My, kteří žijeme v zajetí navyklé představy, že elektřina je vynálezem teprve našeho moderního 19. století, jistě hledíme na podobné tvrzení s nedůvěrou. Je však naše nedůvěra v tomto případě oprávněná?
Jsme vůbec ochotni připustit, že by ve starých textech mohly existovat zmínky o něčem tak šokujícím, jako je používání elektrických přístrojů?
Stále více se totiž ukazuje, že staří Egypťané měli o elektřině značné znalosti.
Dlouhou dobu zastávali archeologové názor, že Egypťané osvětlovali své monumentální stavby pomocí zrcadel. Stavitelé hrobek prý za tímto účelem přiváděli denní světlo do podzemí soustavou kovových leštěných ploch.
Praktické pokusy však dokázaly, že na osvětlení členitých a hluboko položených místností by byla tato technologie naprosto nedostatečná. Navíc při osvětlování jiným způsobem, například pomocí voskových svící, by stěny hrobek a ostatních podzemních staveb logicky musely nést stopy kouře.
Podle další hypotézy si Egypťané svítili v těchto prostorách žárovkami. Připadá vám tato teorie šílená? Záleží jen na tom, jak moc nám připadá nepravděpodobná.
V Egyptě byl podle dochovaných legend bohem moudrosti a věd Thovt neboli Dehuti, který vynalezl písmo, jazyk a matematiku a naučil egyptský lid psát a číst. Vyznal se i v astronomii a v astrologii. Také nám známý zvěrokruh je připisován tomuto bohu.
Podle mytologie se Thovt narodil ve vzdálené zemi na západě, ve městě ležícím na břehu moře. Jednoho dne se prý slunce v jeho domovině zatemnilo, ale Thovt pomohl ostatním bohům dostat se pryč do jiných zemí. Nepřipomíná nám tento příběh poněkud Platonovu legendu o zániku ostrovní říše Atlantidy?
Staří Řekové uctívali Thovta jako Herma Trismegista – trojmocného Herma. Představy o jeho podobě byly hodně neobvyklé. V Egyptě vždy vystupuje jako pavián nebo pták ibis. O jeho pravém vzezření se neví nic. Víme jen tolik, že bůh Thovt disponoval téměř universálním věděním.
Tento genius své doby byl v určitém smyslu předchůdcem řeckého Prométhea. Podle všech známek dal totiž lidem dar světla – elektřinu! A postaral se také, aby kněží předávali tuto znalost dalším pokolením po tisíciletí. Jeho hlavní chrám v Hermopoli časem zanikl, ale na mnoha místech po celém Egyptě se dochovaly další památky, týkající se tohoto zvláštního boha.
Jednou z nich je Hathořin chrám v Dendeře, postavený v prvním tisíciletí před počátkem našeho letopočtu, který je nejen jedinečnou archeologickou památkou, ale také zároveň hmatatelným důkazem toho, že staří Egypťané opravdu elektřinu znali a používali.
Dendera leží 60 kilometrů severně od proslulého tajuplného střediska Luxoru. Nad úroveň terénu vyčnívají dnes ale jen dvě pětiny této úžasné stavby. Pod pouští leží tři podzemní patra o dvanácti kryptách s výborně zachovanými reliéfy nesmírné krásy a hieroglyfickými nápisy.
Na stěnách tu můžeme obdivovat naprosto konkrétní rytiny: obrazy, podobné dnešním žárovkám a znázornění získávání a používání elektrické energie v běžném životě.
Jejich podobnost s moderní žárovkou je opravdu nápadná, vzhledem k tomu, že uvnitř skleněných baněk je znázorněno žhavicí vlákno v podobě hada. Z jedné strany pak vychází další had, připomínající na první pohled izolovaný kabel.
Podobná vyobrazení navíc byla nalezena i na mnoha starých papyrech po celém Egyptě. Není proto divu, že návštěvníkům je zpřístupněna v současné době jen jedna ze zdejších krypt. Jde totiž přímo o celou dokumentaci související s elektřinou, s její výrobou a užitím.
Největší zásluhu o objevení této unikátní galerie má nejslavnější francouzský egyptolog Auguste Mariette. Reliéfy z Dendery poznal svět jeho přičiněním. Egyptologové je později pojmenovali „Hadí desky“. Důvod je jasný: had, stoupající kolmo vzhůru z lotosového květu, byl egyptskými kněžími nazýván „světlonoš.“
Některé výjevy jsou naprosto jednoznačné, a proto je nelze označovat jen jako pouhé symboly. Podstatnou součástí reliéfů je lotosový květ. Podle starých legend se bůh Thovt snesl k zemi právě v květu lotosu. Tento posvátný květ byl v Egyptě- a rovněž v Indii buddhisty- dodnes uctíván jako symbol osvícení.
