Západ a SSSR – jak ve skutečnosti probíhala “studená válka” (1)

Jak se ztrácí a získává státní suverenita

Když se rozhlížíme po světovém dění, můžeme mnohdy vidět zvláštní věc, kdy se nejeden státník či politik začne chovat způsobem, kdy doslova škodí nejen sobě, ale i své zemi. Jedním z takových případů může být minulý prezident Francie Nicolas Sarkozy, kdy se můžeme ptát, jaký zájem jej přivedl do války proti Libyi, do války, která celou zemi zatáhla do dalších sporů i s dalšími africkými zeměmi. Francie si z této války odnesla zejména ekonomické problémy, zvýšení nelegálního přistěhovalectví a celou řadu dalších problémů a sám Sarkozy ztratil na popularitě natolik, že nejen že neuspěl v následujících prezidentských volbách, ale dostal se do konfliktu i s trestním právem. Nicméně přes tuto zkušenost, nově zvolený nástupce Sarkozyho, prezident F. Hollande pokračuje v této sebevražedné politice i nadále.

Příkladů takového nelogického chování světových politiků bychom mohli najít celou řadu. Jsou natolik zvláštní, že je nelze vysvětlit pouze osobními (ne)kvalitami jejich aktérů, jejich mocenskou svévolí či krátkozrakostí. Tím bychom mohli vysvětlit jednotlivý případ, nikoliv situaci, kterou můžeme často pozorovat, situaci, kdy v čele různých zemí a národů stojí zejména takoví lidé, kteří projevují výše uvedené vlastnosti a nelogické chování. To přivádí k otázce, zda za tím neexistuje nějaký zájmový systém, který k moci záměrně přivádí lidi s výše zmíněnými charakteristikami. A skutečnost, kdy řada po sobě následujících, sebedestruktivních národních vlád prokazatelně pracuje proti zájmům zemí, které řídí, pak rozšiřuje naši otázku v tom smyslu, zda tyto země a jejich vlády jsou skutečně suverénní.

Převážná většina obyvatel se domnívá, že suverénní je taková země, kdy její správa je řízena vládou a prezidentem, kteří byli do svých úřadů zvoleni demokratickými volbami obyvatel této země nebo zemi řídí jiný monarcha, manažer či diktátor, jehož legitimita není většinou obyvatelstva zpochybňována. Vycházeje z tohoto úhlu pohledu, mnoho obyvatel často přemýšlí o tom, proč je vedení jejich země v oblasti domácí i zahraniční politiky tak nekompetentní či neadekvátní.

Lidé, kteří se zabývají otázkami řízení společnosti, mnohdy vidí některé souvislosti a propojení chování své vlády s nadnárodními zájmy a ovlivňováním této vlády ze strany cizích zemí natolik zřetelně, až to vyvolává dojem existence nějakého “světového spiknutí”. V takovém případě o konkrétním politikovi, který evidentně pracuje ke škodě vlastního státu prohlásí, že se jedná o zrádce národních zájmů, ať již jej do cizích zájmů rekrutoval kdokoliv.

Společenské diskuse o suverenitě Ruska se obvykle omezují jen na konstatování toho, že Gorbačov zradil svrchovanost Sovětského svazu, což následně přineslo Rusku společenské poměry podobné studené okupaci ze strany USA/UK.

Nicméně tento přístup neodpovídá na otázku, jak se mohlo jednomu zrádci podařit zbavit celý národ suverenity a následně se i vyhnout důsledkům tohoto činu. A nevysvětluje to podstatu toho, v čem suverenita země spočívá, neboli najít takový úhel pohledu na problematiku, ze kterého by bylo možné pochopit, co měl vlastně na mysli tiskový mluvčí prezidenta RF V.V.Putina, když v pořadu “Nedělní noc” s Vladimírem Solovjevem na TV kanálu “Rossija 1” 14.dubna 2013 prohlásil: “Rusko je jednou z mála zemí na světě, která může říct – jsme suverénní stát. Ani politicky ani ekonomicky nejsme závislí na žádné jiné zemi.”

Ačkoliv to mnohým může připadat jako paradoxní, právě období řízení státu V.V.Putinem lze nejlépe charakterizovat výše uvedeným vyjádřením tiskového mluvčího jako velmi přesnou definicí opětovného dosažení nezávislosti Ruska. Pro plné pochopení je nezbytné znát, jak se řídí sociální supersystémy, státní hospodářství ve smyslu státní svrchovanosti – suverénnosti a nezávislosti. Pak nebude nadále hádankou ani sebevražedné chování bývalého francouzského prezidenta Sarkozyho, ani svévolné řízení sovětského státu prvním tajemníkem KSSS N.S.Chruščovem.

Kozma Prutkov napsal: “Mnoha věcem nerozumíme nikoliv proto, že máme nesprávné poznatky nebo náš rozum je mdlý, ale proto, že zkoumané věci nezapadají do rámce našich vědomostních konceptů.”

Řízení sociálních procesů dosud bohužel většinou nepatří do okruhu vědomostních konceptů nejen řadových občanů, ale ani většiny politicky aktivního obyvatelstva. Nicméně, život vyžaduje rozšiřování kruhu poznání a zařazení do něj i vědomostí o řízení procesů probíhajících v sociálních supersystémech a jejich udržitelnosti. Je nutné osvojit si axiom, že stabilní (ve smyslu předvídatelnosti) řízení jakéhokoliv objektu, tím více sociálního supersystému v podobě státu, je možné pouze realizací plné funkce řízení. A realizace plné funkce řízení je možná jen v případě, pokud stabilně ve společnosti funguje všech pět typů sociální moci a řízení je realizováno na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení.

Plná funkce řízení

Plná funkce řízení (PFR) popisuje cirkulaci informací v procesu řízení od okamžiku, kdy subjekt řízení (ten kdo řízení provádí) definuje vektor svých cílů, až do chvíle jejich uskutečnění. PFR lze popsat následující posloupností dějů (aktivit manžera – subjektu řízení):

1. Identifikace (rozpoznání) nových faktorů v řízeném prostředí (informace).

2. Formování stereotypu rozpoznávání (metodiky) takových faktorů pro budoucí podobné případy.

3. Komparace (porovnání) identifikovaného faktoru s vlastním vektorem (hierarchií) cílů z hlediska jeho významu – použitelnosti.

4. Formování koncepce řízení, udržitelné ve smyslu predikce (prognózy vývoje).

5. Organizace hierarchie řídících struktur a algoritmů (postupů) sloužících na dosažení vytýčených cílů.

6. Dohled nad těmito realizačními strukturami a řízení jejich koordinace (součinnost).

7. Likvidace vytvořených struktur v případě dosažení stanovených cílů, případné ztráty kontroly nad nimi nebo

jejich udržování (v operativním stavu) s perspektivou jejich využití při realizaci dalších (dílčích) cílů.

Pět typů sociální moci

Na soudobých školách se učí, že jsou 3 formy sociální moci – zákonodárná výkonná a soudní. Pouze na fakultách masmediální komunikace se přednáší, že ve skutečnosti jsou 4 formy moci, kdy tou čtvrtou je mediální moc.

Typů sociální moci je ve skutečnosti pět a jsou to tyto (seřazeno hierarchicky):

1. konceptuální

2. ideologická

3. zákonodárná

4. výkonná

5. soudní

Zastřešující a směrodatná Koncepce (ego-, nebo ne-ego-centrická) je zprostředkovaná (naplňovaná) pomocí kontrolovaného (účelově modifikovaného) převzetí (nebo i vyvinutí nové) Ideologie (filozofie, “náboženství“) zohledňující aktuální stav a tendence vývoje v cílové skupině (společnost, stát). Zákony (právní předpisy) jsou následně schvalovány pod vlivem přijaté ideologie. Zákony jsou vždy druhotné ve vztahu ke koncepci – co je v jedné koncepci tolerováno nebo podporováno, je v jiné koncepci vnímáno trestným činem. Moc výkonná je uskutečňována na základě ideologicky implementovaného (např. demokraticky schváleného) právního systému zákonů již plně automaticky a kruh nepřímého (samosvorného) řízení se uzavírá (spojovacím článkem v podobě státního zastupitelství) soudnictvím, chránícím koncepci panující v systému před vtržením cizí koncepce.

