Jestliže lze argument „nezažil jsi to“ považovat za relevantní, snad poprvé mám to požehnání vyjádřit se k určitému tématu. Bohužel. Já to totiž zažil. Před nedávnem jsem prolezl celou tou demotivující mašinérií zvanou školství. A musím se odkázat k úvodnímu přísloví, protože výchova je bezesporu jedním z aspektů školství. Ať už chceme či ne, školství naše děti socializuje a svým způsobem nejenom učí, ale i vychovává. Kvalitní školství je premisou svobodně myslící společnosti. Nekvalitní školství pak začátkem konce takové společnosti. Chceme-li něco změnit, musíme začít právě ve vzdělávacím systému. Kde ale leží ten zakopaný pes?
#1 Problém – Nezodpovědní žáci
Jak módní je kritizovat nejmladší generaci. Dnešní studenti jsou nedisciplinovaní, nevychovaní a neuznávají autority. Odmítají se učit, jsou vulgární a hloupí. Morálka a odpovědnost je jim cizí.
Je to všechno pravda?
Částečně.
Nejmladší generace bývá vychovávána ve stylu liberální výchovy. Jako liberál bych své dítě v životě liberálně nevychovával. Resp. ne takovou výchovou, která se povětšinou aplikuje v dnešní společnosti. Každá výchova je totiž špatná, když se špatně provádí a liberální výchova není výjimkou. Liberální rodič neustupuje dítěti, které nemá utvořené zásady slušného chování. Rádoby liberální rodič ano. Takový přístup vychová jen a pouze rozmazlené dítě. K rodičům a jejich přístupu se ale ještě dostaneme.
Bylo by jednoduché říct, že školství nefunguje díky žákům, protože ti jsou formováni učiteli a rodiči. Nějaký podíl viny ale nesou, neboť jsou za sebe a své okolí od určitého věku odpovědní. Absolutní determinismus je totiž překonán a každý by měl usilovat o to, aby byl lepším člověkem. To žáci nedělají. Nemají důvod. Přistupují ke svému okolí bez nutnosti odpovědnosti. Nezodpovědný přístup si udržují i na středních školách, kde by již určitě být neměl. Na vysoké školy pak chodí často jen proto, že se chtějí flákat a proplouvat životem pod máminou sukní ještě o pár let déle. Odpovědnost za své činy je to, co dětem chybí. Vždyť co horšího, než přestup na soukromou školu se jim může stát? Vždycky tady přeci bude rodič či stát, který se o ně postará.
#2 Problém – Slabí rodiče
Chceme-li někomu děkovat za nevychovanou generaci, tak právě předešlému pokolení. Dítě si totiž své rodiče nevybírá. Nevybírá si ani, jakým stylem bude vychováváno. Moderní pseudovýchova není jediný chybný faktor, kterého se rodič dopouští. Rodič si není schopen připustit, že jeho dítko má problém – a to se týká především rodičů, kteří by si to připustit měli. Presumpce neviny dítěte se stala dogmatem a iluze výjimečnosti svého potomka zatemnila většině rodičů mysl. Tihle slabí rodiče věčně ustupující svým dětem. Svou slabost si pak kompenzují ve vyjednávání s učiteli.
Jak si to jen učitel může dovolit? Kritizovat mé dítě? To vlastně kritizuje mě!
Problematika špatného rodičovství je natolik viditelná, že zhoršení dětí lze pozorovat dokonce ročník od ročníku!
Nejmarkantnější rozdíly najdeme již v mateřských školách. Zatímco se osvíceně snažíme dětem ve školkách nabízet co největší sortiment kroužků, jako jsou angličtina či informatika, děti nejsou schopny se samy oblékat, najíst nebo dokonce vykonat potřebu. O kvalitě řeči nemluvě. Každý logoped vám řekne, že děti mluví čím dál tím hůře.
Kdo za to může?
Rodiče. Nikdo jiný.
