Lidi milujou rozdělování věcí na “skutečný” nebo “opravdový” a nějaký jiný, ať už si je pojmenujeme “neskutečný”, “vymyšlený”, “imaginární”, “virtuální”, “falešný”, nebo jakkoliv jinak. Například to, co zažijete fyzicky, je “skutečný”, a to, co zažijete ve snu, neni. Takhle se nám to aspoň předkládá. Ve skutečnosti ale neexistuje žádnej rozumnej důvod, proč bysme takovýhle rozdělení měli brát vážně a vyvozovat z něj nějaký důsledky.

Naše představa o tom, co je “skutečný” a co ne, je naprosto umělej konstrukt, kterej používáme k rozhodování se, čím se zabejvat a čím ne. Naše rozdělení věcí na “skutečný” a “neskutečný” je arbitrární a irelevantní. Co pro nás je relevantní a má nějakou hodnotu, neni “skutečnost” nějaký události, ale zkušenost z ní získaná.

Celou pointou veškerý existence je získávat nejrozmanitější zkušenosti, a pointou těch zkušeností je něco se z nich naučit. Jestli tu zkušenost označíme za “skutečnou” nebo ne, je úplně zbytečná formalita. Zkušenost je stejná, ať je “skutečná” nebo ne.

Na to nám ukazuje i neurověda, která zjistila, že trénovat něco “jenom jako” má stejný výsledky jako trénovat to “doopravdy”. Neboli trénování hry na piano tim, že si představujete, jak hrajete, a v hlavě si vybavujete, jaký klávesy máte mačkat, a “hrajete” si jen prstama ve vzduchu (nebo i jen ve vaší mysli), má skoro stejnej efekt jako to, že na to piano “opravdu hrajete” a dotýkáte se ho. V mozku se děje v obou případech to samý a v obou případech se vaše schopnosti zdokonalujou. A podobně je tomu třeba i u sportu.

Z toho si můžeme dovodit, že když to prožívá váš mozek, nemá smysl tvrdit, že to “neni skutečný”. Chybí tomu leda tak nějakej fyzickej aspekt, což je to, na co se běžně ukazuje jako na “skutečný”. To je vlastně podstata materialismu – jen to, co je fyzický nebo nějak měřitelný, je “skutečný”. Ale materialismus je hovadina.

Můžeme teda buď redefinovat, co považujeme za skutečný, a brát jako skutečný všechno, co můžeme jakýmkoliv způsobem vnímat, včetně snů, představ, vizí, atd., nebo se můžeme na celej problém “skutečnosti” vykašlat úplně a místo toho si všímat toho, na čem opravdu záleží, tj. jestli získáváme nějaký zkušenosti a učíme se z nich.

Vymyšlenej příběh, kterej nás něco naučí, je vždycky hodnotnější než naše vlastní zážitky, ze kterejch se nepoučíme. Apelovat na to, že ty zážitky jsou “skutečný” a ten příběh ne, je iracionální a nemá žádnej význam. Hodnota takový “skutečnosti” je nulová.

Je to jako když si koupíte značkový boty za 5000 a váš kamarád si koupí u Vietnamců boty za 500, ty vaše se rozpadnou první, ale vy budete trvat na tom, že jsou “lepší”, protože jsou značkový a stály desetkrát víc. To je prostě blbost. Skutečná hodnota bot neni v jejich ceně nebo značce, ale v tom, jak jsou užitečný.

Pokud se vám v noci zdál sen, ve kterym jste si něco uvědomili, a po probuzení jste v bdělym stavu zhodnotili, že to uvědomění vám pořád připadá relevantní a nějak vás obohatilo, tak co je to za volovinu poukazovat na to, že “ten sen ale nebyl skutečnej”? Co tim jako chce kdo říct? Ztrácí tim snad vaše pochopení hodnotu?

Na druhou stranu, co je platný, že svět “doopravdy” zažil skutečný zlo nacismu, když se z toho lidi nedokážou poučit a při dalším konfliktu ten nacismus opět podporujou? K jakýmu je jim užitku, že ta minulá válka byla “skutečná”? Evidentně jim i tak byla pěkně k hovnu.

Nebo si vezměte hypnotický regrese do minulejch životů. Materialističtí zabedněnci a organický portály se zuby nehty drží teze, že minulý životy “nejsou skutečný”. Faktem ale zůstává, že lidem se při těch regresích něco vyjasní a pomůže jim to vyřešit ty problémy, kvůli kterejm na tu regresi šli.

