Oak Island je podobnej termín jako Coral Castle nebo Bermudskej trojúhelník, neboli jeho podstata se dá nejlíp vystihnout slovy “what the fuck?”. Na tuhle otázku se lidi už přes 200 let snaží najít odpověď a zatim našli převážně jen hromadu dalších otázek, který jsou hodně podobný tej první. Oak Island je další ukázka toho, jak nějací naši (předpokládaně primitivní) předkové postavili něco, čemu se dnešní civilizace se svojí vyspělou technologií snaží přijít na kloub a kloub jí furt uniká.

Oak Island (OI) je ostrov u pobřeží Nova Scotia, neboli Novýho Skotska, který si Skotové založili na východě Kanady, protože to starý už se jim nelíbilo. Vůbec celá Amerika je o tom, že v Evropě to stálo za hovno, tak se všichni hrnuli do Ameriky, tam všechno pojmenovali “Nový něco” (kde to “něco” bylo z Evropy), protože neměli žádnou představivost, a během pár set let dosáhli leda tak toho, že to “Nový něco” stojí za hovno ještě víc než to “Starý něco”. Zřejmě problém nebyl v místě, ale v lidech. Akorát teď už se nemaji kam jinam nakvartýrovat, protože do Antarktidy se nikomu nechce.

Záhada OI je zase jedna z těch věcí, o kterejch bych si myslel, že je každej zná, ale zombíci znaji jen to, co je v televizi, čeští zombíci znaji jen to, co je v televizi s dabingem, a u ostatních lidí to taky často dost vázne, takže si v rámci unikátního vzdělávacího programu “Antivirus” stručně popíšeme, co se na tomhle dubovym ostrově děje a dělo.

K nějakej pořádnej dokumentaci událostí na OI došlo až později, takže většina tý původní historie pochází jen z ústního předávání mezi lidma, co se kolem tý záhady motali. Spousta detailů je teda trochu mlhavá a u mnoha událostí existuje několik verzí, ale to jsou převážně nepodstatný detaily, a to důležitý známe tak z 90% celkem dobře. Nebudu se pokoušet o nějakou 100% přesnou reprezentaci událostí, protože na to tu jednak neni prostor, jednak ty detaily nejsou až tak podstatný, a jednak k tomuhle účelu existuje hromada knížek, který se tim zabejvaji.

Tohle bude takový volnější podání záhady OI pro ty, co o ní z nějakýho důvodu pořád ještě neslyšeli. Kdo je v oblasti OI veteránem a zná o tejhle záhadě tolik teorií, kolik má kolektivní Záchod pohlaví, ten se tu asi nic novýho nedoví. Tahle verze historie záhady OI bude ale klasicky o trochu zábavnější (doufejme) a o hodně nespisovnější než ty ostatní. A kdo o tom nikdy neslyšel, dozví se tu ve stručnosti všechno podstatný.


V roce 1795 se po Novym Skotsku poflakoval týpek jménem Daniel McGinnis. Byl to mladej kluk, někde mezi 13 a 23 lety. (Tady hned máme jeden příklad toho, jak je ta historie v některejch bodech “přesná”, nicméně ta nepřesnost se obvykle vyskytuje právě u takovejch věcí, kde je to úplně jedno. Kolik bylo Columbovi, když objevil Ameriku, je nám taky jedno. Hlavně že ji objevil. Sice byl poslední, ale to je taky vedlejší.)

Takže Dan McGinnis se takhle odpoledne nudil a říkal si, “Život v 18. století je fakt nuda. Chtělo by to objevit nějakou záhadu, kterou si budou lidi lámat hlavu ještě za 200 let.” Takže naskočil do kánoe a dočvachtal se na Oak Island. Tam hledal největší záhadu století tak dlouho, až ji našel. Dub s ulomenou větví, na kterej nad mírnou prohlubní v zemi asi 4 metry v průměru visela nějaká ztrouchnivělá kladka s kusem provazu. Možná. (O kladce se vedou spory, ale dub tam celkem určitě byl.)

McGinnis usoudil, že pod tou kladkou, která tam možná byla a možná ne, bude určitě něco zajímavýho, tak se rozhod tam kopat. Jelikož nebyl tak blbej, aby se s tim patlal sám, došel si pro dva kámoše – John Smith a Anthony Vaughan. Tohle trio pak provedlo jednu z nejzajímavějších vykopávek všech dob.

Rychle přišli na to, že vykopávaj kruhovou šachtu. Stěny byly z hodně tvrdýho jílu, kterej celkem slušně splňoval funkci solidní zdi, a na nich byly zřetelný stopy od krumpáčů. (Případně od laserovejch mečů prastarý civilizace. OI se hemží všelijakejma divnejma a nepravděpodobnejma teoriema, takže tahle se nám v tom v pohodě ztratí. Na konci článku vám laserový meče vůbec nebudou připadat divný.)