Většina rodičů je natolik slabá, že není schopna vychovávat své děti, nevěnuje se jim a zanedbává je. A tenhle aspekt se dřív nebo později musí někde projevit. Třeba právě v základních školách, ve kterých tyhle děti úspěšně omezují chytřejší jedince. To, co dříve bylo považováno za nevyspělost, je dnes na denním pořádku. Zanedbaná primární výchova znemožňuje výchovu sekundární prováděnou školní institucí. A školní instituce se popravdě propast v primární výchově nesnaží zacelit, protože nezvládají ani výchovu sekundární.
#3 Problém – Neschopní učitelé
Problém třetí je tvořen učiteli. Post učitele je bohužel společensky i finančně velice nedoceněný. Učitel je někdo, kdo má obrovskou odpovědnost – učí totiž budoucí generaci. Měl by proto patřit mezi nejprestižnější povolání, které by bylo náročné vystudovat. Za to by měl očekávat vysoce oceněný kulturní kapitál. Ten finanční by pak měl být samozřejmostí.
Není tomu tak. Důsledky téhle skutečnosti jsou smutné. Stále platí pořekadlo že, kdo nic neumí, učí. Kdo se nedostane na žádnou jinou vysokou školu, jde studovat učitelství. Kdo neuspěl ve svém oboru, jde ho učit. Jeden paradox za druhým postupně tvoří rakovinu naší společnosti. Neschopný učitel nikdy nikoho nemotivuje a nic kvalitního nenaučí.
Žalostný stav našich učitelů je reflektován v každé školní instituci. Staří přesluhující komunisté a komunisty vychovaní mladí demokraté nejsou schopni kvalitně učit. Ti staří se to už nenaučí a ti mladí mají pocit, že učit umí. Nevědomost je síla. O to hůře se reformuje školství, když si základní článek školství – učitel – nepřipustí svou chybu.
Takovýto učitel pak žactvo demotivuje a dokáže, jak jsem se z osobních zkušeností přesvědčil, vyvolat u některých jedinců nejenom nechuť a odpor k danému předmětu, ale dokonce i iracionální fobii z dané látky. Což je to nejhorší, co může učitel udělat. Učitel by měl naopak žáka motivovat k seberealizaci. Kdo někdy měl takového učitele, lehce rozpozná obrovský rozdíl mezi dobrým učitelem, kterých je minimum, a neschopným učitelem.
Dalším aspektem neschopného učitele je ztráta autority. Ta je často mylně přisuzována nedisciplinovanosti dětí. Pravda je ale trochu jiná. Vlastně je úplně jiná. Není totiž respekt jako respekt a autorita jako autorita. Díky bohu už nežijeme v době, ve které si mohl učitel vydobýt autoritustrachem a násilím. Dnešní učitel musí oplývat jinými kvalitami, které dříve nepotřeboval. Dobrý učitel je osobnost. Žák musí vnímat, že mu má učitel co nabídnout. Učitel musí být schopen improvizace a originality. A především si musí zachovat profesionální přístup. Dobrý učitel si nepotřebuje vydobýt respekt násilím. Dobrý učitel prostě ten respekt má.
#4 Problém – Nefungující školský systém
Když už se ale nějaký ten kvalitní učitel najde, postaví se mu do cesty pro změnu školský systém. Jednou z největších absurdit našeho systému je placení škol takříkajíc za hlavu. V praxi to znamená, že čím více žáků je schopna škola pojmout, tím více peněz dostane.
Důsledek?
Hloupost a znehodnocení školy.
Školy nesmí dostávat peníze na svou existenci za to, že snižují laťku náročnosti, aby byly schopny nabrat co nejvíce žáků, a znehodnocují tak jakékoliv dosažené vzdělání. Stát, který neinvestuje do své budoucnosti, moc dobré vyhlídky nemá. Je všeobecně známé, že učitel je u nás nejhůře placený vysokoškolák. Smutné. Smutnější je, že ve světovém měřítku jsme hluboce pod průměrem většiny vyspělejších civilizací v přispívání do školství a platy našich učitelů patří dlouhodobě k těm nejnižším vůbec.
Alarmující?
Rozhodně!
