Kdyby lékaři tušili, kolik vážných tělesných nemocí způsobuje nedostatek odpuštění, museli by ke svému analytickému bádání v oblasti medicíny urychleně přiřadit i hledání čisté mezilidské lásky, aby mohli skutečně pomáhat. Mnoho rozhovorů s těžce nemocnými lidmi totiž potvrdilo, že vzniku téměř každého zhoubného nádoru v tkáňové struktuře organismu předcházelo poměrně dlouhé období vnitro osobnostních konfliktů dotyčného člověka, jejichž nejčastější příčinou byl nedostatek odpuštění, vyvolávající podvědomý odpor k někomu nebo něčemu.
V případech, kde nebylo ani při dlouhodobější rekapitulaci životních postojů možné najít příčinu vzniku rakovinového nádoru (či jiného vážného onemocnění) v nedostatku odpuštění bližním, bylo ji nakonec možné najít v neschopnosti odpustit sobě samému. Lidé, jichž se to týkalo, byli převážně vstřícní, obětaví a milí… ke svým bližním a dokonce i ke svým nepřátelům. Sobě samým však nedokázali odpustit ani ty omyly, kterých se dopustili často již před desítkami let a jež v sobě od té doby vyčítavě nesli jako podvědomé duševní závaží, pod jehož vahou se museli po čase bolestně ohnout, tedy onemocnět.
Co je příčinou výše popsaných ukazatelů a proč vyvolává nedostatek odpuštění vznik nemocí?
Ještě předtím, než odpovíme na tuto otázku, zkusme se na okamžik zpětně vcítit do situace, kdy nám někdo blízký bezohledně ublížil a my jsme mu to nedokázali odpustit. Co jsme tehdy cítili v oblasti hrudníku, tedy v místě srdeční čakry, která je průplavem vyzařování energie lásky?
Jistě bychom se shodli na tom, že jsme v tomto místě cítili buď omezení nebo celkové zastavení průtoku energie lásky, projevující se nejednou až pocitem úzkostného, bolestného sevření. A přestože je tento důležitý pocit, obzvláště u lidí s ohnivou povahou, těžko rozpoznatelný, protože bývá v daném okamžiku silně překryt návalem rušivých emocí sebelítosti, vyvolávajících niterný odpor, přece jej lidé všeobecně správně odpozorovali, což zřetelně potvrzují i známá slova: „Já z něj asi dostanu infarkt…“ Je přitom zajímavé pozorovat, jak si dotyčný člověk při jejich vyslovení podvědomě položí dlaň právě na hrudník, tedy přibližně na oblast srdeční čakry, související s popsaným vyzařováním energie lásky.
A právě tento poznatek je nesmírně důležitý, protože vypovídá o příčině vzniku velkého množství vážných nemocí. Když totiž vyzařování energie lásky nemůže v důsledku sebelítosti a odporu pronikat skrze srdeční čakru směrem ven, k ostatním, potom zákonitě nemůže přicházet ani dovnitř, do duševního těla dotyčného člověka, aby jej dostatečně vyživovala. Podmiňuje to působení universálního duchovního zákona akce a reakce, projevující se také tím, že jen když dáváme, můžeme přijímat. Pro správné pochopení děje si kupříkladu představme číši s vínem – může se naplnit novým vínem, když se z něj ještě nespotřebovalo staré? Rozhodně ne, protože k tomu v něm není místo. A jestliže pak dlouhodobě nemůžeme dolévat nové, čerstvé víno, co se stane s vínem starým? Nejprve zkysne a následně se úplně zkazí.
Když tedy i duševní tělo není dostatečně vyživováno či zásobováno vyzařováním nově přicházející energie lásky, zákonitě se to projeví také na fyzickém těle, které slouží jako vnější „signalizátor“ niterných dějů. A právě v důsledku toho vznikají i různé druhy vážných onemocnění, mezi něž patří kupříkladu i zmiňovaný vznik zhoubných nádorů a nezřídka nakonec i velmi těžké, psychické deprese.
Alarmující stav duševního těla se však na fyzickém těle nemusí projevit ihned, ale často právě až o několik let později, což závisí taktéž na biologických a genetických dispozicích člověka. Jestliže se však člověk v tomto období nezmění, onemocnění přijde jednou zcela jistě a neúprosně, a to i za cenu toho, že se dostaví až v nové pozemské inkarnaci, například již v kojeneckém věku, brzy po okamžiku narození.