Nevykopali ani metr, když narazili na vrstvu plochejch kamenů. Zatímco vyhazovali kameny z jámy, neviditelnej vypravěč nad nima se podělil s neviditelným obecenstvem o celkem nepodstatnej fakt, že ty kameny pocházely ze Zlatý Řeky (tak se jenom jmenovala – Gold River – nebyla doopravdy ze zlata), která se nachází několik kiláků odtud na pevnině. Říká nám to hlavně to, že to tam někdo natahal celkem z dálky.

Celá oblast byla v tej době plná pirátskejch legend o zakopanejch pokladech, takže naše trio se těšilo na nějakou tu truhlu se zlatejma mincema, protože “jestli tu žádná nebude, tak tu kopeme zbytečně jak kreténi”. Bohužel byli nakonec za kretény, ale to trošku předbíháme. V tuhle chvíli si byli jisti tím, že vrstva kamenů tam neni jen tak pro nic za nic, a tak s vervou kopali dál.

Když se prokopali 3 metry hluboko, narazili na dubovou plošinu. “Ty vole, pod tou bude určitě poklad!”, někdo možná řek. Dubový kůly byly zapíchaný do těch jílovejch stěn, takže to byla jasná umělá konstrukce. Chlápkové se jali ji rozebírat a exportovat na povrch.

Tady si představte, že jste ve 3 m hlubokej jámě a každej vykopanej kyblík země musíte nějak vytáhnout ty 3 metry nahoru, někam vysypat (ne moc blízko, aby se vám to za chvíli nezačalo sypat zpátky) a zase s kýblem dolu. A teď nějak museli vytahovat dubový kůly, takže tahle jejich zábava nebyla zas tak velká prdel. Pro mladší generace, který nic takovýho nezažily: tomu se říká práce.

S vidinou nějakýho toho pokladu je ale člověk někdy ochotnej i pracovat, takže chlápkové kopali dál. Co čert nechtěl, po dalších 3 metrech narazili na další dubovou plošinu. Poklad mezitim nenašli. “Tak pod timhle už určitě bude poklad!”, někdo možná zakřičel. “To bych mu radil,” řek možná někdo jinej, “protože mě už bolí ruce jako kráva.”

Takže teď odstraňovali další plošinu, tentokrát ze 6-metrový hloubky. Tomu se říká ještě víc práce. Pod plošinou byla, jako pod tou první, trochu sesedlá země, která tvořila pod tou plošinou mezeru, ale co tam nápadně chybělo, byl poklad jakýhokoliv druhu.

Jelikož kopači byli v zajetí tzv. sunk cost fallacy, tak kopali dál. Po dalších třech metrech ale nenašli ani poklad, ani zakopanýho psa, ale jen další dubovou plošinu, stejnou jako ty dvě předchozí. Teď už museli všechno nějak tahat skoro 10 metrů nahoru, takže se při pohledu na další plošinu (pravděpodobně) ozývaly stížnosti typu “Ty vole, to si děláš prdel, ne?”

Vůl si ale prdel nedělal. Jelikož tu kluci strávili dost času (tohle všechno se nestalo za jedno odpoledne), už toho měli plný zuby, a jejich rodiny jim říkaly, “Nech už toho přiblblýho hledání pokladů a běž makat na pole!”, tak museli jít makat na pole. Byla to těžká doba, kdy si lidi nemohli jen tak pohodlně dojít do supermarketu nakoupit nějaký toxický svinstvo v igelitu, ale museli si vlastní silou vypěstovat normální jídlo. Na kraviny jako hledání pokladu nebylo moc času. (Naštěstí dnešní děti už takový kraviny nedělaji a místo toho inteligentně čuměj na youtube.)

Nutno poznamenat, že neexistuje žádnej závažnej důvod si myslet, že na Oak Island je opravdu zakopanej jakejkoliv poklad. Celá tahle teze vychází jen z toho, že tam evidentně někdo vykopal nějakou pořádnou jámu, a to obvykle nikdo nedělá jen tak pro srandu králíkům. (Koneckonců z takovejch věcí se králíci obvykle zrovna smíchy neutlučou. Možná tak tancující mrkev, ale jáma v zemi… nic moc. Na druhou stranu má tahle jáma celkem dost společnýho s tou králičí norou z Alenky, takže kdo ví.) To ale nijak neznamená, že ten důvod, proč to tam někdo vykopal, má něco společnýho s pokladem.

Jáma dostala oficiální jméno Money Pit, takže jí budeme zkráceně říkat prachojáma. Žádný prachy se tam sice nikdy nenašly, ale za posledních 200 let se utratilo hodně peněz za to, aby se vykopala co nejvíc. Takže ty prachy se v ní neobjevujou, ale mizí.

Jeden z těch tří původních kopatelů, John Smith, časem skoupil pozemky 15-20, čímž získal zásadní část ostrova, včetně pozemku 18, na kterym se nalejzala bezedná (a bezpokladní) jáma, v jejíž blízkosti si postavil domek. Pak se moh celej život chlubit tim, že bydlí vedle jámy, ve kterej se nikomu nepodařilo najít poklad.


Tady vidíme ty pozemky. Žlutá šipka ukazuje prachojámu. Podle většiny dnešních zdrojů je Smith’s Cove ten záliv dole, na jihu, ale jiný ho maji takhle, na východě. Nevim co je správně, ale asi je to jedno. Spojka s pevninou byla postavená až později, takže teď už to vlastně neni ostrov, ale původně byl.