Většina začíná obvykle vnímat/realizovat řízení až od pátého kroku PFR. To “obvykle” se v plné míře týká státní správy a projevuje se v tom, že všechny procesy řízení ve státě se nachází ve stavu permanentní krize, státní struktury se vždy ukazují nepřipravené k “najednou” vzniklým “výzvám doby” a jsou schopny reagovat pouze formou vytváření dalších byrokratických struktur, které situaci často spíše jen zhoršují, než aby přinášely řešení, nehledě k nárůstu celkové administrativní zátěže. Místo toho, aby se řídící struktury zaměřily na vyšší etapy PFR a investovaly systémové zdroje a prostředky do prognózování a plánování potřebných změn, potýkají se stále více s důsledky nárůstu byrokracie, které si vyžadují stále narůstající finanční a organizační zátěž s nic neřešícím cílem – vůbec udržet stávající správní systém při životě.

Dle závěrů politologů (Alexej Levchenko – “Úředníci přetížili Rusko” Gazeta.ru, 19.03.2009), v SSSR v roce 1981 tvořilo politickou třídu obyvatelstva (byrokratická nomenklatura + vojenství) cca 0.1% populace (asi 400 tisíc lidí z 300 milionové populace). V Rusku v roce 2000 pak tuto politickou třídu tvořilo cca 0.8% procenta populace (asi 1.2 milionů lidí ze 145 milionové populace). Avšak do roku 2009 došlo v Rusku k ohromující změně, když velikost této politické třídy (rozuměj byrokracie) se zvětšila na 3 miliony lidí, při současném poklesu počtu obyvatel a tak tato skupina obyvatel tvořila již cca 2% populace. Tento jev můžeme chápat jako byrokratické přetížení společnosti.

Bohužel, po roce 2009 pokračoval nárůst byrokracie a v roce 2012 dosáhl vůbec největší úrovně, když státní aparát podle statistiků Rosstatu dosáhl velikosti 1.6 milionů lidí. (Pro srovnání – v roce 1982, v době kdy SSSR tvořilo kromě Ruska dalších 14 republik, byla velikost státního aparátu považována za ohromnou, když byla tvořena cca 2,5 miliony lidí). A to podle expertíz, když sečteme všechny dnešní poslance – federální, regionální a místní, dále ministerstva a státní instituce a jejich regionální kanceláře, všechny krajské a obecní správy, zaměstnance mnoha regulačních agentur, sociálních fondů a všech jejich nafouklých aparátů, dojdeme k číslu 6 milionů lidí umístěných v byrokracii. (“Úředníků je mnoho, jsou drazí a zbyteční” – Vedomosti.ru 31.07.2012.)

Jak vidíme, počet státních úředníků narostl, počet obyvatel poklesl a přitom se kvalitativní stav řízení společnosti (se všemi důsledky pro obyvatelstvo z toho plynoucími) dostal do téměř neúnosně zoufalého stavu.

Analýza této situace ukázala, že první čtyři etapy PFR nejsou státní správou vůbec uskutečňovány. Nicméně pokud i za této situace stát ještě nezanikl, ukazuje to na fakt, že zmíněné první čtyři etapy neprovádí státní aparát, ale nějaké nadnárodní struktury řízení. Takové převzetí řízení státu je však možné pouze v podmínkách, kdy se skrz systémy státní moci realizuje řízení cizí konceptuální moci. Jde o to, že na každé prioritě zobecněných prostředků řízení existují (z pohledu státu) jak vnější nebezpečí, tak i vnitřní.

Šest priorit zobecněných prostředků řízení

(či agrese – dle použití)

1. Konceptuální, metodologická – hierarchicky nejvyšší úroveň řízení, jde v ní o ovládání tvorby kulturologických matric – série poskládaných systémů symbolů, se specializovanými vzájemnými vztahy, charakteristickými pro danou/ovládanou kulturu. Tyto prostředky vytvářejí v podvědomí jednotlivců i cílových skupin příslušné/žádoucí předpřipravené příběhy/vzory jednání v obrazech či podobenstvích. Umožňují řízení dlouhodobých vzorců chování pomocí příběhů v náboženství, rozhlase, filmech, médiích.

Ovládnutí metodologie zpracování informací patří k první prioritě v útoku proti zájmovým objektům a táhne se jako červená nit všemi ostatními info-technologickými způsoby komunikace (při zneužití se dezinterpretační způsoby komunikace/vzdělávání mění na – dezinformační způsoby vedení války).

2. Chronologická – jejich podstatou jsou záměrné změny v časové posloupnosti událostí v historii (minulosti) lidské společnosti. V tomto smyslu lze historii chápat jako korporátní interpretaci dějinných faktů subjektem řízení vzhledem na žádoucí ovlivnění objektu řízení – cílovou skupinu populace. Jinak řečeno – jde o záměnu úrovní chápání vztahů mezi fakty (faktologií) – lapidárně řečeno: „Nejde až tolik o to, čemu rozumíme (co víme), ale jako tomu rozumíme (v jakých souvislostech)!“

„Všechno může být na jisté úrovni chápání pravdou.“ Finta spočívá v odhadu úrovně chápání řízeného objektu a tomu na míru přizpůsobeného namixování kokteilu pravd, polopravd a lží s cílem získání statisticky většinové kontroly nad v podvědomí (a často i vědomí) cílové skupiny.

3. Ideologická, faktologická (technologická) – různé konfese, náboženství, filozofie, paradigmata, to vše jsou formy, kterými se koncepce informační/mystifikační pyramidy moci zadržování/filtrování (dez)informací implikuje do podvědomí jednotlivců, kolektivů i davů. Systém dogmat a „zasvěcování“ – hierarchické systémy poskytování informací, v tomto smyslu i vědy a vzdělávání – skrze hierarchii titulů, „autorských práv“, atd. Při práci s davy jsou dodnes prakticky nejvíce využívány zejména masmediální prostředky komunikace jako televize, kino, rozhlas, (o internet se dnes vede boj).

4. Kreditně-finanční – zejména úročení, fiat money (nekryté peníze) a jejich deriváty. Dosud panující biblická koncepce je v této oblasti založena na doktríně Deuteronomium-Izajáš:

„Svému bratrovi nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro, ani za pokrm, ani za cokoliv, co se půjčuje na úrok. Cizincům však můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratrovi na úrok půjčovat nemůžeš, aby ti Hospodin, tvůj bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svoji ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“ – Deuteronomium 23:19 – 20

„…budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nebudeš muset půjčovat. Hospodin tě učiní hlavou a ne ocasem, budeš vždy stoupat výš a neklesneš níž, pokud budeš poslouchat příkazy Hospodina, svého boha, které ti dnes uděluji, aby jsi je přísně dodržoval.“ – Deuteronomium 28:12

„Cizinci postaví tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. Národy a království, které by ti nesloužily, zahynou. Takovéto národy propadnou úplné zkáze.“ – Starý zákon, Izajáš 60:10 — 12

Jedná se o krátce a jednoduše formulovanou sociologickou doktrínu sloužící na koncentrování k výkonu moci potřebných prostředků. Jde v ní o zabezpečení zdrojů do rukou administrátorů/ředitelů procesu globálního řízení (fašizace) společnosti a dalších možností, vyplývajících z kontroly trhů a burz širokou paletou prostředků až po masmédia.

5. Prostředky přímé genocidy – alkohol, tabák a ostatní druhy drog, některá očkování a kosmetika + některé druhy vysokofrekvenční, stereotypní či monotónní hudby. Vzniká tak psychická i fyzická závislost obětí, následují sebevraždy, ale hlavně vyšachování přirozených mechanizmů základní obranyschopnosti psychohygieny jedince. Jde o vstupní bránu do podvědomí cílové skupiny populace. Statisticky identifikované, vyhodnocené a řízené stereotypy, kolektivně-individuální psychózy umožňují následnou efektivnější kontrolu (případně paralýzu nebo eliminaci) ve vyšších, vojenských prioritách státních zájmů cílové společnosti.

