Už nějakou dobu v mém okolí panuje přesvědčení, že (nejen) do elektrospotřebičů a vlastně všech elektronických produktů jsou záměrně přidáváná tzv. „kurvítka“ která zajišťují předčasnou nefunkčnost zařízení, ať už se jedná o spotřební elektroniku, elektrické součástky v autech a neposlední řadě i produkty pro profesionální použití. A zde se vynořují první střípky, že s naší „paranoiou“ to nebude zas tak horké, inu posuďte sami.
Je to jen zákon schválnosti, že tiskárna nebo pračka přestanou často fungovat krátce po vypršení záruky? Není. Také vás občas napadne, zda spotřební zboží nemá „naprogramované“ datum rozkladu? Anebo je to pouze zákon schválnosti, že tiskárna nebo pračka přestanou často fungovat krátce po vypršení záruky? Na tyto otázky se v uplynulých měsících pokusila najít odpověď německá strana Svaz 90/Zelení. Výsledek? Závěr víc než stostránkové studie okomentovala mluvčí strany Dorothea Steinerová: „Je to sviňárna.“
Ukázalo se totiž, že z takzvaného plánovaného zastarávání se stala běžná praxe, jejímž prostřednictvím velké koncerny maximalizují své obraty. „Plánované zastarávání je dnes všudypřítomné. Součástky jsou často funkčně poddimenzované, předčasně se opotřebovávají anebo rovnou způsobují v podstatě načasovanou poruchu. Z prodeje záměrně nekvalitně vyrobeného zboží se stal masový fenomén,“ říká Stefan Schridde, jeden z autorů studie.
Dle něj má plánované zastarávání širokou škálu podob:
- kovové součástky se vyměňují za umělohmotné;
- přístroje jako například notebooky se vyrábějí tak, aby nebylo možné se do nich dostat;
- baterie jsou často pevnou součástí produktu a nelze je vyměnit;
- vyvíjí se příslušenství, které je kompatibilní jen s některými modely;
- a tak dále a tak dále…
Nejextrémnějším případem je, když firma rovnou naprogramuje do svých výrobků přesnou délku životnosti. Běžně to dnes zřejmě dělají někteří výrobci paměťových karet pro fotoaparáty nebo telefony: překročí-li majitel určitou kvótu, karta se stane nepoužitelnou. Podobně to prý funguje například i u řady kávovarů, které po určitém počtu káv jednoduše přestanou fungovat a majiteli dají najevo, že je čas na údržbu.
Totéž platí pro tiskárny: některé byly nastaveny tak, aby po určitém počtu vytištěných stránek přestaly tisknout. Konkrétně studie uvádí případ náplně do laserové tiskárny: její zabudované počítadlo zapříčinilo, že tiskárna již po patnácti tisících vytisknutých stránkách hlásila, že je nutno náplň vyměnit. Schriddemu a jeho kolegům se podařilo počítadlo třikrát přetočit a bez problémů tak vytisknout padesát tisíc dalších stránek…
A kam pak s tím vším?
O zatím největší mediální skandál se v tomto smyslu počátkem 21. století postarala společnost Apple. Kalifornský gigant své mp3 přehrávače iPod sestrojil tak, aby nebylo možné vyměnit baterii, jejíž životnost navíc v Palo Altu uměle omezili na 18 měsíců. V roce 2003 následovala v USA hromadná žaloba, jež vyvrcholila mimosoudním vyrovnáním: Apple musel slíbit, že baterie bezplatně vymění a zároveň prodlouží záruku z osmnácti měsíců na dva roky.
Ostatně společnost Apple je v německé studii zmíněna hned několikrát. Mimo jiné proto, že se její přístroje vyznačují speciálními šroubky, takže se k vnitřnostem produktů dostanou pouze majitelé specifického nářadí – tedy Applem autorizovaní opraváři. (V případě „appláckých“ notebooků je to ještě o něco složitější, tam jsou jednotlivé součástky dokonce rovnou slepené.)
Cena součástky, jež by životnost produktu prodloužila až o celou dekádu, se od ceny běžně používaných komponent nelišila ani o jeden eurocent. Za velký podfuk naší doby Schridde považuje rovněž nejrůznější čachry s elektrolytickými kondenzátory, které v podstatě patří k nejdůležitějším součástkám elektronických spotřebičů. „U řady produktů, jakými jsou například televize, DVD přehrávače, počítače a podobně, se nám podařilo prokázat, že byly zřejmě záměrně vestavěny kondenzátory, kvůli nimž se životnost spotřebičů zkrátila o pět až deset let,“ píše expert ve studii. A dodává, že to rozhodně není otázka ceny, jak by se někdo mohl domnívat: cena součástky, jež by životnost produktu prodloužila až o celou dekádu, se totiž od ceny běžně používaných komponent nelišila ani o jeden eurocent!
Elektronika však rozhodně není jediným spotřebním zbožím, které studie zmiňuje. Najdete v ní také:
- podrážky z nekvalitní gumy, jež se předčasně ošoupávají, a jsou navíc k botě přilepeny tak, aby nebylo možné je vyměnit;
- spirálovité umělohmotné zipy, které předčasně vypoví službu;
- anebo bavlnu s tak krátkými vlákny, že textilie z ní vyrobené vydrží sotva pár měsíců.
„Příklady z expertízy ukazují, že plánované anebo alespoň tolerované předčasné zastarávání je všudypřítomné. Baterie, které nelze vyměnit, slepené kryty anebo cíleně vestavěné slabiny to jasně dosvědčují. Je to prasárna,“ míní mluvčí německých Zelených Dorothea Steinerová. Dle ní tak nevznikají pouze obrovské náklady spotřebitelům, ale rovněž gigantické hory odpadků, ze kterých se co nevidět vyklube fatální problém pro životní prostředí a nakonec i zdraví nás všech.
Vlastně nic nového
Nutno podotknout, že plánované zastarávání není výmyslem 21. století, ale v určitých formách existuje již přes sto let. Klasickým příkladem pro systematické zkracování životnosti produktů je dnes již legendární žárovkový kartel Phoebus z roku 1924.
Tehdy se přední výrobci žárovek, mezi něž patřily například i společnosti Philips, Osram, General Electric Company a Compagnie des Lampes, dohodli, že unisono zkrátí životnost svých produktů z 2500 na 1000 hodin. Kartel prokazatelně existoval až do roku 1942, kdy americká vláda General Electric a další zažalovala kvůli nekalé soutěži.
