CESTOVÁNÍ V ČASE JSEM ZAŽIL OSOBNĚ!!!!!!
Dá se dohonit či dokonce předjet vlak, který jste zmeškali?…. Budete se divit, ale ano! Pouze je třeba naučit se cestovat v čase… Žádný trik, žádná iluze jako dělá Cris Angel! Ale realita! Nevěříte?…
Je čtvrtek. Vracím se domů z porady, z Prahy do Ostravy. Odjezd Leo expres 16:09. Na perón jsem dorazil asi v 15:10. Sluníčko, pěkné počasí… Dlouhou chvíli jsem trávil telefonováním. Pojednou jsem pohlédl na hodinky a vidím 16:15!!!!!!!! Začal jsem poplašeně koukat po nádraží a vlak nikde! Rychle končím hovor v telefonu… To je konec! Ujel mi. A to jsem na něj hodinu čekal… Asi změnili stanoviště a já si toho nevšiml.
Pomalu procházím nádraží a v hlavě mi hučí. Jedna myšlenka za druhou. Nechápu, jak jsem vlak přehlédl… Najednou stojím u Pendolína. Má za 2 minuty odjezd, tedy 16:29. Je to jiný dopravce než Leo a nemám lístek… Nu což, risknu to… Sotva jsem nastoupil, vlak se rozjel… Procházím zcela obsazený vagón a hledám průvodčí. Konečně…
“Posaďte se do vedlejšího vozu, je tam jedno místo… Přijdu za chvíli a jízdenku vystavím…” praví mladá dívčina. Super! Přecházím do vedlejšího vagónu… Sedím a čekám. V hlavě mi to stále šrotuje… Jak jsem jen mohl zmeškat ten zatracený vlak?! Když se průvodčí dostavila, vznikl problém při placení. Mám pouze pětitisícovku…
“Musíte do jídelního vozu rozměnit…” Bundu a tašku nechávám na sedadle, poprosím vysokého přísedícího o hlídání a jdu… Paní za barem bohužel drobné nemá. Nicméně cesta do Ostravy něco potrvá… Navrhuje, ať si sednu v jídelňáku a počkám, až utrží… Jdu si tedy pro své věci… Když jsem dorazil k pánovi, další šok! Bunda s taškou a iPadem pryč!!! Pán spí… Najednou se probere a usmívá se: “Spletl jsem si vagón, toto je mé správné místo, pro věci musíte o vůz dále”…
Hurá, jsou tady! Rychle beru bundu, deštník a tašku. Vracím se do jídelňáku a sedám ke stolu… Svým pobíháním sem a tam budím pozornost osazenstva. Říkám si, že asi začnou uzavírat sázky na to, co se mi stalo… Proklínám chvilku nepozornosti. A telefonování! Přichází nový průvodčí, usměvavý chlapík a nese “drobné”! Alespoň něco. Vidí, že nejsem evidentně ve své kůži. “Buďte v klidu, tady lidi nejíme,” pokouší se o žert, “co se vám vlastně stalo?”
Hořce a s kamenným pohledem odpovídám: “Ujel mi Leo na kterého jsem hodinu čekal!!!” … Cestující kolem i průvodčího jsem docela pobavil. Začínají vyprávět své příběhy a atmosféra je téměř jako na rodinné sešlosti … Zvou mě na panáka… Uklidňují… Padají legrační poznámky, že za pětikilo (o které jsem přišel promarněním spoje) žádný bavič ani v televizi nezvedl tolika lidem náladu a dal je dohromady…
Platím lístek. Nemám rád telefonování! Nemám rád Mirka, se kterým jsem se zakecal! Nemám rád porady v Praze! Nemám rád Lea…
Nicméně jsem si oddechl, že mám místo, jízdenku a jsem na cestě domů… A to jsem měl nedávno poznámky u filmu “Líbáš jako ďábel”, když ve scéně na nádraží blbne Olda Kaiser…
Cesta až na malou odstávku je celkem klidná. Před Olomoucí se blíží průvodčí a už z dálky na mě mává: “Přišel jsem na to, proč jste Leo neviděl!” Nechápavě a s otazníky v očích čekám na odpověď… “On totiž do Prahy vůbec nedorazil…. Měl přes hodinu zpoždění už na příjezdu… A bůh ví, kde je teď… Buďte rád, že jede s námi. V Ostravě jsme minimálně o 50 minut dříve, než kdyby jste Leo stihl! Vidíte jak jsme dobří, ani jste si nevšiml, že jsme Leo předjeli. A to jedeme po stejné koleji…”
Co dodat? Není to cestování v čase?
Přeji všem hezký a hlavně klidný večer! Přijíždím do Ostravy…
🙂
