V českých zemích docházelo k represím, mučení a popravám i mimo období válečných konfliktů. V souvislosti s tím jsou zmiňováni často i jezuité. Nabízíme vám teď několik poznámek pro představu, co mají jezuité skutečně na svědomí. Kruté hříchy z dob jejich počátků a protireformace později vyvažuje např. záchrana Židů během holocaustu.
Jezuitský řád založil Ignác z Loyoly v roce 1534 jako společenství katolických kleriků. Iniciací bylo jeho zranění v bitvě a náboženské prozření s cílem přivést věřící blíže ke Kristu. Ignác v době působení na univerzitě v Paříži shromáždil šest mužů. Byl mezi nimi i pozdější Svatý František Xaverský, považovaný za největšího misionáře všech dob.
Nevěřit ani sami sobě
Šestice studentů na koleji, přesvědčená horlivým Ignácem, společně vytvořila základy pozdějšího řádu. Všichni také složili řádový slib chudoby, čistoty, poslušnosti.
Jednou ze zásad bylo : „… pokud církev prohlásí za černé něco, co se našim očím zdá bílé, pak se musíme podřídit a přijmout to jako černé.“
Jak vidno, v řádu nebylo místo pro vlastní myšlení, individualitu a nezávislé zkoumání. O šest let později bula papeže Pavla III. ustanovila řád jako Tovaryšstvo Ježíšovo (latinsky Societas Iesu, SI, SJ) a v roce 1550 jej potvrdil i papež Julius III. Od jiných řádů se z principu svého vzniku lišili slibem přísné a naprosté poslušnosti papeži. Jejich posláním bylo zabránit vzniku a šíření křesťanských herezí a bludů.
Bonus jezuitů
V roce 1627–1628 český král a markrabě moravský Ferdinand II. bez rozmýšlení a souhlasu sněmu vnutil Čechám a Moravě novou zemskou ústavu – Obnovené zřízení zemské. Po porážce stavů mu to hladce prošlo, i když se jednalo o zásadní změny. Povolal do země jezuity, aby pracovali na rekatolizaci, dnes bychom řekli všemi dostupnými prostředky. Jezuité měli značný bonus v tom, že reformace vyhnala ze země značný počet kněží, a tak poptávka převyšovala nabídku, bylo mnoho neobsazených far. Dnešní řád Tovaryšstva Ježíšova se cudně distancuje od tehdejších praktik, ale je velmi pravděpodobné, že jezuité v době pobělohorské nepoužívali jen metody nenásilné. Na nelidských krutostech, páchaných církví ve jménu Boží lásky, se podílela i inkvizice.
Seznam toho, co už se nedozvíte
Historikové mají poměrně spolehlivý obraz tehdejších jezuitských praktik v díle tehdejších vzdělanců, kteří ze země odcházeli. K nejznámějším exulantům patří Jan Amos Komenský, v jehož spisu Historie o těžkých protivenstvích církve české najdeme případy krutého mučení či zastrašování lidí jen proto, aby nakonec z hrůzy přešli ke katolické víře: „V Horažďovicích léta 1621, když se mniši kláštera, kterýž Bratří českých po mnohé časy v užívání byl, ujali, hned hroby podobojích kněží zotvírali, a nejprvé Jakuba Velikého, muže slovem i skutkem velikého, který v létu 1600. pohřben byl, jehož kosti Severinus Dudecius, kvardián, železným sochorem na kusy potloukl, zlořeče jim. Potom prach ten s kostmi Jana Popela, Jana Jaffeta a Matěje Chobara, kteří v létu 1599., 1614. a 1616. pohřbeni byli, na krchově spáliti poručil. A že v témž kostele pohřbováni bývali páni Švihovští, páni města toho, jejich také hroby bezbožný kvardián zotvíral, prsteny, řetězy a cokoli drahého bylo, z týchž těl pobral. Nejposléze pak pohřbeného Theobalda Švihovského, konsistoře pod obojí a akademie defensora, tělo ze sklípku vytažené a z cínové truhly vyňaté do dřevěné vložiti a na krchově v jakéms dolíku rumem (nebo klášter opravován byl) zametati dal.“
Historikové také mají dokumenty o ničení spisů a knih nejen českých učenců a jejich nahrazováním těmi „správnými“ (viz box). Jezuité s oblibou argumentují, že díky jejich působení zůstal zachovaný obsáhlý seznam literatury v době reformace („libri prohibiti“), jenže jejich zásluhou také známe z některých knih už jen název.
