoby, které se podílejí na utváření politiky EU v Radě, Radě ministrů a Komisi, lze považovat za členy organizace, i když s různou mírou účasti.

ECB jedná nezávisle mimo hierarchii Rady – Rady ministrů – Komise, ale v úzké koordinaci s těmito funkcemi, aby podpořila cíle stanovené Radou.

ESD jako nástroj k disciplinárnímu postihu členů, kteří příležitostně staví své vlastní zájmy nad prvořadé zájmy organizace, stojí při Komisi na základě zákona stanoveného Komisí a Komise se na něj obvykle úspěšně odvolává.

Rada, Rada ministrů a Komise obecně spolupracují hladce a navenek působí harmonicky. ECB a ESD její práci podporují.

Evropský parlament není nic jiného než karikatura parlamentu a má dát EU vzhled demokraticky organizované instituce.

Jeho členové nejsou z titulu své funkce automaticky považováni za součást organizace.

Organizace existuje

Pátrání po existenci EU coby organizace přineslo pozitivní výsledek. Existuje zde dlouhodobé, organizované sdružení více než dvou lidí, které sleduje společný zastřešující zájem.

Zda se však jedná o zločineckou organizaci, je zatím zcela otevřené. Nyní je tedy nutné získat přehled o povaze a rozsahu teoreticky možných a skutečně spáchaných trestných činů, které by bylo možné přičíst této organizaci.

Trestné činy

Pokud je organizace schopna bez jakéhokoli efektivního dohledu využívat zdroje 27 národních států s celkovým počtem obyvatel kolem 450 milionů, je rozsah výnosů z potenciálních zločinů gigantický.

Spektrum druhů trestné činnosti je také obtížné odhadnout. Sahá od prosté pasivní korupce přes všechny formy neloajality a podvodů až po plánování, přípravu a vedení útočných válek a napomáhání ke genocidě.

Zbývá zjistit, co bylo od roku 1992 skutečně pozorováno.

Než tak učiníme, je však důležité v rámci práce EU rozlišovat mezi příjemci, oběťmi a pachateli. Dále je třeba vyjasnit, do jaké míry mohou dohody mezi příjemci a pachateli o zákonnosti jednání zabránit tomu, aby byly kvalifikovány jako trestné činy.

To není úplně jednoduché. Ve skutečnosti je to velmi problematické.

EU je ve svých kořenech kartelem ekonomik působících v členských státech EU, který se dohodl na dělbě práce (zhruba mezi průmyslem a zemědělstvím) a pravidlech hospodářské soutěže na vnitřním trhu, aby se zabránilo škodlivé vnitřní konkurenci.

V zahraničním obchodě bylo cílem společným působením celé tržní síly vytvořit příznivé vyjednávací pozice pro dovoz i vývoz.

Na první pohled to vypadá jako poctivá hospodářská politika, která by bez EU probíhala v menším měřítku v každé členské zemi. Profitují z toho prakticky všichni: firmy, zaměstnanci i stát, na druhé straně není nikdo, kdo by byl skutečně poškozen.

Ostatně to je účel hospodářské politiky v národním zájmu, a pokud ji provádějí chytré hlavy, tak to tak funguje.

V EU však tento efekt nenastal, nebo alespoň není udržitelný. Existuje pro to řada důvodů a všechny jsou dílem člověka. Část toho stále pramení z myšlenky provozování evropského hospodářského kartelu v očekávání, že se zbývající rozdíly v ekonomické síle a prosperitě vyrovnají, a to i s pomocí společné měny.

Další důvody vyplývají ze snahy unie o jednotnou orientaci ve všech oblastech – a to nejen hospodářské, ale i politické a v případě potřeby ji prosazuje i proti zájmům jednotlivých národních států.

S EU se ukázalo, že rozdíly mezi členskými státy musí vyústit ve hru s nulovým součtem, že nemůže vyhrát každý, ale že zisky některých jsou generovány ze ztrát jiných.

Zajímavé je, že už to nebyly primárně státy, které se proti sobě snažily prosazovat své ekonomické zájmy, ale stále častěji (mezinárodně působící) firmy, kterým se dařilo prosazovat své zájmy proti státům a na úkor obyvatel, protože to EU dovolila.

Téma: Daně

Zde se věci poprvé stávají velmi kritickými pro členy sdružení EU. V EU existuje malý stát jménem Lucembursko, který je plnoprávným členem.

Lucembursko umožnilo, v plném souladu s takzvaným právem EU, společnostem, a to i těm zahraničním a zcela nebo převážně vlastněným zahraničními soukromými osobami, generovat zisky v celé EU, ale daň z těchto zisků platit pouze v Lucembursku, a to za daňové sazby vyjednané s Lucemburskem a držené v tajnosti.

