Dva roky se to očekávalo, dva měsíce kamuflovalo a popíralo, ale už je to skutečnost. Španělsko se jako první skutečný problém eurozóny dovymlouvalo a dokamuflovalo. Po několika operetních kouscích typu „rozhořčený lid v ulicích“, hrozby krachem největší a neproduktivnější provincie Katalánska či ekvilibristiky kolem banky Bankia (již v mozkové smrti a na přístrojích) přišla téměř operní tragika.
Bizetova Carmen nastoupila namísto frivolního flamenga. Proslulá GoyovaMaja je střídavě oblečená a střídavě nahá, aby nakonec z díla slavného umělce byly prezentovány děsivé Hrůzy války. Ani malířovy Los Caprichos (Rozmary) nestačily důkladně varovat před lehkovážným stylem španělských hidalgů, které Goya zobrazuje posměšně jako osly.
Eurofiesta skončila, ale to bylo jasné už od roku 2010. Španělsko je poseté bezhlavými developerskými projekty, stavební firmy zinkasovaly svoje honoráře, veřejní úředníci pobrali své odměny a korupčníci úplatky, lobbisté v Bruselu rovněž. Vyšetřování věci stále není (a asi nesmí být) zahájeno, evropská veřejnost by však neměla zapomenout, co bylo a je příčinami nastalé nepřekvapivé situace: Eurounijní nezodpovědnost nikoho za nic, ideologická hesla a hledání toho, kdo věci rozmařile promrhané zaplatí, tedy „trans-alpinského“ daňového poplatníka za „cis-alpinské“ rozmařilce.
Je to jen „plivnutí do Stromovky“
Věci dostaly spád v posledních pár týdnech. Bankii a spol. „chtěla“ stále okázale a hrdinsky řešit španělská vláda, abychom se nakonec dozvěděli, že je to neřešitelné. Snížení španělského ratingu o tři stupně ve čtvrtek 7. června nemohlo být pro nikoho bleskem z čistého nebe. Ještě na počátku minulého týdne se pak hovořilo o „pouhých“ 40 miliardách eur nutných k rekapitalizaci španělských špatných bank, uprostřed týdně to již bylo 60 miliard. Neformálně si před týdnem Angela Merkelová, Mario Monti a David Cameron odkývali nezbytné kroky k „dvojrychlostní unii“ a přes víkend ministři financí EU odklepli rovných 100 miliard eur. Nárůst profesionály deklarované částky o 150 procent během pouhých šesti dnů není ani profesionální ani věrohodný.
Španělský premiér Mariano Rajoy považuje „řešení“ za zásadní. Finanční trhy i po krátké pondělní euforii však nikoli. Zmíněných 100 miliard eur je považováno jen za začátek první porce salámové metody krájení evropských záchranných peněz pro Španělsko. Mnohem menší a nevýznamnější Řecko jich za dva roky stačilo ze salámu ukrojit již 110 plus 130 miliard a vydíráním snížit hodnotu svých dluhů vůči soukromým investorům o další stamiliardy. Řešení to však nebylo.
Tím spíše to nebude řešícím momentem ve Španělsku. Je to jen „plivnutím do Stromovky“ – tunely se posypou dále. EU však již další peníze momentálně nemá k dispozici – pokud nevznikne nový děsivý, prý záchranný fond ESM (Evropský stabilizační mechanismus). Půjde však spíše o konec systému jako takového, včetně podojení České republiky – jak ukvapeně a pokrytecky naši poslanci rozhodli minulé úterý.
Při rozmařilém a nezodpovědném rozhazování peněz nevytvořených na evropském „jihu“ a jejich stále tvrdším vybírání v daních na „severu“ nejde o národní zájmy. Vůbec ne. Nic smysluplného totiž netmelí ty dvě oblasti dohromady. Ideologická hesla a prosazování politické unie nestačí. Americký politolog George Friedmanpříznačně porovnává situaci s americkou válkou Severu proti Jihu: Na bitevních polích umírali vojáci za Unii i za odštěpení se od ní. V dnešní době bez rozumového i emocionálního nadšení pro věc (ať už jakéhokoliv směru) však heroické boje nelze vést. A v našem případě ani středomořské křídlo ani německý poplatník neprožívají vášně za svoje non-národní zájmy.
