Dnes už si to ani neuvědomíme, když potkáme člověka s brýlemi na očích. Zatímco špatný zrak trápí lidi od nepaměti, tato pomůcka na korekci zraku nebyla vždy tak běžná. Co usnadňovalo lidem vidění ještě před objevem brýlí a lupy? A kdy vlastně bylo poprvé odhaleno tajemství optiky?
Prach, vířící písek a horké slunce. Dnes odpoledne je amfiteátr narvaný k prasknutí, hlava na hlavě. Za hromadného, burácivého jásotu se z nejvyšší lóže vykloní starší muž s zrzavými fousy. Jeho bílé roucho má dnes na sobě červený lem – to si bere římský císař Nero Claudius Drusus Germanicus (37–68) jen na své oblíbené gladiátorské zápasy. Žena s kamenným obličejem po jeho pravici mu pokyne a Nero pozvedne pěst na znamení toho, že zápas může začít. Když se s velkým rámusem otevře první z klecí, všichni zůstanou stát se zatajeným dechem. Skrz mříže prochází vysoký svalnatý muž, vysoký přes dva metry a v ruce drží obrovskou dřevěnou palici okovanou velkými, hrozivě vypadajícími hřeby. Císař se lehce zamračí a dá pokyn sluhovi, který otevře druhou klec. Z té vyjde malý muž, vysoký asi jako 12leté dítě. Amfiteátrem se nese nelítostný škodolibý smích diváků. Císař, v lehkém překvapení, přikládá ke svým očím malý oválný předmět. Chce se ujistit, jestli ho nešálí zrak. Tento kus vyleštěného smaragdu mu pomáhá lépe vidět v parném slunečném dni.
Řeckořímští otcové lupy
Dnes už víme, že optické vlastnosti smaragdu nepomáhají krátkozrakému člověku vidět ostřeji, jak si dříve historikové mysleli. Ve skutečnosti tento drahý kámen může sloužit jako starověké sluneční brýle! Mhouření a stínění si citlivých očí rukou mnohé z nás rychle unaví a je nepohodlné. S nápadem, jak elegantně bojovat proti ostrému slunci, přichází Nerův dvorní lékař, který bedlivě sleduje novinky jak ze starověké Číny a Egypta, tak dokonce i z konkurenčního Řecka. Tam se už 300 let před naším letopočtem učenec Eukleidés (asi 325– asi 260 př. n. l.) zabývá zákonem lomu světelných paprsků, a stojí tedy na prahu objevu lupy. V řecké historii se dokonce objevují záznamy o tom, že v některých chrámech se používala jistá „zapalovací sklíčka“, která měla otrokům usnadnit práci a vždy v jednu denní dobu pod určitým úhlem dopadajících slunečních paprsků zapálit svíčku. Ovšem prvním člověkem, který definoval zákon lomu světla, a to až v 17. století, byl nizozemský matematik a astronom Willebrord Snellius (1580–1626). Jak je tedy možné, že už ve starém Řecku byli schopni vypočítat sklon, pod kterým je možné nastavit lupu tak, aby sluneční paprsky procházející ohniskem něco zapálily? Je snad Snellius autorem fyzikálního zákona, který ve skutečnosti existoval již více než 19 století před tím, než jej „objevil“?
Záhadné pozorovací zařízení
Řecko ale není jediným státem, který ve starověku bádá v tajích optiky. Ve 2. století našeho letopočtu přichází s třináctidílnou knihou Almagest alexandrijský (Egypt) astronom a matematik Klaudios Ptolemaios (asi 85– asi 165). Ve svých spisech se zabývá geocentrickou soustavou, sférickou astronomií a pohybem planet. Materiály dokonce obsahují katalog 1025 hvězd ve 48 známých i neznámých souhvězdích. Mimo jiné rozebírá i pohyby Venuše a Marsu! Jak je ale možné, že mohl už ve 2. století pozorovat a zapisovat věci, na které je potřeba profesionální astronomické vybavení, jako například zrcadlový dalekohled či okuláry? Dalekohled přitom podle historiků vynalezl až na přelomu 16. a 17. století toskánský astronom Galileo Galilei (1564–1642). Jak tedy mohl Ptolemaios pozorovat vesmír tak detailně, jak je to pro lidské oko nemožné?
Hvězdný atlas z Číny
Podobné, ale o něco detailnější hvězdné mapy jsou nalezeny v roce 1907 v čínském městě Dunhuang (provincie Gansu). Detailní analýzou vědci zjišťují, že spisy obsahují polohy přes 1300 hvězd a obrysy skoro 257 čínských hvězdných uskupení s přesností na 1 stupeň. Jaký je ale údiv vědců, když se jim podaří datovat tyto mapy do roku 649! Je těžko uvěřitelné, že starověcí Číňané mohli bez pomoci vyspělé optické technologie sepsat jednu z nejdetailnějších a zároveň nejpozoruhodnějších hvězdných map na světě. Vlastnili snad nějaké nám dnes již neznámé optické přístroje, které jim pomohly číst z hvězdné oblohy?
Kdo předběhl Keplera?
Ani v Basře ležící na rozsáhlém území starověké Perské říše (dnešní Irák) se nenechají zahanbit evropskými učenci. Na Blízkém východě totiž mají svou vlastní kapacitu v oboru optiky. Abu Ali al-Hasan ibn al-Haitham (965–1040), na západě známý jako mistr Alhazen, je prostým úředníkem, který má velkou zálibu v matematice a fyzice. Jeho dílo Kitab-al-Manazir (Kniha optiky) je souborem sedmi knih, ve kterých zaznamenává prakticky všechny tehdy známé poznatky z optiky. Dílo obsahuje hutný popis vlastností světla a jeho šíření. Připomíná na svou dobu až neuvěřitelně přesnou anatomii oka, a dokonce popisuje i první kontaktní čočku a zařízení, které by mohlo pomoci člověku lépe vidět! Na začátku 13. století překládá Alhazenův spis neznámý mudrc do latiny a v tu chvíli je středem pozornosti vědeckého světa. Dokonce se stává šablonou pro klíčová díla optiky středověkých vědců, například Rogera Bacona (1214–1294) nebo Johna Peckhama (1230–1292). Z jakých pramenů čerpal Alhazen poznatky o optice? Podařilo se mu v některých teoriích předběhnout dokonce i německého matematika Johannese Keplera (1571–1630), kterému jsou obecně připisovány ony zásluhy v oboru optické astronomie?
Tereza Janů
