V mnoha legendách a pověstech světa nalézáme zmínky o létajících strojích. Píše o nich i posvátná kniha Etiopů Kebra Negest. Tento posvátný soubor má pohnutou historii.
Původní texty vznikly kolem roku 850 př. n. l. Etiopové Izák a Jemhara-Ab je pak přeložili přibližně v roce 409. n. l. do arabštiny. Na počátku 14. století sestavil Neburaed Ješak z těchto nejstarších textů soubor pod názvem Kebra Negest, neboli Kniha o slávě králů.
Na konci 19. století pak tuto etiopskou bibli pro evropské čtenáře přeložil asyrolog Carl C. A. Betzold do němčiny. Tento učenec narazil na prastaré rukopisy při svých návštěvách muzejních sbírek v Oxfordu, v Paříži a Berlíně.
Jako jedna z hlavních postav vystupuje v textech legendární královna ze Sáby. O této krásné a slavné královně najdeme zmínky v mnoha mytologiích světa a také v Bibli ve Starém zákoně. Islámští letopisci ji nazývali Bilkis. Pocházela prý ze Sáby, která ležela údajně na území dnešního Jemenu a oplývala moudrostí a bohatstvím. Kromě toho ovládala i věštění budoucnosti a také četné magické praktiky. Tato pozoruhodná žena se proslavila i tím, že nechala vybudovat mnoho podivuhodných staveb a dokonce proměnila část pouště v kvetoucí zahradu, když nechala zavést vodu na území o úctyhodné ploše 9000 hektarů.
Její příběh začíná v knize tím, že se královna dozvěděla od cestujícího kupce o velkém panovníkovi Šalomounovi. Tento král je prý velmi moudrý a na ženy má přímo magickou moc. Proto se královna ze Sáby zatoužila s ním setkat a rozhodla vypravit se do Jeruzaléma. Na cestě jí provázelo tři sta šlechticů a služebnictvo, dále 797 velbloudů určených pro krále a velké množství tažných zvířat, které neslo další vzácné dary a zlato pro krále Šalomouna. Pro vaši představu: jen zlato, které mu královna darovala, by dnes představovalo zhruba částku kolem 80 milionů EUR.
Jak přijal Šalomoun královnu, se dozvídáme ve 25. kapitole. Ta prý dostala na oplátku také nádherné dary, hodné krále: „oslnivě krásné šaty a všechny v Etiopii žádoucí skvosty, velbloudy a vozy v počtu šesti tisíc, které byly naloženy vzácnými a velmi žádanými předměty.“
A pak ještě něco daleko cennějšího a na tuto dávnou dobu naprosto neuvěřitelného – létající stroj! V textu se o tomto zvláštním daru dovídáme toto:
„Dal jí vůz, který jezdil v povětří, který dal zhotovit díky moudrosti, kterou si vyprosil od Boha.“
Královna strávila u Šalomouna nějaký čas a jak je vidět, velice se sblížili, protože se prý podle pověsti nechali spolu i oddat. Po návratu do vlasti porodila královna Šalomounova syna Baina – lechema. Ten se, když dosáhl věku dvaadvaceti let, vypravil, samozřejmě v doprovodu obrovského množství služebnictva, za svým otcem do Jeruzaléma. Král Šalomoun ho zde vřele přivítal a zahrnul jej dary vpravdě královskými.
To všechno ale Bainu – lechemovi nestačilo, protože měl zjevně ještě jiné přání. Žádal po králi archu úmluvy. Ten nejprve nechtěl ani slyšet o tom, že by archa někdy opustila Jeruzalém, ale posléze podlehl neustálému synovu naléhání a svolil pod podmínkou, že archa bude vyměněna za kopii. Pravá archa bude pak, jakoby bez jeho vědomí, odvezena do Etiopie pomocí již řečeného létajícího stroje.