Přílišná disciplína děsila monarchy
Řadě monarchií postupně docházela s jezuity trpělivost. Jezuitská politická a hospodářská moc, postavená na nekompromisní poslušnosti a přizpůsobivosti, se zdála být pro světské panovníky ohrožující. Pro monarchy bylo také lákavé zabavení jezuitských obchodních a hospodářských aktivit. V 18. století řada politických konfliktů vedla i k rozpuštění Tovaryšstva Ježíšova ve většině Evropy a k popravám.
V roce 1785 deportovalo Portugalsko jezuity DO? Jižní Ameriky. Vhodnou záminkou byla tzv. válka Guarani, indiánské povstání, které vypuklo, když si Španělsko a Portugalsko chtěly vypořádat územní nároky a stěhovat indiány jako inventář. Pro indiány skončilo tragicky a v Portugalsku se objevily letáky pro i proti jezuitům. Jezuité byli obviněni i z pokusu o vraždu krále a domnělý viník byl upálen. Pak už nebyl ani formální problém jezuity z království vyhnat.
Pomsta madame de Pompadour
Francouzský parlament také ve druhé polovině 18. století vydal zákon proti jezuitům. Záminkou byla prosperující jezuitská kolonie Martinique, které byly zabaveny prostředky po vypuknutí války s Británií. Zadluženým jezuitům byl po řadě tahanic doručen exekuční výměr.
Jako malý klep si dovolíme uvést informaci o tom, že jezuitský zpovědník neudělil z pochopitelných důvodů rozhřešení markýze de Pompadour, (hlavní) milence Ludvíka XV., a markýza posílila řady opozice. Ta poté díky nejrůznějším účelovým prohlášením dosáhla toho, že Tovaryšstvo bylo nakonec v roce 1762 rozpuštěno.
Karta se obrací
Španělský král Karel III. jednal z „bezodkladných, spravedlivých a nezbytných příčin“, když v roce 1767 bylo ujednáno vyhoštění jezuitů ze země. Jednal ale současně velmi efektivně. V noci byly v tichosti rozeslány příkazy na radnice měst a ráno proběhla deportace 6000 jezuitů už v roli trestanců do oblíbené destinace pro podobné účely – na Korsiku.
Papež Klement XIV. v roce 1773 nakonec řád rozpustil. Svým přísným a netolerantním dogmatismem a rigiditou se dostával do ostrého konfliktu s osvícenstvím, které se šířilo v Evropě a neslo s sebou toleranci pro různé směry poznání i víry. Řád jezuitů se zachoval jen na území Pruska a Ruska, v Rakousku měl povolenu pouze výuku. V roce 1814 byl ale opět přijat na milost a oficiálně obnoven.
Dogmatismus a rétorika?
Co se dá říci o jezuitech dobrého? V rozporu s obecným přesvědčením toho, zdá se, není zase tak málo. Už v roce 1556, když zemřel Ignác z Loyoly, provozovali jezuité 74 škol na třech kontinentech.
Kromě výuky víry nabízely studium latiny, řečtiny, klasické literatury, poezie, filosofie, stejně jako neevropských jazyků a umění, lidové literatury a rétoriky.
Od Ferdinanda II. dostali roku 1622 do správy i Univerzitu Karlovu. (V polovině 18. století byli jezuité zase z univerzity vykázáni.) Jejich misie po celém světě zajišťovaly domorodcům péči a relativně slušné pracovní podmínky, ať už to bylo v Jižní Americe, v Indii nebo v Číně.