Pokud má někdo strach z vejšek, nebo nemůže zhubnout, nebo je zaseklej ve špatnym vztahu, jde na regresi, zjistí tam něco o minulym životě, všechno se vyjasní, a pak se zbaví strachu z vejšek nebo zhubne nebo vyřeší ten vztah ke svojí spokojenosti, tak mu může bejt celkem jedno, jestli ten minulej život byl podle definice nějakýho náhodnýho debila v bílym plášti “skutečnej”. Pro toho člověka byl dostatečně skutečnej a nikoho jinýho se to stejně netýká.

I kdyby se ten minulej život opravdu nějak objektivně dal klasifikovat jako “ne skutečnej”, ale jako nějaká fantazie, tak v čem to ztrácí hodnotu, když mi to vyřešilo problém, kterej jsem chtěl vyřešit a bez toho se mi to nedařilo? A co byste preferovali – vyřešit svůj problém způsobem, kterej “neni skutečnej”, nebo s použitím naprosto skutečnejch, vědeckejch a racionálních metod svůj problém nevyřešit?

Na druhou stranu se můžeme podívat třeba na nějakou filmovou roli – řekněme Neo v Matrixu – a zamyslet se nad tim, jakej je rozdíl mezi tim, jestli je Neo vymyšlená postava nebo náš minulej život. Je to ve skutečnosti celkem dost jedno. Na čem záleží, je to, jestli se můžeme s příběhem tohodle Nea seznámit a z jeho zkušenosti se něco naučit. Pokud jo, tak je irelevantní, jestli jsme opravdu byli Neo v minulym životě, nebo jsme ho jen viděli ve filmu.

Kdo se poučí jen z vlastní zkušenosti a ne z filmů, pohádek, mýtů a příběhů jinejch lidí, je dost hloupej a vyvíjí se jen hodně pomalu a obvykle dost bolestivě. Buď můžete pozorovat, jak si někdo nějakou činností nabije držku, a říct si, že týhle činnosti se vyvarujete, nebo si holt tu držku musíte nabít sami. Náš vývoj se odvíjí od toho, kolik podnětů jsme schopni nějak konstruktivně zpracovat a něco se z nich naučit, a je vedlejší, kolik z těch podnětů lze podle nějaký pochybný definice označit za “skutečný”.

Na jednu stranu se dá říct, že sny, vize, představy a jakýkoliv příběhy jsou skutečný, a na druhou stranu se dá i argumentovat, že náš fyzickej svět nijak skutečnej neni, což je koncept, se kterym se sektáme například v Buddhismu a jinejch náboženstvích, nemluvě o různejch filozofickejch směrech a podobně.

Fyzickej svět je v podstatě virtuální realita. Tahle Země, celá fauna a flóra, a genetickej design Homo Zabijens, to všechno bylo stvořený, aby se duše mohly do týhle virtuální reality vtělit a zažít tu něco, co bez hmoty zažít nejde – jíst, běhat, mrznout, trpět, bát se, smát se, lízt po horách, nebo se navzájem zabíjet.

Duše vstoupí do týhle virtuální reality, vyzkouší si tu hromadu věcí, něco se z toho naučí, a pak to tělo zahodí, vrátí se do svýho normálního stavu, a pokračuje dál. Možná si vyzkouší krátkej život bojovníka, kterýho zabili v bitvě, možná dlouhej život mnicha, a možná život dítěte, který umřelo v pěti měsících na fuckcínu. Je to jedno. Je to jen zkušenost potřebná k pochopení různejch věcí.

V tejhle virtuální realitě se pak dá vytvořit další virtuální realita, nějakej ten “matrix”, třeba tim, že se lidem nakuká spousta lží, který je přesvědčí o tom, že je všechno úplně jinak, než to ve skutečnosti je, a oni tomu uvěří a žijou podle toho. Potom se hádaji o politice a o fotbale, ženou se za penězma a bojí se všeho, o čem se jim řekne, že se toho maji bát, ačkoliv všechy tyhle věci, kterejma se celej život zabejvaji, byly vytvořený jen pro odlákání jejich pozornosti od “reality”.

Někdo nic z toho neprokoukne a žije v tom matrixu a myslí si, že to je skutečný. Někdo prokoukne matrix, zjistí, že neni skutečnej, a za skutečný považuje jen určitý věci v tomhle pozemskym životě. A někdo prokoukne, že celej ten pozemskej život je taky jen virtuální realita.

