| Létající talíře jsou obvykle připisovány mimozemšťanům, nechybí ale ani názor, že jde o vynález veskrze pozemský. Pokud tomu tak, opravdu je, pak nelze vyloučit, že se zrodily na našem území. Podle některých pramenů je v okolí Prahy za druhé světové války vyvíjeli němečtí konstruktéři.
Domněnku o vývoji německých diskoplánů v Praze a jejím okolí poprvé zveřejnil Rudolf Lusar v knize o nacistických tajných zbraních, která vyšla v tehdejším Západním Německu počátkem 60. let. Od té doby se tuto pověst nepodařilo přesvědčivě doložit – ale ani vyvrátit. A dost možná, že ani na jednom, ani na druhém neměly tajné služby žádný zájem. Klidné zázemí Třetí říše Domněnka o vývoji tajných zbraní v Čechách má svou logiku a některá fakta ji nepřímo podporují. Na rozdíl od německého území zde neoperovaly spojenecké bombardéry – a na rozdíl od jiných okupovaných zemí zde prakticky neexistoval ozbrojený odboj. V Praze a jejím bezprostředním okolí zato pracovalo několik zavedených leteckých továren i jiný průmysl. Už roku 1942 si němečtí okupanti od protektorátu Böhmen und Mähren vyžádali oblast v okolí Sedlčan o rozloze asi 500 km2 ohraničenou řekami Vltavou a Sázavou. Vystěhovali odtud české obyvatelstvo se a nahradili je jednotkami SS a vězni koncentračních táborů. Vězňové budovali nejen ubytovací a výcvikové prostory pro vojsko, ale i podzemní chodby, zkušebny nových zbraní a letiště. Navenek šlo o výcvikový prostor pro dělostřelectvo, údajně se tu však kompletovaly a zkoušely i prototypy nových zbraní.
Obrázek 1: Jedna z představ podoby V-7. V-7 měl být létající talíř, který nápadně připomínal UFO Podzemní továrny Na první pohled vypadá hypotéza o vývoji tajné superzbraně u Prahy fantasticky – ale jsou tu i další indicie. V blízkém okolí Němci vybudovali výzkumná armádní pracoviště a podzemní dílny v Praze, Příbrami, v Českém krasu i jinde. V Příbrami se prokazatelně vyvíjely a testovaly mimo jiné i raketové motory. Speciální vybavení dostala také obě pražská letiště. U Kbel vznikl podzemní velín a další prostory, poblíž drah Ruzyně byly raženy podzemní štoly neznámého určení. Některé prameny také tvrdí, že právě v Praze probíhaly práce na úpravách dálkového bombardéru pro atomovou pumu. Právě tyto indicie hrají do karet příznivcům hypotézy o německých létajících talířích. Brzy po zabrání Sedlčanska se prý do okolí Prahy přestěhovaly také vývojové práce na diskovitých letounech, které údajně začaly už dříve v Německu či Rakousku. Kromě Rudolfa Schrievera, Klause Habermohla a Richarda Mietheho měl být ve skupině šéfkonstruktérů i Ital Giuseppe Bellonzo. Zbraň dostala označení V-7 Tajemství Argusovy roury Součástky a agregáty pro V-7 se údajně zhotovovaly v leteckých závodech v Čakovicích a Jinonicích, možná i v některých podzemních dílnách v Českém krasu, ale patrně zejména v železničních tunelech Posázavského pacifiku, což už je prakticky na západní hranici zmíněného sedlčanského prostoru. V tunelech pracovali vězni a zajatci, údajně převážně ženy. Německý personál měl obývat zabrané rekreační chaty v okolí. Skutečností