V horských oblastech indonéského ostrova Sumatra prý žijí tajemní opolidé. Bytosti s dlouhými vlasy a hustou srstí prý občas pořádají „nájezdy“ na políčka vesničanů a dorozumívají se mezi sebou pomocí primitivních skřeků. Dovede nás rozluštění jejich původu k senzačnímu objevu?
Vánek si pohrává se stébly trávy, mezi nimiž tiše našlapuje muž s puškou. Je to nizozemský osadník van Herwaarden. Když se podívá k okraji pralesa, na jeho pomezí sedí tmavá postava, připomínající zdivočelého člověka, a pojídá lesní plody. V této bytosti muž poznává orang pendeka (česky „krátký muž“ – pozn. red.) – tajemného opočlověka, o němž již dříve slyšel od místních obyvatel. Van Herwaarden se rozhodne neponechat nic náhodě. Zvedá pušku a zacílí na nic netušící zvíře – podle anatomických znaků zřejmě samici. Ale ještě než může vylétnout z hlavně smrtící projektil, odněkud z pralesa se ozve táhlý hlas, na nějž samice stejným způsobem odpovídá. Šlo o komunikaci příslušníků stejného druhu? Van Herwaarden si to myslí. Navíc mu záhadné stvoření až příliš připomíná člověka, a proto na něj nedokáže vystřelit. Orang pendek tak mizí mezi stromy. Jakého tvora to van Herwaarden pozoroval onoho roku 1923 v pohoří Bukit Barisan v jihozápadní části indonéské Sumatry?
Tajemství indonéských hor
„Velmi tmavé vlasy mu spadaly až téměř k pasu. Hnědý obličej byl téměř bez chlupů. Oči, hodně podobné lidským, byly velmi živé. Nos byl široký, s velkými nozdrami, nikoliv však neforemný,“ líčí van Herwaarden vzhled údajné sumaterské „poloopice“, jejíž život ušetřil. Z jeho vzpomínek dále vyplývá, že tvor, který chodí po dvou nohách, má větší špičáky než člověk, zato jeho výška je nižší – pouze okolo 1,5 metru. Kromě trochu nahrbeného postoje, kratších nohou a výrazné tmavé srsti se prý tato bytost příliš neliší od průměrného člověka. Její ruce jsou však o něco delší, než mají lidé, což jí prý pomáhá při šplhání po stromech. Naznačuje to její blízkost k lidoopům? Jenže podobný opočlověk (nebo snad opice – pozn. red.) nemá podle převládajícího vědeckého názoru na Sumatře co pohledávat! Mohl by van Herwaarden popsat údajného orang pendeka do takových detailů, pokud by ho nespatřil na vlastní oči? Vždyť i z dalších vysoko položených oblastí Sumatry a jiných indonéských ostrovů přicházejí o podobných bytostech podrobné zprávy!
Svědectví se táhnou stovky let
Kromě nejznámějšího názvu, orang pendek, mu v různých regionech Indonésie říkají například také orang letjo, atoe pandak, sedapa i jinak. První zdokumentovaná zmínka o těchto stvořeních pochází z roku 1818 od nizozemských vojáků a kolonistů z vnitrozemí Sumatry (Indonésie je mezi lety 1800 až 1949 nizozemskou kolonií – pozn. red.). A další spatření údajných „krátkých mužů“ se táhnou i dalšími lety. O necelých sto let později, v roce 1910, prý jistý mladík z města Padang (střední Sumatra) zahlédne v džungli ze vzdálenosti asi 15 metrů chlupaté stvoření, vysoké asi jako dospělá žena. Může jít o divokého člověka? Tomu by ale odporoval jeho poloopičí vzhled! Podobně překvapený je také nizozemský lovec Oosting, jenž se má roku 1917 poblíž hory Bukit Kaba setkat se sedícím tvorem, vzdáleně připomínajícím malého domorodce se širokými rameny. Zahlédl jen svého kolegu, domorodého lovce, či něco dosud neznámého?
Je to orangutan?