V 52. kapitole Kebra Negest se o tom dočítáme:
„Z archy vystupoval oblak jako závoj a obestřel ji na ochranu před slunečním žárem. Nebyl nikdo, kdo by řídil vůz, ale on sám, archanděl Michael táhl vůz, zvedl jej loket nad zemi a spolu s ním lidi, koně, voly a velbloudy, a všichni lidé, jedoucí na zvířatech byli vyzdviženi nad hřbety svých zvířat do výše dospělého muže stejně jako náklad, který zvířata nesla. A všechno to kvapilo na vozu kupředu, jako loď na moři, když se vítr opře do plachet, a jako orel, když lehce plachtí po větru. Tak se kvapně ubírali na voze, aniž by se kývali dozadu nebo do stran.“
Zatím kněží v Jeruzalémě za nějakou dobu zjistili, že byli podvedeni a že pravá archa úmluvy byla ukradena. Král Šalomoun se samozřejmě neznal k tomu, že by o krádeži věděl a snažil se, samozřejmě kvůli svému synovi, pronásledování zdržovat. Jezdci, kteří dospěli při své cestě do Egypta, zde nalezli hned celou řadu svědků, kteří spatřili létající průvod. Svědkové uváděli, že zloději letěli vzduchem, doslova:
„Na voze jako andělé, a byli rychlejší, než orel na nebi“. Egypťané byli velmi rozčíleni tím, jakou pohromu stroj způsobil při svém přeletu na jejich území. V tehdejších zápisech se doslova píše, „že létající vůz kácel obelisky a povalil a roztříštil sochy.“
V Jeruzalémě, jak se dozvídáme v 62. kapitole Kebra Negest, kněží ztrátu archy zatím poměrně úspěšně před lidem utajili. Samotný král Šalomoun se ale stáhl z veškerého dění a také z politiky, propadl prý zcela prostopášnému životu a o 11 let později zemřel. Jeho říše se rozpadla. Archu úmluvy dopravil jeho syn do hlavního města říše královny ze Sáby Axumu. Královna Bilkis zemřela údajně ve starověké oáze Tadmur, později známé pod jménem Talmyra. Tolik dávný příběh.
Jaký stroj asi měli pisatelé tohoto příběhu vlastně na mysli? Z textu vyplývá, že se zřejmě jednalo opravdu o létající stroj, který mohl převážet množství lidí i zvířat. Byl schopný rychlého pohybu vzduchem na velké vzdálenosti. Dějepisec Ibn Said ve svých zápisech tvrdí:
„že tento podivný obrovský stroj stával poblíž měst na čtyřech sloupech, které se kovově leskly, a uvnitř tekla v kovových kanálech voda.“ Na tom by nebylo zas tak nic divného, protože mohlo jít o prosté líčení nezasvěceného diváka, popisujícího celkem obyčejné vodovodní potrubí.
Spíše nám jde o záhadný létající objekt. Podle arabských kronikářů to bylo spíše celé kolosální létající město, zhotovené z kovu a skla. To by pak mohlo poněkud vysvětlovat jeho nezvyklé parkovací schopnosti. Otázkou ale je, odkud se asi vzal v tak pradávné minulosti stroj natolik technicky dokonalý, předbíhající svou dobu jistě o nějaké to tisíciletí? Vodítkem by mohl být fakt, že podle některých historiků mohla dávná mystická říše královny ze Sáby ležet v Indii. To by také potom vysvětlovalo některé podivuhodné schopnosti a znalosti, kterými Bilkis oplývala.
Další souvislost bychom mohli hledat v popisu vzhledu nebeského plavidla. Líčí nám snad Kebra Negest a indické spisy jako Rámájana, Mahábhárata či Vimaanika Šástra navzájem si podobné létající stroje? V 24 000 dvojverší Rámájany najdeme podrobný popis takového nebeského vozu:
„Když nadešlo jitro, nasedl Ráma do nebeského vozu. Síla vozu je neomezená. Měl několik oddílů a oken. Byl barevný a mohutný.“
Je překvapující, že toto vozidlo je popisováno jako velká pyramida startující kolmo od země. Ve verších se říká, že byla vysoká jako třípatrový dům a že tato zvláštní stavba snadno doletěla z dnešního Cejlonu do Indie. Musela tedy urazit více než 2000 mil! Kromě sedadel se uvnitř nacházely i „tajné komory“. Když tato létající pyramida vzlétala, tropila přitom obrovský rámus.