Zejména Amazon a IKEA prý dokázaly snížit daně z příjmu téměř na nulu. Amazon a IKEA ale nejsou zdaleka jediné společnosti, které dosáhly daňových úspor tím, že mají sídlo v Lucembursku.

V Irsku, kde jsou daně stejně nízké, musel Apple po léta platit daňovou sazbu pouze 0,005 procenta, neboli 50 eur za milion zisku.

Po letech to Komise uznala jako „nečitelnou pomoc“ a zažalovala o vrácení daní, ale původně tento případ prohrála a vyhrála pouze případ u Evropského soudního dvora, který společnosti Apple udělil pokutu a nařídil jí vrátit 13 miliard eur.

Tento spektakulární případ by však neměl zastírat skutečnost, že stovky společností v Lucembursku, Irsku a Nizozemsku také těžily z toho, že členové sdružení umožnili, a možná i podpořili, daňové úniky tím, že se rozhodli zřídit sídlo své společnosti v daňových rájích, stejně jako samotné budování daňových rájů.

V roli bývalého lucemburského šéfa vlády a pozdějšího předsedy Komise Jeana Clauda Junckera alespoň nic nenasvědčuje tomu, že by mluvil proti.

Jedna věc je zde jasná: příjemci jsou majitelé společností, které šetří daně, příjemci jsou také daňoví poplatníci z daňových rájů, ale jsou poškozeni konkurenti na trhu, kteří se nemohou nebo nechtějí vyhnout daňové povinnosti doma a jsou poškozeni daňoví poplatníci všech členských států, kteří přišli o daňové příjmy.

Pachatelé jsou – prostřednictvím nečinnosti a přihlížejících – členové Evropské rady, tedy všechny hlavy států a vlád 27 členských států dohromady.

Protože se bavíme o daních. V EU existují dva modely, podle kterých finanční úřady vrací daně, které nebyly nikdy zaplaceny.

Model 1: Podvody s DPH

DPH je čistě spotřební daň.  Firmám sice DPH účtují i ​​jejich dodavatelé, ale proplácí ji finanční úřad. Plná DPH je splatná pouze při prodeji produktu koncovému zákazníkovi.

Při obchodu v rámci Společenství však mezi prodávajícím v jedné zemi EU a kupujícím v druhé zemi EU neplatí žádná DPH. Smyslem toho je, že každá země EU by měla DPH obtěžovat pouze své vlastní spotřebitele.

Pokud se pak auta prodají s DPH v zemi B, ale DPH se neodvede a firma, která byla za tímto účelem založena, již neexistuje, trik se osvědčil. Odhady naznačují, že ročně je tímto způsobem ukradeno kolem 50 až 60 miliard eur.

Model 2: Cum-Ex podvod

Pokud jsou akcie k rozhodnému dni dividendy drženy na depozitním účtu, musí držitel z dividendy zaplatit daň z kapitálových výnosů. Kdo ale musí vyplatit dividendu, pokud akcie v rozhodný den několikrát změní majitele?

To je jádro podvodu. Vzhledem k tomu, že vláda může daň z kapitálových výnosů vyměřit z dividend pouze jednou, musí daň vrátit některým krátkodobým držitelům.

Podvodníkům se podařilo transakce utajit tak, že nakonec bylo vráceno více daně z kapitálových výnosů, než bylo zaplaceno. Výše škody je podobná jako u podvodů s DPH.

Oba modely dohromady mají kriminální příjemce, oba modely poškozují daňové poplatníky. Pachatelé jsou – prostřednictvím nečinnosti a přihlížejících – členové sdružení známého jako Evropská rada.

Celkově má ​​využívání daňových rájů v rámci EU a daňové podvody prostřednictvím triků s DPH a Cum-Ex za následek daňové ztráty ve výši přibližně 200 miliard eur ročně.

To odpovídá dvanáctinásobku toho, co Německo odvedlo v čistých platbách do EU v roce 2022.

EU se nyní podařilo alespoň vytvořit zákon o minimální dani a nechat jej převést do vnitrostátního práva.

Zákon má složitým postupem donutit mezinárodně aktivní společnosti, aby ze svých zisků odváděly alespoň 15 procent daně, a pokud možno v místě , kde byl zisk vytvořen.

To se v současné době zavádí a bude možné reálně vědět, jaký efekt bude mít nařízení v praxi minimálně za tři nebo čtyři roky.

V poněkud nepravděpodobném případě, že by toho mělo být skutečně dosaženo v plné výši, zůstává otázkou, proč by to mělo být pouze 15 procent.