Květy lotosu byly jako obětní dary vyhrazeny pouze bohům. Nemají zde ale lotosové květy úplně jinou funkci? Nemohou být objímkami žárovek a jejich stonky kabelovými vodiči?
Dalšími důležitými zde vyobrazenými objekty jsou takzvané džedy. Egyptologové je považují za „posvátné a magické nástroje“. Tady připomínají ale spíše izolátory elektrického napětí. Džedy se navíc vyskytovaly v mnoha velikostech. Archeologové je ale přesto označili za posvátné objekty, jejichž bližší smysl není dosud znám.
Na některých reliéfech byly záhadné džedy zobrazovány i jako sloupy, z nichž vycházejí jakési dráty, stejně jako u dnešních sloupů elektrického napětí. Jiné džedy zase jako by z oka vypadly elektrickým bateriím – na delším válci je v horní části tohoto předmětu nasunuto několik prstenců užšího a širšího průměru.
Pokud by džedy byly opravdu kultovními předměty, pak by podle názorů odborníků tyto elektrické vymoženosti museli převzít Egypťané od nějaké ještě dávnější vyspělé civilizace.
Vídeňský elektrotechnik ing. Walter Garna o tom soudí toto:
„Struktura džedu naprosto odpovídá struktuře moderního izolátoru vysokého napětí. Tento tvar izolátorů je zcela obecně používán za tím účelem, aby byly pro elektrické výboje vytvořeny co největší „plíživé cesty“po povrchu izolátorů a aby na tomto povrchu zůstaly zachovány chráněné cesty v případě, že na izolátor prší nebo je znečištěn. Z toho lze vyvodit, že „ramena“ znázorněná na reliéfech v Dendeře musela stát pod mimořádně vysokým napětím.“
Ing. Garna sestrojil dokonce funkční model zrekonstruované žárovky přesně podle vyobrazení na reliéfech. Ramena džedu zde pronikají do vnitřku žárovky. Džed posloužil v tomto případě jako výborný izolátor. Zde citujeme závěry, ke kterým Walter Garna dospěl:
„Z toho jednoznačně vyplývá, že reliéfní zobrazení z Hathořina chrámu v Dendeře lze interpretovat technicko-fyzikálně. Dosavadní výzkum každopádně prokázal, že další studium nástěnných gravur nacházejících se v tomto chrámu by mohlo přinést cenné vědecké poznatky, byť spíše v mytologické podobě.“
Ukazuje se, že tady nejde jen o pouhé zobrazení náboženských symbolů, jak tvrdí archeologové, ale že se jedná naopak o zcela reálnou činnost. Lotosové stonky jsou znázorněním kabelových vodičů, které vedou k hranatým nádržkám, na nichž trůní bůh vzduchu Šu.
Velké bublinovité útvary určitě každý technicky vzdělaný člověk diagnostikuje jako žárovky. Hadi v jejich vnitřku znázorňují žhavicí dráty.
„Celý chrám v Dendeře byl postaven, aby zprostředkoval vědění,“ napsal později o této problematice dánský inženýr a autor knihy „Energie der Urzeit“ Tons Brunés. Tento spisovatel dále uvádí:
„ Podle našeho přesvědčení symbolizují tyto obrazy, především pak had v baňkách, energii, jakou představuje elektřina. Jeden had má hlavu otočenou dopředu a druhý dozadu, což by mohl být symbol pro PLUS a MINUS. Objekty jsou opřeny o takzvané džedy. Každý technik vám řekne, že v dané souvislosti tento předmět silně připomíná izolátory, jaké se používají u zařízení vysokého napětí.“
Dalším zastáncem teorie, že tyto reliéfy jsou důkazem o dávné znalosti starých Egypťanů v oblasti elektrické energie, je Američan Charles Berlitz, vnuk zakladatele světově proslulých Berlitz Schools. Tento spisovatel se zabývá nevyřešenými záhadami dneška.