Kdo má pravdu? To je irelevantní. Nikdo a všichni. Každej si svym pohledem na věc jen nalajnuje jinou sadu zkušeností a ty jsou všechny stejně hodnotný. Někdo chce zažít plný ponoření do matrixu, někdo chce zažít plný ponoření do hmoty, při kterym rozkódovává ten matrix, a někdo chce z pohledu zakotvení ve hmotě rozeznávat všechno, co je nad ní. To je každýho volba a jedna neni lepší než jiná.

Stejně tak existuje paralela mezi našim životem a hrou, kterou hrajeme na počítači. Hry typu RPG celkem dobře simulujou určitý aspekty života. Sbíráte zkušenosti, zlepšujete se v různejch věcech, tim se vám otevíraji další zkušenosti, z těch se naučíte zase něco víc, a tak dál. Jako v životě.

Pak se někdo rozhodne kritizovat ty hráče, že tráví celý dny něčim, co “neni skutečný”. Tihle lidi si evidentně myslí, že jejich život je “skutečnější”. Na čem ale tuhle domněnku zakládaji? V čem je ten rozdíl? V čem je jedna virtuální realita reálnější než druhá? Lepší grafika? Jak dobrá ta grafika musí bejt, aby to bylo “skutečný”?

Tim neřikám, že trávit celý dny hraním her je dobrej nápad. Ale ani že špatnej. To se nedá takhle říct. Je to prostě zkušenost. A jako s každou jinou, dá se s ní naložit různě. Můžete si nějakou dobu zahrát, pobavit se, něco se naučit, a jít dál. Nebo si můžete na tej hře vypěstovat závislost, vyplejtvat na ní všechen čas a případně prachy, zanedbat všechny ostatní aspekty svýho života, a pak na to nějak doplatit.

Stejně tak si ale můžete vypěstovat úplně stejnou závislost na “skutečnejch” věcech a zničit si život úplně stejně. Nevim, jestli vám pak pomůže posmívat se někomu jinýmu, “Já jsem si aspoň zkurvil život něčim skutečnym, zatimco ty sis ho zkurvil trapnejma hrama! Debile!” To mi nepřipadá jako moc velká výhra.

Podobně spousta lidí ujíždí na tom, že s velkou vážností rozlišujou, co je vaše “skutečný” nebo “pravý” jméno, a co ne. Pokud se podepíšete jako Honza Novák, je to v pořádku, protože to je vaše “skutečný” jméno. Pokud si ale říkáte na Internetu “Krvavý koleno”, “Malá čarodějnice”, nebo “Ufon”, tak to je špatný. To totiž neni vaše “skutečný” jméno a tim jste se fakt dopustili velkýho prohřešku proti… nevim přesně čemu. A tihle lidi, co ty jména tak vážně rozlišujou, vám ještě klidně budou říkat, že jste infantilní nebo tak něco.

Ve skutečnosti identita “Honza Novák” neni o nic skutečnější než identita “Krvavý koleno”. Jedno jako druhý je jen nějaký přechodný označení, který s vaší duší, vaší skutečnou podstatou, nemá nic společnýho. Jsou to jen nějaký slova, kterejma vás ostatní můžou odlišit od jinejch rolí v tejhle virtuální realitě, stejně jako podle trička, který taky pořád (snad) nenostíte jen jedno.

A jelikož pointa jména je právě ta identifikace a odlišení od ostatních, tak “Krvavý koleno” tu roli pravděpodobně splňuje líp než “Honza Novák”, protože Honzů Nováků tu máme podstatně víc než Krvavejch kolen. Jenže to neni “skutečný”, takže toho jako nechte, jo? Skutečný je jen to jméno, který máte v občance, kterou vám vydali agenti matrixu, a je zapsaný v oficiálním registru otroků.

Správně indoktrinovaní zombíci vyžadujou od ostatních to “pravý” jméno, protože tak je to systém naučil. Systém se totiž v těch “nepravejch” jménech vůbec nevyzná a nemá jejich databázi, a to Loutkářům hrozně vadí – když si někdo dělá, co chce, jmenuje se, jak chce, a nemůžou ho snadno všude sledovat. Zombík se pak dokáže třeba i urazit nebo rozčílit, když mu někdo nechce říct svoje “skutečný” jméno. Je to legrační, jak tu virtuální realitu některý lidi berou vážně.

