„Cizí národy opouštěly svoje ostrovy. V boji byly přemoženy a rozptýleny země, všechny najednou. Žádná země neodolala jejich pažím, od Chatti, Quode, Karchemiše, Arzavy až po Alašii,“ píše se na severní zdi zádušního chrámu faraona Ramesse III. v Medínet Habu. Je to jedna z mála dochovaných písemných zpráv o dramatických válečných událostech, které se odehrály kolem roku 1190 př. n. l.
Cílem útoku tzv. mořských národů, „Vikingů bronzové doby“, jak je nazývá současný americký historik James D. Muhly, je ale pobřeží Egypta a hlavně úrodná delta Nilu. Na zdi zádušního chrámu faraona Ramesse III. (vláda přibližně v letech 1186–1155 př. n. l.) v egyptských Thébách se dále uvádí: „Táhli vpřed proti Egyptu, stojícímu v cestě, zatímco před nimi se šířil oheň. Pelištejci, Cekkerové, Šeklešové, Danunové a Vešešové – spojené země…“
Drzá provokace
Ze všech jmenovaných útočníků se vědcům do současnosti podařilo spolehlivě identifikovat pouze Pelištejce, později z bible známé Filištíny. Pokusy odhalit ostatní vyjmenované národy či kmeny zatím skončily nezdarem. Podle dosavadních archeologických nálezů se však dá usuzovat, že pocházely z ostrovů v Egejském moři. Svědčí pro to i egyptské texty, v nichž se o cizích vetřelcích hovoří jako o přicházejících „z moře“ nebo „z ostrovů uprostřed moře“. Jediné jisté je to, že tehdejší faraon Ramesse III. si takovou opovážlivost líbit nenechá. V pátém roce svého panování vetřelce, kteří se spojili se sousedními Libyjci a vyšlápli si na tehdy nejmocnější říši světa, v několika bitvách na moři i na souši poráží. Egypt je díky němu zachráněn. „Pelištejci a Cekkerové odtrhli svou zemi a přišli a tím se zlomila jejich síla. Na souši to byli válečníci… a jiní na moři. Ti, co přišli po zemi, přemoženi a zabiti… Amon-Re je pronásledoval, aby je zničil,“ oslavují Ramessův hrdinský čin hieroglyfy na zdech jeho zádušního chrámu. „Ti, kteří pronikli do nilské delty, byli polapeni jako ptáci do sítí; tak byli zničeni… Jejich náčelníci byli odvedeni a zabiti…“
Dobyvatelé nebo přistěhovalci?
Ramessovo vítězství, s nímž se tolik pyšní, možná však není zase až tak drtivé. Skutečnost, že se Pelištejci a Cekkerové později usazují v Palestině a na pobřeží Sýrie, zájmovém území Egypta, o jejich totální porážce rozhodně nevypovídá. Současný německý badatel Eberhard Zangger tvrdí, že „ zřejmě nikdy nedošlo k jednorázové rozhodující bitvě mezi Egyptem a mořskými národy; spíše šlo o postupnou integraci přistěhovalců…“ Jeden z reliéfů na zdi zádušního chrámu v Medínet Habu, doprovázející zprávu o útoku mořských národů, zachycuje ženy a děti uprostřed pozemní bitvy na vozech tažených dobytčaty. Válečné události zřejmě doprovází mohutný pohyb obyvatelstva…
Můžeš zabít souseda!
Tzv. Harrisův papyrus, dochovaný svitek o úctyhodné délce 40 metrů, zaznamenává činy faraona Ramesse III. a jeho dary chrámům. O době před jeho nástupem na trůn vypovídá: „Egyptská země byla bezmocná; každý se řídil vlastními zákony. Dlouhá léta se nenašel vůdce, který by mluvil za ostatní. Vláda se zhroutila, zemi řídili malí úředníci a náčelníci. Každý, ať vážený nebo ne, mohl zabít svého souseda…“ Právě období nepokojů a nejistoty zřejmě vede mořské národy k domnění, že Egypt pro ně může být snadnou kořistí.
O Ramessových válečných výpravách je však na papyru, jehož sepsání nařídil jeho syn Ramesse IV. (vláda v letech 1155–1149 př. n. l.), jen několik málo řádků. Neznámý písař faraonovým jménem prohlašuje: „Rozšířil jsem hranice Egypta a přivedl k pádu ty, kteří je překročili ze svých zemí … Skončili, jako by vůbec nikdy nebyli; zajatí najednou a jako zajatci dopraveni do Egypta, početní jako písek v poušti. Usídlil jsem je na opevněných místech…“
Faraon Ramesse III. tedy zřejmě poražené mořské národy násilně přesídluje na nově dobytá území.
