S deformacemi lebek, které mají podivný protáhlý tvar, se setkáváme po celém světě již tisíce let. Některé z nich pochází z období kolem roku 7000 př. n. l.

Tento záhadný obyčej se udržoval ve Starém Egyptě, v Orientu, v Rusku, v Číně, v Mexiku, v Africe v Núbii, ve Francii, na Maltě a dokonce i na Krétě a v Laponsku, dále u některých kmenů v amazonské pánvi, v jižní Patagonii a v Severní Americe.

U některých národů se tato záhadná procedura těší oblibě dodnes, například u afrického kmene Mangbetu v Zaire.

V Severní, Střední a Jižní Americe se tato podivná modní vlna vyskytovala obzvláště u andských indiánů.

Takové deformované lebky můžeme obdivovat ve státním muzeu v Limě (Peru) a také v Ice, kde jsou shromážděny lebky naprosto impozantních rozměrů. Největší zatím zdokumentovaná lebka v lékařské literatuře měla objem 1980 cm, ale mezi lebkami z Jižní Ameriky jsou i takové, jejichž objem činí 2200 až 2500 kubických centimetrů. Výška některých lebek je opravdu úctyhodná, v mnoha případech činí až 50 centimetrů.

Tajemné jsou i tvarově odlišné lebky, které mají objem 2600 až 3200 kubických centimetrů a zvláštní oční důlky, jež jsou o 15 až 20 procent větší, než u normálních lidí. Nositel takové lebky by pak musel být pravý obr. Výška jihoamerických indiánů však nebyla nikdy nijak mimořádná. Podle výpočtů by ale měla výška jedince, vlastnícího lebku takové velikosti dosahovat 2,30 až 2,60!

Záhadou je, kde se asi vzal tento záhadný a nezvyklý trend, který vyžadoval takové utrpení a také nezměrnou trpělivost? Přirozený tvar lebky této formy se na naší planetě přece nikde nevyskytuje. Koho tedy měly takto deformované hlavy znázorňovat? Existovala snad kdysi nějaká rasa lidí, vyznačující se podobně zploštěnými a vzhůru zaoblenými lebkami?

Podle názoru vědců panovalo kdysi u peruánských Inků a Mayů všeobecné přesvědčení, že takto zušlechtění jedinci jsou daleko bližší duchovním sférám. Kněží k tomuto účelu vybírali jen velmi mladé chlapce, kterým pak pevně přivazovali jejich ještě nevyvinuté lebky mezi dvě vypolštářovaná prkénka.

Těmi pak v místě provrtaných otvorů umně protáhli šňůry, které měly prkénka přitahovat stále více k sobě a vyvíjet tlak na postupně se zplošťující a protahující lebku, aby bylo dosaženo ideálního výsledku, pokud ovšem takový jedinec tuto drastickou proceduru ve zdraví přežil, což se ovšem nestávalo vždy. Deformace lebky tedy začínala v oblasti spánků a od čela pokračovala směrem vzhůru, takže se lebka takového člověka mohla zvýšit až do dospělosti až trojnásobně.

Většina dětí s takto upraveným tvarem hlavy tohoto ideálu kupodivu dosáhla a dožila se dospělosti, jak můžeme soudit podle tisíců lebek, umístěných dnes v depozitářích muzeí, jako například v San Pedru, ve sbírkách belgického misionáře Gustava LePaige.

Zde je v muzeu, které založil, pro nás uschováno na 5 000 takových děsivých exponátů. V muzejním depozitáři, který je ale veřejnosti nepřístupný, nalezneme na regálech, sahajících od podlahy až po strop na několik tisíc navrstvených lebek, mezi nimiž je velmi mnoho stejně upravených lebek.

O těchto podivuhodných nálezech a o Gustavu LePaige vyšel zajímavý článek v roce 1975 v německém deníku BILD pod názvem: „ V prastarých hrobech jsou nebožtíci z jiných hvězd:“Cituji:

„Belgický duchovní Gustavo LePaige je přesvědčen o tom, že na naší planetě před mnoha tisíciletími byly pochovány humanoidní bytosti z jiných planet. Otec LePaige žije jako misionář v Chile. Více než dvacet let se věnuje archeologickému výzkumu.

Dvaasedmdesátiletý misionář odkryl 5 424 lidských hrobů. Podle jeho údajů někteří nebožtíci skonali před více než sto tisíci lety. Jednomu chilskému reportérovi se otec LePaige svěřil: „Domnívám se, že v těchto hrobech byli pohřbeni i mimozemšťané. Několik mumií, které jsem objevil, mají tvar obličeje, který na Zemi prostě neznáme.“

Belgický misionář prohlásil tehdy také doslova:

„Nikdo by mi neuvěřil, kdybych vyprávěl, co všechno jsem našel v těch hrobech!“

S těmito záhadnými nálezy by mohl souviset exponát, uložený v muzeu v San Pedro de Atacama. Tato malá dřevěná soška se, stejně jako mnoho jí podobných, může pochlubit jakousi„helmou“, kterou obklopuje věnec paprsků. Stejné sošky či postavy jsou vyobrazeny na skalách Val Camonica.

Mumie z Egypta a Paracasu.

Naprosto jedinečný nález deformované lebky byl zaznamenán i na druhém konci světa, v Egyptě, počátkem 90. let minulého století. O tom, že podobný ideál krásy panoval právě v dávném Egyptě, víme už dávno například podle známé busty pověstně krásné egyptské královny Nefertiti (cca 1370-1330 př. n. l.) a také některých příslušníků egyptských královských rodin.

