Na Řím se snáší drobné kapky deště. Papež Alexandr III. se právě prochází po své rezidenci a v rukách svírá dopis. „Každý den u našeho stolu hostíme 300 000 osob. Každý přitom od nás dostane nějaký dar, koně nebo jiné věci,“ dočítá se v listu. Pak jeho pohled zabloudí na poslední řádek, kde je podpis. „Z boží milosti král králů, vládce vládců kněz Jan,“ stojí na něm. „Kdo to sakra je?“ bleskne papeži hlavou.
Informací o bájném království kněze Jana se nedochová mnoho. Navíc jsou zpravidla velmi kusé. Říše tak patří mezi nejtajemnější státní útvary vůbec. Měly se zde však nacházet dechberoucí divy počínaje fontánou mládí až po Alexandrovy brány. Království navíc mělo hraničit s pozemským rájem. „Brány paláce kněze Jana byly zhotoveny ze sardia vykládaného rohovinou chřestýšovitých hadů, aby žádný člověk nemohl vnést dovnitř jed,“ domnívá se slavný anglický spisovatel Oscar Wilde (1854–1900). Království má být největší křesťanskou zemí na Východě. Kde ale leželo? Pokud vůbec někde…
Vyvrátí křesťanské hrabství
„Na ně! Rozdupejte ty křesťanské vši,“ křičí muslimský vládce Zengí (1085–1146) a cválá v čele svých mužů do další krvavé bitvy. V roce 1144 pak se svojí armádou oblehne a vyvrátí Eddeské hrabství na území dnešní Sýrie. To je přitom nejvýznamnějším střediskem křesťanů na Blízkém východě. Evropu z rychlého postupu muslimů jímá hrůza. Ještě větší obavy však zpráva vzbudí v nedalekém Jeruzalémském království, kterému vládnou křižáci. „Co s námi bude?“ zoufají si lidé. Právě v ten okamžik se však na scéně objevuje kněz Jan. Ten má údajně vládnout vzdálené křesťanské říši ležící kdesi v Asii. „Jeho vojska nám už spěchají na pomoc,“ rozkřikne se po Jeruzalémě. Je to však pravda? Kde by se ale vzali v Asii křesťané?
Probodnou ho kopím
Země je ještě vlhká po nedávných lijácích. Apoštol Tomáš (asi †72) se prochází krajinou kolem Jeruzaléma. Píše se rok 30. Před několika málo dny byl na nedalekém vrchu Golgotě svědkem ukřižování Ježíše Krista (asi 7 př. n. l.– 30 n. l.). V hlavě mu stále víří jedna z jeho posledních slov: „Jděte tedy a učte všechny národy.” Tomáš se proto vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu. Jeho nohy ho nakonec zavedou až do vzdálené Persie a Indie, kde se pokouší šířit nové náboženství. To se však pranic nelíbí indickému vládci Mazdaiovi, který ho v indickém městě Kalamína raději nechá probodnout kopím. Semínko křesťanství je však zaseto. Brzy se uchytí v nedaleké Karakitské říši rozprostírající se na území dnešního Kazachstánu a Kyrgyzstánu.
Zkomolí jeho jméno?
Vyprahlými asijskými dálavami se ženou tisíce jezdců. Na začátku 12. století dosahuje Karakitská říše největšího rozmachu. Její panovník Yelü Dashi (1087–1143) shromažďuje obří vojsko čítající 100 000 mužů a vyráží do boje. Postupně poráží jeden muslimský stát za druhým. V roce 1141 se mu dokonce daří dobýt jedno z nejdůležitějších perských měst – Samarkand (dnes druhé největší město Uzbekistánu). Nejedná se náhodou o legendárního kněze Jana? Jeho jméno mohli Evropané snadno zkomolit. „Před několika lety jistý Jan, král kněz lidu žijícího za Persií a Arménií… vytáhl do boje proti králům Médie a Persie a dobyl jejich hlavního města… Když zvítězil, pokračoval zmíněný Jan v tažení, aby přispěchal na pomoc Svaté církvi,“ poznamenává kronikář Ota z Freisingu (asi 1112–1158).
Chce válčit s muslimy
„Mám dopis pro císaře,“ křičí posel a razí si cestu ke konstantinopolskému paláci. Píše se rok 1165. List se záhy dostává do rukou byzantského císaře Manuela I. Komnenose (1118–1180) a hned se dá do čtení: „Kněz Jan, všemohoucností Boží a mocí Pána našeho Ježíše Krista král králů, vládce vládců, přeje příteli svému Manuelovi, knížeti konstantinopolskému, zdraví a štěstí.“ Z dopisu navíc vyplývá, že by záhadný panovník rád Evropě pomohl v boji s muslimy. Císař proto nechá vyhotovit dvě kopie, které ihned zašle papeži Alexandru III. (asi 1105–1181) a císaři Svaté říše římské Fridrichovi I. Barbarossovi (asi 1122–1190). Yelü Dashi však v této době již nežije. Kdo tedy list posílá? Je to snad některý z jeho synů? Několik z nich se totiž honosí ryze křesťanským jménem.
