Hodnocení událostí roku 1968 vyžaduje širší pohled, neobejde se bez připomenutí toho, co se dělo po 2.světové válce jak na Západě, tak i v socialistických zemích, hlavně v SSSR.
Na konci druhé světové války byla většina evropských zemí zbídačená. Téměř všechno světové zlato leželo v trezorech Spojených států, protože za dodávky zbraní a vojenské techniky spojenci platili pouze drahým kovem, to byl požadavek americké vlády.
Po 2. světové válce byl ustanoven tzv. Brettonwoodský systém s hlavním slovem Spojených států a Británie. Podstatou tohoto měnového systému bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na americký dolar.
Znamenalo to, že po druhé světové válce musely všechny zahraniční centrální banky místo zlata držet dolary nebo alespoň zásadně doplňovat své vyčerpané zlaté rezervy. Když Američané potřebovali ve světě něco koupit nebo zaplatit dluhy, platili svými dolary.
Nebyly stanoveny minimální normy rezervních aktiv, tedy počet dolarů, které mohly být dány do oběhu při držení určité zlaté rezervy, a to dávalo USA možnost pracovat v podmínkách obchodního a rozpočtového deficitu a tisknout tolik dolarů, kolik bylo potřeba k jejich pokrytí.
Marshallův plán učinil ekonomiku většiny západních evropských zemí závislých na USA.
SSSR se na základě Nařízení Rady ministrů z 28.2.1950 zbavil přivázání na dolar, převedl rubl na stálý zlatý základ.
V roce 1963, byl zastřelen J. F. Kennedy, který chtěl omezit vliv Fedu – Federálního rezervního systému.( V roce 1913 byl schválen zákon o „Federálním rezervním systému“, který dal absolutní volnou ruku bankéřům, přesněji 12 „neziskovým Regionálním federálním rezervním bankám, které založila vláda USA ).
V roce 1964 USA vstupuje do války ve Vietnamu. Válečné náklady jsou obrovské a Amerika tiskne a tiskne a tiskne. Zlaté rezervy USA klesly na 15,1 miliardy dolarů.
V roce 1965 francouzský prezident Charles de Gaulle oficiálně nabídl svému americkému protějšku výměnu jedné a půl miliardy dolarů nahromaděných ve francouzských státních rezervách za zlato. Washington reagoval prohlášením, že taková akce by byla považována za nepřátelskou a měla by vážné důsledky. Francouzský prezident reakci amerického ministerstva zahraničí ignoroval a oznámil zahájení vystoupení země z NATO. Američané byli se skřípěním zubů nuceni vyměnit dolary za zlato … Do konce roku 1965 Francouzi vyměnili za zlato téměř 5 miliard dolarů ze svých měnových rezerv.
A to byl teprve začátek. Po Francouzích vznesli požadavky na výměnu i Němci, pak Japonci, Australané, Kanaďané…
Americké zlato mizelo a mizelo a dolary se množily a množily.
( V červnu 1971 činila americká zlatá rezerva v ekvivalentu pouhých 10 miliard amerických dolarů. Dne 15. srpna 1971 americký prezident Richard Nixon v projevu v celostátní televizi oznámil úplné zrušení zlatého krytí dolaru. Většina zemí a centrálních bank přešla na dolarový standard a v mezinárodním obchodě používala místo zlata dolar. Po zrušení brettonwoodského systému se tak dolar zbavil všech fiskálních omezení a USA mohly tisknout tolik papírového „zlata“, kolik chtěly.)
Z hlediska událostí roku 1968 v ČSSR to byla doba, kdy byl dolar, a s ním dominance USA, v krizi, protože mu docházelo krytí zlatem. A bylo potřeba to nějak řešit.