je, že během války v tunelech opravdu probíhala utajená výroba čehosi, železnice na jih od Prahy opravdu nejezdila a musely jí nahradit vltavské parníky. Výsledkem usilovné činnosti měly být dva (podle jiných zpráv tři) letuschopné prototypy. Mlhavé údaje naznačují, že kolem čočkovité kabiny vysokou rychlostí rotovaly nastavitelné lopatky z odolných materiálů, doplněné ovládacími tryskami. Nejasné narážky na jakousi Argusovu rouru připomínají pulsační motor Argus používaný v bezpilotní střele V1. Je skutečností, že Němci skutečně zkoušeli použití podobného motoru ve vrtulnících – známé pokusy ovšem probíhaly na území Rakouska. Rotující lopatky měly na svých koncích na náběžné hraně otvory pro nasávání vzduchu, zatímco na druhé straně z trysek šlehal proud žhavých plynů. Pražský diskoplán – pokud existoval – pak měl pro svůj pohon zřejmě používat náporové nebo pulsační motory, podobné, jako jiná “tajná zbraň”, bezpilotní letoun V-1. Stroj testovaný v Praze údajně měl průměr asi sedm až osm metrů. Premiérový start se podle těchto pramenů kona 14. února 1944 – což je zvláštní shodou okolností také den, kdy na Prahu dopadaly americké bomby z prvního (dodnes trochu záhadného) náletu. Při prvním letu prý stroj pilotoval sám Schriever. Rychlejší než zvuk Údaje o výsledku testu, které cituje již zmíněny Rudolf Lusar, vypadají fantasticky: stroj v několika minutách dosáhl více než dvanáctikilometrové výše a v horizontálním letu překonal rychlost zvuku. Oficiálně se to podařilo až o několik let později americkému raketovému letadlu Bell X-1. Představa, že už při premiéře prototypu je stroj zatížen plným výkonem vypadá poněkud nevěrohodně – ovšem byla válka… Záhadou německých diskoplánů se zabýval i televizní kanál Discovery. Jeho redaktoři tvrdí, že V-7 se vyvíjela ve Škodových závodech. Přinesli také svědectví německého inženýra Andrease Eppa, který sám navrhl podobný stroj a proto se vydal do Prahy za konstruktéry: “Spatřil jsem tam pozoruhodný objekt. Byl nade mnou, ale neměl žádná křídla.” Britský letecký historik Henry Stevens k tomu pro Discovery řekl, že v Praze “existovalo 15 prototypů vyrobených na zakázku SS.” Potvrdil to i někdejší poradce Benita Musoliniho Luigi Romersa. Jiné prameny uvádějí, že podivné objekty nepodobné letadlům, ani tehdejším vrtulníkům Focke Achgelis, prý viděli svědci koncem války i nad kbelským letištěm. Před několika lety se v jeho blízkosti našlo podzemní velitelské stanoviště. Možná právě tady mělo vzniknout hnízdo odporu, z něhož by později zázračné zbraně vyrazily znovu dobývat území pro “čtvrtou říši”. Létající pivní tácek Historicky doložený ale je jen jeden německý letoun diskovitého tvaru. Jde o stroj AS6 z 30. let minulého století. Byl to však jen klasický letoun s poněkud neobvyklými kruhovými křídly, kterému se posměšně říkalo Der fliegende Bierdeckel (létající pivní tácek). Žádné přesvědčivé výkony však neprokázal a jeho vývoj byl ukončen ještě před začátkem války. Nelze ale vyloučit, že právě tady může být jadro pověstí o Hitlerových létajících talířích.