6. Klasické tzv. horké zbraně – zbraně „od nožů po rakety“, jsou používány v podstatě pouze výjimečně v porovnání s ostatními prostředky komunikace (vedení války). Používají se většinou pouze na operativní korekce výkyvů tendencí dlouhodobě kontrolovaných řídícími zásahy (manévry) uskutečňovanými v rámci prostředků 3. – 4. kategorie. Zejména soudobé operace řízení globální i lokální politiky, postavené na prostředcích 5. a hlavně 6. kategorie, jsou nákladné, rizikové a poměrně neefektivní.

Podcenění nebo ignorování interních hrozeb na vyšších prioritách řízení vede k tomu, že řízení státem přebírá konceptuálně silné nadstátní (vněstátní) řízení. V takových podmínkách může vzniknout situace, kdy na úrovni faktologické (ideologické) priority jsou deklarovány jedny cíle, ale reálně státní systém řízení bude pracovat na dosažení naprosto jiných cílů. Právě to se stalo v SSSR po smrti/vraždě Stalina.

Stejným způsobem se obnovuje suverenita státu: vnitřní konceptuální moc přebírá řízení na vyšších prioritách řízení a začíná ovlivňovat ostatní druhy moci, a prostřednictvím všech priorit řízení při určitém vnějším zdání prodloužení předchozího kursu, realizuje odluku státního řízení od vnějšího řízení (vnější konceptuální moci).

V tomto smyslu, ten nápor politických vášní, který nyní bují ve světě i v Rusku, je spojen s tím, že ruský státník V.Putin realizoval konceptuální odluku RF, tj. změnil koncepci rozvoje ruské státnosti z cíle být surovinovým přídavkem Západu na cíl vytvoření suverénního nezávislého státu, subjektu globální politiky. V současné době probíhá odluka RF od nadnárodního řízení na úrovni zákonodárné moci.

Něco podobného nynější situaci bylo v SSSR v době Chruščovovy vlády, kdy se pod jeho vedením začala rovněž realizovat změna na konceptuální úrovni řízení země. Chruščov a spol. začali po smrti Stalina realizovat principy jiné, protiruské konceptuální moci, jejímiž přívrženci byli po celou dobu.

Mohlo k tomu dojít proto, že po jejich uchvácení moci (po cca 5-letém období vnitrostranických, mocenských bojů), nebyly široké masy lidí schopny identifikovat tuto konceptuální změnu státní politiky SSSR, z toho důvodu, že oficiální ideologií SSSR byl stále marxismus – vnitřní nebezpečí na úrovni vyšší (metodologické) priority. Ideologie je však hierarchicky až třetí úroveň řízení, takže Chruščovem zahájené změny na konceptuální úrovni nebyly pro většinu populace rozpoznatelné. Marxistickou terminologii používal jak Stalin při realizaci politiky budování skutečného socializmu, tak i odpůrci jeho politiky (kryptotrockisté), kteří ve všech oblastech pracovali proti získání státní suverenity a budování skutečného socializmu.

Tato změna koncepce však přesto posléze nabyla naprosto viditelné rozměry a to v podobě trockisty zahájeného útoku proti Stalinovi v podobě obvinění z kultu osobnosti. Právě trockisté následně obvinili Stalina ze “stalinských” represí, přičemž to byli oni, kdo tyto represe ve skutečnosti prováděl. Chruščov, který vystoupil s obviněním “stalinských” represí, zjevně nemohl zapomenout, jak mu Stalin odpověděl: “Vzpamatuj se, hlupáku!” v reakci na jeho žádost o navýšení limitů represí pro 1. kategorii (popravu) a další kategorie (Chruščov byl ve 30. letech předsedou moskevské oblastní komise, p.p.). Přítomnost trockistů ve státním řízení, i po Trockého osobní porážce, byla dána tím, že do vyšších funkcí byli vybráni a páteř mladého sovětského státu tvořili profesionální revolucionáři, kteří se do Ruska dostali lodí z USA s Trockým a s Leninem v zapečetěném vlaku ze Švýcarska. Drtivá většina těch, kdo takto přijel do Ruska, se stali členy RSDSP až těsně před revolucí.

Stalin byl se svým vlasteneckým přesvědčením “bílou vránou” mezi těmito “zapálenými revolucionáři”, proto veřejné ideologické distancování se od marxizmu mohlo pro Stalina reálně skončit tím, že by se stal obětí nějakých “?-ských” represí a nyní fungující spolek “Memorial” by ho počítal k nevinným obětem těchto represí. Trockisté všech druhů nenávidí Stalina zejména za to, že se projevil jako konceptuálně gramotný politik a vůdce, který dokázal marxistickou ideologii převzít a využít ji ve prospěch společnosti a pro potřeby budování suverénního státu a přinutil tak v realitě trockisty-marxisty pracovat na zájmy SSSR-Ruska a jeho obyvatel.

Po Stalinově smrti trockisté (marxisté i jiní) začali provádět politiku budování davově-“elitární” společnosti, ale protože to nešlo udělat přes noc, bylo nutné po nějakou dobu předstírat, že se pokračuje v kurzu budování skutečného socializmu, při tom však byly vytvářeny podmínky návratu k davově-“elitární” společnosti a kapitalizmu. Tato fáze se protáhla až do roku 1985, kdy se aktivní restrukturalizace (manévru perestrojky) sovětské společnosti chopil Michail Gorbačov, jemuž připadla úloha završení změn silným manévrem. Mimochodem za povšimnutí stojí fakt, že Gorbačov zahájil celý tento závěrečný manévr (jednoduše řečeno – přechod od socialismu ke kapitalismu) pod heslem “více socialismu”. Z toho lze usuzovat, že ani po 32 letech od Stalinovy smrti nepřistoupili trockisté k tomu, aby obyvatelstvu řekli pravdu o povaze nadcházejících změn a celý manévr zahájili další grandiózní, celospolečenskou lží. Byli si evidentně vědomi rizik, která byla spojena s tím, že kdyby obyvatelstvo znalo skutečné cíle Gorbačovovy perestrojky, vystoupili by proti a zřejmě by procesu zabránili. Na začátku tohoto přechodu od Stalinova socialismu k davově-“elitárnímu” kapitalismu stála osoba zatvrzelého trockisty Chruščova a proto se nyní vraťme k tomu, co se po Stalinově smrti (1953) v SSSR skutečně odehrálo.

Cíle “studené války”

Významnou roli v organizaci revoluce roku 1917 sehrály zahraniční síly, jejichž hlavním cílem bylo udělat z Ruska surovinový přídavek Západu. Tento záměr byl zmařen ve chvíli, kdy se k moci dostal Stalin, který zásadním způsobem změnil směřování Ruska-SSSR, když zemi vymanil z područí nadnárodních zájmů a učinil z ní subjekt globální politiky. Tato Stalinova role je dnes historiky již docela dobře pochopena. Co však není dostatečně objasněno je to, jak mohlo po Stalinově smrti dojít k obrácenému vývoji společnosti, kdy se z vítěze druhé světové války, supervelmoci, která se významně podílela na globální politice, stala poražená země, která byla rozkouskována na menší státy regionálního významu a stala se tak skutečně jakýmsi surovinovým přídavkem “vyspělého Západu”. Tento proces bývá většinou zjednodušeně vysvětlován tak, že sovětský systém nebyl od samého počátku životaschopný, navíc zkombinovaný s osobními pochybeními jeho vůdců, kteří tak zapříčinili selhání jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice, která byla motivována protilidskou podstatou celého systému. Nicméně toto vysvětlení je nejen nesprávné, ale ve skutečnosti je chybné ve své podstatě, neboť zakrývá podstatu kauzálních souvislostí a vztahů mezi jednotlivými relevantními ději – řízenými společenskými procesy a interpretuje fakta nelogickým způsobem, kdy nejsou vzájemně provázána a výklad tak neumožňuje skutečné pochopení souvislostí proběhlých událostí ve správném kontextu.