Také slavný egyptský faraon Achnaton, který nastoupil v roce 1352 př. n. l. na trůn a zavedl mnoho změn, a který o sobě prohlašoval, že „ je potomkem Synů boha Usíra, tedy synem bytostí, které se v dávných dobách snesly z nebes“, má na všech sochách, které ho zpodobňují, vůčihledně protáhlý tvar lebky.

Je známým faktem, že všichni egyptští bohové pocházeli z vesmíru a byli, jako například bůh Usír či bohyně Eset, spojováni se souhvězdím Orion či hvězdou Sírius. Proto si také egyptští faraoni dávali zvláštní titul „Synové boha Usíra.“

O čem asi tento zvláštní fenomén svědčí? Proč tyto národy tak lpěly právě na úpravě lebky?  Tento objev je ale, na rozdíl od těch ostatních, naprosto unikátní a vymyká se ostatním naprosto ve všem.

Archeolog Gaston de Villars objevil v Egyptě 4000 let starou mumii podivného tvora. Jeho tělo bylo oblečeno v rouchu vysokého šlechtice, což znamená, že neznámý nebožtík zaujímal zřejmě vysoké společenské postavení.

Nápadná byla jeho poměrně veliká hlava oproti drobnému tělu se zjevně velkýma očima zvláštního zešikmeného tvaru. Jedno je jisté: tento tvor připomíná spíše návštěvníka z kosmu, než lidskou bytost!

Dosud také nevíme, jaké tajemství skrývají protáhlé lebky, nalezené v 19. století v peruánském Paracasu. Tyto mumie, pocházející podle odborníků z 3. století, objevené v roce 1862, jsou totiž velice zvláštní. Na rozdíl od většiny dosti podobných a protáhlých tvarů lebky tady najdeme více různých prapodivných variant této deformace.

Tyto lebky zkoumali odborníci z oboru antropologie a výsledkem byl zajímavý fakt, že jejich mozkovny jsou díky deformaci mnohem větší, než u obyčejných lidí.

Chtěli se snad tito obyvatelé deformováním lebky připodobnit někomu daleko moudřejšímu, například mimozemským návštěvníkům, kteří byli takzvanými „učiteli z nebes“? 

Lebky z Paracasu působí natolik cizorodě, že vědci vedou často spory o to, zda se jedná vůbec o pozůstatky lidí, protože objem jejich mozkovny je o dobrých 50 % větší, než je u lidí běžné. Pozoruhodné také je, že i oční důlky jsou u těchto jedinců daleko větší, než u člověka, což se nedá naprosto vysvětlit jako následek deformací lebky. 

V historii naší Země dosud nebyl zaznamenán takový druh hominidů, kteří by vykazovali podobné anatomické znaky! Také celkový vzhled těla je pro zdejší krajinu naprosto netypický. Mumie z Paracasu tedy skrývají hned několik záhad najednou, proto vždy patřily a stále patří mezi největší z dosud neodhalených mystérií Jižní Ameriky.

Rozluštění hádanky deformovaných lebek možná bude souviset s tajemstvím nedaleké záhadné planiny Nacza, proslulé obřími geoglyfy, jak se dnes domnívá celá řada badatelů a záhadologů v čele se švýcarským spisovatelem Erichem von Dänikenem.

Tento vědci zatracovaný- a přesto stále obdivovaný neúnavný cestovatel a milovník záhad se domnívá, že by se těmito deformacemi dala vysvětlit dosud neodůvodněná moudrost dávných předků v různých vědních oblastech jako je astronomie, architektura, skvělá matematika a medicína. Nebo se snad jedná o pozůstatky příslušníků nějaké mimozemské rasy?

Planina Nazca je opředena tajemstvím již po tisíciletí. Obrazce, které tu vidíme, nejsou zjevně přírodními útvary. Učenci se také shodují, že se právě zde vyskytuje velmi mnoho různých nerostných surovin, jako je zlato, stříbro a uran. Peru bylo přece vždy označováno jako „Země zlata.“ Před 50 000 lety se v celém Peru podle geologů nacházely stovky metrů hluboké doly.

V poslední době budí velkou pozornost archeologický průzkum zdejších obrovských pásů, sestávajících z děr o průměru 190-230 centimetrů, které jako by vznikly v důsledku přejezdu obrovských těžebních strojů.

Většina archeologů soudí, že šlo o „jámy na uskladnění obilí“, což se jeví jako holý nesmysl. Nevíme prostě dosud, na co tyto podivné díry sloužily, kdo je vytvořil a proč jsou vidět jako souvislý pás pouze při pohledu z výšky!

Mohli zde dávní mimozemští návštěvníci těžit suroviny, jako je například právě zlato, tolik potřebné k jejich pokročilým technologiím, a proto je zdejší lidé pokládali za bohy a snažili se napodobit jejich božský vzhled právě deformací lebky? Ale kdo vlastně byli tito bohové a odkud vlastně přišli?

Co se týče názoru archeologů, lebky se deformovaly jen u příslušníků vyšších společenských vrstev společnosti. Otázkou ale je, proč se potom setkáváme s tímto podivným zvykem u tolika národů světa a to často i u daleko níže postavených osob?

Podaří se nám někdy toto tajemství rozluštit? Jednalo se snad o nějaký experiment vysoce vyspělých návštěvníků z Vesmíru, který potom stále ostatní následovali?

Potom by tyto lebky, zírající na nás z vitrín muzeí byly důkazem, svědčícím právě pro takovou návštěvu.

Magdalena Zachardová

Zdroj: http://www.astronauti.cz/news/deformovane-lebky-z-paracasu/