Spotřebitelé v EU platí DPH ze všech spotřebitelských výdajů ze svého již zdaněného příjmu, jehož standardní sazba je trvale vyšší než 15 % zisku společností. V Maďarsku je to 27 procent, v Dánsku, Švédsku a Chorvatsku 25 procent.

Samozřejmě se jedná o akt podpory exportu. Nízké daně z příjmu a vývoz bez DPH zvyšují konkurenceschopnost. „Výpadek“ ve státní pokladně je kompenzován vysokými daněmi a odvody ze mzdy a vysokými spotřebními daněmi.

Pokud jde o podvod Cum-Ex, je poučné si alespoň přečíst záznam o Anne Brorhilker na Wikipedii. Jako vrchní státní zástupkyně hrála Brorhilkerová vedoucí roli ve vyšetřování Cum-Ex.

Když se jí pokusili odebrat zaměstnance a kompetence, hodila ručník do ringu a požádala o odvolání ze služebního místa. Celý příběh jasně ukazuje, že touha věc objasnit se zdá být spíše slabá, přičemž metoda podvodu je nadále používána.

Ohledně podvodů s DPH stojí za to si přečíst, co o nich píše právník Frank Fromm na svém webu. Tady je jen poslední zásadní věta:

„Ve chvíli, kdy finanční úřady podvod s neoprávněně vrácenými nebo neoprávněně nezaplacenými daněmi z obratu odhalí, je obvykle již pozdě. Společnosti již vydělaly se svými zisky.“

S ohledem na možnosti vyhýbání se daňovým povinnostem by bylo naivní se domnívat, že zákon o minimálním zdanění příjmů právnických osob by to ukončil. EuroNews popsal výhody evropských daňových rájů poměrně podrobně už v září 2024.

Závěr

Na závěr první části zkoumání EU z hlediska „zločinecké organizace“ je třeba poznamenat, že počáteční podezření může být jistě oprávněné.

To je založeno na jedné straně na podezření, že založení EU bylo aktem sebezmocnění tehdejších hlav států a vlád, který je ještě třeba prozkoumat, aby se zjistilo, zda a do jaké míry byly porušeny principy lidové suverenity, a na druhé straně na nedostatku jakékoli rozeznatelné vůle přijmout účinná opatření k zamezení nejškodlivějších forem daňových podvodů v celé EU.

Nedávno jste si zde mohli přečíst 1. díl dvoudílné analýzy EU z hlediska ekonomického. Německý autor měl za cíl v této analýze prokázat, že i v tomto ohledu nese EU mnoho znaků typických pro zločineckou organizaci.

Ve druhé části se věnuje zejména euru a ECB a dalo by se říci, že zde najdete velmi silné argumenty proti jeho přijetí.

V první části této publikace jste si mohli přečíst o tom, že příslušný personál EU, bez ohledu na role, které hrají, a kontinuitu jejich zapojení ve smyslu německého práva, lze považovat za sdružení sledující společné, zastřešující cíle.

Počáteční náznaky zapojení jistých osob do schémat vyhýbání se daňovým povinnostem a daňových podvodů vedly k prvotnímu podezření, že by se mohlo jednat o zločineckou organizaci.

Druhá část je o zkoumání srovnatelného využití peněz v mnohem širším kontextu měnové unie v eurozóně.

Bez ohledu na to, že existuje důvod se domnívat, že Francie a Velká Británie jako malé vítězné mocnosti druhé světové války požadovaly po Německu opuštění německé marky výměnou za jejich souhlas se znovusjednocením, které představovalo významný zásah do globálního měnového systému, EU a ECB založená EU umožnily s pomocí jednotné měny velmi významné převody bohatství a tím mohly ovlivnit i  původní smluvní dohody.

Jaké byly původní dohody?

Mezi zakládající mýtus měnové unie patřila především konvergenční kritéria a doložka o no-bail-out. Konvergenční kritéria měla chránit stabilitu měny.

Maastrichtská smlouva z roku 1992 to proto stanovila takto:

• roční nový veřejný dluh nesmí přesáhnout 3 % hrubého domácího produktu (HDP);
• celkový veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP;
• dlouhodobé úrokové sazby nesmí překročit průměr úrokových sazeb tří nejstabilnějších zemí eurozóny o více než 2 %.

Theo Waigel, CSU, tehdejší německý ministr financí, prý měl významný vliv na definici těchto kritérií a poté důrazně prohlásil k německému publiku (projev ke Dni podnikatelů v Bonnu v roce 1995):

 Měnová unie však bude pro Evropu přínosem pouze tehdy, pokud začne jako společenství stability a zůstane společenstvím stability. Nová měna musí být stejně tvrdá jako německá marka.