Pokud se na události po smrti Stalina podívat v celostnosti, stane se pochopitelným a naprosto zřejmým, že k moci se dostali lidé, kteří obnovili politiku zahraničních organizátorů VŘSR na přeorientování Ruska-SSSR na surovinový přídavek Západu. Tento transformační proces trval od roku 1953 do roku 1991, tedy 37 let, a takto dlouho zejména proto, že v období Stalina se v zemi narodilo několik generací lidí, kteří byli vychováni v duchu upřímného přívrženectví myšlence budování komunizmu. Upřímní přívrženci budování komunismu vstoupili do všech sociálně-ekonomických sfér společnosti a svou činností pokračovali ve Stalinově politice i po jeho smrti. Vůdci SSSR po smrti Stalina nemohli veřejně prohlásit, že kurz na vybudování mocné supervelmoci a komunizmu mění na kurz proměny Ruska v surovinový přídavek Západu a obnovení davově-“elitárních” vztahů ve společnosti. To by přivedlo k takovým procesům jak uvnitř země, tak v celém světě, které by reálně mohly přivést buď k vybudování globálního komunizmu, nebo k likvidaci současné civilizace na planetě. V libovolném případě, Globální prediktor by prohrál a takový vývoj situace nemohl dopustit. Proto dokonce silný manévr perestrojky byl spuštěn lživým sloganem “Více socializmu”. Ale před uskutečněním tohoto manévru bylo nutné období, v jehož průběhu by společnost byla připravena k provedení manévru. Byla nutná doba, během které:

• by v SSSR i ve světě proběhla dostatečně účinná diskreditační kampaň samotné myšlenky komunismu;
• by v SSSR ve státní správě byla nahrazena generace přívrženců budování komunismu a vlastenců za přívržence davově-“elitární” společnosti a proměny Ruska v surovinový přídavek Západu, dle čehož
• by byly změněny osnovy vzdělávacího systému.

Ale protože realizace všech těch cílů vyžadovala čas, bylo nutné, aby kapitalistický systém existující ve světě, nejen po celou dobu vydržel, ale byl alespoň vnějškově podobný na sílu, rovnou SSSR a zemím socialistického bloku. A s tímto měl kapitalistický systém celou druhou polovinu 20. století vážný problém. Národně-osvobozenecké hnutí, které vzniklo ve světě po druhé sv. válce, přivedlo ke krachu světový koloniální systém, což nejen zbavilo západní “rozvinuté” země zdrojů nutných k existenci, ale vytvořilo i vážné předpoklady pro vytvoření skutečně celosvětového systému socializmu. V těch podmínkách bylo Globálnímu prediktoru (GP) nutné řešit několik úloh najednou:

• ukončení socialistických změn v SSSR;
• zabránění vytvoření mezinárodního socialistického systému;
• zajistit západním “rozvinutým” zemím dostatek zdrojů pro imitaci prosperity a konfrontace s SSSR na dobu, než bude SSSR zničen.

Všechny tyto úkoly bylo možné a nutné řešit výlučně na úkor samotného SSSR.

Hlavní úkol – změnit morálku lidí

Chruščov a jeho skupina se do plnění těchto úkolů pustili s plnou vervou a entuziasmem. Své úsilí nasměrovali do všech směrů života společnosti, nicméně jedním z nejprioritnějších se stala změna obsahů morálních norem ve výchově a vzdělávání nových generací.

V oblasti vzdělávání tak byl postupně a trvale měněn obsah výuky, když například byly z učebních osnov vypuštěny předměty jako logika a ústava, vědomosti nezbytné k tomu, být schopen chápat obecné děje v širších souvislostech a umět rozlišovat společenské jevy a procesy a jejich souvislosti. Bylo tak činěno s vědomím toho, že pouze lidé, kteří si dokáží o svém okolí utvořit dostatečně logicky uspořádaný popis reality, jsou schopni se ubránit manipulacím a velmi obtížně, ne-li vůbec je možné je ovládat. A o takové lidi samozřejmě ze strany nových vůdců země zájem nebyl. Zájem byl o ty, kteří byli (aniž by si to sami plně uvědomovali) připraveni loutkovému řízení ze strany svých nadřízených. Zároveň s tímto typem vzdělávání byl kladen velký důraz na psychologickou manipulaci v tom smyslu, že byl v mladých lidech systematicky budován komplex méněcennosti, ublíženectví a hanby za své ruské dědictví a jeho věčné zaostávání a pokulhávání za pokrokovým a osvíceným Západem. Za příklad takovéto manipulace uveďme zneužívání literatury, která by měla být plnohodnotným vzdělávacím předmětem, který se podílí na formování morálních a etických hodnot člověka. Řeč je o básni “Sbohem špinavé Rusko”, jejíž autorství bylo připsáno M.Lermontovu, ačkoliv pro ty, kdo mu autorství přiřadil a zařadil báseň do učebních osnov, nemohlo být tajemstvím, že práce nepocházela z pera básníka.

Výzkumníci se shodují v tom, že s největší pravděpodobností autorem této “básně”, která se objevila až 32 let po smrti Lermontova, byl Dmitrij Minaev, básník “Jiskry”, imitátor, který ve svém “díle” převzal myšlenky z dřívějších aristokratických dob a přepsal je v duchu liberalismu, ve smyslu – nic nám není svaté. V tomto smyslu “opravil” i díla jako Evžen Oněgin, Hoře z rozumu, Mrtvé duše, Démon a další. D.D.Minaev psal tyto své parodie a epigramy v podobném duchu jako je napsána zmíněná báseň. Lze to dokumentovat stejnými stylistickými obraty.

Báseň “Sbohem špinavé Rusko” se poprvé objevila v dopise P.I.Barteneva P.A.Efaimovi ze dne 9.3.1873 s poznámkou – “zkopírováno z originálu”. Dílo, na které se Bartenev odkazoval, se samozřejmě nedochovalo. Mimo toho, profesionální historik, archeolog a bibliograf z nějakého důvodu nikdy více o tomto původním rukopise, (ze kterého báseň převzal) nic neřekl, ani kde se s ním seznámil, ani kde je uložen. Pro člověka, který celý svůj život vyhledával a publikoval neznámé materiály, literární a životopisné dokumenty o ruských spisovatelích není možno takovýto přístup považovat jen za neprofesionální utajování zdrojových pramenů.

Tato zdrženlivost měla své důsledky. V roce 1955 byl publikován dopis stejného Barteneva N.V.Putjatovovi, napsaný nejpozději v roce 1877 (rok po smrti Putjatova), ale s mírně odlišnou poznámkou: “podle Lermontovova rukopisu”. Zdá se tedy, že tento dovětek napovídá tomu, že ve 20. století se někdo hodně snažil o to, aby autorství této básně bylo připsáno Lermontovovi. Vydavatelé souborného Lermontovova díla z roku 1961 však, ať již nevědomky nebo právě naopak, s cílem informovat čtenáře o tom, že diskutovaná báseň je podvrh, vložili do něj i Lermontovovů rukopis “Vlast” (vydání 1., str. 706). A nic tak lépe neodhaluje podvrh, jako srovnání s básní Lermontova.

A dále, na to, že až ve 20. století bylo dovětkem falešně přidáno jméno autora, ukazuje i ta skutečnost, že v roce 1890 stejný Bartenev publikoval ještě jednu, další verzi inkriminované básně (mimochodem – všechny tři verze se od sebe odlišují) a to v časopise “Ruské archivy”, kde byl zase uveden tento dovětek: “zapsáno podle slov soudobého básníka”.

První verze této básně byla publikována v časopise “Ruský starověk”, číslo 12 – v roce 1887, kdy ji vydal P.A.Viskovatov, opět bez uvedení původního pramene a opět to byla textově ještě další, jiná verze. I když se od Bartenevovy verze z roku 1890 lišila pouze v jednom slově. Na tomto místě je nezbytné uvést, že P.I.Bartenev spolupracoval s A.I.Gercenem, který z Londýna za peníze a v zájmu britských bankéřů vedl protiruskou propagandu.

Literární odborníci se aktivně bránili tomu, zahrnout tuto báseň do souborného Lermontovova díla. Nicméně po Stalinově smrti, bez opory mezi vedoucími představiteli SSSR, se tomu tlaku ubránit již nedokázali. K dispozici však jsou informace, které hovoří o tom, že první pokus o zavedení této básně do učebních osnov SSSR byly podniknuty již na počátku 30-tých let, ale tehdy byly tyto pokusy, s mnoha dalšími pokusy jiných rusofóbních autorů, ještě promptně smeteny ze stolu.

