Úvaha je to vlastně docela prostá a samozřejmá: pokud nás někdy v minulosti navštívili mimozemšťané, nebo tu kvetly vyspělé technické civilizace, jistě někde ukryli plody svého vědění na časy, až lidstvo vyspěje do úrovně, kdy je pochopí. Na povrchu to být nemůže, protože tam jsme nic nenašli. Zbývá tedy jen podzemí.
Ve fantastické literatuře se to záhadnými jeskyněmi s intelektuálními poklady cizích kosmonautů nebo Atlanťanů jen hemží. Obvykle je střeží tajemná kouzla, nevraživí domorodci a záhadu nakonec navždy pohřbí nepřející, omezení, mocichtiví nebo zištní současníci. Obvykle zasáhnou jako Deus ex machina právě včas, aby autor nemusel příliš důkladně vysvětlovat, co že to úžasného v podzemí bylo (mohlo by se ukázat, že sám trpí značnými mezery ve svém přírodovědeckém vzdělání) a vysvětlovat proč se tyto zázraky nestaly součástí vědy.
Něco jiného je fantazie, něco jiného skutečnost. Argentinský badatel maďarského původu Juan Moritz (podle jiných zdrojů Moricz) už od konce 60. let tvrdí, že přesně takové podzemní objekty objevil. Tak jako v literatuře i zde ovšem zapracovala lidská omezenost, takže se o tomto vpravdě historickém objevu stále ještě nedočtete v učebnicích.
Přesto nelze Moritzovo oznámení tak docela smést ze stolu. Výlety do záhadného podzemí totiž podnikl i s dalšími svědky, kteří odtud přinesli fotografický materiál.
Svědectví je víc
Moritz ostatně není první, kdo mluví o tajemném podzemí v Jižní Americe. Už někteří španělští velitelé z doby conquisty věřili, že v zdejších pralesech kdysi existovala vyspělá civilizace, která své poklady ukryla v podzemí. Po příchodu Španělů měly tento prastarý systém tunelů, který má být dlouhý stovky kilometrů, využívat i kněží a hodnostáři poražených Inků.
obr: Erich von Däniken a Juan Moricz
O ekvádorských tunelech mluví i italský archeolog a etnograf Pino Turolla, který zkoumal amazonský prales po dobu deseti let. Ten v rozlehlých podzemních prostorách údajně našel mimo jiné také destičky s kresbami zvířat všech kontinentů naší planety. Turolla působil ve stejné oblasti Peru jako Moritz a vstoupil do zdejších rozsáhlých tunelů. Ovšem zcela v duchu sci-fi literatury se na něj a na jeho indiánského průvodce začaly řítit kameny právě ve chvíli, kdy dospěli do velkého sálu se sochami zvířat. Takže zrovna když to začalo být zajímavé, archeolog podzemní systém v panice opustil.
Moritz takovou smůlu neměl. Protože se přátelil s místními indiány, kteří vstupy do podzemí po generace nesmlouvavě střeží, dokázal se všem pastem nastraženým tajemnými budovateli systému vyhnout. Proto mohl objevit “…drahocenné předměty, které mají pro lidstvo vysokou kulturní a historickou podobu. Jde zejména o kovové desky, které pravděpodobně obsahují historický přehled nějaké ztracené civilizace…”
Moritz se notářsky ověřeným dopisem (z něhož pochází uvedený citát) obrátil na equadorskou vládu s žádostí o jmenování vědecké komise, která by objev oficiálně zhodnotila, nesetkal se však s žádnou odezvou. Jinou cestou výsledky svého bádání zveřejňovat nechce, protože se prý bojí rozkradení a zašantročení předmětů nevyčíslitelné ceny.
Kovové destičky s písmem
Zde by mohla celá historka skončit a zařadit se mezi plejádu hezky znějících sci-fi povídek či novinářského materiály pro okurkovou sezonu – ale nekončí. O tunelech se totiž dozvěděl všetečný Erich von Däniken a s argentinským badatelem navázal kontakt. Ten jej kupodivu nejen neodmítl, ale dokonce jej do svých jeskyň vzal. A švýcarský lovec mimozemšťanů Moritzovy výpovědi potvrdil. Dokonce z podzemí přinesl i zajímavé fotografie, které zveřejnil ve své knize Setba z vesmíru (Aussat und Kosmos, Düsseldorf 1972). Pohříchu právě to nejzajímavější – tenké kovové destičky s písmem strojového vzhledu – tu chybí. Moritz prý fotografování zabránil, protože by to mohlo ohrozit bezpečnost výpravy.
obr: V podzemním systému objeveném Juanem Moriczem. Pravidelné stěny povaužjí záhadologové za důkaz umělého původu, ve skutečnosti jde zřejmě o geologický jev
Přesto nelze Dänikenovo líčení přejít posměchem. Jakkoliv nemá tento autor ve vědeckých kruzích dobrou pověst, nelze mu (na rozdíl od mnoha dalších “záhadologů”) upřít jistou důkladnost a snahu dopátrat se pravdy. Je sice někdy zaujatý a v zápalu nadšení občas poněkud přehání, rozhodně jej však nelze podezřívat z toho, že by si ze zištných důvodů vymýšlel.