Maastrichtská smlouva pro to učinila všechna nezbytná ustanovení. Nejdůležitější zárukou stability je statut budoucí Evropské centrální banky. Je vytvořena podle vzoru Deutsche Bundesbank a má jasný mandát: Zajištění cenové stability.

Při plnění těchto úkolů je nezávislý na pokynech politických orgánů. Kromě toho se do měnové unie budou moci zapojit pouze ty země, které dříve přesvědčivě prokázaly svou schopnost provádět zdravou politiku stability splněním maastrichtských kritérií.

Neexistuje žádná automatická účast. Neuvolní se ani kritéria stability, jejich plnění má vždy přednost před termíny.

Euro bylo zavedeno až 1. ledna 2002 a občanům byla poskytnuta hotovost v eurech a zůstatky na bankovních účtech se převedly na eura.

To však byla pouze závěrečná fáze zavedení eura; euro se jako zúčtovací jednotka v mezinárodních platbách používalo již od ledna 1999, a tak – ač dosud prakticky neviditelné – mělo již významný dopad na hodnotu finančních aktiv a vývoj inflace v eurozóně.

Abych to řekl zcela jasně:

Maastrichtské dohody byly dohodou unie, o které jsou tyto články. Souhlas občanů s eurem byl získán pouze v Irsku, Dánsku a Francii.

V Německu a dalších zemích, které jako první přijaly euro, se považovalo za dostatečné, aby mu příslušné vládní většiny v parlamentu řekly ano.

Maastrichtská smlouva je nicméně dohodou, kterou lze – s ohledem na osoby, jejichž souhlas nebyl požadován – označit za smlouvu na úkor třetích stran.

Zejména německé obyvatelstvo, které mělo nejsilnější měnu v Evropě a bylo právem hrdé na stabilitu marky, tak získalo právo alespoň zajistit dodržování dohodnutých kritérií stability, jak slíbil Theo Waigel.

Ve skutečnosti se věci vyvinuly úplně jinak. Při oficiálním zahájení měnové unie dokázalo všechna konvergenční kritéria splnit pouze Lucembursko.

Společnost pro správu aktiv „Flossbach von Storch“ se sídlem v Kolíně nad Rýnem popisuje následný vývoj v příspěvku na LinkedIn takto:

 Země eurozóny opakovaně porušují pravidla.

Francouzský rozpočtový deficit zůstal pod tříprocentní hranicí pouze sedm let mezi lety 1995 a 2023. V roce 2007 portugalské vlády zakončily fiskální rok s deficitem, který poprvé zůstal (těsně) pod hranicí tří procent.

Navíc šest členských států EU – Belgie, Francie, Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko – které dohromady představují více než 40 procent hospodářského výkonu EU, má nyní poměr vládního dluhu dokonce přesahující 100 procent HDP.

Fiskální disciplína mnoha členských zemí EU byla proto v minulosti extrémně laxní. Během koronavirové krize byla pravidla dokonce pozastavena až do konce roku 2023 a vedla se vášnivá debata o užitečnosti pravidel.

To ukazuje, že unie se nikdy vážně nepokusila zavázat státy eurozóny ke splnění konvergenčních kritérií, a že od počátku muselo být známo, že euro přežije pouze tehdy, pokud ekonomicky slabším zemím nebude odepřen přístup k dluhu, který je tam považován za nezbytný.

Bylo jasné, že pokud by Itálie, Francie nebo dokonce Portugalsko odešly, euro se rozpadne.

Německým přístupem bylo nechat starou infrastrukturu (silnice, mosty, železnice atd.) chátrat, spíše než dát chybějící peníze na trh, od střech škol až po pohotovosti, a tak dávat příkazy domácí ekonomice.

Byla to hloupost, nebo to byl plán?

Starší lidé si budou pamatovat, že politici, kteří do 90. let zastávali odpovědné funkce, měli zpravidla dokončené vzdělání a dostatek životních zkušeností, aby věděli, co dělají.

Ponechme konvergenční kritéria stranou a proberme jinou formu dluhu, kterou umožňuje pouze ECB, tzv. zůstatky cíle 2.

Princip je strašně jednoduchý, ale tak těžko představitelný, že se ani profesoři makroekonomie neshodnou na jednotném pohledu.

V Eurosystému má každý stát svou vlastní centrální banku. Abychom princip názorně ilustrovali, převod peněz Italem z jeho účtu, který je například veden u UniCredit SpA v Miláně a má být připsán na účet dodavatele u Deutsche Bank ve Frankfurtu, nejenže snižuje aktiva Itala, ale také znamená, že UniCredit ztratí vklad svého zákazníka, který místo toho skončí u Deutsche Bank.