Obrázek 2: Létající talíř AS6, neboli Der fliegende Bierdeckel – je velice podobný tomu, co je označováno jako UFO Pro úplnost je třeba dodat, že existují i ještě nepravděpodobnější hypotézy. Podle nich Němci zkoušeli testovat také diskoplány využívající jakýsi elektromagnetický či dokonce antigravitační pohon. Kromě Čech se měly tyto pokusy odehrávat rovněž v Polsku. Nechybí ani tvrzení, že Němci se nějakým způsobem dostali k mimozemským technologiím – to už se ale ocitámě oběma nohama v říši fantazie… Soumrak bohů
Obrázek 3: Ukázka toho, jak mohl vypadat německý létající talíř Jisté je jen jedno: do stavu schopného operačního nasazení se stroj nepodařilo dotáhnout. Stejně jako v případě superponorek, atomové bomby a dalších tajných zbraní zřejmě i diskoplán přišel pro Hitlera příliš pozdě. Ten ale do poslední chvíle zjevně doufal v něco, co mělo přijít právě z Čech. Přestože seděl obklíčen ve svém berlínském bunkru, udržoval v okolí Prahy nedotčenou Schörnerovu armádu i mohutnou flotilu nejmodernějších tryskových letounů Me 262. “Berlín a Praha jsou dvojicí nedotknutelných měst říše,” rozhodl 23. dubna 1945. Jenže záchrana se nekonala. Konec Třetí říše pak představoval i konec létajících talířů v Čechách. Většina vězňů v podzemních dílnách byla podle zvyku SS navždy umlčena a prototypy zničeny. O dalším osudu konstruktérů pražských diskoplání kolují rozporné zprávy. Přinejmenším někteří z nich údajně přežili a pokračovali ve vývoji diskového letounu v USA, Kanadě, nebo v SSSR. Zprávy o setkání s mimozemskými létajícími talíři pak – podle zastánců této teorie – byly pouze zastírací legendou vytvořenou na objednávku tajných služeb. Romantická pověst plná tajemství má jen jeden malý háček: za více než půl století od války se neobjevil jediný použitelný diskoplán a nebyly odtajněny ani významnější úspěšné pokusy o jeho vytvoření. Právě to je asi největší slabina teorie o německých diskoplánech. Je ale historickou skutečností, že po válce se vývojem diskovitého letounu zabývala kanadská letecká továrna Avro za podpory amerických tajných služeb. Projekt byl později ukončen, údajně kvůli nedostatečným výkonům prototypů. Dodnes ale není okolo tohoto projektu vše úplně jasné. Strašidelný les Existuje jen jedna možnost, jak dokázat existenci německého diskoplánu V-7: najít jeho díly nebo aspoň dokumentaci. Mnozí milovníci této záhady věří, že existuje – a ukrývá se v podzemí nedaleko Štěchovic. Podle tvrzení hledačů tzv. štěchovického pokladu zde v podzemních štolách leží nejen dokumentace, ale snad i díly či rozebraný prototyp jednoho expempláře V- 7. Zní to logicky: štěchovická lokalita se nachází (stejně jako zmíněné tunely Posázavského pacifiku) poblíž severozápadní hranice sedlčanského zvláštního prostoru, který si pro sebe zabrala organizace SS… V každém poctivém lese většinou potkáte nanejvýš houbaře a skauty – jenže hvozdy nedaleko kopce Medník u soutoku Vltavy se Sázavou se tomuto předpokladu vymykají. Pokud tady potkáte houbaře, pak snad je opravdu houbař, stejně dobře ale může jít o agenta CIA, KGB, Mossadu, Stb, vyslance organizací bývalých esesáků z Jižní Ameriky… V tom lese není žádný luxusní zámeček pro setkání na nejvyšší úrovni, jen několik děr v zemi. Většina jich pochází ze středověku, některé z jeho pozdní recidivy ve 40. letech 20. století. A právě o ty jde: nacisté si tu na konci své éry cosi schovali. Většinou se očekává nakradené zlato a šperky, podle některých názorů tady ale mají být ještě mnohem zajímavější věci – včetně plánů či dílů tajných zbraní nacistické říše. “Mě osobně, a já vám to musím podškrtnout, zajímá jedině to zlato,” řekl v létě 1994 nejpopulárnější hledač tzv. štěchovického pokladu Helmut Gaensel. Naproti tomu jeho soupeř Josef Mužík mluvil o archivech nacistické Sicherheitdienst a především o plánech tajných superzbraní, proti kterým jsou legendární rakety V-2 pouhými