Po tomhle prvotním neúspěchu se nějakou dobu nic nedělo, protože lidi měli jiný starosti (převážně typu jak neumřít hlady). Opravdová legrace ale měla teprve přijít. Druhá kapitola začíná v roce 1803.

Simeon Lynds se rozhod, že taky zkusí nenajít poklad. Dal dohromady sdružení businessmanů a jinejch profesionálů, který dostalo jméno Onslow Company. Skočili do jámy a pokračovali v podobnym duchu jako trio kluků o 8 let dřív. Neboli 3 metry hlíny, dubová plošina, 3 metry hlíny, dubová plošina, a tak dál. Když se to doslechlo původní trio, oddechli si, že s tim přestali už u třetí plošiny a nevyplejtvali na to další desítky hodin. Teď ale bylo víc kopáčů, takže se dostali o dost dál.

Těch plošin našli asi šest nebo sedm. Někde mezi tim našli taky vrstvy uhlí, nějakýho tmelu, kokosovejch vláken a plážovejch oblázků. Na tom je vtipný hlavně to, že se najdou vážení mainstreamoví odporníci, kteří s vážnym xichtem tvrdí, že ta jáma neni umělá, ale že “to samo”, a ty vrstvy se tam vytvořily nějak “přirozeně”. Neboli nejen že příroda vytvořila jámu se stopama krumpáčů na stěnách, ale taky tam nějak v pravidelnejch rozestupech vybudovala pevný dubový plošiny, a náhodně přidala vrstvu tmelu a vrstvu kokosu, kterej se nejblíž vyskytuje někde 2500 km odtud v Karibiku.

Že takový teorie jsou jasnou známkou těžký demence, neni třeba vyzdvihovat, a kdo se v antivirovym sektoru pohybuje už delší dobu, ví, že to je u mainstreamovejch odporníků úplně normální. Kdo si pamatuje Charlese Forta, ví, že o teorie typu “na Bahamách nabralo tornádo kokos a doneslo ho do jedný jámy v Kanadě” neni v akademickejch kruzích nouze.

V hloubce asi 27 metrů se našel plochej kámen o rozměrech asi 60x35x25 cm a váze kolem 80kg. Vypadal jako žula, horní a spodní strana byly vyleštěný, a na spodní straně byl nějakej mysteriózní nápis. Tady je opět historie trochu mlhavá. Kámen u sebe někdo měl delší dobu doma a po letech zmizel, takže nevíme jistě, jak opravdu vypadal a co na něm bylo napsáno. Existuje jen údajnej opis toho textu, kterej je v jakejsi zjevně primitivní šifře.

Text byl rozluštěnej jako “O 40 stop níže jsou zakopány dva milióny liber”. Existujou ale značný pochyby (který mám taky) o tom, jestli je tohle opravdu to, co bylo na tom kameni. Jiná možnost je, že někdo jen vymyslel tenhle nápis a tvrdil, že je z toho kamene.


Zpráva samotná je celkem podezřelá, neboť v kontextu sofistikovanosti prachojámy (k níž se teprve dostaneme) působí dost primitivně a naivně. Zároveň s pohledem z roku 2023 můžeme říct, že libra se o 40 stop níž nenašla ani jedna. K tomu druhej znak v textu zjevně znamená “kurva, to jsem napsal blbě” a je to jako že něco přeškrtnutýho. Prostě to nepůsobí moc věrohodně a nebylo by zvláštní, kdyby to byl něčí pokus přimět lidi, aby pokračovali v kopání.

Zatímco zájem zjistit, co je “na dně”, tu vždycky byl, obvykle chyběla jedna taková otravná věc k tomu potřebná – prachy. Prachojáma je žrala jak sušenky a nechtěla nic vyplivnout zpátky, takže se vždycky hledali investoři a nějaká motivace v tomhle projektu pokračovat. Nicméně o tom, že se nějakej šutr našel a “něco” na něm bylo vytesanýho, je svědectví dost. Jen ta zpráva samotná je značně nejistá.

Takže soudruzi inženýři vytáhli ten kámen a rozebrali další dubovou plošinu. Byl už večer a ze dna prachojámy začala prosakovat voda. Jelikož si (bez ohledu na v tu chvíli neznámou zprávu) přítomnost kamene vyložili zhruba ve smyslu “kdo chce poklad, ať kope dál”, asi protože když tam někdo dal velkej šutr, tak tam určitě dal i poklad, tak se jali zabodávat do dna jámy dlouhý železný průzkumný tyče, aby měli představu, k čemu by se tak mohli zejtra prokopat.

V hloubce několika metrů narazili na něco tvrdýho, co se zdálo, že tvoří další plošinu přes celou šířku jámy. Jelikož už bylo prd vidět, rozhodli se, že pokračování nechaji na ráno. Tohle byl historickej okamžik, protože do rána byla objevena zásadní vlastnost týhle jámy, se kterou se pak pozdější generace donekonečna potýkaly.