Reformy s příchutí násilí
V první řadě se ale za každou cenu snaží napodobit svého slavnějšího předchůdce Ramesse II. (vládl přibližně v letech 1279–1213 př. n. l.) a skutečně bývá považován za posledního velkého faraona. Kromě porážky mořských národů se však jaksi nemá čím pochlubit. Po předcházejícím úpadku se jeho říše pozvolna vzpamatovává. Ramesse III. se snaží všem potížím čelit mimořádnou brutalitou a násilím. Rozsah jeho problémů naznačuje i první zaznamenaná stávka v dějinách. Uchylují se k ní dělníci a řemeslníci pracující na stavbách královských hrobek, kteří přitom nejspíše patří k privilegované vrstvě společnosti. Když jim však po dobu několika měsíců není vyplacena naturální mzda ve formě potravin a zboží, přestávají pracovat a ani pohrůžky faraonových úředníků s nimi nic nezmůžou.
Příliš ambiciózní manželka
Sám Ramesse III. se nakonec nejspíš stává obětí palácového spiknutí. Alespoň to vyplývá ze souboru čtyř papyrových svitků, které popisují policejní vyšetřování a tresty, jež postihly aktéry konspirace. Podle zápisů stojí v čele spiknutí jedna z vedlejších královských manželek Teje, která chce dosadit na trůn svého syna, a to na úkor faraonem určeného dědice. Podle Turínského papyru, jenž obsahuje seznam egyptských králů, je do komplotu zapojeno kolem čtyř desítek osob. Mnohé z nich zastávaly významné úřady spojené s královským palácem a jeho harémem. K napadení faraona má dojít ve městě Vesetu. Ze zápisů ale bohužel není jasné, zda byl atentát skutečně úspěšný. Ramesse III. sice krátce po něm skutečně umírá, ale příčina jeho smrti mohla být mnohem prozaičtější. Dávno už nebyl nejmladší…
Proradní sluhové vybízejí ke vzpouře
Jakmile je jeho nejstarší syn a jím původně určený nástupce Ramesse IV. korunován, spiklenci se ocitají za mřížemi. Většinu z nich čeká po soudním procesu smrt. V písemných pramenech jsou všichni záměrně označeni falešnými jmény, která jsou zřejmě odvozena od jejich původních jmen. Jeden z hlavních organizátorů pokusu o palácový převrat je tak například nazýván Mesudre, což znamená „Nenáviděný bohem Re“. Jeho pravděpodobně skutečné jméno znělo Merire, tedy „Milovaný bohem Re“.
Významnou roli ve spiknutí proti faraonovi hraje dvořan Pabakkamen, tedy „Oslepený sluha“. V Turínském papyru se o něm píše: „Velký nepřítel Pabakkamen byl představeným komory, byl předvolán, neboť se spolčil s paní Teje a dalšími ženami z harému.“ Podle obžaloby pak Pabakkamen vynáší z harému nepravdivá tvrzení a podněcuje vzpouru se slovy: „Svolejte obyvatelstvo, podněcujte nepokoje a revoltu proti našemu pánu.“ Soudní tribunál, který prozkoumává jeho zločiny, ho shledává vinným.
Bezvýznamní přijdou o uši a nosy
Možná, že Pabakkamen – „Oslepený sluha“ (původně se jmenoval nejspíš Pabakenamon, Amonův služebník) – získává své falešné jméno podle toho, že je ještě před svou popravou nebo při výslechu oslepen. V každém případě ho po vynesení rozsudku čeká velmi bolestivá smrt. Jen některým prominentům z královské rodiny je milostivě povoleno, aby si vzali život sami. Bezvýznamní dvořané a sluhové, kteří se do spiknutí proti faraonovi připletli jen náhodou, vyváznou „pouze“ s uřezanými nosy a ušima.
Mluv, nebo budeš bit!
Žádný staroegyptský zákoník, obdobný tomu babylonského krále Chammurapiho (vláda v letech 1792–1750 př. n. l.), se bohužel do dnešních dnů nedochoval. Je však známo, že v zemi na Nilu existovaly mimořádné vyšetřovací soudy, soudy místní a také soudy chrámové. Těm jsou podřízeni lidé žijící a pracující na chrámových statcích. Egypťané mohou být souzeni za spiknutí proti králi, za zradu, za podvody zejména při dávkách a daních do královských sýpek, za vykrádání hrobů, za běžné krádeže a loupeže i za ublížení na zdraví. Je klidně možné, aby před soudem stanul vysoký státní úředník nebo dokonce člen královské rodiny. Obvinění jsou při výsleších zpravidla biti holemi, aby vypovídali pravdivě. Následné tresty jsou dosti kruté. I menší provinění trestají Egypťané nucenými pracemi, ztrátou majetku a postavení, případně uřezáním uší, nosu nebo ruky. Za zradu následuje vyříznutí jazyka, vražda se trestá popravou, protože platí zásada smrt za smrt.
Bez naděje na posmrtný život
Egypťané také používají tresty, které nám dnes mohou připadat zvláštní. V případě opravdu těžkých provinilců, kteří byli popraveni, existují další tresty vztahující se na jejich mrtvé tělo. Popravenému je odepřen řádný pohřeb a jeho tělo je pohozeno v poušti, případně spáleno nebo hozeno do řeky napospas krokodýlům. Takový trest bere odsouzencům veškerou naději na posmrtný život, o jehož existenci jsou všichni Egypťané hluboce přesvědčeni.