nezajímavými exponáty pro muzea technické historie. Dokonce by tu prý měly být i technologické vzorky, celé rozebrané a zakonzervované prototypy, či výrobní linky. Mužíkovi dávají za pravdu protokoly o výsleších plukovníka Ericha Kleina, který budování úkrytů za války velel a poté skončil v československém vězení: “Patenty a vynálezy, které nacistické Německo nestačilo realizovat, byly uschovány ve štěchovických štolách pro pozdější využití…” Pro tajné zbraně a supertechnologie mluví také poloha tzv. štěchovického pokladu. Zde mezi Vltavou, Sázavou, Neveklovem a Netvořicemi se nacházel zvláštní prostor SS, z něhož bylo roku 1942 vysídleno české obyvatelstvo (30 000 osob). Oficiálně šlo o dělostřelecké cvičiště, bylo tu však i několik koncentračních táborů a střežených výroben či dílen. V blízké Příbrami pracovala laboratoř Rolfa Engela zabývající se raketovým výzkumem a v ještě bližším Novém Kníně byl podzemní aerodynamický tunel pro testování vysokých rychlostí. Především se však poblíž nacházely železniční tunely Posázavského pacifiku, v nichž si Němci zřídili podzemní továrny. O jejich výrobní náplni panují jen dohady – žádný z otroků nepřežil. Agenti na pokračování Skalní nacisté pracující v tajných službách ostatně tuto oblast důvěrně znali již z let předcházejících druhé světové válce a okupaci Československa. V té době zde totiž úspěšně provedli tajnou operaci, jejímž cílem bylo zlikvidování ing. Fromise a jeho vysílačky, která ze Štěchovic do Německa vysílala zprávy, jejichž obsah se fýrerovi s knírkem vůbec nelíbil. Nelze vyloučit, že vzpomínky na staré zlaté časy obrátily pozornost některého z pohlavárů tajných služeb k malebné vesničce ukryté v kaňonu Vltavy později ještě jednou. Po válce začalo jako první u Štěchovic kopat Američané. Při známém incidentu v únoru 1946 odtud tajně odvezli bedny s dokumenty nacistických tajných služeb. Málo se ví, že komunistická tajná služba a armáda ani potom nepřestávaly území důkladně zkoumat – měly v moci Ericha Kleina, který naznačoval, že pod zemí jsou i lepší věci, než seznamy udavačů. Ještě od roku 1988 do ledna 1990 na popud vojenské kontrarozvědky pátraly u Štěchovic speciální složky MNO a Omnipolu. Operace skončila, zapomeňte V roce 1995 tu byla skupina odborníků na kosmický dálkový průzkum z NASA, jejíž návštěvu měl zprostředkovat někdejší agent KGB v USA Karel Köchler. Podle tvrzení časopisu Reflex se s nimi sešel i Václav Klaus – která je, mimochodem, Karlu Kochlerovi nápadně podobný. Hledači nacistických pokladů působili na pravém břehu Vlatavy v okolí Štěchovic desítky let a terén dokonale rozvrtali. Je poněkud s podivem, že žádný z nich se (alespoň veřejně) nezaměřil na Vranskou přehradu, jejíž vody se pár desítek metrů od jejich jam a štol rozlily – zvláštní shodou právě během 2. světové války. Jestli tu tehdy v podzemí vzniklo něco opravdu významného, pak to s velkou pravděpodobností bude mít s přehradou cosi společného… Co to ale je? Sotva se dá předpokládat, že dnes někdo bude vydávat milióny dolarů za hledání seznamů dávno mrtvých nacistů, nebo za plány historických raket. Jistě také nejde o zlato – tajné služby znají snazší cesty, jak se dostat k penězům ze státních rozpočtů. Pokud zájem o lesy kolem Medníka neustal ani půl století po válce, musí být pod zemí něco lepšího. A nebo je všechno jinak? “Gaensel ani Mužík ve skutečnosti nic nehledají,” řekl mi v soukromém rozhovoru publicista zabývající se problematikou tajných služeb, který netoužil být jmenován. “Spíš mají dohlédnout, aby to nevykopal někdo jiný, nebo odlákat pozornost od správného místa, případně od jiné operace.” Před pár lety se jedněch novinách objevil nenápadný inzerát nabízející k prodeji zrenovovaný hotýlek ve středním Povltaví. Znalci poměrů v něm rozpoznali Mandát, hlavní stan Helmuta Gaensela. Zdá se, že operace skončila, tajemství jejího obsahu však zůstává dál.
|