—
V Sovětském Svazu se po smrti Stalina v r. 1953 k moci dostali trockisté, kteří začali v podstatě pracovat protirusky. Tito lidé nejspíše snili o tom, že se stanou součástí „osvíceného západního světa“. Na úkor SSSR byl zajišťován západním „rozvinutým“ zemím dostatek zdrojů pro imitaci prosperity a pro imitaci konfrontace se SSSR na dobu než bude SSSR zničen. V SSSR byl uměle vytvářen nedostatek zboží, trockisti znemožnili rozvíjet automobilový průmysl, protože Západu překážel. Rovněž tak počítačovou techniku.
Bylo však nutné po nějakou dobu předstírat, že se pokračuje v kurzu budování socializmu, při tom ale byly vytvářeny podmínky návratu ke kapitalizmu.
Jen díky tomu, že byl ještě dost silný poststalinský vliv ve vedení Sovětského svazu, trockisté nemohli zradit zájmy Sovětského svazu v plné míře.
V r. 1955 SSSR z vlastní iniciativy jako „gesto dobré vůle“ stáhl vojáky z Rakouska, což otevřelo cestu k maďarským událostem r. 1956.
5. ledna 1968, v den, kdy byl zvolen do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandr Dubček, došlo de facto ke kapitulaci sovětské nomenklatury. V tento den podepsalo sovětské vedení dohodu s Velkou Británii, na základě které SSSR uznal dluh ve výši 65 milionů dolarů společnosti Lena Goldfields. Touto dohodou se otevřela cesta pro jakoukoliv restituci vlastnictví zahraničních společností, které měly na území Ruska za dob carské vlády. Podrobnosti k otázce Lena Goldfields zde .
Poté, co Charles de Gaulle požadoval zlato za „zelené papírky“, a přidaly se další státy, hledalo nadnárodní řízení řešení složité situace, a jedním z těchto řešení byla i dohoda o uznání dluhu Lena Goldfields.
Na začátku 70.let se sovětská ekonomika ještě rozšiřovala rychleji než americká ekonomika, SSSR také udržoval stabilní tempo s ekonomikami západní Evropy. V době, kdy Richard Nixon zrušil krytí dolaru zlatem, sovětský rubl byl i přes sabotáž trockistického vedení nejstabilnější měnou ve světě, mnohé země chtěly obchodovat v rublech, Sovětský Svaz ale ohlásil, že bude obchodovat v dolarech!
Trockisté celou dobu pracovali na diskreditaci stávajícího zřízení a k diskreditaci posloužily i události roku 1968. Vyústěním se pak stal r. 1989. Byla to především prohra na první prioritě prostředků řízení. https://www.youtube.com/watch?v=WEINJQ6wd0Q
Události roku 1968 jsou nám kdykoli předhazovány, když je řeč o Rusku, o možné spolupráci v jakékoli oblasti. „S Ruskem nesmíme spolupracovat, protože nás okupovali v r. 1968.“ ( Nyní jsou samozřejmě i jiné záminky ).
Německá okupace, které padlo za oběť 360 tisíc československých životů, tak nějak nevadí.
—–
To, co předcházelo událostem srpna roku 1968 v Československu, je možné nazvat barevnou revolucí řízenou ze Západu, i když cíle jednotlivých zainteresovaných skupin se mohly lišit ( cíle státní elity USA, Německa, Rakouska, …byly jiné než cíle globálních elit ). Kdosi kdysi pronesl bonmot, že jediný stát na světě, kde se nemůže odehrát „barevná revoluce“, jsou Spojené státy, protože tam není americká ambasáda. I když v souvislosti s protesty v USA v období prezidenta Trumpa se začalo vtipkovat, že i v USA se objevilo americké velvyslanectví.