Myšlenka zařadit tuto hanlivou báseň do školních učebních osnov se vrátila po Stalinově smrti a masové publikování této básně bylo zahájeno za Chruščova v roce 1961. Proslýchá se, že se tak stalo z vůle ÚV KSSS prostřednictvím Akademie věd. Nicméně kdo jmenovitě za touto myšlenkou stojí a kdo tedy nese odpovědnost za to, že se tato báseň stala jakýmsi literárním kánonem, se dodnes nepodařilo objasnit.

Přiznání nepřítele – porazit SSSR byla nákladná záležitost

V politice a řízení státu bylo cílem post-stalinského vedení zdiskreditovat samotnou myšlenku komunismu a toho evidentně nešlo dosáhnout bez toho, aby vedení státu nezačalo vědomě a adekvátně “chybovat” v řízení státu s doprovodným protěžováním zastánců transformace společnosti do davově-“elitární” podoby.

V tomto skrytém sabotování je nutné hledat vysvětlení Chruščovova svévolnictví a ignorování rad a doporučení odborníků. Tímto způsobem se postupně zbavil velkého množství zděděných stalinských specialistů a promrhal ekonomický potenciál země na realizaci ekonomických nesmyslů jako např. zemědělský program obhospodařování celiny. Tímtéž principem byla motivována i následující Brežněvova doba celospolečenské stagnace, kdy byly systematicky potenciál země i iniciativy obyvatelstva utápěny v moři byrokracie a na vedoucí místa byli úmyslně jmenování neadekvátní lidé.

Ve své podstatě, SSSR v chruščovsko-brežněvsko-gorbačovské období vykonal manévr pod názvem “krátký overštag”, kdy Rusko-SSSR, které se pod řízením Stalina odklonilo od magistrálního starozákonního-biblického kurzu globalizace, skrze neustálé odklánění doleva (přeregulování do absurda) vrátilo na starozákonní kurz. Tento návrat na původní směrování vypadá, jakoby celá sovětská éra v historii Ruska byla zbytečná. Nicméně i když má tento manévr přívlastek “krátký”, časově zabral několik desetiletí.

Konfrontace mezi oběma systémy potřebovala nemalé ekonomické zdroje. Sovětská ekonomika zformovaná Stalinem byla natolik soběstačná a životaschopná, že fakt, že Rusko dodnes existuje a nezaniklo jako stát je podmíněn ve velké míře základy, položenými ve všech sférách sociálně-ekonomické činnosti v toto období. V kontrastu, “progresivní” západní ekonomika nemůže existovat bez okrádání zbytku světa.

Převaha sovětské ekonomiky byla veřejně přiznána dokonce i nepřáteli Ruska. Například, v listopadu roku 1991 v Houstonu (USA) na výročním zasedání Amerického ropného institutu byla jako čestný host pozvána Margaret Thatcherová, tedy v době krátce předtím, než se stala britskou ex-premiérkou. Mimochodem, Margaret Thatcherová byla vzděláním chemik a po nějakou dobu tuto profesi i aktivně prováděla. Na tomto setkání měla M.Thatcherová čistě politický projev v délce cca 45 minut, který by mohl být nadepsán jako “Jak jsme zničili Sovětský svaz”. Ve svém projevu řekla že:

… “Sovětský svaz je země, která představuje vážnou hrozbu pro západní svět. Nemám na mysli vojenskou hrozbu. O tu zde nejde, naše země je dostatečně vyzbrojena, včetně arzenálu jaderných zbraní. Mám na mysli ekonomickou hrozbu. Vzhledem k plánování politiky a zvláštní kombinace morálních a materiálních pobídek byl Sovětský svaz schopen dosáhnout vysoké ekonomické výkonnosti. Procento růstu HDP bylo přibližně dvojnásobné ve srovnání s našimi zeměmi. Když si k tomu připočteme ohromné přírodní bohatství této země a efektivní zemědělskou politiku, měl Sovětský svaz reálnou šanci, vytlačit nás ze světových trhů. Proto jsme neustále jednali tak, abychom oslabovali tento ekonomický potenciál Sovětského svazu a vytvářeli v jeho domácích poměrech problémy a potíže.” …

(S.Pavlov, “Zpráva M.Thatcherové – Sovětský svaz bylo nezbytné zničit”, http://www.contrtv.ru/common/2025).

Ještě na konci 20. století tak představovala podle Margaret Thatcherové sovětská ekonomika, a to i po tom všem, jak byla v poststalinském období cílevědomě devastována, vážnou hrozbu pro západní svět. Co to vypovídá o možnostech sovětské ekonomiky v době bezprostředně po Stalinově smrti.

Jak se rozhodovalo o obdělávání celin

Jedním ze záměrně ekonomiku Sovětského svazu oslabujících opatření a domácí problémy přinášejících byla podpora západních ekonomik včetně podpory ekonomiky USA. Tato podpora byla prováděna na úkor SSSR a byla zahájena bezprostředně po Stalinově smrti. I když se to někomu může zdát jako nesmysl, není tomu tak. Pro ilustraci uvedeme některé kroky, ideologicky i ekonomicky podporující Západ, ke kterým nové vedení přistoupilo.

Odklon od Stalinovy politiky budování suverénní a silné průmyslově rozvinuté země začal prakticky ihned po jeho smrti. 21. března 1953 bylo Radou ministrů, pod čj. 149, přijato usnesení, které zrušilo plán na další industrializaci země a překonání nerovnováh (včetně regionálních) v sovětské ekonomice. Tento krok nutně vedl k tomu, že Rusko do dnešních dnů čelí krizím pramenícím z toho, že v některých regionech existuje přebytek a v jiných současně nedostatek pracovních příležitostí, umožňujících efektivně využívat přírodní bohatství země a průmyslový potenciál země. Co je však neméně důležité je fakt, že tímto krokem byly položeny základy Chruščovovy politiky na obdělávání celiny (panenské stepní půdy, p.p.).

Tento program rozvoje využití celin začal být realizován prakticky ihned po zářijovém plénu ÚV KSSS (1953), na kterém byl N.S.Chruščov zvolen 1. tajemníkem KSSS. Pamětníci informují o tom, že samotná idea o masovém obdělávání celin se poprvé objevila na programu jednání v zářijových dnech jednání pléna a širší prováděcí plán byl poprvé představen již 9.9.1953 na setkání s delegací Kazachstánu, která se podílela na práci pléna, načež byl záhy přijat již následující den, tedy po jednodenním projednání. Již v pozici 1. tajemníka KSSS se Chruščov setkal s prvním tajemníkem Komunistické strany Kazachstánu – Šajachmetovem. Na Z.S.Šajachmetova vzpomínají pamětníci jako na zastánce stalinských metod práce – talentovaného vůdce-manažera, se kterým bylo svázáno dosažení vysokého tempa rozvoje poválečné ekonomiky Kazachstánu. Není tedy divu, že se v následné diskusi ohledně toho, jestli upřednostnit intenzívní nebo extenzívní rozvoj zemědělství jednoznačně přikláněl na stranu intenzifikace. Tato (vůči Chruščovovi opoziční) pozice mu však překvapivě přinesla jediné. Na březnovém plénu ÚV KSSS v roce 1954 byl 1. tajemník Komunistické strany Kazašské SSR odvolán ze své funkce s velmi těžkým odůvodněním: “Nedostatky v řízení průmyslu, zemědělství, ideologické, stranické a organizační práci. Nové podmínky vyžadují nové normy a metody práce. Proto …“. Plénum současně přijalo usnesení “o dalším zvýšení produkce obilí v zemi a rozvoji přírodních a ladem ležících pozemků“.

Je zřejmé, že mezi zářijovým a březnovým plenárním zasedáním ÚV KSSS došlo k zásadnímu obratu v zemědělské politice SSSR. V usnesení zářijového plán nebylo ani slovo o tom, že by se měly rozšiřovat osevní plochy. Jednoznačným závěrem tohoto pléna bylo “plně rozvinout produkci zrna” a pracovat na “dalším zvýšení produkce”. Jinak řečeno, základem pro rozvoj zemědělství měl být intenzívní rozvoj (zvyšování úrodnosti). Nicméně na březnovém plénu se zemědělská politika změnila na extenzivní rozvoj (zvyšování osevní plochy).