Když se totiž dostavili ráno “do práce”, zjistili, že v prachojámě je skoro 20 metrů vody. Hladina byla 10 metrů pod úrovní země, tj. na úrovni hladiny moře. A jak se ukázalo, voda v jámě byla slaná. Tady se teda poprvý zjistilo, že když se prokopou do určitý hloubky, rychle se jim to zatopí vodou z moře.

Pokoušeli se tu vodu odčerpat, ale nikam to nevedlo. Bylo to jak odklízet idioty z parlamentu. Ať jich vyhážete kolik chcete, pořád je jich plnej. Jelikož si s tou vodou teda nevěděli rady a potřebovali sklízet (to je takový, co se dělá na poli, aby bylo v zimě co jíst), tak to zabalili a vrátili se až příští rok. No a tím začla ta pořádná taškařice, která v podstatě trvá do dneška.

Po návratu na místo činu se rozhodli vykopat druhou šachtu asi 5 metrů jihovýchodně od prachojámy a jít několik metrů pod úroveň, kam se prokopali minule. Pak chtěli kopat vodorovně pod prachojámu a dostat se k pokladu (kterej tam zaručeně někde musel bejt, protože “proč asi to tady všechno děláme, ne?”).

Takže se zakrtkovali 35 metrů hluboko, neboli asi o 7-8 metrů hlouběji než posledně, a na žádnou vodu nenarazili. To vypadalo nadějně, takže se začali krtkovat vodorovně směrem pod prachojámu. Když jim zbejval asi metr, začalo jim čvachtat v botách. Vody přibejvalo a hladina stoupala se zvyšující se rychlostí. Nakonec se jíl mezi jejich tunelem a prachojámou zhroutil a museli začít zdrhat.

Během hodiny byla voda v novej šachtě taky na úrovni moře. Měli štěstí, že se nikdo neutopil. Zkusili pár kýblů vylejt, aby se neřeklo, ale viděli, že to nemá smysl. Pochopili, že na tuhle jámu jsou moc krátký, společnost rozpustili, a šli makat, aby vydělali ty prachy, co tady prošustrovali. Na OI následovala víc než 40-letá pauza.


V roce 1849 se dala dohromady další banda hledačů pokladů pod názvem Truro Company. Začali znova vykopávat prachojámu, která se za ty roky zanesla, a dostali se bez problémů asi 24 metrů hluboko. Pak šli na oběd a když se vrátili, v jámě byl zase bazén. Zkoušeli ho vylejt, ale bylo to prej jak jíst polívku vidličkou.

Přešli teda ke zkoumání prostřednictvím dlouhejch nebozezů, který zavrtávali do dna. V hloubce 30 metrů – tam, co Onslowáci narazili na tvrdou plošinu svejma vrtákama o 40 let dřív – navrtali 15-centimetrovou vrstvu smrku. Pak bylo asi 30 cm prázdna, pak 10 cm dubu, a pak půl metru nějakejch volnejch kousků kovu, který se ale nepodařilo vytáhnout, možná v dřevěnejch truhlách, podle toho, co se takhle dalo zjistit. Pak bylo dalších 10 cm dubu a 15 cm smrku. Evidentně “to samo”. Zřejmě tam smrk a dub hráli nějakou naprosto přírodní hru, která zahrnovala hodně smrkání a dupání, 30 metrů pod zemí.

Pod přírodně vysmrkanou vrstvou se nacházelo přes dva metry nasypanýho jílu. Tahle vrstva byla v minulosti evidentně narušená. Pod ní už byl jen nenarušenej jíl tak hluboko, jak se šlo zavrtat.

Další vrtání do vrstvy s tim volnym kovem vytáhlo pár třísek, o nichž se předpokládalo, že jsou z nějaký tý truhly, v níž jsou schovaný všechny ty želízka. Našly se pro jistotu i nějaký ty kokosový vlákna a čtyři očka zlatýho řetízku. Asi vítr.

Dál už se toho nedalo moc vymyslet, takže se kopači přeorientovali na zkoumání těch předpokládanejch zavodňovacích kanálů. Začali kopat na pláži ve Smith’s Cove. Nejdřív objevili masivní (5-7 cm) vrstvu kokosovejch vláken, která pokrejvala asi 50 metrů břehu. Pod ní byla vrstva vochy. (Kdo to slovo nikdy neslyšel, tak je stejně nevzdělanej jako já. Je to taková dlouhá vodní tráva.)

Tahle dvojvrstva vochy a kokosovejch vláken pokrejvala prostor mezi úrovněma přílivu a odlivu. Měla jednak funkci takový rozlehlý houby, která dokázala nasáknout dost vody, a jednak bránila průchodu jílu a písku. Pod tim byla pořádná vrstva kamenů jako pod římskou silnicí.


Při odlivu to teda rozkopali trochu víc a objevili pět odtoků, který (jak zjistili později) se vějířovitě po 20 metrech sbíhaly do jednoho, směrem k prachojámě. (Ať je Smith’s Cove kterejkoliv z těch zálivů, tohle se dělo východně od jámy.)