V jeho knize Bermuda Triangle, neboli Bermudský trojúhelník, najdeme odkaz právě na reliéfy z Dendery. Autor zde uvádí, že:
„Na reliéfech můžeme vidět obrovské žárovky s žhavicími vlákny v podobě hadů. Pomocí kabelů jsou tyto „žárovky“ připojeny ke krabičkám nebo jakýmsi spínačům. Celý přístroj v nás pak budí dojem silných elektrických lamp. Jejich výkon ještě zesilují izolátory vysokého napětí.“
Další výzkum jistě ukáže ještě mnoho zajímavých skutečností. Všechno teď bude záležet jen na tom, jak se k této problematice postaví odborníci z řad egyptologů. Je třeba rozluštit ještě mnoho hieroglyfických nápisů a prozkoumat detailně mnoho dalších reliéfů.
V tomto případě by bylo jistě dobré přizvat k vysvětlení jejich poselství i odborníky z jiných vědních oborů, zejména techniků
To však není vše, je jisté, že si ve Starém Egyptě dokázali poradit i s bouřkovými blesky. Již za časů faraona Ramesse III., tedy před 1150 lety př. n. l., stávaly před egyptskými chrámy dřevěné sloupy, vysoké až 30 metrů, opatřené na vrcholu kovovými špicemi.
Tyto špice se zhotovovaly většinou z mědi, někdy dokonce i ze zlata. Od vrcholku sloupu visel dolů kovový pás, který tyto sloupy spojoval se zemí. Celek vytvářel dokonalý hromosvod.
A to prosím, pokud jste dobře počítali, tisíce let před tím, než byl vynalezen hromosvod Franklinův a Divišův!
Je tedy možné, že dnešní svět a jeho technické vynálezy stojí na základech znalostí mnohem starších, než se nám dosud zdálo.
Znali prehistoričtí lidé elektřinu?
Staré legendy zdůrazňují, že světlo je božského původu a nejznámějším světlonošem je bezesporu Lucifer. Ale i lidé, kteří žili podle našeho mínění na úsvitu dějin, mohli disponovat podle všeho zdroji světla, jejichž původ nikdy nebyl objasněn.
Toto tvrzení podporuje například líčení australského spisovatele Iona Indriesse, který dlouho žil mezi australskými domorodci. Tito lidé na úrovni doby kamenné, žijící v pralese, mu svěřili tajuplnou legendu o boomech.
Boom byl prý záhadný kulatý kámen, který když se zasadil do bambusové objímky, vydával modrozelené světelné záblesky. Toto studené světlo bylo tak silné, že kdykoliv jej kmenový náčelník vztyčil k nebi, všechny osoby nalézající se v blízkosti měly pocit, že je obklopuje jakási magická záře.
Ale i sumerský bůh Anunaki se prý vyznal v neznámých svítidlech. V Indii zase hovoří legendy o hadích božstvech, které obývaly nepřístupné oblasti Himaláje. Indové je nazývali Nagas. Nagas prý vlastnily věčně svítící kouzelné lampy, kterými osvětlovaly své podzemní sluje.
Opět pohádka? Cestovatel páter Evariste-Régis Huc prý během svých cest po Tibetu spatřil takovou záhadnou lampu na vlastní oči. Jak uvedl, tato lampa vydávala světlo věčně a nikdy nezhasla.
Ve spisu Popol Vuh-Kniha rad- neboli jak tento spis s oblibou nazývají vědci -Mayská bible, nacházíme tvrzení o tom, že Mayové znali a používali přístroj zvaný zaquita. Podle zde zmíněného poměrně podrobného popisu měl předmět na konci velmi ostrou špičku a sloužil k osvětlení dolního světa xibalby. Ve tmě vydával nazelenalé světlo jako kost.
Odborníci toto tvrzení samozřejmě odkázali do říše pohádek. Ale jedná se v tomto případě jen o výplod indiánské fantazie? Nebyl tento zaquitac podobný přístroji, který dnes běžně užívají speologové při průzkumu jeskyní? Tato praktická světélkující hůlka nepotřebuje totiž žádný přídavný vnější zdroj.
Je to vlastně trubička, naplněná dvěma tekutinami. Když se lehce ohne, obě tekutiny se smísí a trubička začne vydávat intenzivní nazelenalé světlo, které vydrží až tři hodiny. Nebyla bájná nazelenalá svítící kost rovněž založena na stejném principu?
V Číně ve starých textech jsou rovněž zmínky obrovském stromu, nazývaném po. Tento zázračný strom se má nacházet na východním konci země ve světelném údolí Jang-Ku.
Jeho protipólem byl strom jo, který stál na západním konci země na hoře Jen se u řeky Mong. Na obou kmenech zmíněných stromů se prý v noci rozsvěcely červené květy. Jednalo se v tomto případě o skutečné stromy? Nepřipomínaly snad stožáry dnešního elektrického vedení?