Ty evropské (zájmy) ještě neprošly ani testovací definicí. „Bez nich však chybí pojidlo tmelící národy v EU k sobě. Čím větší integrace, tím více se takové skutečnosti odhalují,“ píše Friedman. Myšlenky na EU v její soudobé formě jsou vynucené, nerealistické a jsou jen diktátorským aktem úředníků a rádců. Z evropských států žádnému nijak zvlášť neprospívají. Společná sebevražda evropských národů eurem není heroickým aktem stylu posledního vzepjetí obránců Masady. Je jen pouhým hazardem bez morálky a bez odkazu dalším generacím.
Zaznívají už i kritické hlasy
Zkušení a odpovědní politici a finančníci již delší dobu připouštějí jízdu EU po slepé koleji daleko za bod možného návratu. Šéfka Mezinárodního měnového fondu (MMF) Christine Lagardeová nedávno již nemohla nepoukázat na řecký falešný patos bez snahy pro elementární úsilí o výběr daní; skutečné humanitární potřeby vyžadující pozornost MMF podle ní existují v subsaharské Africe, nikoli v evropském Středomoří.
Sklidila řecké pohoršení a pokárání od nového francouzského prezidenta, který zřejmě nepochopil samostatnost a unikátnost role a názoru MMF. Lagardeová varuje země eurozóny (stejně jako před ní George Soros), že na řešení nezbývá již více než tři měsíce. Ze své zkušenosti, funkce a pocitu odpovědnosti nemůže říkat ani nic jiného. Výroky typu – okecáme, vymyslíme perpetuum mobile a uvidíme – ty již na záchranu nestačí.
Okřikování kritiků bohorovnými výroky evropských papalášů bylo až doteď v Evropě běžným folklorním prvkem. Někteří zodpovědnější národní i nadnárodní politici a finančníci však již jasně říkají svůj názor (přestože ho třeba poté poněkud zmírní). Podobně jako Lagardeová se vyjádřila i rakouská ministryně financí Maria Fekterová, když v pondělí 11. června prohlásila, že by mohlo „dojít“ i na Itálii. Nebylo to nic kacířského, pouze konstatování, že podle indicií i faktů Itálie asi také skončí v záchranné péči eurozóny.
Italský premiér Mario Monti následně vystřelil plnou dávku „hrdinské obrany“ otevřeného města Říma: „Považuji za zcela nepřiměřené, aby se jedna ministryně financí z členské země EU vyjádřila tak nevhodně, jak učinila.“ Další komentář bez argumentů pro novináře už zněl od Montiho jako stahování se do předem připravených pozic: „Sám za sebe se teď raději budu držet zpět, než bych komentoval slova ministryně (Fekterové).“ Kde nejsou argumenty, bývá ukazován klacek. Kde nestačí klacek, nastupuje tajemné mlčení.
Britové: hlavně nás do toho netahejte
Ve stejné době vysílá do Evropy varovnější, leč stále obecné rady americký prezident Barack Obama. Britský premiér David Cameron volá po efektivním konání na záchranu eura včetně zvětšení objemů záchranných fondů (EFSF, ESM) a vydávání euroobligací ručených celou eurozónu (což je stále nepřijatelné pro hospodařící Německo). Cameron rovněž podpoří vznik eurobankovní unie (ovšem bez vykrvácení eurozóních daňových poplatníků). Přeje eurozoně úspěch – ukáže-li, že „umí žít, aniž by utrácela nad své možnosti“.
To je přitom přesně to, co EU neumí a od čeho se chce dále vzdalovat. Cameron má ke svým doporučením jedinou podmínku – nikdo nebude Spojené království nutit, aby se těchto kejklí účastnilo. Velká Británie není členem eurozóny a na povinnost členství platí „opt out“; je spokojená s vlastní měnou librou sterlingů a svých suverénních starostí má dost (má ovšem také svoji odpovědnost). Daň z finančních transakcí nechť si platí bruselští byrokraté sami, že.
Britové dávají také rezolutně najevo, jaké kroky by museli učinit, pokud by bruselská byrokracie a federální aktivisté chtěli zahnat celou EU do jednoho k propasti vedeného slepého houfu: Vypíšou národní referendum o dalším setrvání v EU. Navrhují to jak konzervativci – ministr financí George Osborne, tak i bývalý labouristický ministr zahraničí lord David Owen. Ten je pro osvědčenou zónu volného obchodu a celní unii Evropských společenství – tedy krok směrem zpět ke kořenům. Proti přístupu své země k euru vedl lord Owen svého času úspěšnou kampaň.