V eposu Mahhábhárata jsou zaznamenány zase podrobné popisy Indrova obřího létajícího stroje, převyšujícím dalece úroveň nebeských plavidel ostatních indických bohů. Najdeme zde množství popisů těchto vesmírných misí:
„V záři světel přijel náhle Indrův nebeský vůz. Ze vzduchu zahnal temnotu a ozářil mračna. Naplnil zemi široko daleko rámusem podobným hromobití. Byla to nebeská strhující podívaná. Tímto nebeským vozem podobným slunci Ardžuna vystoupil do výšin. Když se blížil ke krajům smrtelníkům neviditelným, spatřil stovky jiných nebeských vozů. Tam nahoře nesvítí ani slunce, ani měsíc, ani oheň tam neplápolá. To, co se lidem dole na Zemi zdá být hvězdami, vzdálenými lampami, jsou ve skutečnosti velká tělesa.“
Ve Vimaanice Šástře – tedy doslova „Nauce o létání“ – čteme dokonce i podrobné pojednání o 407 různých materiálech a o kovech, které se mají použít při výrobě létajících strojů, z nichž některé nejsou dosud známé. Dále zde najdeme záznamy o trasách pravidelných letů a jejich letových časech, leteckou navigaci a typy různých pohonů. Přesně jsou zde popsána i pravidla řízení během dlouhých letů či za bouře. Tyto neuvěřitelné podrobnosti jsou navíc doplněny nákresy létajících plavidel. V Rámájjaně se zase můžeme dočíst o cestě na Měsíc.
Mohlo jít snad o stejný typ létajících strojů? Podle badatele Davida Hatchera Childresse , který zasvětil velkou část svého života zkoumání sanskrtských textů, by mohlo jít o létající plavidlo nazývané v Indii vimaana. V indických eposech se, jak jsme již zjistili, tato nebeská plavidla vyskytovala hromadně.
Také tyto stroje mohly, stejně jako plavidlo krále Šalomouna, převážet množství lidí, nákladu a zvířat. Dokonce zde byly i prostředky, které mohly přistávat i na vodě. V některých indických textech čteme doslova: „Létal rychleji, než člověk dokázal pomyslet!“Jako palivo nutné k pohonu těchto strojů je opakovaně uváděna rtuť:
„Silou odpočívající rtuti, která uvede do pohybu potřebný vzdušný vír, se může člověk vydat na nádhernou cestu a ulehat za sebou velké vzdálenosti na nebi…Musely být zbudovány čtyři mohutné nádoby na rtuť. Když byly tyto nádoby zahřáty řízeným plamenem z železných nádob, rozvinula Vimana rtutí sílu hromu a zjevila se jako perla na nebi.“
Je tu ale jeden malý háček, létající stroje, které stavěli vyvolení pro své vládce, nebyly nikdy tak dokonalé jako stroje bohů. Ve starých textech byl mezi pozemskými králi, jako byl například již řečený Šalomoun či indičtí vládcové, značný rozdíl. Vesmír samotný byl vyhrazen pouze bohům. Odborníci tvrdí, že zde mohlo jít o symbolické dobré či zlé duchy a démony. Ale že by duchové potřebovali ke svému pohybu létající stroje? Duchové navíc jistě také nepotřebují létat v ohnivých vozech za rachotu, kouře a ohně!
Zajímavé legendy o létání a létajících strojích vypráví kmen indiánů kmene Hopi. Odborník z amerického NASA Joseph Blumrich, zapsal vyprávění amerického indiána Bílého medvěda Feredericksena, příslušníka kmene Hopi, takto:
„Létající tělesa se vyznačovala jak různou velikostí, tak názvy. Jedním z nich je Paatoowa – předmět, jenž dokázal létat nad vodou. Pahu znamená v naší řeči voda, a tomata je věc se zakřiveným povrchem. Chci ti vysvětlit, jak to vypadá. Když rozřízneš dýni lahvovitého tvaru, dostaneš tvar podobný misce nebo talířku. A když dáš dva takové díly dohromady, vypadá to přesně tak, jako létající tělesa, která tehdy létala k cizím planetám. Vzhledem k jejich tvaru se jim říkalo létající štíty.“
Hopiové dodnes zastávají názor, že dříve lidé v takových vesmírných korábech běžně létali. Protože se pohybovalo v magnetickém poli, nepotřebovalo toto létající plavidlo žádné pohonné hmoty. Podobné báje jsou zaznamenány v keltských, norských a islandských mýtech.
V Číně Před 4000 tisíci lety, v době vlády dynastie Sia, se podle dobových zápisů setkávají Číňané s cizí nepozemskou civilizací, kterou nazývají „jednorucí“. Tehdy se také poprvé v čínském písmu objevuje znak znamenající „Ten, kdo přišel z nebe“a badatelé v textech pocházejících z té doby objevují dnes mnoho vyobrazení létajících strojů.