Za tímto účelem banky vedou účty centrálních bank a regionální centrální banky zase účty u ECB, na kterých se tyto pohyby peněz odrážejí souběžně s pohyby peněz na účtech zákazníků.

Nyní se může stát (nechci to zde rozebírat do detailů, ale je to zvláštní a pochybné), že účet centrální banky vedený italskou centrální bankou u ECB je „prázdný“.

Stává se také, že tento účet je zcela v mínusu, ale ECB přesto provede převod zákazníka, připíše peníze Bundesbank a ta je následně připíše Deutsche Bank, kde se objeví na účtu dodavatele.

Účinek od prosince 2024: Německo obdrželo od ECB dobrý 1 bilion, na který stále přibývají platby do Itálie, Španělska, Řecka, Francie, Rakouska a Portugalska.

Nejde však o momentální pozorování, jde o velmi zakořeněnou záležitost, ve které ECB nakonec poskytuje peníze dlužným státům na zaplacení jejich nákupů v rámci Společenství, aniž by se kdy očekávalo nějaké skutečné splacení.

ECB proto poskytuje půjčky především Španělsku, Itálii a Řecku, aby mohly financovat svůj dovoz – ale také proto, aby silné ekonomiky, zejména Německo, mohly pokračovat ve vývozu, a to na úvěr navěky…

Druhá strana mince je ještě šílenější. Bilion, který nelze kompenzovat, fakticky zmizel.

Není to však jen kvůli nevyrovnané obchodní bilanci. Mohlo to být způsobeno například i tím, že bohatí Italové, možná i mafie, převedli nahromaděný majetek do zahraničí, možná do Švýcarska, možná do USA, možná na Bahamy, a vyprázdnili tak účet ECB Banca d’Italia.

Na tento přístup lze nahlížet s přívětivým okem a říci, že ECB v podstatě pouze nahradila likviditu, která odtekla a už ji nikdo nespatřil.

Problém lze ale spatřovat i v tom, že ekonomika zjevně není schopna splácet své dluhy, a proto jí chybějící miliardy jednoduše dává ECB.

Podle stanov ECB je vše naprosto legální.

Pokud však hlouběji prozkoumáme, kdo vlastně tyto stanovy vytvořil a zda byl výsledek zamýšlený, což lze potvrdit jednoduše proto, že proti nim nebylo podniknuto žádné opatření, najdeme další důkazy pro podezření, že v orgánech EU mohla zakořenit zločinecká organizace.

Pokud by existovala povinnost vyrovnat zůstatky alespoň jednou měsíčně, toto podezření by nevzniklo.

Místo toho by bylo potřeba, aby Itálie, Řecko atd. kontrolovaly své přeshraniční platby, možná dokonce s nutností zabránit úniku kapitálu prostřednictvím daňových opatření. Ale to se neděje. Je to záměrné.

Efekt konvergenčních kritérií je vidět mimo jiné na ceně litru festivalového piva na Oktoberfestu v Mnichově.

V roce 2002, prvním roce eurohotovosti, stál litr piva mezi 6,30 a 6,80 eur, v roce 2024 se cena piva pohybovala mezi 13,60 a 15,30 eury. Až 125,0 procent za 22 let.

Tomu odpovídá roční míra inflace 4 procenta, což znamená znehodnocení majetku o více než polovinu!

Proč si konkrétně vybírám pivo na Oktoberfestu? Protože za posledních 25 let se nic nezměnilo na způsobu vaření piva, protože se nic nezměnilo v pivních stanech, a protože číšnicím se stále říká Zensi.

Sotva má jakýkoli jiný produkt méně vlivů na změnu nákladů, takže změnu ceny lze s čistým svědomím plně připsat inflaci.

(Poznámka: Předpokládám, že autor zapomněl vzít na vědomí, že i cena piva se mění případným zdražením vstupních produktů: slad, chmel, voda a další, včetně výrobních nákladů, dopravy apod. Závěry tak lze akceptovat, pokud došel ke zjištění, že vstupní produkty a náklady na výrobu zůstaly v podstatě neměnné).

Pokračuje klauzulí o no-bail-out.

Smlouvou nám bylo slíbeno, že žádná země eurozóny nikdy nebude muset platit za dluhy jiné země eurozóny.Nikdo nebude zachráněn z dluhové pasti jen proto, že má jako měnu euro.

Ve znění Maastrichtské smlouvy z roku 1992 tato klauzule zní takto:

(1) Společenství neodpovídá ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních, místních nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků členských států.

Tím nejsou dotčeny vzájemné finanční záruky za společnou realizaci konkrétního projektu.

