Také vás napadlo, jak je možné, že se za Covidu tolik „lékařů“ přidalo na špatnou stranu a byli ochotni propagovat škodlivá opatření či experimentální injekce?
Proč se najdou „odborníci,“ kteří jsou ochotni podpořit zcela nesmyslnou klimatickou propagandu o „zlém“ CO2 nebo proč se tak dobře „zakořeňuje“ wokismus právě na univerzitách?
Ano, v mnoha případech jde samozřejmě v prvé řadě o peníze (a i v té druhé a třetí), ale je i značné procento těch, kteří prosazují zajetý narativ či ideologii proto, že mají jednoduše vymyté mozky a věří tomu, co se jim řekne.
Proč je právě v takzvané „akademické obci“ větší procento lehce manipulovatelných lidí než v běžné populaci?
Odpověď je jednoduchá: Není to náhoda. Je to systém. A řídí se přesně stejnými mechanismy, které se používají v toxických vztazích a kultech vymývání mozků, třeba v sektách.
Nedávným příkladem je reakce na projev amerického viceprezidenta J. D. Vance. Z pohledu těchto ideologicky vymytých mozků měl tu drzost říci to, co je zřejmé – že „pravdy“ médií jsou často vyložené lži, a že politické elity systematicky používají strach a vinu, aby přiměly obyvatelstvo k poslušnosti.
V reakci na tyto nepohodlné pravdy vypukla bouře rozhořčení. Reakce politické a mediální kasty sledovaly přesně popsaný vzorec: nezačínaly argumenty, ale okamžitě ho vykreslily jako „nebezpečí pro demokracii.“
Lidé mají dva základní systémy vnímání světa: instinkt a rozum. Instinkt je prastarý systém hluboce zakořeněný v evoluci, který nás varuje před nebezpečím ještě předtím, než si jej naše vědomí dokáže uvědomit.
Mysl je na druhé straně naučený systém, který nám pomáhá analyzovat a interpretovat složité vztahy.
A zde přichází na řadu manipulace.
Nejúčinnějším způsobem, jak ovládat lidi, je vypnout jejich instinkt a nahradit ho příběhy. Běžný člověk, který nepatří do vyšších politických či akademických sfér, se obvykle spoléhá na to, co vidí, slyší a cítí.
Vytváří přímé souvislosti: „Politici slibují zlepšení už léta, ale všechno se zhoršuje. Něco je špatně.“ Jeho instinkt ho nutí přemýšlet.
Akademik byl na druhou stranu vycvičen k tomu, aby odmítal instinkt jako něco nevědeckého. Nespoléhá se na svá vlastní pozorování, ale na to, co říkají „seriózní zdroje.“
Pokud všechna média informují o stejné věci, pokud to učí univerzita, pokud to říkají „odborníci,“ pak to musí být pravda. Stejný princip, který mu umožňuje vědecky pracovat, ho také činí extrémně náchylným k manipulaci: neptá se už svým instinktem, ale pouze v rámci, který mu dává systém.
To bylo nádherně vidět na reakcích na Vance. Politici (potrefené husy) se nezabývali obsahem jeho výroků. Místo toho následovaly nadávky a nálepky.
Je to stále stejná strategie: každý nesouhlasný názor je patologizován. Každý, kdo odporuje vládě, není kritický – je konspirační teoretik, antidemokrat, extremista, fašista (u nás například dezolát)…
Proč je právě mezi akademiky (čest výjimkám) nejvíc zmanipulovaných jedinců?
- Naučili se, že poznání přichází shora.
Od základní školy až po doktorát se učí, že znalosti pocházejí z učebnic, od profesorů, z uznávaných studií. Celý jejich světonázor je postaven na faktu, že existuje „objektivní pravda,“ kterou získávají z renomovaných zdrojů. - Vědí, že pokud zastávají „nesprávný“ názor, bude to mít následky.
Akademická kariéra závisí na schválení odbornou komunitou. Pokud se příliš odkloníte z kurzu, riskujete svou pověst, financování výzkumu, svou práci. To zajišťuje, že mnozí dávají přednost tomu, aby šli s proudem. - Pletou si poznání s vírou.
Protože jsou zvyklí získávat znalosti z druhé ruky, často si pletou akademické „znalosti“ s přesvědčeními. Neuvědomují si, že si sami neověřili, zda je určitá teorie skutečně pravdivá – věří, že to za ně udělali jiní. - Mají více co ztratit.
Ti, kteří definují svůj společenský status svým vzděláním, se budou bránit zuby nehty proti tomu, že to, čemu věří, může být špatné. Protože by to znamenalo, že by musel zpochybnit celý svůj světonázor.
Není tedy divu, že akademici v médiích a politice útočí na Vance ve vzácné jednotě, zatímco mnoho obyčejných lidí instinktivně cítí: „Něco na tom je.“
Obyčejní lidé jsou méně uvězněni v ideologiích. Přemýšlejí pragmaticky: „Funguje to, nebo ne?“ Okamžitě si všimnou, když jim někdo řekne nesmysly, protože se nespoléhají na teorie, ale na své vlastní zkušenosti.
Nebojí se mýlit. Po desetiletí neprošli systémem, který by je naučil, že pro přežití je nezbytné mít „správný názor.“
Mají zdravý reflex podezřívavosti. Každý, kdo se v životě učil nejen teorií, ale i praxí, ví, že lidé často lžou, že sliby se často nedodržují, a že autority nemají automaticky pravdu.
To samozřejmě neznamená, že obyčejný člověk se nenechá zmanipulovat. I mimo akademickou sféru se najde dostatek „vymytých mozků.“ Nicméně právě v oné akademické sféře jich je výrazně nad průměr běžné populace.
Nemusíte ani chodit daleko do historie, abyste našli důkazy o tomto jevu. Za nacistů byli akademici často nejhorlivějšími stoupenci. Málokterá jiná profesní skupina byla tak pevně v linii jako univerzitní učitelé, vědci a intelektuálové.
Obyčejní lidé byli na druhou stranu často mnohem skeptičtější, protože nebyli uvězněni v ideologii, ale spoléhali se na své vlastní vnímání.
A to je přesně to, co dnes opět vidíme. Akademici lpí na „oficiálních pravdách,“ zatímco obyčejní lidé si často okamžitě všimnou, když jim někdo lže.
Tyto psychologické mechanismy existují nejen v politice a společnosti, ale také ve vztazích. I zde se často vytvářejí příběhy, které vylučují zdravý rozum.
Jde o jedince, kteří zůstávají i nadále ve vztazích, které jim ve skutečnosti škodí.
Stejně jako jsou akademici uvězněni v ideologickém systému, můžete být i vy uvězněni v destruktivním vztahu, aniž byste si to uvědomovali – dokud se v určitém okamžiku nezeptáte sami sebe: „Proč jsem si toho tak dlouho nevšiml?“
Závěr: Skutečná inteligence je schopnost ptát se sám sebe.
Titul nebo profesura nejsou zárukou chytrého myšlení. Naopak, často je to překážka, protože vlastní pohled na svět se už neměří realitou, ale pouze vlastními teoriemi.
Skutečná inteligence neznamená slepě věřit tomu, co říkají autority. Je to schopnost znovu a znovu se ptát:
„Je to v souladu s tím, co vidím, co cítím, co prožívám?“
A pokud to nedokážete, nejste chytří, ale jste jen dobře vycvičení…