Podobné stroje se vyskytují také v sinhálských bájích a jako vzpomínku na tuto dobu vyrábějí dnes zlatníci totožně kopie létající vimanů. Podle pověsti se tyto stroje běžně používaly ještě ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Také v Japonsku byla nalezena prapodivná kresba, připomínající podle všech dnešních měřítek nejspíše letadlo či dokonce raketu.
Když se přesuneme do tehdejšího Egypta, objevíme zde také množství velmi starých podivně znějících textů. Hovoří o tom, že nejvyšší egyptský bůh Re, který pocházel z planety s příznačným názvem „Planeta milionů let“, cestoval vesmírem v obrovském plavidle. Když uviděl Zemi, přesedl do „ nebeské komory“, která měla tvar pyramidy (hleďme, opět pyramida!) s oblými rohy, a snesl se v ní na zem. Archeologové nalezli v Egyptě menší repliku této komory nazývanou benben, vytesanou z černého kamene. Podle badatelů mohly být první pyramidy stavěny právě podle tohoto vzoru.
Tento jeden z nejzáhadnějších předmětů v dějinách lidstva měl očividně pro Egypťany z nějakého důvodu obrovský význam. Jen strážci, kteří byli předem speciálně vyškoleni, se mohli k benbenu přiblížit. Byl umístěn na jakémsi podstavci, který údajně zhotovil otec samotného boha Rea, Ptah. Podle dochovaného vyobrazení připomínalo toto zvláštní zařízení svým vzhledem nejspíše odpalovací rampu pro rakety.
Samotný benben zase jakoby z oka vypadl přistávacím modulům amerického vesmírného programu. Byl snad benben opravdu nějakým kosmickým plavidlem, v němž v dávných dobách přilétl do Egypta bůh Re? Je pravdou, že faraon Džoser, vládnoucí 2600 let př. n. l., dostal údajně od bohů příkaz stavět pyramidy. Bylo to snad proto, že byly zpodobněním benbenu?
Dále se z egyptských textů dozvídáme, že bůh Hor a také samotný Re sledovali své nepřátele z nebes, asi tak, jak by tak činili z dnešních pozorovacích družic. Jednu z velmi závažných indicií můžeme vyčíst také z textů Pyramid:
„Oba pilíře stojí pevně, ale opěrné bloky se hroutí. On však přesto stoupá po žebříku, který pro něho zhotovil jeho otec Re. Hor a Sutech poté sahají po jeho paži, aby odletěli do Datu (do vesmíru).“ Dále se dovídáme, že poté, co se Hor a Sutech dostali do vesmíru, ukázalo se před nimi vesmírné město, které vzhledem k jeho tvaru texty Pyramid nazývají „tvář“.
Podle legend se tyto stroje dokázaly vnášet ze Země do nebes a pak se zase vrátit zpět. Otázkou je, jakou energií byly asi tyto létající stroje poháněny. Že mohlo jít například o energii, získanou ze slunečního záření, by mohl napovídat tento text:
„Žiji ze světla slunce a pravidelně z něj čerpám svou potravu. Mnoho spím a pohybuji se pouze ve dne. Po západu slunce již žádnou potravu nepřijímám.“
Jednoho dne pojal bůh Re rozhodnutí dát svým nepřátelům, kteří se vzbouřili proti bohům, za vyučenou. Byl však v té době již velmi starý a proto si zavolal na pomoc vnuka jménem Hor Behedeti. Ten nastoupil do svého osobního létajícího korábu a vyrazil do boje. Z nebe spatřil své nepřátele z dolní Núbije (Etiopie), až k mořskému pobřeží v deltě Nilu. V dalším dramatickém líčení boje s mnoha technickými detaily můžeme číst i to, že:
„Z nebeské výše z okřídleného kotouče potom spatřil nepřátele a vpadl jim do zad. Z přední části kotouče proti nim rozpoutal bouři, v níž jejich oči osleply a uši ohluchly. V jediném okamžiku jim všem najednou přinesl smrt, ani jediný tvor nepřežil.“
Jen pro zajímavost: co to asi bylo za zbraň s ničivými účinky a na jakém stroji Hor Behedeti letěl do bitvy? Jeho zbraň prý měla tvar oštěpu a ztělesňovala sílu. Říkalo se jí proto příznačně Horův oštěp. Podle Knihy mrtvých padla tato zbraň dokonce jednou i do rukou lidí. Vyrobena byla z tcham, což byla prý nejtvrdší hmota ve vesmíru. Egyptologové překládají výraz tcham jako železo, ale Egypťané hovořili v textech o tomto materiálu jako o cenném kovu či tchamu z vrcholku hory. Podle orientalisty Zecharia Sitchina, který se touto zbraní zabýval v roce 1980, šlo o vícestupňovou raketu podobnou moderním výrobkům firmy Mc Donnell Douglas.