„Přesvědčení a upřímní“ eurofederalisté , zvláště ti nevolení jako předseda Evropské komise José Barroso, však vědí své (své staré známé své). Ještě více federace, ještě méně suverenity národním státům a nekončenou centralizaci. Bankovní unii Barosso tvrdě chce v pondělním vydání listu Financial Times: Všechny banky mají podléhat jednomu přeshraničnímu eurodohledu! Jít ještě dále za „dvourychlostní“ návrh z minulého týdne! „Myslím, že nyní máme podmínky, abychom šli dál,“ je přesvědčen šéf Evropské komise.
Je to však volání po zrušení posledních zbytků odpovědného bankovního dohledu a regulace v odpovědných zemích. Je to vpouštění neomezované euro infekce do propojeného krevního oběhu bez existence vakcíny. Bankrotáři všech zemí – propojte se! Minulý týden byl již i navržen celounijní garanční fond vkladů na příští rok. Nu, spolehněme se pak na své úspory v takto jištěných bankách.
Němci tuší, že to všechno zaplatí
Německé titulky jsou však již striktně střízlivé. Například ten v Die Zeit: „Eurokrizová bankovní unie znamená, že Německo to zaplatí“. Návrhy na společné pojištění – ručení za dluhopisy všech států – Němci odmítají, alespoň co se zpětné platnosti na minulé dluhy týče. Pojištění totiž svéprávný subjekt uzavírá před možným vznikem pojistné události, při uvědomování si budoucího rizika. Cokoliv jiného je jen podvod na pojištění jako takovém a spolupojištěných.
Španělsko však s markýrovaným nadšením stále tvrdí, jakého zásadního vítězství a řešení bylo dosaženo. Vražte stovku miliard do našich bank – o svoje státní výdaje se postaráme (dalším) státním zadlužováním se na finančních trzích. Tam ovšem může již příští týden přijít těžká sprcha při další nutné emisi.
Ratingové agentury jsou v současnosti pragmatičtěji rychlejší. Fitch snížila v pondělí rating doposud „posvátných krav” španělského bankovnictví Banco Santander a Banco Bilbao Vizcaya Argentria hned o dva stupně z „A“ na „BBB“. S návazností na snížení ratingu pro celé Španělsko na „BBB“.
Do Španělska se také chystá na již rutinní „rádcovskou“ návštěvu slavná Trojka – zástupci EU, MMF a Evropské centrální banky (ECB), aby dohlédli na to, jak bude 100 miliard eur rozprášeno. Stejně jako předtím v Řecku, Portugalsku a Irsku – specifika jsou mírně rozdílná, výsledný efekt všude stejný. MMF se prý prozatím dárcovských orgii nezúčastní. ECB zase nenašla nový důvod pro obnovení svých (původními pravidly nedovolených) dřívějších nákupů státních dluhopisů špatně hospodařících států eurozony.
Rok 1912 byl také rokem olympiády (ve Stockholmu). Byl však především rokem rostoucího a neřešeného napětí v Evropě – tehdy mocensko-vojenského (v měně vládl naštěstí zlatý standard). Vedl ke světové válce o dva roky později a k nekonání olympijských her v roce 1916. Na Balkáně se schylovalo a schýlilo k prvním lokálním válkám. V kampani na prezidentské volby v USA se od republikánů odštěpila frakce Theodora Roosevelta a zvítězil demokrat Woodrow Wilson. Potopil se Titanic a tragicky zahynula celá výprava Roberta Scotta k Jižnímu pólu. Jinak probíhalo všechno dění formálně jako obvykle.
Až do 28. června 1914 – tehdy srbský nacionalista Gavrilo Princip zastřelil v Sarajevu rakouského arcivévodu Ferdinanda d‘Este. O něco později, 11. července, debutoval v americké baseballové Major League Babe Ruth za bostonské Red Sox. Rakousko-Uhersko vyhlásilo 28. července Srbsku válku a dva dny na to již ruský car plně mobilizoval. Německo vyhlásilo 1. srpna válku Rusku. První světová válka vypukla. Další olympijské hry se konaly až v roce 1920 v Antverpách.
http://www.ceskapozice.cz/zahranici/evropa/eurozona-uz-se-bijou?page=0,2