Nasazení vlastního života proti fašistům
Dva jezuitští misionáři, Johann Grueber a Albert Dorville, navštívili v roce 1661 centrum tibetského buddhismu, město Lhasu. Čínský misionář Matteo Ricci (1552–1610) překládal Konfuciovy spisy do latiny, a tak je zprostředkoval evropským učencům.
Po roce 1814, kdy byl řád obnoven, vznikalo opět množství škol a univerzit. Uvádí se, že ve Spojených státech bylo 22 z 28 univerzit té doby založeno nebo převzato jezuity. V souvislosti s událostmi minulého století se mnoho neví ani o tom, jak se jezuité podíleli na záchraně Židů při holocaustu. 12 jezuitských kněží z Francie, Polska, Belgie a Maďarska dostalo ocenění památníku holocaustu Jad Vašem za nasazení vlastního života pro záchranu Židů během druhé světové války.
Jezuitští sommelieři
Jezuitští kněží José de Anchieta a Manuel da Nóbrega, se v roce 1554 zasloužili o založení město São Paulo v Brazílii (název města odkazuje na svatého Pavla z Tarsu). Aktivity Tovaryšstva Ježíšova v dnešní době jsou otevřenější a tolerantnější, v popředí zůstávají ty zaměřené na vzdělání. Není ale tajemstvím, že jezuité založili a obstarávají např. i vynikající australské vinice Sevenhill. Byly založeny v roce 1851 – jak jinak – pro výrobu mešního vína, ale vynikající ročníky si brzy našly cestu mezi znalce bez rozdílu vyznání.
Jak skloubit lásku k vlasti a loajalitu k Habsburkům
Když Švédové roku 1642 rabovali v českých a moravských zemích, pozdější český spisovatel, historik a pedagog Bohuslav Balbín (1621–1688) zřejmě právě obhajoval doktorát. Šest let poté podle některých pramenů stál na barikádách Karlova mostu a válčil, například spolu s malířem Karlem Škrétou, se Švédy.
V té době také podle pověsti opisoval vzácný dokument arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Protože ho měl doma, zachránil ho před Švédy, kteří zničili mimo jiné i královskou knihovnu. Později se snažil na straně Habsburků o vymýcení zbytků pobloudilých názorů reformace a prý se mu podařilo jen argumentací obrátit ke katolictví stovky lidí. Poté působil jako učitel na gymnáziu.
Uznával i vzdělané autory jiného vyznání, exulanty. Sám jako historik podporoval sebevědomí českého národa až nekritickým pohledem a mírným zkreslováním dějin ve prospěch Čechů.
Rozdělávat oheň a zhášet světlo
Proslulý páter Antonín Koniáš (1691–1760) se narodil paradoxně v rodině knihtiskaře. Psychoanalytikové mohou fabulovat, proč posléze během svých fanatických rekatolizačních misí nechal spálit 30 000 knih. Koniáše částečně omlouvá, že je nahrazoval, jenže monotematicky svými, které považoval za jediné vhodné.
K jeho dílkům patří i Clavis haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající) z roku 1729. To kdyby snad někdo tápal, zda udat souseda, nebo ne.
Knihy i „opravoval“ – trhal závadné listy, aby se nezkazila celá kniha, nebo začerňoval, případně vpisoval text. Doplnil i církevní seznam zakázaných knih Libri prohibiti, jeho vlastní seznam obsahoval 1233 titulů.
Naštěstí některé z nich unikly fanatickému řádění v uzavřených knihovnách klášterů. Koniáš asi konal v souladu se svým svědomím, ale v jeho činnosti se nedá najít mnoho pozitivního. Písničkář Vlasta Třešňák napsal v jednom svém textu „Jsem tovaryš pátera Koniáše, umím oheň rozdělat, umím světlo zhášet…“