Postavili kolem toho všeho provizorní přehradu, aby se kanály nezaplavovaly, a začli trasovat, kudy kam vedou. Po asi 20 metrech museli kopat metr a půl hluboko, aby je našli. Přehradu jim ale brzo spláchla voda, a jelikož neměli dost času a peněz (věčnej problém na OI) na to, aby to stavěli znova, rozhodli se zkusit ten kanál přerušit někde uprostřed cesty k prachojámě.

Na přímce od místa, kde naposledy viděli probíhat kanál, k jámě si vybrali flek, kde chtěli kanál přerušit, a začali kopat. S ohledem na to, že prachojáma se zavodňovala někde v hloubce 30 metrů, počítali s tim, že kanál se k ní postupně svažuje. Po 15 metrech ale pořád na nic nenarazili. Když byli asi 24 metrů hluboko, vzdali to, protože takhle hluboko si mysleli, že to bejt nemohlo.

Ve skutečnosti mohlo, protože ten kanál by teoreticky moh jít klidně 40 metrů hluboko a pak se vracet 10 metrů nahoru a pořád by to fungovalo. Zároveň ale nic nezaručuje, že ten kanál musel jít rovně a mohli se prostě trefit “vedle”. V každym případě ho nenašli.

Začali teda kopat další jámu o kus vedle. Po 10 metrech narazili na velkej šutr. S námahou se jim ho podařilo vytáhnout a za to byli odměněni záplavou vody. Nějakej tunel teda našli a jejich jáma se za chvíli zaplnila mořskou vodou.

Pokoušeli se ten kanál teda ucpat zatloukáním dřevěnejch kůlů a zahazováním jílem. Úspěch byl nevelkej. Z prachojámy se jim podařilo trochu vody odčerpat, ale na to, aby to bylo k něčemu dobrý, to nestačilo.

Tim jim došly nápady, takže se uchýlili k obvyklýmu neúspěšnýmu triku – vykopat další šachtu vedle prachojámy, pokusit se podhrabat pod ní, a pak utýct před záplavou. To je takovej oakislandskej sport. Když měli hotovej další bazén, došly jim prachy a museli s tim taky seknout.

Následovala teda další pauza, než se v roce 1861 dala dohromady další organizace se jménem “Oak Island Association” (OIA). Existovala tu slušná kontinuita informací – v nově vzniklej společnosti obvykle figuroval někdo, kdo se podílel na předchozích operacích, a vždycky byla nějaká komunikace s lidma, kteří měli s vrtáním do země na OI nějakou zkušenost. Kdo vlastnil pozemky, nechával kopače pokladů hledat na svym pozemku za příslib nějakýho procenta z nalezenýho pokladu. Takhle to funguje v podstatě od roku 1795.

OIA měla v plánu zablokovat zavodňovací kanál a vypumpovat vodu z prachojámy. Což byl rozumnej plán, kterej vypadá jednoduše, ale měli se už dávno poučit, že co na OI vypadá jednoduše, obvykle končí fiaskem. Takže znova vyčistili jámu, jak to šlo, a šli hledat zavodňovací tunel. Deset metrů od prachojámy vykopali další jámu, 37 metrů hlubokou. Kanál nenašli.

Tak se rozhodli zopakovat si vždy neúspěšnou taktiku prokopání se k prachojámě. Následovala záplava a úprk. Pak se zas nějakou dobu pokoušeli ze všech děr odčerpávat vodu, až se nakonec všechno zhroutilo a sesypalo do hlubin. Opakovaný vrtání a kopání mělo za následek značnou nestabilitu a tentokrát už to všechno nevydrželo. Dřevěný konstrukce ze současnejch i předchozích prací se zřítily na dna všech šachet, a vrstvy s předpokládanym pokladem, detekovaný předchozíma vrtama, se zřejmě propadly někam níž.

Začal tu vznikat problém, kterej se časem jen zhoršoval – OI už byl tak rozvrtanej a rozkopanej, že se všechno hroutilo, všude možně prosakovala voda, a s tim chaosem nahoře začínalo bejt těžký se vyznat v tom, která jáma je která.

OIA nasbírala nějaký prachy a nakoupila pořádnou pumpu s parním strojem. Bohužel jim to zanedlouho vybouchlo a zabilo jednoho člověka. To byla první oběť OI, která lidem připomněla legendu, že 7 lidí musí zemřít, než jáma vydá poklad.

Další postup byl vykopat další šachtu (já vim, super nápad) vedle prachojámy a odčerpat vodu do ní a pak pumpou pryč. (To snad ani nedává žádnej smysl, ale asi už jim z toho trochu hrabalo.) Prokopali se 33 metrů hluboko, udělali tunel, a časem se jim podařilo vyčistit prachojámu asi 30 metrů dolu. Původní stavitelé ale moderní zlatokopy zase přelstili a do jámy proudila nová voda rychlejc, než ji pumpa stačila odsávat. Takový normální odpoledne na OI.