Podle této nové politiky Státní plánovací komise naplánovala v Kazachstánu, na Sibiři, v Povolží, na Urale a dalších částech země rozorat a zúrodnit nových 43 milionů hektarů panenské, ladem ležící půdy. V průběhu let 1954-1960 však bylo obděláno celkem “jen” 41.8 milionů hektarů. Nenaplnění plánu však nebylo zapříčiněno nedostatečným úsilím, nýbrž důsledky, které toto obdělávání celin přineslo na životní prostředí a hospodářství jako celek.

Pro pochopení tohoto efektu je potřeba říci, že i za Stalina se brala v úvahu možnost zúrodňování celin.

Již v roce 1946-47 bylo množství zemědělských výzkumných institucí úkolováno v tom smyslu, aby navrhli další zlepšení v zajišťování spolehlivých dodávek zemědělských produktů, zlepšení produktivity v zemědělství jak rostlinném tak i živočišném, jakož i možností financování a finančních pobídek, vedoucích k růstu produktivity v zemědělství SSSR. Na podzim roku 1946 byla pro řízení a koordinaci těchto prací zřízena státní, meziresortní komise v čele s akademiky T.D.Lysenkem a V.S.Němčinovem. Volba těchto akademiků do čela této komise nebyla náhodná.

Trofim Denisovič Lysenko (1898-1976) patřil mezi sovětské kapacity v oboru biologie a agronomie. Akademik Akademie zemědělský věd (1935), akademik SSSR (1934), Akademii věd SSSR (1939). Po Stalinově smrti byl očerněn. Nicméně ve Stalinově éře SSSR byl jeho přínos k rozvoji zemědělství v zemi vládou vysoce ceněn, když se v roce 1945 stal Hrdinou socialistické práce. V letech 1941, 1943 a 1949 pak získal ocenění Laureát Stalinovy ceny prvního stupně. Nositel osmi Leninových řádů, Řádu práce a získal i celou řadu dalších vyznamenání. Lysenko byl uznáván ve vědeckém světě i v řadách sovětských nepřátel. Toto jeho renomé se odrazilo i ve skutečnosti, že po dvakráte (1938-1956 a 1961-1962) byl jmenován všesvazovým prezidentem zemědělských věd V.I.Lenina – nejvyšší vědecké instituce pro zemědělství a vodní a lesní hospodářství SSSR.

Vasilij Němčinov (1894-1964) ekonom a statistik, byl jedním ze zakladatelů ekonomicko-matematického směru sovětské vědy. Akademie věd (1946), akademik Akademie zemědělských věd (1948), akademik Běloruské SSR (1940), doktor ekonomie (1935), profesor (1928). Laureát Stalinovy ceny (1946) a laureát Leninovy ceny (1965). Nositel tří Leninových řádů, Řádu Rudé hvězdy a dvou Rudých zástav Řádu práce. Byl členem Mezinárodního statistického institutu (1958), členem Královské statistické společnosti Velké Británie (1961), čestný doktor věd Univerzity v Birminghamu (1964). Zabýval se problematikou metodiky bilancování rovnováhy ekonomiky, meziodvětvovou rovnováhou jako makroekonomickým modelem optimálního plánování.

Jak vidíme, vedoucími Stalinovy komise se stali vědci, kteří rozuměli jak přírodovědeckým, zemědělským procesům tak i procesům ekonomicko-společenským. Komise pracovala až do výše zmíněného, březnového pléna v roce 1954, kdy byla její práce ohodnocena jako neuspokojivá, zejména proto, že se postavila proti Chruščovově extenzivní zemědělské politice, zejména ve východní části SSSR. Chruščov, podporovaný celou řadou dalších vědců jako Šmalhausen, Zavadovský, Žukovský tuto politiku přednesl a prosazoval již na zářijovém plénu. Posléze se pak na cestě k realizaci této politiky přidali další vlivní podporovatelé: K.E.Vorošilov (Předseda nejvyššího sovětu SSSR a člen předsednictva ÚV KSSS), A.A.Andrejev (člen prezídia Nejvyššího sovětu SSSR a náměstek rady ministrů SSSR, nadřízený výše uvedené komise), G.M.Malenkov (Předseda rady ministrů SSSR, člen ÚV KSSS), V.M.Molotov (První místopředseda Rady ministrů SSSR, člen předsednictva ÚV KSSS) a celá řada dalších zemědělských odborníků.

Rozhodnutí rozpustit komisi souviselo s výsledky činnosti komise, která byla založena v roce 1946 a až do konce své existence v roce 1954 vypracovala celou řadu doporučujících materiálů, které odpovídaly na zadání, které dostala od ÚV KSSS v letech 1946-47. Tyto materiály, doporučení a závěry pak tvořily základ zemědělské politiky Stalinského SSSR. Komise ve svých závěrech považovala za problém přikročit k zúrodnění celin v takovém rozsahu, přestože se v letech 1949-1951 dostala pod silný tlak ze strany exponentů extenzívního rozvoje zemědělství, kteří prosazovali rovněž masivní používání chemického hnojení a přerozdělování regionálních zemědělských struktur a pozemků.

Nicméně komise ve svých dokumentech (podle svého nejlepšího přesvědčení) uvedla, že orba pustiny o rozloze cca 40 miliónů hektarů pro následné osetí pšenicí, půdy, která je ve své kvalitě velmi různorodá a vyžaduje i různorodé způsoby kultivace a to jiné, než byly doposud používány v již existujících zemědělských oblastech. Nerespektování těchto faktů by vedlo k postupné a těžké degradaci těchto zemí s nepříznivými změnami v životním prostředí a postupným nárůstem nákladů nezbytných k údržbě těchto pozemků, respektive s udržením jejich smysluplné úrodnosti. Komise zdůraznila, že dočasný efekt vysoké úrodnosti nově obdělaných celin by nebylo možné udržet déle než 2-3 roky. Komise dále uvedla, že vzhledem k zvláštnostem této půdy a podnebí v těchto lokalitách by výnosnost v dalších letech byla 2-3 krát nižší, než je dosahována v tradičních zemědělských oblastech SSSR (Ukrajina, Moldávie, severní Kavkaz, centrální černozemní region a některé oblasti Povolží). Chemickým hnojením uměle dosahovaná výnosnost by vedla k nevyhnutelnému znečišťování a zasolování půdy, což by znamenalo vznik kyselých dešťů a záplav a to vše společně by pak znamenalo rychlé šíření eroze půdy, včetně vzniku umělých rybníků v postižených oblastech. Tyto procesy by pak přinesly v oblasti od Volhy po Altaj nezbytnou postupnou likvidaci průmyslových chovů hospodářských zvířat. Během prvních 5-6 let by tak došlo k úbytku úrodné půdy (ornice a humusu) o cca 10-15% a v budoucnu by se toto číslo zvětšovalo až na hodnotu 25-35% ve srovnání s běžnou půdou.

Pro zavlažování těchto nově obdělávaných pozemků by bylo nezbytné odebírat vodu z řek Volha, Ural, Irtyš, Ob a možná také z Aralského i Kaspického moře s nutností odsolování těchto vod. To by dále vedlo k negativním změnám ve vodní bilanci, došlo by ke snižování hladiny vody v řekách a nádržích na mnoha místech země a k dramatickému zhoršení přívodu vody do zemědělstvím s problémy v navazujících oblastech ekonomiky jako rybolov, lodní doprava a vodní energetika. Pokud by se v podmínkách postupující degradace půdy, chemického hnojení a rostoucího nedostatku pokračovalo v úsilí o zvyšování výnosností obilovin, muselo by se přistoupit k regulaci toků řek jako Irtyš, Uralu, Volhy, Amu Darja, Syr Darja a Ob, což by znamenalo, že severní část Kaspického moře a Aralské moře by byla odsouzena k vysychání s dalšími velmi nepředvídatelnými negativními důsledky v “transformaci” přírodního ekosystému na Sibiři, Uralu, Kazachstánu a dalších panenských oblastech.