Podívejme se proto na jeho svědectví a fotografie z tohoto zorného úhlu, ostatně nic jiného zatím k dispozici nemáme. Tunely na snímcích patrně zaujmou geologa – je totiž zjevné, že vznikly ve vodorovných vrstvách nezvrásněné horniny, takže dokonale hladké stropy nejsou výsledkem umělého opracování neznámou technikou (jak soudí Däniken), ale díky přirozené odlučnosti kamene. Případný kameník by zde měl poměrně snadnou práci, nelze ale vyloučit ani přírodní původ, protože boční stěny nesou zjevné známky dlouholeté vodní eroze.
Také “anatomicky přesná kamenná kostra” má lebku připomínající spíše meloun než model pro hodiny anatomie a soška “s náznaky obleku kosmonautů” může být stejně dobře polonahý muž ověšený amulety. Inu Däniken. Bohužel, to nejcennější – folie ze záhadného kovu o rozměrech 96×48 centimetrů popsané neznámým písmem – na fotografiích není.
A tak nám nezbývá, než spekulovat. Zdá se být pravděpodobné, že v Ekvadoru u soutoku řek Rio Zamora a Rio Santiago pod zemí skutečně něco zajímavého je. Teprve důkladnější expedice by ale byla schopna oddělit skutečnost od přehánění.
Čekání na objev
Podobných zpráv se v minulých desetiletích objevilo víc. Článek o jeskyních se záhadnými prehistorickými nálezy publikovala v prestižním vědeckém časopise Science také americká archeoložka Anna Roseveltová. Má ze nacházet v amazonském pralese v oblasti Monte Alegre. Její závěry, že se jedná památky na lidi, kteří přišli do Ameriky mnohem dřív, než dnešní věda připouští, však většina archeologů odmítla.
obr: Mapa území na soutoku Rio Zamora a Rio Santiago, kde se má podzemní systém nacházet
Jiné podivné podzemní prostory objevila v 80. letech minulého století v horském masivu Vilcabamby francouzská expedice vedená badatelkou Jeromine Pasteurovou. Francouzi tehdy tvrdili, že tunely jsou umělé a mají v nich být ukryty poklady Inků. Žádné další expedice ale jejich existenci nepotvrdily.
Jiné zprávy mluví o Tayské jeskyni objevené v Ekvádoru. Je prý 300 kilometrů dlouhá a její stěny rovněž nesou tajemné reliéfy a známky umělého opracování.
Podivné zprávy přicházejí i odjinud. V pustém kraji na jihu argentinské provincie Mendoza se nachází Studna duší – asi 200 metrů hluboká a částečně zaplavená šachta, jejíž vchod leží v nadmořské výšce 1900 metrů. Argentinský archeolog Julio Goyen Aguado, který se zúčastnil jejího výzkumu, tvrdí, že jde o součást kontinentálního systému umělých tunelů táhnoucího se od Severní Ameriky až po Patagonii. V Peru zase objevili tamní archeologové rozsáhlé podzemní prostory poblíž staré incké pevnosti Sacsahuamanu – mimo jiné i Tunel sta dveří, který získal jméno díky množství lichoběžníkových megalitických dvěří, které jsou v něm umístěny. Není bez zajímavosti, že podobně je uspořádána i záhadná Sibylina jeskyně v Itálii…
Legendy o jihoamerických tunelech plných pokladů vzrušují vědce i dobrodruhy už bezmála půl tisíciletí. Vzhledem k mimořádně obtížným podmínkám výzkumu v džungli a velehorách je možné, že na odhalení pravdy o nich si ještě počkáme – přesto je ale poněkud podezřelé, že žádnou z nich se nepodařilo přesvědčivě potvrdit. Ostatně zprávy o záhadných jeskyních s podivným obsahem máme také odjinud, dokonce i ze Slovenska. Při pátrání po mimozemšťanech nemusíte proto vždy riskovat otrávené šipky a obtěžování lidožroutskými kmeny. Přitom seriózní odpověď na otázku, zda jde o skutečnou záhadu nebo o výmysl neseriózních dobrodruhů, by rozhodně byla zajímavá.
Jan A. Novák
Sestaveno z mých článků pro Mladý svět, Právo a Svobodné slovo
Zdroj: http://www.novakoviny.eu/archiv/zahady/1076-archeoastonautika-atlantida-tunely