Pro změnu se přesunuli ke kopání na pobřeží, vyhloubili další 15-metrovou šachtu, kanál nenašli, a tak toho zas nechali a šli zpátky do prachojámy, která pomalu ale jistě požírala jejich prachy. Chtěli najít ten kanál kopáním horizontálních tunelů různejma směrama z nejnižšího místa jámy, který se jim dařilo udržet bez vody. Takže to tam zase pořádně rozvrtali, nic nenašli, tak to zkusili vejš, taky nic nenašli, tak ještě vejš, tam taky ne, a tak se o desítky vrtů později zase vrátili na pláž.

Až všichni tihle hledači pokladů umřou a po smrti půjdou hledat původní stavitele, aby se jich zeptali, jak to sakra postavili, představuju si, jak se původní stavitelé začnou tlemit a mezi salvama smíchu trousit, “Hahaha, vy tam ještě pořád kopete?” A až se dozví, kolik do toho kopání a vrtání všichni nainvestovali, tak neumřou smíchy jen proto, že už jsou dávno mrtví.

Na pláži se něco vykopalo, ale nic nevyřešilo, tak si šli vykopat další jámu v okolí prachojámy a zkoušet další horizontální tunely na všechny strany. Kopali v hloubce 34 metrů, a tentokrát konečně narazili na ten zavodňovací kanál! Voda se na ně vyvalila takovou silou, že kolem lítaly 50-kilový šutry. Naštěstí se to obešlo bez ztrát na životech, jenže v tomhle bodě zase jednou došly prachy a OIA ironicky po tomhle úspěchu skončila.

Pak byla zas nějaká pauza, kterou občas narušily menší neúspěšný pokusy. Zajímavá událost se stala v roce 1878, kdy Sophia Sellers orala s párem volů (těch rohatejch, ne těch z parlamentu – ti zásadně nemakaji) asi 90 metrů východně od prachojámy, když ti volové najednou zahučeli do třímetrový jámy. Tím byla objevená další šachta, kterej se říká “Cave-in Pit” (CiP), ale dalších 15 let si jí nikdo nevšímal.

V roce 1893 vznikla Oak Island Treasure Company a o rok později se vrhla na CiP. Zjistili, že pochází ze stejný doby jako prachojáma. Vykopali 15 metrů, navrtali dalších 6, ale nic nenašli. Ani zavodňovací kanál, na jehož trase jáma zhruba stála. Druhej den byla ale plná vody, takže kanál zřejmě nebyl daleko, i když nebylo jasný, jak se tam přes noc dostalo tolik vody.

Následovalo klasicky další kopání novejch šachet a jejich zaplavování, přičemž v roce 1897 taky došlo k nehodě, kdy jim jeden človíček spadnul do jámy a zabil se. V jakym stavu byl v tuhle chvíli OI se ukázalo, když strávili nějakej čas opětnou exkavací prachojámy, na jejím dně se starejma tunelama prohrabali do nějaký jiný jámy, kde po chvíli zkoumání zjistili, že tohle je prachojáma a celou dobu kopali někde jinde. Tak chvíli kopali tam, než z nějakýho tunelu zase dostali sprchu a museli zdrhat.

Na řadu přišel další nápad – dynamit! Amíci by to určitě udělali už dávno, ale v Kanadě jim to trvalo 100 let. Takže vyvrtali pět děr podél předpokládaný trasy tunelu a jedna z nich se jim za chvíli zaplnila vodou. Tak tam šoupli 70 kilo dynamitu, aby byla nějaká pořádná legrace! Předpokládalo se, že po výbuchu se to všechno zhroutí a sesedne a voda už se skrz nedostane.

Pak přišla taková ta scéna, jak někdo škrtne zapalovačem zippo a hodí ho tam celej, protože tak je to jasně nejlepší. Po apokalyptickym výbuchu voda v prachojámě i v CiPu nějakou dobu pěnila a bublala jako v čarodějnickym kotli. Zajímavý bylo, že nálož odbouchli v hloubce asi 24 metrů, ačkoliv byli jen kousek od pobřeží, kde tunel čekali v mnohem menší hloubce, podle toho, kde na různejch místech došlo dřív k záplavám. Nabízela se teda otázka, jestli je jen jeden tunel, nebo je jich nedej bože celá síť, nebo jak je to vlastně všechno vykopaný.

Další plán byl vrtat v prachojámě a pokusit se zjistit, kam se propadly ty “poklady”, co se původně našly vrtáním kolem 30 m hluboko. Někde kolem 37 metrů narazili na dřevo, a o metr a půl níž na železo. Zkusili tenčí vrták a ve 46 metrech narazili na něco, co vypadalo jako cement. Pozdější analýza ukázala, že to je s největší pravděpodobností vyrobenej materiál, tj. ne přírodní. Metr pod tim narazili na další dřevo – 13 cm dubu. Pak se zdálo, že objevili starou známou vrstvu volnýho kovu.