„Tvor popošel beze spěchu několik kroků, vztáhl svou mimořádně dlouhou paži po slabé větvi, pevně ji uchopil a vyhoupl se po ní na strom… Rozhodně to nebyl ani orangutan, ani gibbon,“ vzpomíná Oosting. Podle některých domněnek je pozorování údajného orang pendeka ve skutečnosti pouze mylnou záměnou s častým zástupcem tamějších lidoopů: orangutanem sumaterským, nebo siamangem (druh velkých gibbonů – pozn. red.). Je ale vůbec myslitelné, že by zkušený lovec nerozeznal rozdíl mezi neznámým tvorem a těmito primáty, kteří jsou tehdy na Sumatře častí? Navíc podle vyprávění mnoha svědků orangutanům neodpovídá šedočerná nebo černá srst ani velká výška orang pendeka. Má prý měřít až 1,6 metru, zatímco největší orangutani měří jen něco málo přes 1 metr. Vzezření údajného orang pendeka nesouhlasí ani s příliš opičí podobou siamangů! Může se tedy jednat o zcela neznámého lidoopa, nebo jiného dosud neobjeveného příslušníka rodu Homo?
První kontakt
Nové poznatky vnáší do celé záhady až britská zooložka Deborah Martyr (*1956). Tato vědkyně přijíždí v červenci 1989 do Národního parku Kerinci Seblat na středozápadě Sumatry, kde jí o údajné existenci orang pendeka vypráví indonéský průvodce Jamrudin. V tomto přírodně velmi zachovalém regionu se daří několika druhům opic a lidoopů. Může zde tedy žít i populace neznámých opolidí? Martyr postupně obchází místní vesnice a začíná po tajemném stvoření pátrat. „Pouze v odlehlých osadách, ležících vysoko v horách, jsem zaslechla zprávy o setkání s ním,“ píše Martyr v 9. čísle americké ročenky Cryptozoology (Kryptozoologie) o tajemném „krátkém muži“. Z popisu vesničanů je patrné, že orang pendek má mít vysoké čelo a černé, hnědé nebo nažloutlé vlasy! Vypovídá to o jeho vysoké míře inteligence a blízké příbuznosti s lidmi? Vždyť podle Indonésanů občas tito všežraví opolidé kradou úrodu z polí a dokážou se prý mezi sebou dorozumívat pomocí skřeků. Živí se údajně většinou rostlinnou stravou, ale občas nepohrdnou ani masem nějakého menšího zvířete. Patří snad mezi předchůdce současných lidí?
Na stopě krátkému muži
Začátkem září 1989 se Martyr od náčelníka jedné odlehlé vesnice doslechne o nedávném pozorování orang pendeků a vydává se po jejich stopě. „Celý den jsme stoupali hustým pralesem vzhůru do hor, až jsme se dostali do výše asi 1400 metrů n. m. Vtom jsme narazili na stopy dvou orang pendeků (…) Byly 15,5 centimetru dlouhé a podobné stopám lidským, avšak relativně širší – v nejširším místě deset centimetrů,“ vzpomíná britská zooložka na své první pátrání v indonéských horách. Patřily stopy skutečně orang pendeku? Při druhé cestě do Národního parku Kerinci Seblat v roce 1990 ukazuje Martyr domorodcům fotografie gibbonů a orangutanů. Indonésané ale potvrzují, že údajný orang pendek prý vypadá zcela jinak. Dokazuje to, že jde o zcela jinou bytost? K důkazu je Martyr nejblíže o pět let později, když má na Sumatře identifikovat čtyři rozdílné exempláře orang pendeka na základě zvuků z džungle a jejich stop. Jednoho z těchto tvorů prý dokonce spatří na vlastní oči ze vzdálenosti 30 metrů! Mohla by si ho zkušená odbornice splést s některým se známých zvířat?
Nový objev na spadnutí?
Další poznatky o „krátkém muži“ přivážejí ze Sumatry členové výprav pod vedením britských kryptozoologů Adama Daviese a Andrewa Sandersona. Jejich expedice z let 2001 a 2004 jsou nečekaně úspěšné. Přestože se Britům nedaří žádného z orang pendeků chytit, pořizují odlitky jejich údajných stop, zaslechnou prý i jejich charakteristický křik a najdou podivné vlasy! Australský vědec Dr. Hans Brunner na základě analýzy konstatuje, že vlasy nejsou lidské ani identické s žádným známým primátem. Potvrzuje to i britský specialista na primáty Dr. David Chivers z Univerzity v Cambridge, jenž konstatuje: „Z dalšího zkoumání otisku vyplývá, že nepatří žádnému známému druhu primátů.“ Ukrývá se tedy v džunglích Sumatry neobjevený druh lidoopa? Anebo zde snad žije dosud neznámá malá populace vývojového mezistupně mezi opicí a člověkem?
Petr Koutský