Celkem podrobně se událostmi roku 1968 zaobírá ruský dokument „Jak oholit ježka.„
V ČR začal v r. 1967 Ota Šik provádět ekonomickou reformu. Svůj ekonomický koncept charakterizoval jako třetí cestu ekonomické demokracie. Cestu, která byla alternativní kapitalismu a socialismu. Zavedení tržního hospodářství, otevření čs.ekonomiky zahraniční konkurenci, samostatnost podniků na úkor snížení kontroly ze strany státu. Přičemž reformátoři garantovali lidem 92% mezd na úkor rozpočtu pro případ ztrátovosti jejich podniku. Vzniká situace, že příjmy zůstávají podnikům, ale o úbytky se stará stát.
Už v r. 1967, v prvním roce reformy, měli lidé plno peněz, ale vznikla hrozba deficitu v obchodě s chlebem a masem. Čs. vedení se rozhodlo požádat o pomoc Moskvu s dodávkami zrna a masa. Moskva pomohla.
A tak Československo vstoupilo do r. 1968 s ekonomikou, která nejprve prožila problémy s růstem a později s pochybnými reformami. Reformátoři svalovali vinu na čs. ekonomiku, která ještě nedospěla do reforem. To vše vedlo k tomu, že lidé ztráceli důvěru v socialismus a vzrůstaly antiruské nálady ve společnosti.
5. ledna 1968 Plenární zasedání ÚV KSČ zvolilo namísto Novotného do funkce Prvního tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka, přičemž neodvolalo Novotného z postu prezidenta republiky.
Po celé zemi vznikaly různé «kluby» («Klub 231», «Klub angažovaných nestraníků») a další organizace.
Klub 231 sjednotil až 100 tisíc lidí, mezi kterými byli i bývalí kriminální zločinci.
Generální tajemník klubu Jaroslav Brodský na jednom ze zasedání řekl : „Dobrý komunista je jen mrtvý komunista, a pokud ještě žije, je třeba mu utrhnout nohy“.
Členové klubu vytvořili komanda smrti – operativní skupiny 4-5 lidí, které vlastnily seznamy komunistů, které měly během převratu zlikvidovat.
V podnicích a různých organizacích se zakládaly filiálky klubu, které se nazývaly „Výbory na ochranu svobody slova a tisku“.
Organizace „Revolučný výbor demokratickej strany Slovenska“ vyzývala k uskutečnění voleb pod dohledem Anglie, USA, Itálie a Francie, k ukončení kritiky západních států v tisku a jeho soustředění na SSSR.
14. července pozvali českoslovenští opozičníci amerického politika Zbigniewa Brzezinského do Prahy, aby přednesl svoji strategii „liberalizace“. Brzezinski vyzval k likvidaci KSČ, k likvidaci milicí a státní bezpečnosti.
Západní hranice ČSSR byly otevřené, začaly se likvidovat pohraniční zábrany a opevnění.
Na stránkách Mladé fronty se objevovaly „názory čtenářů“ jako, že : „o účasti v socialistickém táboře před 23 lety rozhodovali staříci a dnešní mládež s nimi nesouhlasí.“
14. června vyšlo v Mladé frontě: „Zákon, který přijmeme, musí zakázat veškerou komunistickou činnost v Československu. Zakážeme činnost KSČ a rozpustíme ji. Spálíme knihy komunistických ideologů – Marxe, Engelse, Lenina“.
Lidem byla vštěpována myšlenka, že ze strany SRN nehrozí žádná hrozba, že by se mohlo uvažovat o návratu sudetských Němců do země, přičemž noviny General Anzeiger (SRN) napsaly: „Sudetští Němci budou očekávat od Československa, osvobozeného od komunizmu, návrat k Mnichovské dohodě, podle které Sudetská oblast v r.1938 připadla Německu“.
Redaktor českých odborových novin „Práce“ Jiříček řekl německé televizi: „V naší zemi žije kolem 150 tisíc Němců. Můžeme doufat, že ostatních 100 – 200 tisíc by se mohlo do vlasti vrátit o něco později“.