Hor kromě okřídleného disku ovládal ještě další létající stroj nazývaný NAR, neboli ohnivý sloup. Na dochovaném vyobrazení NARU v nás NAR vyvolává zcela jasně představu novodobé vesmírné rakety, nakreslené dítětem. NAR měl podlouhlý doutníkovitý tvar, který se směrem dolů zužoval do kruhové trysky, ze které vycházejí čáry, symbolizující nejspíš kouř. Z horní části NARU vyčnívalo něco jako kratičká křídla. V přední části jsou ještě zakresleny dva kruhové útvary, připomínající okénka, z nichž prýštilo světlo měnící barvu z modré na červenou. Poněkud neobvyklé vyobrazení božského plavidla, že?
Ve starých egyptských textech najdeme také – nám již známé – popisy rachotu a hřmotu, za kterého tento dopravní prostředek startoval. Proč by ale bohové museli používat něco takového k tomu, aby se vznesli na nebesa, když to mohli udělat elegantně a bez hluku právě tak, jak se na bohy slušelo?
Také záznamy v „Knihách mrtvých“ a „Knihách pyramid“ obsahují celé souhrny pokynů, jakým způsobem může panovník vystoupit na „východní stranu nebes“ a tak se stát navždy nesmrtelným. Tyto texty nám ale spíše, než náboženské instrukce, připomínají technické popisy startu vesmírné rakety nebo jiného létajícího korábu. Někteří archeologové a badatelé se dnes dokonce přiklánějí k názoru, že mohlo jít spíše o podrobný záznam cesty ze Země do vesmíru zapsaného po jednotlivých krocích.
Zajímavé jsou i připojené ilustrace, které zobrazují bohy v těsných kombinézách s pásky okolo krku. Boží posel vybavil panovníka všemi věcmi potřebnými k jeho cestě na nebesa a do pozdější nesmrtelnosti. Poté se faraon ocitl před jakousi věží se zcela zvláštním a příhodným názvem „Stoupadlo na nebesa“, či ještě lépe přímo „Nebeský žebřík“. Po něm vyšel až nahoru a usedl do“ Oka“, neboli, podle překladu do nebeského člunu či plavidla, které ho vynese na nebesa.
Toto nebeské plavidlo se honosilo mimochodem nijak zanedbatelnými rozměry: měřilo přesně 770 egyptských kubitů, což je v přepočtu 300 našich dnešních metrů. Co následovalo pak, popisují například texty nazvané Putování do Života poté krále Pepiho I.
Zde v posledním verši nemůžeme věřit svým očím: text hovoří o tom, že při pohledu dolů na zem vidí faraon dvě země. Z toho ale plyne, že staří Egypťané museli mít povědomost o tom, že při pohledu z kosmu či z družice se opravdu zdá, že se naše zeměkoule skládá jen ze dvou protilehlých zemí. Evropa, Asie a Afrika vytvářejí jeden celek a Severní a Jižní Amerika druhý! Putování faraona v těchto textech končí potom, co panovník dosáhne „břehů nebes“ a přistane na Nezničitelné hvězdě. Tam se vydává hledat Strom života a získává konečně nesmrtelnost.
I jiné národy měly již v dávnověku podobné neuvěřitelné záznamy. Například „ Popol Vuh“, posvátná kniha amerických indiánů Quichesů, mluví o nekonečně staré civilizaci, jejíž příslušníci se mohli pomocí létajících strojů pohybovat po celém slunečním systému a měli velké znalosti o planetách a mlhovinách.
„Příslušníci prvního plemene“, čteme doslova, „byli schopni všechno zvědět. Prozkoumali čtyři strany obzoru, čtyři směry nebeského korábu a kulatou tvář Země.“
Jak se asi mohli tito primitivní indiáni dozvědět, že je Země kulatá?
Vždyť ještě ve středověku, tedy z historického hlediska teprve nedávno, byl roku 1600 upálen v Římě Giordano Bruno jako kacíř. Mimo jiné za to, že zastával tento názor!
Autor: Magdalena Zachardová
Foto: google
Zdroj: http://www.astronauti.cz/news/kralovna-ze-saby-a-letajici-stroje-davnych-casu/