Další testy ukázaly, že toho “cementu” jsou tam na jednom místě víc než dva metry. Spekulovalo se, že by to mohla bejt stěna nějakýho “trezoru”. V hloubce 52 metrů byl vrták zastavenej železnym plátem. Po hodinách práce se do něj podařilo navrtat asi centimetr. Mezi vzorkama vytaženejma z těch vrtů byla taky nějaká kulička tkaniny. Při pozdějším prozkoumání se ukázalo, že je to kousek pergamenu, na němž bylo napsáno něco jako “VI”. To je jedno z mnoha vodítek, který se našly na OI a vypadaji zajímavě, ale ve skutečnosti nám neřikaji nic jasnýho.

Přinejmenším to ale znamenalo, že v hloubce 50 metrů je pořád co hledat, tak se zase vrhli do kopání šachet v marnejch pokusech podhrabat se pod prachojámu. Dynamit nedynamit – všechny se dřív nebo pozdějc zaplavily. Pak zase došly prachy.


Situace kolem roku 1900 teda byla zhruba taková, že se v prachojámě utopila spousta prachů, za těch 100 let zkrachovala hromada společností, poklad se žádnej nenašel, zavodňovací tunel(y) se nepodařilo neutralizovat, a celej ostrov byl tak rozkopanej, že aby se v tom prase vyznalo, která jáma je která, a kterej tunel kam vede. Výhodou 20. století bylo asi hlavně to, že s vývojem technologie byly k dispozici lepší čerpadla.

Jedno takový používali v roce 1937, a díky němu se jim podařilo se v jednej šachtě zakrtkovat zatim do největší hloubky – 52 metrů. Poklad ale pořád unikal a opakovaly se předchozí scénáře. Experimentováním se sypáním nějakýho barviva do prachojámy se ale zjistilo, že tunely vedou nejen z východní, ale i z jižní strany ostrova, a barva se objevila na některejch místech až 200 metrů od břehu. Šance na odhalení a zablokování všech zavodňovacích tunelů byla teda dost malá. Nikdo neměl představu, kolik jich tam může bejt a kde přesně.

V roce 1965 přibyly 4 oběti, když jeden spadnul do šachty, druhej ho šel zachránit a spadnul tam taky, třetí šel zachránit druhýho a spadnul taky, atd. Záchranná akce byla náročná, protože se ukázalo, že na vině byl únik nějakýho toxickýho plynu, a nebylo lehký se do tý šachty dostat a vytáhnout těla nahoru.

Ve stejnej rok byla postavená silnice, která ostrov spojila s pevninou, aby se na ostrov dostaly těžký stroje jako jeřáby. Bob Dunfield se nechvalně proslavil tim, že všema těma strojema OI rozvrtal ještě mnohem hůř než všichni před nim. Na jižním břehu, při neúspěšnym hledání zavodňovacího tunelu (tim, že tam vyhrabal 6 metrů hlubokej a 60 metrů dlouhej příkop), objevil další, zřejmě původní šachtu.

Pak se zuřivě vrhnul na prachojámu a když s ní skončil, vypadalo to tam jak po velkej tankovej bitvě, s kráterem 30 metrů v průměru a 15 metrů hlubokym. Na jaře ’66, když skončil se svojí hrou na druhou světovou válku, se o 150 tisíc dolarů chudší vrátil do Californie.

Ve druhej půlce 20. století probíhalo hodně sporů o to, co kdo na OI vlastní a kdo kde může kopat. Vlastnictví pozemku a povolení ke kopání byly dvě různý věci, který často patřily různejm lidem, kteří se navzájem nedokázali dohodnout. Přesto ale aktivita neustávala a něco se pořád dělo. Nemá to ale smysl do detailu rozebírat, protože to bylo převážně nekonečný opakování předchozích neúspěchů.

Rozsáhlej geologickej průzkum v roce 1970 ukázal, že podzemí OI je hluboký, komplikovaný bludiště chodeb a tunelů. Ve stejnej rok přibyl taky významnej vrt známej pod jménem “Borehole 10-X”, několik desítek metrů od prachojámy, kterej šel až do hloubky 70 metrů, a ze kterýho vylovili různý kousky kovu, starý dráty a fragmenty řetězu.

O rok později kamera spuštěná na dno vrtu zachytila pod vodou něco, co vypadalo jako lidská ruka. Další fotky ukázaly náznaky něčeho, co vypadalo jako dobře zachovalá lidská mrtvola, a nějaký hranatý objekty, který mohly bejt truhly, jak se někteří domnívali, anebo taky něco úplně jinýho. (Řekněme, že kdo hledá truhly s pokladem, má tendenci vidět v hranatejch objektech truhly s pokladem.) Co se ale podařilo jednou zahlídnout, obvykle nikdo už znova nespatřil.

Vrt sahal do nějakejch těch podzemních chodeb, který nevypadaly přírodně, ale průzkum byl téměř nemožnej. Potápěči se mohli spustit na dno vrtu, ale viditelnost dole byla prachmizerná a vzdálit se víc než metr od dna šachty bylo nebezpečný kvůli silnejm proudům, takže i tenhle průzkum převážně přines různý zajímavý náznaky, ale nic dostatečně jasnýho. Při průzkumech v 10-X bylo vidět zabahnění ve Smith’s Cove, takže vrt musel zasáhnout nějakou část komplexu těch zavodňovacích tunelů.