V tomto ději spočívá také vysvětlení častého rození se vážně nemocných dětí, dětí, která si svá osudová břemena musí nést již od prvních dní svého pozemského života. Za každých okolností je třeba jim proukazovat velké množství obětavé lásky, trpělivosti a pochopení, protože jak můžeme vidět, právě nedostatek těchto základních lidských hodnot je na určitý čas zákonitě postavil před náročné prožívání za účelem zralostního postupu.
Na doplnění této myšlenky je nutné ještě dodat, že viditelný projev nemoci se často oddaluje na pozdější dobu proto, že vlákna osudového dění vždy v láskyplné pomoci dávají nejprve prostor tomu nejcennějšímu – čekají na samostatnou a dobrovolnou proměnu dotyčného člověka bez nátlaku nemoci, protože právě samostatná a dobrovolná proměna je jedním z nejcennějších způsobů vnitřního vzestupu.
V současnosti je snad téměř každý z nás lidí, a to i lidí navenek ještě zdravých, nemocný, protože většina z nás má vážné bloky v průchodnosti životní síly na úrovni svého duševního těla, a je tedy jenom otázkou času, kdy se to naplno projeví vznikem různých nových virů, nádorů a plošně to zasáhne velkou část populace. Do té doby je však ještě každému z lidí darován čas na skutečnou proměnu a odvrácení tohoto hrozivého stavu.
I na tomto všeobecně známém obrázku Pána Ježíše můžeme vidět, kde se přibližně nachází místo, jež jsme označili jako průplav vyzařování energie lásky. Je třeba však zohlednit, že na rozdíl od Pána Ježíše Krista člověk nedisponuje Božskou silou, ale silou duchovní, která je kvalitativně jiného druhu a má ve všeobsáhlém dopadu méně pronikavé účinky.
Jestliže si tedy do důsledků uvědomíme obsah výše uvedených slov o významu odpuštění a o ději, který se při přechovávání sebelítosti odehrává na úrovni jemnějších energií, jaký význam potom získají pro medicínu Kristova slova, která nás vyzývají milovat nejen své přátelé, ale i ty, kteří jsou vůči nám nepříjemní?
V následující části se již nebudeme zabývat otázkou, jaké účinky má odpuštění na naše zdraví, ale pokusíme se přiblížit k pochopení toho, co odpuštění je a co ve skutečnosti znamená odpouštět.
„Jednomu jsem odpustil, ale druhého z duše nenávidím…“ I taková slova můžeme slyšet od lidí, kteří si o sobě myslí, že pochopili, co odpuštění znamená. Položme si však otázku: je možné hovořit o odpuštění a současně někoho nenávidět? Je snad odpuštění obchod, který chceme uzavřít, nebo je to něco úplně jiného, mnohem většího a vznešenějšího?
Abychom se přiblížili k odpovědi na tuto otázku, představme si chlapce, který šplhá na vysokou hrušeň, aby z jejího vrcholku pozoroval své okolí. Čím je pro nás tento obyčejný příklad ve vztahu k odpuštění zajímavý a poučný?
Především tím, že když postupným vzestupem po jednotlivých větvích získá chlapec dostatečný nadhled, bude se z tohoto nadhledu dívat na všechno, co je pod ním. Tedy nejen na své nedaleko pohozené oblíbené hračky, ale také na sousedova psa, který na něj možná nejednou hrozivě štěkal. Není ani možné, aby obraz širšího rozhledu byl jiný.
To, co z toho vyplývá, je každému lehce pochopitelné. Ve skutečnosti to není možné jednoho člověka milovat a druhého nenávidět, protože pokud přirovnáme vyšplhání se na hrušeň k nabytí vysokého stupně životního nadhledu, který je předpokladem nezaujatého vnímání a odpuštění, potom z tohoto nadhledu (podobně jako chlapec ze stromu může odpustit psu, který ho často pronásledoval štěkáním) i my budeme vnímat šířeji všechno v našem okolí. A to jak přátele, tak i ty, kteří nám ubližují, nebo se alespoň domníváme, že se o to pokoušejí.
Vzato do důsledků, odpuštění je stav vnitřního zušlechtěného vnímání skutečnosti jako nedělitelného celku v kontextu všech bytostí a všech jevů, přičemž v osobních mezilidských vztazích se až následně projevuje jeho hodnota. Ve skutečnosti je však na nich zcela nezávislé a může se projevovat v duševním prožívání člověka i tehdy, kdy vůči bližnímu neprožívá konflikt.