Lysenkova-Němčinova komise zdůraznila, že samotná kombinace negativních vlivů by během 7-10 let zapříčinila erozi a znehodnocení půdy i v sousedních regionech, v první řadě v Povolží, na severním Kavkazu a centrálním, černozemním regionu. Jen prevence tohoto půdu znehodnocujícího procesu by si vyžadovala náklady ve výši trojnásobku všech investic, které byly do zemědělství vloženy v průběhu čtvrtého pětiletého plánu (1946-1950).

Komise přesto neodmítla princip rozvoje nových osevních ploch včetně celin. Nicméně, dle názoru jejích členů bylo nezbytné za tímto účelem vyvinout nové, selektivně aplikovatelné pěstitelské postupy, které by braly v úvahu jak specifické klimatické podmínky v příslušných regionech, tak vlivy chemického hnojení na různé druhy zemědělských technologií a plodin. Argumentace a doporučení komisy z počátku roku 1950 byly vzaty v úvahu a plány na “revoluční” rozšiřování osevních ploch (celin) v nových regionech nebyly za Stalinova života realizovány.

Chruščov a celina

Obdělávání celin bylo zahájeno bez respektování závěrů komise, bez zemědělské přípravy půdy, bez potřebné dopravní infrastruktury, sýpek, servisních středisek pro zemědělské stroje, nemluvě o neexistenci ubytovacích kapacit pro zemědělce samotné (zato s velkolepou propagandou). Do nově obdělávaných regionů byly vyslány všechny v SSSR vyrobené traktory a kombajny a byli mobilizováni studenti na pracovní brigády i sezónní pracovní kolektivy mechaniků.

Rozvoj obdělávání celin se proměnil v kampaň, jako by šlo o program, který byl údajně schopen vyřešit všechny problémy s dostupností potravin. Vzniklo klima vysokého pracovního nasazení a šturmování, provázené ale všeobecnými organizačními zmatky a rozpory. Chruščovova zemědělská politika byla jednoznačně podřízena extenzívnímu rozšiřování velikosti nově obdělávaných osevních ploch. Na realizaci této zemědělské politiky byly vyčleněny ohromné zdroje. V letech 1954 – 1961 bylo do tohoto projektu vloženo 20 % všech zemědělských investic SSSR. V důsledku toho byly minimalizovány investice do tradičních zemědělských regionů SSSR, které v důsledku toho začaly zaostávat. V centrální černozemní oblasti a v oblasti středního Povolží došlo v roce 1959 oproti roku 1953 ke snížení produkce na cca polovinu. Později začala klesat produkce i v ostatních tradičních zemědělských oblastech SSSR produkujících obiloviny.

Rozorávání celin bylo v této době maximálně urychlováno, když během dvou let bylo namísto ještě přijatelných 13 milionů hektarů ploch rozoráno až 33 milionů hektarů. Díky pak mimořádnému nasazení techniky i lidí a díky přírodním faktorům prvního osevu těchto (ještě nevyčerpaných) ploch, bylo v prvních letech dosahováno mimořádně vysokých výnosů, které zajistily třetinu až polovinu produkce obilovin v celém SSSR. Nicméně už v těchto prvních letech se začala projevovat celková nepřipravenost expanzívní zemědělské politiky, kdy nedostatek zařízení pro skladování a zpracování obilovin vedl k tomu, že podstatná část sklizně byla zničena, když nebylo možné zajistit ani export tohoto obilí, ani využití pro přidruženou živočišnou výrobu. Další problémy se objevily, když se ukázalo, že ani přes veškeré vynaložené úsilí nebylo možné dosáhnout stabilní výnosnosti nově osetých ploch a v hubených letech dokonce výnos z celin ani nedosáhl osevního množství. Prognózy Lysenko-Němčinovy komisy se začaly naplňovat i nadále. V důsledku nástupu ekologické nerovnováhy a následné eroze půdy pak v letech 1956-1958 se nově obdělávané celiny o rozloze cca 10 milionů hektarů (pro představu – jde o rozlohu velikosti území Maďarska nebo Portugalska) dostaly do úplné ztrátovosti. Skutečná katastrofa pak přišla v letech 1962-1963, kdy výnosnost celiny poklesla o 65%.

Ve výsledku, v roce 1990 byla celková úrodnost zemědělských ploch SSSR 2,5 krát nižší, než v roce 1954 a rozloha ekologicky narušené, degradované zemědělské plochy se za stejné období zvýšila 7 krát.

Celá tato “obdělávání celin” věnovaná pětiletka se stala klíčovým spotřebitelem sovětských investic. Nicméně paradoxně se ukázalo, že čím větší byl objem investic, tím více klesala jejich efektivita. Tento paradox se projevil nejen v rozsahu škod, které Chruščovova politika obdělávání celin sovětskému zemědělství přinesla, ale i v tom, že od tohoto sebevražedného kurzu zemědělské politiky nebylo ustoupeno ani po celé následující Brežněvovo období celospolečenské stagnace.

Jak prokázaly reálné výsledky Chruščovovy zemědělské politiky, doporučení, argumentace a závěry Lysenko-Němčinovy komise se ukázaly jako naprosto správné.

Reálné ekonomické efekty obdělávání celin

Takto vypadal vývoj v produkci potravin, hlavní argument, který Chruščov uplatňoval při své extenzívní zemědělské politice. Následující tabulka uvádí údaje o hrubé sklizni v milionech tun v období Chruščovovy éry. Tato čísla hovoří samy za sebe.

	1958	1962	1963
Pšenice	76,6	71	49,7
Žito	16	17	12
Kukuřice	10,2	15,5	11
Oves	13,4	5,7	4
Cukrová třtina	54,4	47,4	44
Len	0,44	0,43	0,37
Brambory	86,5	70	71,6

(zdroj: «Мировая экономика», справочник, М., 1965).

Sovětské zemědělství pak dorazilo Chruščovovo kukuřičné dobrodružství. Rozšíření pěstebních ploch kukuřice, činěné s cílem kompenzovat negativní vlivy obdělávání celin, ve skutečnosti ještě více podkopalo úrodnost zemědělské půdy. Ve prospěch kukuřice bylo téměř ve všech zemědělských regionech omezeno pěstování krmných travin a mnoha dalších doplňkových hospodářských plodin pro potřeby živočišné výroby. Přitom od roku 1956 nebylo nově obdělávané celiny možno pro pěstování těchto krmných plodin využívat. V důsledku toho se v celé zemi od poloviny šedesátých let výrazně snížil počet chovného skotu a chovy koní byly prakticky úplně zrušeny. O tomto vývoji svědčí následující tabulka, ukazující vývoj klíčových komodit živočišné výroby.

Porážka – % z chovu	1953	1959	1964	1967
Dobytek	85	91	105	94
Vepřové	93	96	103	106
Malý skot	86	93	95	88

Významně se snížila i produkce drůbeže, když v roce 1960 činila 515 milionů kusů, kdežto v roce 1964 již pouze 449 milionů kusů (viz. Statistická příručka “Socialistické země a kapitalistické země v roce 1968,” Moskva, M.CSU, 1969).

V důsledku Chruščovovy zemědělské politiky se prudce snížila hrubá sklizeň obilovin a průmyslových plodin, zejména pšenice a ovsa, což vedlo k tomu, že od poloviny roku 1963 se SSSR přeměnil z vývozce na dovozce obilovin a krmiv.

Dovoz obilí – nikoliv hloupost, ale zrada

V diskutovaném období byl SSSR exportérem obilovin a to zejména vzhledem k jeho politickému závazku v podobě podpory politických režimům v zemích socialistického bloku. V roce 1963 poklesla produkce obilovin v SSSR natolik, že se stalo nemožným nadále dostát těmto politickým závazkům. Nicméně nedostát těmto závazkům, vzhledem k rozložení mocenských sil po smrti Stalina a Beriji nebylo možné. Jediný způsob jak toho dosáhnout tedy byly dovozy ze zahraničí. S plným vědomím toho, že takové dovozy budou propagandisticky využity proti SSSR, došlo k dohodě o zahájení nezbytných dovozů obilovin ze zahraničí.

Negativní důsledky importu obilí bylo možné nejen snížit, ale při určitých okolnostech dokonce proměnit v pozitivní, v novou etapu rošíření socialistického tábora ve světě, pokud by bylo obilí kupováno v zemích tzv. třetího světa, tehdy například Argentině.