Kde skončí papežský posel?
Ve tváři papeže Alexandra III. se zračí obavy. „Filipe, věřím, že odpověď v pořádku doručíte do rukou našeho záhadného spojence,“ říká a podává svému osobnímu lékaři dopis nesoucí papežskou pečeť. Jím samotným však zmítají pochybnosti. Nikdo totiž neví, kde kněze Jana vlastně hledat. V roce 1177 přesto Filipe opouští Řím a míří na Blízký východ. To je naposledy, kdy ho někdo spatří živého. Do Říma se už nikdy nevrátí. A zřejmě nedorazí ani do království kněze Jana. Slíbené posily totiž ze vzdálené Asie nikdy nepřijdou. V roce 1187 se tak sultánu Saladinovi (1138–1193) podaří Jeruzalém obsadit.
Když ne Jan, tak alespoň David!
Po knězi Janovi jako by se slehla zem. Na konci 13. století zprávy o jeho existenci rázem utichají. Zato se však na scéně objevuje nový fenomén – jmenuje se král David! „Vojsko krále Davida leží už ne více než 15 dní cesty od Antiochie a spěchá do země zalíbené, aby uzřelo Boží hrob a obnovilo Svaté království,“ píše kardinál Jacques de Vitry (asi 1160–1240) tehdejšímu papeži. Že by šlo o některého z Janových nástupců? V čele Karakitské říše tehdy stojí panovník jménem Küčlük (†1218). A nejen Evropané mu říkají David. Také bagdádský chalífa totiž pro něj používá stejné oslovení!
Páchá zvěrstva na muslimech
Také Küčlük dosahuje proti muslimům důležitých vítězství a daří se mu dostat řadu jejich měst pod svoji nadvládu. Křesťanská Evropa v něm vidí možného zachránce. Küčlük se navíc ukazuje jako nemilosrdný potírač islámu. Svým lidem totiž dovolí zahájit náboženské pronásledování muslimů, během něhož jsou na vyznavačích proroka Mohameda páchána strašlivá zvěrstva. Pak se však Küčlük zamiluje do jedné ze svých konkubín a na její naléhání se křesťanské víry vzdá a stane se z něj buddhista. V roce 1218 jsou jeho vojska poražena Čingischánem (asi 1162–1227) a sám karakitský vládce přichází o život. S jeho smrtí se záhy rozpadá i jeho říše. Šlo ale o legendární království kněze Jana?
Nechtěně objeví Mongolskou říši
Poklady, které se mají v daleké křesťanské zemi nacházet, nedají papeži ani evropským panovníkům spát. Začnou proto po ní sami pátrat! V roce 1245 vyráží z francouzského Lyonu na cestu poselstvo vedené italským biskupem a cestovatelem Joannesem de Plano del Carpinim (asi 1180–1252). „Bylo nám tak špatně, že jsme sotva mohli sedět na koni,“ přibližuje Ital útrapy dlouhého putování. Království kněze Jana se mu ale nalézt nepodaří. Jako první Evropan však zavítá do Mongolské říše. V roce 1271 se na podobnou výpravu vydává i slavný Marco Polo (1254–1324). I on se však vrací s nepořízenou.
Zaměří se na jiný kontinent
Ani tyto neúspěchy však Evropany neodradí od dalších pokusů bájnou zemi najít. „Je třeba začít s hledáním úplně někde jinde,“ začnou se ve 14. století ozývat hlasy ze všech stran. Řada panovníků proto upře pohled na Afriku. Iniciativy se však jako první opět chopí papež. „Ten roku 1316 vyslal do východní Afriky skupinu dominikánských řádových bratří. Byla to první skupina, která se vydala po stopách legendárního křesťanského hrdiny, krále kněze Jana,“ dočítáme se v tehdejších pramenech. Jenže po fontáně mládí ani po Alexandrových branách zde není vidu ani slechu.
Neuspějí ani mořeplavci
Na africkém kontinentu se však jedna významná křesťanská říše skutečně rozkládá. Jde o etiopské království, v němž se křesťanství uchytí již v roce 330. Na začátku 15. století odtud navíc začnou do Evropy proudit poslové žádající o pomoc v boji proti muslimům. Ti zavítají nejen do Vatikánu, ale také do Portugalska. Zdejší král Jan II. (1455–1495) se domnívá, že by mohlo jít o posly legendárního království kněze Jana. V roce 1487 proto z Lisabonu vysílá k africkému pobřeží trojici lodí vedenou Bartolomeem Diazem (asi 1450–1500). „Hlavním Diazovým úkolem bylo najít bájnou zemi křesťanského krále Jana…,“ tvrdí současný americký historik David Fromkin. Jenže ani slavný mořeplavec nakonec při jejím hledání neuspěje. Království kněze Jana tak zůstane navždy pouhou legendou…
