Žádné jiné místo nemá v Japonsku takovou bilanci jako les Aokigahara, rozkládající se na úpatí hory Fuji. Z nějakého důvodu přitahuje lidi, kteří chtějí skončit se svým životem. Na to, že odsud každou chvíli vynášejí oběšence, jsou možná místní lidé zvyklí. Tajemství smrtonosného místa však odhalit nedokážou. Bude někdy jeho ponurý osud zlomen?
Zelené koruny stromů blednou v šeru a rudý sluneční kotouč mizí za obzorem. Z japonského lesa Aokigahara se stává temná a neprostupná říše, kam by vkročil jen blázen. Právě v tuto chvíli tu ale pravděpodobně několik nešťastníků je. Ve stanech, rozmístěných hluboko v lese, možná v posledních hodinách svého života prožívají drásavý duševní boj. Koho z nich ráno objeví strážci visícího na stromě a kdo se rozhodne vrátit se domů? Sebevražedný les Aokigahara vydá zpět jen málokoho.
Život je dar
Je to sice jeden z nejkrásnějších japonských lesů, přesto tu ročně končí život až 100 nešťastníků! Les Aokigahara se rozkládá na úpatí hory Fudži, a protože je stále zelený, říká se mu Jukai (Moře stromů). Pokud byste sem vstoupili, hned na začátku vás zarazí některá z neobvyklých cedulí, hlásajících: „Tvůj život je vzácným darem od tvých rodičů. Prosím, mysli na rodiče, sourozence a děti. Mluv o svých problémech, nenechávej si je pro sebe.“ Pod nápisem je pak přidán kontakt na asociaci prevence sebevražd. Když budete postupovat dále, narazíte na provaz ohraničující část lesa, kam je vstup zakázán. „Stojí tu ‚Nevstupovat!‘, protože byste se mohli snadno ztratit,“ vysvětluje místní geolog a strážce Azusa Hayano. A právě sem míří sebevrazi! Hlídač zde prý mrtvá těla nachází každou chvíli. Naštěstí ne pokaždé jsou kroky zoufalců jednosměrné. „Lidé, kteří si nejsou jisti smrtí, vinou kolem stromů pásky, podle jejich cesty. Mohou tak najít cestu ven.“ Pro hlídku jsou také užitečné. Když takovou pásku objeví, jdou podle ní až na konec. Většinou tam je oběšenec. Proč tolik Japonců páchá sebevraždu právě v tomto lese?
Staříci ponechaní na pospas
Duch místa je v lese Aokigahara šílený. Zármutek sebevrahů a energie duší, jež opustily těla, jako by se vznášely stále ve vzduchu. Místo je sice pravidelně kontrolováno a mrtvoly odklízeny, občas se však některé z nich objeví až po více letech. Říká se, že místo je obecně známo jako sídlo démonů. Už v historii má sloužit při krutých tradicích. Jednou z nich je takzvané ubasute. Rozšířeno je v 19. století a spočívá v tom, že jsou do lesa „odkládáni“ staří lidé, aby zemřeli vyhladověním či zimou a nebyli na obtíž svým potomkům. Mohl tu zůstat opar zoufalství umírajících starců? Jsou to snad jejich neklidné duše, co současné návštěvníky lesa pudí k sebevraždě?
Jasná volba pro každého?
Jedno z možných vysvětlení děsivé popularity lesa by mohl být román Nami no Tō japonského spisovatele Seichō Matsumoty (1909–1992), který vychází v roce 1960. Jeho příběh popisuje dvojici mladých lidí, kteří sem jdou spáchat sebevraždu z nešťastné lásky. Počet sebevražd po vydání tohoto knižního hitu rychle stoupá a nezastaví se ani s novým miléniem. Les, v němž je prý v některých částech tma i za bílého dne, získává kultovní image. Místní úřady dokonce musí zakázat zveřejňování zpráv o počtech zdejších sebevražd, aby tento obraz z lesa sňaly. Chodí sem lidé zemřít jen proto, že je místo tak známé, nebo tu je snad cosi, co je k zoufalému činu postrčí? Tak či onak, jako výletní destinace Aokigahara rozhodně vhodný není.