Členský stát nenese odpovědnost ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních, místních nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků jiného členského státu.

Tím nejsou dotčeny vzájemné finanční záruky za společnou realizaci konkrétního projektu.

Tato smluvní klauzule nepochybně nejen, ale především uklidnila Němce, kteří od počátku tušili, že se stanou plátci EU.

Zatímco pro Německo bylo stále přijatelné, aby bylo největším čistým přispěvatelem do EU, což bylo založeno na ekonomické síle, zdálo se nerozumné platit více než příspěvky, když ostatní členské státy již nebyly schopny splácet své dluhy, které by jim podle konvergenčních kritérií v první řadě neměly být dovoleny.

Bylo snadné vidět, že to byly prázdné sliby. Smlouvy nakonec obsahovaly i „doložku o výjimce“ pro případ živelních pohrom a jiných problémů – a samozřejmě se muselo počítat s prohnaností zúčastněných, kteří měli vždy blíž ke kabátu než ke košili.

Nedostatek vymahatelnosti

Riziko, že klauzule o no-bailout nebude dostatečně respektována z důvodu nadměrného prostoru pro výklad, je odůvodněno mimo jiné poměrně širokým zněním zásady solidarity ve SFEU.

Například podle článku 122 může členský stát na základě rozhodnutí Rady EU obdržet finanční pomoc z rozpočtu EU v případě přírodních katastrof a jiných „mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit“, což by mohlo být interpretováno jako ochrana před riziky před národním bankrotem.

Toto nedostatečné přijetí vytváří riziko morálního hazardu. Některé státy EMU jsou předlužené, protože si uvědomují, že ostatní členské státy by jim v případě problémů vyšly vstříc.

Pokud věřitelé sdílejí tento názor, jsou i oni nakloněni pokračovat ve financování zemí, které jsou již vysoce zadlužené, protože riziko nesplácení pokrývají ostatní členské státy a samotná EU.

Klauzule o no-bailout proto není dostatečně věrohodná, aby potrestala státy s vysokými dluhy na evropských finančních trzích, které obchodují s eurem.

Chybí funkčnost

Skutečnost, že se dokonce předpokládá, že by členské státy mohly být v krizové situaci připraveny převzít odpovědnost za dluhy jiných států, spatřujeme v problému Too Big to Fail:

Protože důsledky státního bankrotu v EMU by byly zničující i pro všechny ostatní členské státy, musely by v případě potřeby zakročit ze svého vlastního zájmu.

Sdružení opět nastavilo kurz toho, co mělo přijít.

A přišlo to.

Na rozdíl od běžného narativu, že nejprve došlo k hypoteční krizi v USA a později bankovní a eurové krizi v EU, rád mluvím o desetileté finanční válce, která byla spuštěna po letech zbrojení záměrně vydanými, nedobytnými půjčkami na nemovitosti Američanů a následné sekuritizaci těchto z velké části bezcenných dluhů prodejem těchto podřadných dluhopisů po celém světě.

Aby bylo jasno:

Americké banky vyplatily americkým občanům miliardy dolarů, jejichž splácení se dalo očekávat pouze ve zlomcích. Jednotlivé směnky občanů USA byly smíchány dohromady a obchodovány v anonymně obchodovatelných nominálních hodnotách jako „cenné papíry.“

Kdo chtěl, mohl si koupit dluhy Američanů v naději, že se mu vrátí výnosy z úroků a v případě potřeby i kapitálové zisky. Efekt: Oživení amerického domácího trhu bylo úspěšné, půjčky byly z velké části promrhány na spotřebu – a americké banky měly své peníze zpět.

Nikdo, kdo má alespoň napůl jasnou mysl, by si tyto papíry nikdy neměl koupit. Ale v Evropě do toho lidé šli. Dá se s jistotou říci, že vznikl humbuk, a lze předpokládat, že všichni, kdo si dělali zásoby, ať už vědomě nebo ne, sledovali plán, který se vyvinul ve skutečné orgie bezduchého tištění peněz, jak brilantně shrnul Mario Draghi, tehdejší šéf ECB, vzorcem: „Ať to stojí cokoliv!“

První záchranný balíček, který byl v EU sestaven, se jmenoval EFSF. Nikoho nepřekvapilo, že nejde o organizaci EU, ale o akciovou společnost podle lucemburského práva. Akcionáři byly státy eurozóny, které následně poskytly i základní kapitál.

Účel: Poskytování nouzových úvěrů zemím eurozóny, aby jejich problémy (problémy jejich bank) neohrozily celou měnovou unii. EFSF měl krátké období aktivního poskytování úvěrů, než byl nahrazen ESM. Půjčky v celkové výši 174,6 miliardy eur byly poskytnuty Irsku, Řecku a Portugalsku.