Ať se ale pojmenujete jak chcete, pořád je to jen nějaká “identita”. Identita je jen role. Nejste to vy. Vědomí je nekonečně komplexnější a jakákoliv pojmenovaná identita vás nemůže obsáhnout. Všechny lidský představy o “duši” jsou extrémně zjednodušený. Duše je jako takovej strom, na kterym každá větev má částečně samostatnou identitu, která se větví víc, na všechny ty prožitý životy, který maji taky částečně samostatný identity, ale zároveň to všechno jaksi “patří” pod ten jeden strom. Co je vaše “skutečný” já, je prakticky nerozuzlitelný. Je to spíš jen věc pohledu.

Kladení důrazu na “skutečnost” věcí je součástí indoktrinace a programování lidí. Jednak to podporuje rigidní myšlení a pohled na svět, a jednak to odvádí pozornost od všech těch věcí, který za skutečný považovaný nejsou, jako například cokoliv spirituálního. A o to tu ve skutečnosti jde.

Loutkáři (na rozdíl od většiny jejich poskoků) velmi dobře vědí, že spousta těch věcí, který nám záměrně zesměšňujou jako “neskutečný”, je skutečná. Nechtěji ale, abysme to věděli i my. My máme mít velmi omezený vědění, a to zejména v oblasti hyperdimenzionální reality a čehokoliv spirituálního, neboť takový vědomosti by nám poskytly značnou výhodu v rezistenci parazitickejm Loutkářům a citelně by snížily naši závislost na nich.

Je pro nás teda nakreslená fiktivní čára, která odděluje “skutečný” od “neskutečnýho”, a kterou je zakázáno překračovat. Budete-li tak přesto činit, budete zesměšňováni všema poskokama Loutkářů a vymytejma zombíkama. Zároveň to poskytuje systému možnost označovat cokoliv v rozporu s jejich agendou za “halucinace” a další “neskutečný” věci.

Kdo má nějaký pokročilejší schopnosti a vnímá větší výsek reality než ostatní, ten by mohl systém ohrozit obohacením populace o vědění, který předtím neměla. Toho se systém děsí, a tak tyhle lidi označuje za blázny a jejich vjemy za “neskutečný”. Když se tenhle nesmyslnej způsob rozdělování věcí na skutečný a neskutečný namlátí do dětí včas, funguje to snadno.

S tim měl problém i Carlos Castaneda, kterej pokaždý, když sám zažil na vlastní kůži něco, o čem ho systém nevzdělal, požadoval odpověď na otázku, “Ale Done Juane, bylo to skutečný? Stalo se to doopravdy?” Don Juan měl z Carlosovy posedlosti “skutečností” věcí velkou srandu a pokoušel se mu vysvětlit, že jeho rozdělování na “skutečný” a “neskutečný”, získaný školskou indoktrinací, je náhodný a nesmyslný.

Carlos přitom danou událost docela jasně prožil, vnímal, a občas mu z ní zbyly i modřiny, ale pořád pochyboval, protože to bylo v rozporu s tim, co mu řekli ve škole. Což je ukázka toho, že lidem se dá celkem snadno vymejt mozek natolik, že ve světle naprogramovanejch názorů nejsou schopni přijmout ani svoji vlastní zkušenost.

Na otázku, o čem je čarodějství, odpovídal Don Juan, že je to “svoboda vnímat všechno, co se dá”. To znamená neomezovat se jen na to, o čem vám někdo řekne, že to je skutečný, a dovolí vám to beztrestně vnímat.

V našem matrixu ale svoboda chybí už od začátku. Jakmile se narodíte, prd! Dostanete přidělený jméno, který je to jediný skutečný, který musíte všude používat. Ve škole do vás pořádně nahustí, co smíte a co ne, včetně toho, co si smíte myslet, čemu smíte věřit, a co je oficiálně “skutečný”.

Pak jdete makat. Tam do vás taky hustí, co smíte a nesmíte a musíte. Žádná svoboda nebude! Na Internetu taky nesmíte psát určitý věci, jinak vám je označí za “dezinformace”, neboli věci, který nejsou skutečný, a smažou, aby zmizely a skutečný opravdu přestaly bejt. “Skutečnost” je prostě “serious business” – s tim si nebudete svévolně zahrávat!

Kdo chce bejt svobodnej, musí se mimo jiné osvobodit i od těch předsudků o tom, co je “skutečný”, pochopit, že tohle dělení je jednak nahodilý a jednak irelevantní, a nenechat se ničim takovym omezovat v myšlení ani v jednání.

Všechno jsou jen lekce, a je celkem jedno, jak se k vám ta lekce dostala.

https://antivirus.22web.org/av/231005-eluzivni-povaha-reality-co-je-skutecny-a-zalezi-na-tom.htm