Znehodnocení školství v důsledku nefungujícího systému se pak projevuje třeba v prestižnosti dosaženého vzdělání. Zájem o výuční listy je už dávnou historií. Maturita je dnes životním minimem. A není nejmenší problém maturitu získat. Co po maturitě? Studium bakaláře? Vždyť i ten už dnes ztrácí svou hodnotu. Vysoké školy se rozhodly, že podpoří vzdělání českých obyvatel tím, že otevřou hromadu neperspektivních oborů a občan může studovat v podstatě cokoli. Za posledních deset let vzrostl počet studentů jenom na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity skoro čtyřnásobně. Většina fakult je na tom podobně. Bohužel to ale neznamená, že bychom se stávali vzdělanější společností. Tímhle tempem brzo přijde doba, kdy se člověk bude stydět i za to, že je vlastně jenom magistr.
#5 Problém – Nesmyslná výuka
Jako by toho nebylo málo, ani výuka, která se u nás aplikuje, nedává smysl. Smějeme se Američanům, že neví, kde přesně leží Česko, ale málokterý žák střední školy by byl schopen popsat roli České Republiky na mezinárodní scéně. Naše školství se totiž zaseklo někde v komunismu. (Myšleno metaforicky – neochota učitelů a samotného školského systému přizpůsobit výuku době, ve které žijeme.) Namísto učení přemýšlet se učíme držet hubu a krok. Originální řešení problému je na obtíž, kritické uvažování něco neznámého a práce s informacemi se nepovažuje za důležitou.
Hlavně to biflování. To přece pomáhá mozku. Paměť se jinak trénovat nedá.
Naučit se něco nazpaměť a neporozumět tomu je asi stejně efektivní, jako snažit se zapamatovat si tisíc nesmyslných slabik. Obojí paměti pomůže a obojí je v reálném životě k ničemu. Samozřejmě, že jsou věci, které se člověk prostě naučit musí, jelikož ale žijeme v informačním boomu a jsme přehlceni informacemi, mnohem důležitější je naučit děti, jak si informace vyhledávat, ověřovat si je, rozlišovat mezi smyšlenými informacemi a fakty a umět s nimi pracovat. Schopnost pracovat s informacemi nutně potřebuje kritické myšlení, kterému se na školách také neučí. A kritické uvažování není zbytečné – je to v podstatě jedna z premis demokratické společnosti.
Školní osnovy často připomínají osnovy Kocourkova. Proč bych se měl dva roky učit o pravěku a proč se (ani na střední ani na základní škole) nedostanu v probírání dějin dále, než k druhé světové válce? Jak pak můžu chápat mezinárodní vztahy a vědět, jak funguje dnešní společnost? A proč se na školách vyhýbají učitelé finanční gramotnosti jako čert kříži? Vždyť finanční nezávislost je jednou z nutných podmínek svobody člověka.
České školství neprodukuje svobodně myslící lidi. Dokud si to neuvědomíme, nemáme šanci něco změnit. A dokud nezměníme školství k lepšímu a logičtějšímu systému, nikdy nedosáhneme té vytoužené demokracie.
Řešení?
Řešení není vůbec složité a vyplývá z výše popsaných problémů (No, vlastně složité docela je. Jeho realizace se zdá být v dnešní společnosti nemožná a málokdo je ochoten s tím něco dělat): Zaprvé je nutné změnit systém financování škol tak, aby dostávaly jednak více financí a jednak finance nezávisle na počtu žáků. Zadruhé je potřeba přehodnotit priority a zamyslet se nad tím, co je pro dítě žijící v 21. století nejužitečnější a co by se tedy mělo učit. No a třetí rovina je nejsložitější a nejdelší – musí se postupně zvedat požadavky na učitele, protože jakýkoliv jiný učitel, než kvalitní, je na nic.
Nepodceňujme špatně fungující školství – školství je totiž základ.
Poznámka autora:
Článek si neklade za cíl rozebírat řešení. O tom je debata jiná a pokorně přiznávám, že bych potřeboval spoustu věcí více nastudovat. Článek si kladě za cíl poukázat na několik bodů, které podle mě nefungují, a o kterých je potřeba začít diskutovat, chceme-li něco zlepšit.
David Lacko
Zdroj: http://www.kzamysleni.cz/5-duvodu-proc-stoji-ceske-skolstvi-nic/