Jednalo se o první porušení příslibu no-bailout. Následovaly další, rozsáhlejší.

Florian Stumfall napsal o ESM, nástupnické organizaci ESF, ve své knize „EU Dictate“:

Zkušenost však ukazuje, že kdo chce rovnost, prosadí ji i proti vůli postižených. EU již v této oblasti dosáhla velkého pokroku. Takzvaná harmonizace a sladění, známé v temných časech jako „gleichschaltung“, určují velkou část činnosti v tisících bruselských kanceláří.

A velikost aparátu i politický konstrukt znamená, že toho všeho nelze dosáhnout demokratickými prostředky. Brusel vládne podle zásady velení a poslušnosti. To, čemu se říká „pokyny“, jsou pokyny, proti nimž není právní postih.

Tímto vzorem se řídí 80 procent legislativy v Evropě. EU je autoritářský stát. Jednou z charakteristik autoritářských států je nerespektování zákona ze strany těch, kteří jsou u moci.

Děje se tak otevřeně nejpozději od opatření na záchranu eura a nyní se to stalo normou. Rozsáhlé porušování maastrichtských kritérií bylo počátkem a porušení klauzule o no-bail-out nebylo v žádném případě koncem.

Konečný limit byl překročen smlouvou o ESM. Její členové požívají neomezenou imunitu a jsou vyňati z trestního a občanského práva. ESM je mimo jakoukoli kontrolu, včetně právní a soudní kontroly.

Její místnosti a archivy jsou posvátné. 

Je k zamyšlení, že ani ostatní velké partnerské země, ani samotná EU nemají instituci jako německý Spolkový ústavní soud. Ale i to je již dávno podkopáno.

Nejnovějším příkladem je žaloba proti Fiskálnímu paktu a ESM v Karlsruhe. Situace je groteskní: osm soudců bylo povoláno, aby se v případě potřeby postavili proti organizované politické moci celého kontinentu.

Toto dilema s sebou nese psychický a materiální tlak, který je neslučitelný se zaručenou soudní svobodou. Nyní je to tak, že již nelze soudcům vyčítat, pokud vydávají politicky příznivá rozhodnutí.

Německé spolkové ministerstvo financí o ESM píše :

Jak funguje ESM?

EFSF byl nahrazen ESM. Ustanovení čl. 136 odst. 3 SFEU stanoví podmínky použitelné na mechanismus stability. ESM má k dispozici různé nástroje.

ESM může:

1. poskytovat půjčky svým členům,
2. poskytnout jim preventivní úvěrové linky,
3. nakupovat dluhopisy v emisi (tzv. nákupy na primárním trhu) 
4. získat dluhopisy, které jsou již v oběhu na finančních trzích (tzv. sekundární intervence),
5. dávat úvěry členským státům, postačují k rekapitalizaci finančních institucí („nepřímá rekapitalizace bank“)
6. na žádost členského státu ESM rekapitalizovat finanční instituce („přímá rekapitalizace bank“). ¹

Úvěrový nástroj byl použit v programech ESM pro Řecko a Kypr. „Nepřímá rekapitalizace bank“ byla použita ve španělském programu ESM. Ostatní zařízení dosud nebyla využita. Pomoc ESM může být poskytnuta pouze jeho členským státům.

Členskými státy je všech 20 zemí měnové unie euro. ESM může poskytnout finanční pomoc v maximální výši přibližně 500 miliard EUR.

K financování svých nástrojů si ESM sám získává prostředky vydáváním dluhopisů na kapitálových trzích v nezbytném rozsahu. Úrokové náklady vzniklé ESM za tímto účelem musí plně nést programové země.

ESM řídí Rada guvernérů složená z národních ministrů financí členských států a Správní rada, kterou obvykle tvoří státní tajemníci financí. Německý zástupce nesmí hlasovat o žádných důležitých otázkách bez účasti německého Bundestagu.

ESM – spolu s EFSF – vyplatil v období 2012/18 členským státům eurozóny Španělsku, Kypru a Řecku podporu stability v celkové výši 109,5 miliardy EUR.

„Velké řešení“ tedy zůstalo objemově menší než předchozí malé řešení ESFS, ale již „zmobilizovalo“ celkem asi 280 miliard eur, aby prolomilo zákaz ručení států eurozóny za dluhy členských států.

ESM mimochodem nadále existuje a může se teoreticky i prakticky kdykoliv znovu aktivovat ESM obsahuje i zakládající kapitál členských států, který je zatím splacen jen částečně.