Rovněž ve starém Řecku nalézáme často zmínky o zázračných svítících předmětech. Například řecký Satirik Lukianos, který navštívil při své dobrodružné cestě Sýrii a město Hieropolis, měl příležitost jeden takový předmět obdivovat. Jednalo se o div tehdejšího světa, svítící drahokam bohyně Héry. Drahokam prý vydával magickou záři a osvětloval celý vnitřek chrámu zasvěceného již zmíněné bohyni Héře. Takové lampy prý nebyly tehdy ve starém Řecku ani v Římě žádnou zvláštností.
Zde uvádí legenda tento příběh:
„Uprostřed Říma stál velký palác, v jehož blízkosti postavil kouzelník Vergilius mohutný mramorový sloup, který byl s palácem spojen mostem. Na sloup pak umístil k potěšení a užitku obyvatel velkou skleněnou lampu, jež neustále svítila. V noci osvětlovala celý Řím tak jasně, že i v nejzapadlejších uličkách bylo světlo, jako by tam hořely dvě louče. Avšak na druhou stranu mostu, na zedˇobklopující palác, postavil kouzelník velkého kovového muže, který měl v ruce velký kovový luk a neustále na lampu mířil, jako by ji chtěl zasáhnout.
300 let svítila tato lampa k užitku všech obyvatel města. Jednoho dne pak vstoupilo několik měšťanských dcer do paláce, kde si chtěly hrát. Přišly až ke kovovému muži, který mířil lukem na lampu. Jedna z dívek se kovového muže zeptala:Proč nevypustíš šíp? Co ti v tom brání? A přitom udeřila do šípu, který se ovšem okamžitě uvolnil, vylétl z tětivy a zasáhl lampu, na niž tak dlouhou dobu mířil. Lampa, zhotovená kdysi dávno kouzelníkem Vergiliem, se rozlétla na kusy. Když dívka uviděla, co způsobila, velmi se vyděsila. Avšak kovový lučištník uprchl a už jej nikdy nikdo nespatřil“
Zajímavé je pro nás to, jak asi dovedl Vergilius ve své době zařídit, aby lampa svítila nepřetržitě 300 let. Nebo ji přes den vypínal? Velký kovový muž by potom mohl být jen nějakým mechanickým kovovým typem robota, který měl odrazovat vandaly od úmyslu zařízení rozbít. Na faktu, že by lampa byla zhotovena ze skla, také není nic, co bychom mohli považovat za zázrak.
Podle historiků totiž dovedli staří Féničané ve své době zhotovovat krásné a užitečné předměty z průzračného skla. Sklo se totiž vyrábělo již před šesti tisíci lety. Dokazují to archeologické nálezy ze sumerského města Ur. Na počátku našeho letopočtu se sklo foukalo a odlévalo běžně ve všech sklářských dílnách v Egyptě i Sýrii.
Egypt byl vždy místem, které je naplněno záhadami. Dnes již víme, že Sfinga není jen obrovská socha a Velká pyramida nesloužila pouze jako místo k uložení ostatků faraonů.
V poslední době vědci diskutují o možnosti, že Velká pyramida mohla být používána jako obrovský generátor. To by odpovídalo i tvrzení arabských letopisců a také cestovatelů, kteří v 10. století zaznamenali, že „ ze špičky pyramidy vycházely zelené blesky“.
Někteří badatelé se proto domnívají, že tato špička Velké pyramidy mohla být kdysi zhotovena ze zlata či jiného kovu.
Pokud Velká pyramida opravdu sloužila jako generátor, vyrábějící elektřinu, vysvětlovalo by to její gigantické rozměry. Otázkou ale je, jakým způsobem Egypťané mohli elektrickou energii uvnitř pyramidy vyrábět.
Jednou z možností je, že mohlo být využito vody z Nilu jako vodiče. Výsledkem by byl elektromagnetický proud. Pomocí speciálně tvarovaných chodeb a komor a by bylo možné vytvářet velmi citlivý a zároveň výkonný obvod, sloužící k zachycování slabých signálů a naopak při vysílání zase velmi silných signálů, takže by pak Velká pyramida pracovala na principu jakési vodní elektrárny.
Takto vyrobená elektrická energie mohla být v určitém frekvenčním pásmu vysílaná na oběžnou dráhu Země, odkud mohla být distribuována dál anebo zpět na různá místa na Zemi. Jedno je jisté: bude zapotřebí všechny tyto nové možnosti pečlivě prozkoumat.
Magdalena Zachardová
Zdroj: http://www.astronauti.cz/news/existovala-elektrina-ve-starem-egypte-/