S cílem vytvoření v ČSSR situace, která by napomohla vystoupení Československa z Varšavské Smlouvy, Rada NATO vypracovala program „Zefir“. V červenci začala pracovat speciální Centrála pro pozorovaní a řízení, kterou američtí důstojníci nazvali „Štáb úderné skupiny“.
—-
Pak následovaly známé události – jednání vedení SSSR a ostatních zemí Varšavské smlouvy s československým vedením v Praze, Drážďanech, Varšavě, Čiernej nad Tisou, zvací dopis konzervativního křídla KSČ.
V noci na 21. srpna 1968 vstoupily vojska SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR a Polska na území Československa.
Bilance obětí na životech celkově za dobu celé sovětské tzv. „okupace“ (od 21. srpna 1968 – do 21. června 1991, za 23 let) je 400 lidí, z toho do konce roku 1968 137 lidí, přičemž ve většině případů to byly dopravní nehody, tragické náhody a neúmyslná zabití mnohdy i zcela zbytečně úmyslně vyprovokovaná. Jsou také informace od ruských vojáků, že na střechách domů Václavského náměstí a v okolí rozhlasu se nacházeli ostřelovači, kteří stříleli jak směrem k občanům, kteří se na ulicích shromáždili, tak směrem k ruským vojákům ( podobnost s událostmi v Kyjevě r. 2014 čistě náhodná ).
Těžko si představit, že by za německé okupace dav Čechů s vlajkami obestoupil německé tanky a pokoušel se je zapálit, nebo popsat barvou, jako se to dělo v srpnu 1968 se sovětskými tanky. Němci by okamžitě zahájili palbu. Čeští občané si toho byli vědomi, takže to ani nezkoušeli.
—
Na některé události mají různí historici odlišný pohled.
Historik Spicyn na otázku, zda operace Dunaj zabránila třetí světové válce zmiňuje, že den před zahájením operace armád Varšavské smlouvy Brežněv zavolal americkému prezidentovi Johnsonovi, aby zjistil jeho reakci na vstup sovětských vojsk do Československa. Ten odpověděl, že se jedná o ruskou sféru vlivu a vnitřní záležitosti. Německé jednotky, které tvořily páteř sil NATO umístěných v SRN, by se nikdy neodvážily vstoupit do vojenského konfliktu se SSSR kvůli Československu. Neudělali by to ani Američané.
Na druhou stranu vojenský tlumočník, spisovatel, historik, důstojník generálního štábu VS RF Jurij Galuško, přímý účastník událostí, ve své knize „Československo – 68. Pohled sovětského důstojníka z minulosti do budoucna“ popisuje případ, kdy americká vojska (tanková kolona 1.a 3. americké divize) vstoupila z území Německa na území ČSSR.
Vše se prý dělo pod záminkou natočit dokument o událostech r. 68 v Československu.
Tuto tankovou kolonu zastavila kolona sovětských tankistů a oznámila veliteli, že jsou obklíčení a doporučila vrátit se, odkud přijeli. Velitel americké kolony se podle Galuška omluvil za svůj chybný manévr – spletl si prý německou krajinu s československou.
Ať už to bylo s tanky na hranicích jakkoli, v zájmu globálního zákulisí nebylo rozpoutání třetí světové války, SSSR už kapituloval podpisem dohody o uznání dluhu společnosti Lena Goldfields. Cílem bylo zdiskreditovat celý východní blok a socialistický systém, poté rozpad SSSR, vytvoření SSSR č.2 na marxistickém základě, v úvahu připadal i monarchistický projekt , přeformátování USA a likvidace liberalizmu.
Výmluvným je vyjádření Henryho Kissingera o Pražském jaru na otázku, proč Američané Československu nijak nepomohli: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila, bez ohledu na vše, jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro ‚zvítězilo‘ a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.“
Sovětský Svaz se rozpadl díky vnitřní zradě, ale další vývoj nešel podle plánů globálního zákulisí.
Přes to všechno
AUTOR: Jana S.
ZDROJ: Skrytý link