Dodatečné požadavky na počáteční kapitál a dodatečné povinnosti vkladu v případě nezbytných navýšení kapitálu jsou smluvně stanoveny.

Povzbuzen dvěma úspěšnými porušeními smlouvy pak Mario Draghi zasadil skutečně zásadní ránu.

Sama ECB se ujala úkolu poskytnout zemím eurozóny a jejich bankám, které již tak byly těžce zasaženy pokusem o záchranu vlastních bank, skutečnou záplavu peněz.

Jaké byly příčiny velkého utrpení, které se Draghi snažil napravit?

Cituji zde úryvky z bomby „Záplava peněz bez následků? z roku 2012

Problém

Problémem eurozóny je, že jednotlivé země již nejsou schopny splácet své dluhy.

Tento problém vznikl tím, že věřitelé jako celek odmítli pokračovat ve financování státu podle předchozích pravidel.

Pravidla hry byla taková, že když dozrály staré státní dluhopisy, stát prostě vydal nové a splatil tak své staré dluhy včetně úroků novým dluhem, zatímco věřitelé se spokojili s tím, že jim tito dobří dlužníci poskytli bezpečné cenné papíry, které přinášely slušně vysoké úrokové výnosy i při nízkých úrokových sazbách.

Tato hra byla přerušena věřiteli. Chtějí pouze rozdávat peníze výměnou za přemrštěné rizikové prémie a přivedli tak některé země na pokraj insolvence.

Pokus o řešení

V podstatě celá „záchrana eura“ až do rozhodnutí Maria Draghiho nakoupit neomezené státní dluhopisy spočívala pouze v tom, že se celá eurozóna spojila a přímo zaplatila dluhy krizových států nebo za ně poskytla záruky.

To mělo  vést k odmítnutí požadavku na rizikové prémie a návratu k obvyklým pravidlům hry.

Věřitelé na tuto možnost nepřistoupili. Proto vznikla aliance mezi ESM a ECB, která nyní počítá s tím, že místo toho zaplaví trh čerstvými, fakticky nekrytými penězi.

To může být nutné znovu vysvětlit:

Státy se financují prostřednictvím dluhopisů, které nakupují především banky a pojišťovny. Tyto investice bank jsou v rozvaze kompenzovány prostředky, které bankám zpřístupnili jejich vkladatelé.

Pokud tržní úrokové sazby rostou, hodnota starých dluhopisů s nižším úrokem klesá. To může vést k tomu, že zůstatky vkladatelů již nebudou plně kryty aktivy banky. Banka pak zkrachuje.

Draghi nyní koupil podřadné dluhopisy z držby bank za ceny, které by jinak byly na trhu nedosažitelné.

Na jedné straně se tím vrátily bilance bank do souladu a na druhé straně mohly banky použít čerstvé peníze k nákupu nových státních dluhopisů, čímž přispěly ke stabilizaci cen a umožnily expanzi státního dluhu zemí eurozóny, která by jinak nebyla možná.

Probíhají dvě zásadní změny:

V budoucnu budou věřitelé stále méně „vnějšími“, ale stále více institucemi EU. Odpovědné již nejsou jednotlivé státy, ale celá eurozóna, i když do té doby nebyly emitovány žádné dluhopisy EU, tzv. eurobondy.

Když byly programy nákupu dluhopisů (dočasně) v březnu 2022 přerušeny, přidala ECB do své rozvahy státní dluhopisy ve výši 4,3 bilionu eur, čímž se stala věřitelem téměř třetiny vládního dluhu eurozóny.

Měna „euro“ ukázala, že nefungovala ani podle svých původních, přísně formulovaných pravidel, ale nefungovala ani poté, co byla tato pravidla postupně a zcela „bez alternativy“ demontována a porušena.

Pokud si člověk uvědomí, že značná část veškeré likvidity přivedené na trh proudí do investic prostřednictvím úroků a firemních zisků, kde se hromadí a nutí vznikat nové dluhy za účelem udržení obchodu v reálné ekonomice, můžeme s jistotou říci, že záchrana eura udělala některé z bohatých ještě bohatšími.

Jsou tedy někteří zaměstnanci EU součástí zločinecké organizace, jejímž hlavním cílem je přerozdělování zdola nahoru?

Třetí část této eseje bude následovat příští týden. Týká se to eurobondů, které se nyní staly skutečností, „soukromého“ očkovacího příkazu předsedkyně Komise a také plánované zbrojní iniciativy v hodnotě 0,8 bilionu eur, na kterou je třeba opět získat velké množství peněz.

https://necenzurovanapravda.cz/2025/03/eu-nahlizeno-z-perspektivy-zlocinecke-organizace-2-dil/