V tuhle chvíli bylo dávno jasný, že ať je za původní konstrukci tohodle komplexu zodpovědnej kdokoliv, musel to bejt nějakej šílenej génius (nebo geniální šílenec, což je asi to samý), a pokoušet se to celý zmapovat a “rozluštit” bylo nad lidský síly civilizace druhý půlky 20. století.

A tak je to víceméně do dneška. V roce 2014 se hledání spojilo s televizním seriálem “The Curse of Oak Island”, což je reality show, která celou operaci pomáhá financovat. Neviděl jsem to, protože na tyhle americký reality show se nedá koukat, ale je toho už 10 sezón a poklad furt nikde.

Kouknul jsem jen na poslední epizodu, která je z května 2023, takže téměř současná, hlavně abych viděl “zblízka”, jak to tam teď vypadá. Byla to hrozná nuda, samý klasický kecy typu “doufám, že dneska najdeme něco, co nám pomůže konečně vyřešit tuhle záhadu” a “když uděláme bla bla, tak budeme možná už blízko k pokladu”, ale v podstatě jsem se za celou epizodu nic nedověděl a prakticky jediný, co se stalo, bylo, že našli nějaký hřebíky a na dně jedný šachty jim zapípal detektor kovu, z čehož byli všichni v euforii. Každopádně jsou na tom podle všeho stejně jako před 10 lety, když začínali.

Tahle záhada má spoustu vrstev. Po skoro 230 letech zkoumání pořád nevíme, kdo na OI všechny tyhle srandičky postavil. Nevíme kdy. Nevíme proč. Nevíme, co je tam schovaný, a jestli vůbec něco. Nevíme v podstatě nic. Utratili jsme milióny na marný pokusy najít poklad, kterej možná vůbec neexistuje.

Vypadá to, že nás nějací předkové pěkně napálili, a přitom ani nevíme kdo. Samozřejmě existuje spousta teorií, do kterejch jsem se tady vůbec nepouštěl. Jednak je jich hodně (až moc), takže by to článek zdvojnásobilo, a jednak jsou prakticky všechny dost spekulativní a založený jen na minimu nějakejch skutečnejch faktů, a spousta z nich je extrémně nepravděpodobná. Koho to zajímá, má k dispozici řadu knížek, který to téma rozvrtaly stejně detailně jako kopači ten ostrov.

Jak už jsem uved na začátku, nevíme, jestli na OI vůbec existuje cokoliv, čemu by se dalo říkat poklad. Někdo si tam rozhodně dal spoustu sofistikovaný práce se stavbou něčeho neobvykle komplikovanýho, ale to ještě neznamená, že to má něco společnýho s pokladem. Naopak by se dalo snadno tvrdit, že kvůli zakopání pokladu by se nikdo s takovou ohromnou operací neobtěžoval. A už vůbec ne piráti, kteří nejsou zrovna známí láskou k náročnejm pracovním projektům.

Celý tohle hledání je založený na předpokladech, který můžou klidně bejt úplně mylný. Možná je tam něco zakopanýho, ale možná ne na to, aby to někdo vykopal. Možná to neni poklad a má to tam z nějakýho důvodu zůstat. Osobně mi teorie “pokladu na OI” připadá extrémně nepravděpodobná.

Je tu spousta otázek, který si nikdo moc neklade. Jestli si tam někdo zakopal poklad, aby ho znova vykopal, proč takový práce s ukrutnym mechanismem, kterej prakticky zaručuje, že tam nic vykopat nejde? Jestli neměl poklad najít nikdo jinej, proč bylo místo bůhví po jakej době celkem nápadně viditelný a nad nim visela kladka?

Z toho, že je tu tak těžký se někam dohrabat, si mnozí vyvodili, že ten poklad (kterej si usmysleli, že existuje), musí bejt fakt velkej. To je ale spíš zbožný přání někoho, kdo utratil hromadu peněz za projekt, ze kterýho se mu nic nevrátilo, než nějakej logickej závěr.

Já bych si z toho spíš vyvodil, že tu jde o něco úplně jinýho než o poklad. Pokud vim, v historii hledání skutečnejch pokladů neexistuje nic, co by se podobalo OI. Takže se tu spíš dělo něco úplně jinýho. Co to mohlo bejt, o tom je těžký spekulovat, právě proto, že konstrukce na OI je tak unikátní.

Některý části původních konstrukcí byly datovaný do 16. století, což je chvíli po “objevení” Ameriky Evropanama, ale možná celej komplex vzniknul postupně v různejch obdobích a různý části z různejch důvodů. Možná tam taky něco zakopanýho bylo a už to dávno někdo vykopal. Těch posledních 230 let je prostě honba za něčim, bez jakýkoliv opodstatněný představy o tom, co to něco vůbec je.

Oak Island dnes
Když nic jinýho, tak je to ale další dobrá ukázka toho, že když dojde na “souboj” mezi náma a našimi předky, je někdy trošku těžký říct, která z těch dvou stran je “primitivní”.
https://antivirus.22web.org/av/230808-oak-island—200-let-nevyresena-zahada.htm