Dovoz potravin je možné brát jako hrozbu státní bezpečnosti a národní suverenity. A samozřejmě, že dovozy potravin také znamenají to, že se tímto krokem podporuje zemědělství exportéra na úkor zemědělství vlastního. V případě nutnosti takový dovoz zajišťovat by bylo lepší, podpořit tímto krokem ekonomiku nějaké třetí země s perspektivou jejího zapojení na svou stranu, než podporovat ekonomiku svého ideologického nepřítele.

Nicméně Chruščov a spol. se rozhodli podpořit ekonomiku USA a obrátili se ohledně dovozů obilí na ně. A ideologický útok na sebe nenechal dlouho čekat. Na SSSR a socializmus udeřili ze všech druhů zbraní.

Např. New York Times řekly svým čtenářům, že poté co se k moci po Stalinovi dostal Chruščov, bylo mnoho úsilí investováno do zreformování zemědělské politiky a Chruščov osobně věnoval této reformě velikou pozornost. Přesto, po desetiletích tvrzení o výhodách sovětského zemědělství Chruščovovi nezbylo než přijmout těžké rozhodnutí ohledně zahájení dovozů ohromného množství obilovin ze zahraničí a přiznat tak porážku.

Obrovské objemy nákupů doslova ohromily obchodníky s obilovinami. A v ještě větší míře byla šokována západní veřejnost, když se dozvěděla podrobnosti o sovětském zemědělství. Celý svět na vlastní oči viděl zkaženost socialistického systému, který i přes obrovské finanční investice do svého zemědělství nebyl schopen vyprodukovat dost na to, aby uživil své obyvatele, až nakonec byl SSSR nucen zajišťovat potraviny pro své obyvatelstvo dovozem obilovin ze zahraničí a to dokonce z nepřátelského tábora.

Co se týká toho, jak byl organizován import obilí, také zde vedení přistoupilo na všechny možné ústupky, jen aby obilí nakoupilo u svého ideologického protivníka a podpořilo jeho ekonomiku ke škodě vlastní.

Podmínkou USA pro prodej zrna bylo, aby “Rusové kupovali obilí za naše ceny”, které tehdy byly na americkém vnitřním trhu 1,8 dolarů za bušl, což bylo o 0,5 dolaru více, než byly ceny na světovém trhu. A vysoké ceny jsou vždy svědectvím deficitu a vysokých nákladů. V této situaci nebylo kupování obilí v USA ničím jiným, než podporou tamní ekonomiky a stimulací produkce.

Další podmínkou bylo, že exportní licence bude udělena pod podmínkou, že doprava bude zajišťována výhradně loděmi s americkou vlajkou. Pro „podporu“ sovětského vedení v tom, aby přijalo tuto podmínku, oznámil svaz amerických dokařů, že nebude nakládat obilí na lodě “se srpem a kladivem na přídi.” Takovým způsobem SSSR kromě koupě obilí i zajistil zisky americkým zemědělcům, zajistil práci pro mořskou dopravu USA, rozumí se, po americkým cenám, což znamená výhodným výlučně pro USA. Současně byl za prostředky Ruska řešen i další problém USA a to využití lodě „Manhattan“, která byl v té době největší dopravní lodí na světě, kterou nemohl odbavit zdaleka každý námořní přístav. Nakládání této lodě se muselo uskutečňovat po částech. Nejprve byla naložena první část nákladu – v mělkých přístavech, následně se loď přesunula do hlubšího kotviště, kde nakládání pokračovalo další částí nákladu. Poslední část nákladu se pak uskutečňovala překládáním z menších lodí na volném moři. Podobně pak, jen v obráceném pořadí, se organizovalo i vykládání nákladu na sovětské straně.

Těmito dovozy si SSSR zajišťoval obilí nejen pro sebe, ale i pro plnění závazků vůči zemím socialistického tábora. A i když se snažil tuto následnou distribuci s přihlédnutím k dopravním nákladům, organizovat optimalizovaným způsobem, zcela bylo přehlédnuto, že ke hlavním škodám došlo v oblasti politické, což se později projevilo v podobě ideologické porážky SSSR a přeorientování její ekonomiky na kurz toho, kdo potravinovou pomoc tehdy poskytoval. SSSR v rámci optimalizace dopravních nákladů nechal v některých případech dovézt zrno z USA přímo do země svého spojence, čímž si tento jen potvrdil skutečnost, že zrno nepochází ze SSSR, ale z nepřátelského tábora. Např. v roce 1963 kontrahovala Kanada svoji v historii vůbec největší dodávku zrna pro SSSR a to v objemu půl miliardy dolarů. Místem doručení byla Kuba. USA byly ze strany Kanady informovány o této skutečnosti a žádné námitky ze strany USA vůči tomuto kontraktu vzneseny nebyly.

Celkově bylo ze strany socialistického tábora tímto způsoben zakoupeno více jak 20 milionů tun obilovin.

V roce 1963 bylo zakoupeno 9,4 milionu tun obilovin, což představovalo téměř 10% hrubé sklizně. Všechno importované zrno bylo nakoupenu u dvou společností – Cargill (42%) a Continental Grain (58%).

Proč Chruščov rozoral celinu – osvojení celiny z pohledu globální politiky

Pokud posuzovat osvojení celiny a důsledky té politiky z pozic vnitřní politiky, pak všechny okolnosti s osvojováním celiny vypadají jako nevysvětlitelné absurdity, které se politologové všech odrůd pokoušejí objasnit projevy osobních vlastností Chruščova, jeho “voluntarizmem”. Pokud se podívat na osvojení celiny z pozic vnější politiky, už se objevuje určitá logika, účelnost. Nicméně skutečný smysl akcí ohledně osvojení celiny se vyjasní při pohledu z pozic globální politiky – v tom případě všechny rozpory a svévole okamžitě nabydou smysluplnosti a logiky.

Vysvětlení pojmů:

Vnitřní politika: činnost usilující o realizaci cílů vládnoucí vrstvy státu na svém území v rámci vlastní jurisdikce.

Zahraniční politika: činnost usilující o realizaci cílů vládnoucí vrstvy státu mimo jeho území a pravomoci ve vztahu k ostatním zemím a národům v té či oné oblasti planety.

Globální politika: činnost usilující o realizaci cílů týkajících se všeho lidstva a planety Země.

Právě globální politika definuje roli a místo každé země, každého státu, jejich specializaci v globálním spojení práce (nikoliv dělbě práce, ale dělbě specializace při spojení práce).

V důsledku tohoto globálního řízení celoplanetárního dění jsou některé země předurčeny k tomu, aby se staly producenty zemědělských produktů, jiné se specializují (ve smyslu – jsou specializovány) na průmyslovou výrobu, další pak na rekreační regiony, jiné tvoří surovinovou základnu, ještě jiné jsou pak finančním centrem (Švýcarsko), obchodním centrem (Velká Británie), světovou policií (USA) atd. V tomto smyslu je světové dění globálně organizováno analogicky k tomu, jak si rodiny organizují své bydlení, kde jejich dům má prostory zařízeny dle svého účelu jako ložnici na spaní, kuchyň a spíž na vaření, kanceláře, obyvák, pokoj pro hosty, zahrada, garáž, kůlna, psí bouda atd.

Toto účelově funkční rozdělení zemí/států ve světě probíhá v procesu, který získal název globalizace a je dlouhodobě realizováno prostřednictvím globální politiky.

Globalizace je proces koncentrace kontroly (řízení, správy) výrobních (produktivních) sil na planetě.

Globalizace je objektivní proces, který nelze zastavit ani zakázat, ale řízení tohoto procesu nese subjektivní charakter.

V hluboké minulosti staroegyptské žrečestvo jako první zformulovalo vlastní cíle globalizace. Právě oni vzali proces řízení globalizace do svých rukou a za tím účelem jimi byla vytvořena skupina pro realizaci řízení globalizace – světové židovstvo – a doktrína realizace globalizace – Bible (Starý zákon). Takto globalizace na planetě Zemi poslední tři tisíce let běží podle starozákonní doktríny “Deuteronomium-Izajáš”

Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova):

Zdroj: http://leva-net.webnode.cz/products/zapad-a-sssr-jak-ve-skutecnosti-probihala-studena-valka-1-/