Odpuštění, podmíněné vysokým postojem nadhledu vůči životním situacím, však nemá nic společného s pasivním trpěním neomezené nepravosti bezcharakterních lidí, protože to by byla nemístná povolnost, podporující jejich prudký úpadek. Vše je právě naopak! V zájmu dobra je někdy dokonce nevyhnutelné projevit se rozhodnou přísností, jestliže předtím míruplná cesta nebyla průchozí, avšak i v rozhodné přísnosti musí vždy vládnout síla nadhledu duchovní zralosti, tedy úplné osvobození se od pocitů sebelítosti. V opačném případě by bylo odpuštění jen maskou zbabělosti, protože by bylo oloupené o svůj výchovný konstruktivní účinek. Toto ale, žel, mnozí nepochopili, a tak v domněnce, že ostatním odpouštějí, mlčky řítí se vstříc vlastnímu selhání v naplňování výchovných úloh ve vztazích, na což nakonec sami doplácejí selháním zdraví a promarněním času, vyměřeného jim ke správnému využití.
Příkladem zvrácené podoby odpuštění je například partnerský vztah, v němž žena vážně onemocněla zhoubným rakovinovým nádorem. Když se to dozvěděla, oznámila to svému muži a oba z toho byli velmi vystrašení. Žádná moderní léčba nezabrala, dokud nepoznali skutečnou příčinu vzniku nemoci. V čem spočívala?
Muž byl v prvních letech společného soužití velmi agresivní a přecitlivělý, když se mu žena odvážila „postavit do cesty“ při prosazování jeho sobeckých a bezohledných přání. Nějaký čas tomu úspěšně čelila, avšak protože ji to stálo mnoho životní síly i bolesti, po čase se v duchu „odpuštění“ rozhodla všechno mlčky snášet, jen aby muže náhodou nevyvedla z „míry“ a zachovala rodinný klid. To se jí také skutečně úspěšně dařilo… navenek. V její duši to však stále víc a více vřelo (zadržováním citů docházelo k produkci toxických látek, otravujících organismus), až dokud z toho nepropukla vážná nemoc, jež sama vypovídala o útlaku.
Položme si nyní otázku: byl postoj ženy skutečným odpuštěním, když jí ve svém důsledku zásadně ublížil a mužovi nepomohl přehodnotit jeho autoritativní postoj, jenž se měl v tomto vztahu naučit ovládat? A nakonec, co je nyní platné, že ji příležitostně také velkodušně doprovází na různá vyšetření, když jí sám ublížil a v podstatě se ani trochu nezměnil? Vždyť kdyby žena v důsledku předčasného úmrtí nemohla naplnit vlastní životní cíle, pro něž se narodila, zatížila by tím velmi silně karmicky nejen sebe, ale současně byl by v účincích Zákonů Stvoření karmicky zatížen i muž, který se na tom významně spolupodílel, přestože o tom nic nevěděl. Tak jako každý, i on měl přece možnost duchovně se rozvíjet a poznávat i potřeby druhých.
Současně však nebylo chtěné jako správné, aby žena chránila zachování vlastní hrdosti a zdraví vyvoláváním zbytečných hádek tím, že by mužovi za každou cenu slovně podrážděně oponovala tak, jako to můžeme nejednou pozorovat v některých případech, kde jsou teatrální hádky způsobem „řešení“ nedorozumění. Stačilo by, aby uplatnila jiné (neverbální) formy vyjádření své vůle navenek, a to v krajním případě nakonec i v podobě dočasné nebo úplné odluky, pokud by v žádném případě nebyla plnocenně akceptována a nemohla realizovat vlastní životní poslání. Partnerský vztah přece nemá být nikdy porobou a otroctvím, ale je Bohem předchystaným prostorem pro realizaci nejkrásnějších životních ideálů v duchu svornosti a porozumění dvou lidí.
Stojí za zmínku ještě v této souvislosti připomenout, že popsaná forma sebepoškozování, končící často předčasnou smrtí, je z morálního hlediska plně totožná se sebevraždou, jestliže člověk ví, že setrváváním v negativních pocitech si zkracuje život, a i navzdory tomu nehledá cestu ke svobodě. Kdo proto například pohrdá lidmi, kteří si ve stavu chvilkové úzkosti sáhli na život, a sám si jej vědomě dlouhodobě zkracuje strnulým postojem pokryteckého pocitu odpouštění, je na tom ve skutečnosti ještě hůře než sebevrazi, což dříve nebo později bude muset také sám na sobě poznat.
