Ministr financí Miroslav Kalousek chce živnostníky připravit o některá daňová zvýhodnění. Sociální demokraté plánují zdanit i ty ve ztrátě. A prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Zdeněk Juračka vládu prosí: zdvojnásobte jim minimální odvody!
Pokud by prošly všechny tři návrhy, drobný živnostník by musel státu odeslat asi osm tisíc korun měsíčně ještě před tím, než by vydělal na první rohlík. Naději mu s takovými vyhlídkami můžou dát jen dvě knihy: Králíček páchá sebevraždu a Stealth of Nations, tedy Šmelina národů. Celosvětový vzestup šedé ekonomiky. Obě dvě popisují cestu ze šlamastyky. Coby optimisté si dnes pročteme tu druhou.
„Šedá ekonomika“ budí předsudky. „Systém D“ je sexy
Robert Neuwirth sbíral podklady čtyři roky a procestoval při tom celý svět. Pozoroval překupníky elektroniky v Peru, domácí pekařky ve Spojených státech, trhovce v São Paulu a… prakticky všechny v nigerijském Lagosu, „nejbezepečnějším z měst, ve kterých se zrovna neválčí“. (Podle zkušeností cestovatelů na webu Wikitravel to už tam ale taková divočina jak dřív není.) Na třech stovkách stran zachytil život „Systému D“, šedé ekonomiky existující mimo dohled úřadů; „největšího zaměstnavatele světa“, poskytujícího 1,8 miliardám lidí práci a bezpočtu dalším důležité služby a zboží.
Podezřívám Neuwirtha z toho, že si z francouzštiny vypůjčil označení „Système D“ (kde písmeno D zkracuje slovo „démerder“, „vytáhnout se ze sraček“) jen proto, aby mohl svoje přednášky prodávat dráž dík zapamatovatelné značce, unikátnímu „buzzwordu“. Sám se hájí: „šedá ekonomika“ má negativní konotace. Chtěl jsem se na ni podívat bez předsudků. Proto se na samotný Système D nadále vykašleme – napsal jsem o něm ostatně článek loni – a pohledáme v knize nějaké širší souvislosti.
Čína pomáhá Africe, ale čínská vláda o tom netuší
„Skoro všichni se zdráháme připustit si, že chudí lidé pracují pilněji než kdokoliv jiný na téhle planetě. Myslím, že odmítání této skutečnosti se zakládá na na starém předsudku vůči chudým v Americe, o kterých tvrdíme, že si svou situaci způsobili sami svým špatným přístupem,“ cituje Neuwirth podnikatelku Joanne Salzbergovou. A v knize se mu tenhle velký mýtus daří zbořit. Rozvojový svět podle něj není místem, kde se lidé celý den houpou v závěsných sítích – ale kde se naopak maká od čtyř ráno a jen byrokracie a nekvalitní infrastruktura zabraňuje podnikavcům své byznysy škálovat do podoby velkých firem.
Pozoruhodné je, jak hochštapleři dovedou zvýšit kvalitu života tam, kde nefunguje stát ani humanitární pomoc. Třeba v Nigérii. „Lagos nemá veřejný vodovod. A nebude mít, dokud místní správu něco náhle neosvítí a nezačne se investovat do infrastruktury. Kdo si to může dovolit, a většina nemůže, ten vrtá hluboké studny a pumpuje z nich vodu. Filtruje ji, testuje, a když to dobře dopadne, tak i pije. Komu chybí peníze, pro toho systém D vynalezl Čistou vodu. (…) Název je vtipnou vějičkou. Můžete jí totiž říkat čistá, ale obvykle jde ze studny špinavá. Firmy, které ji produkují, mají své vlastní vrty, čerpají z nich vodu a po filtrování a testech (když nedopadnou dobře, stačí přidat chemikálie, dík kterým bude voda pitelná) ji zabalí a prodávají. Koupit si ji můžete na autobusových zastávkách a okrajích silnic, v řadě restaurací ji dostanete k jídlu. (…) Navzdory nevýhodám je pro mnoho lidí v Lagosu Čistá voda nejlevnějším způsobem, jak se dostat k pitné vodě.“
Neuwirth mi sebral předsudky o často propírané obchodní spolupráci Číny a Afriky. Vždycky jsem si představoval delegace vyparáděných čínských komunistů, kteří cessnou přeskakují mezi hrbolatými africkými letišti a dělají byznys s místními vůdci. To sice můžou, podstatná část obchodních styků je ale neformální. Lépe řečeno ryze punková. Afričané míří do Číny na vlastní pěst s turistickými vízy, jejichž platnost překračují; přespávají v nejlacinějších hotelech a snaží se domlouvat obchody přímo s podobnými podnikavci v Číně. „Bez Nigerijců by Sanyuanli (čtvrť v Kantonu, pozn. M. K.) nebyla ničím,“ cituje autor obchodníka Davida Obiho. „Vozíme sem velké peníze. Nemyslím, že by měla čínská vláda tušení, kolik hotovosti to celkem dělá. Kdyby Afričani přestali ze dne na den jezdit do Číny, bolelo by ji to. Věřte mi.“
Potěmkinova tržnice
Autorovy závěry se dají odtušit už jen z toho, že název knihy připomíná veledílo liberální ekonomie, Pojednání o podstatě a původu bohatství národů Adama Smithe. Vlády by měly odstraňovat byrokratické překážky zabraňující podnikání. Nebojovat s mravenci ze systému D, ale naopak chránit jejich práva. A třeba vyzkoušet zavedení mezinárodních obchodních víz.
Potěšení ze čtení kazí to, že neekonom Neuwirth nechává zajímavá témata načatá a otázky nezodpovězené:
- Inovuje se v šedé ekonomice tak překotně, jak v té oficiální? Prý asi ano: „Není důvod, proč by byznys bez oficiální registrace nemohl objevovat nové způsoby, jak vydělávat peníze.“ To sice není, jenže přesto Neuwirth popisuje středověkou šmelinu: většina obchodníků z knihy má stejně nízkou produktivitu práce i mrzkou marži jako trhovci ze 16. století. Systém D sice pomáhá zásobovat rozvojové země lacinou technikou, a tak zvyšovat konkurenceschopnost místní ekonomiky, jenže za cenu softwarového a někdy i hardwarového pirátství. To snižuje výdělky firem, které v Americe a Evropě inovují, a open source komunitě ubírá motivaci vyvíjet moderní pracovní nástroje šířené legálně a zdarma.
- Skutečně je „postavení pracujících“ mimo oficiální ekonomiku obecně srovnatelné se situací legálně zaměstnaných? Ano, i velké, vládami posvěcené firmy svedou týrat své lidi. Neuwirth ale nad tímhle tématem přemýšlí v příliš úzkých, krátkodobých souvislostech. Zajímalo by mě třeba, jak v Nigérii nebo Chile funguje důchodová péče: zda se o trhovce budou po mrtvici starat jejich děti, řádové sestry nebo jen místní druhy mrchožroutů, a v čem se jejich osud bude lišit od typických osudů „poctivě“ zaměstnaných spoluobčanů.
- Na začátku cituje autor italského marxistu Antonia Gramsciho, podle kterého je volný trh jen metaforou, „politickým konstruktem“, plus několik dalších intelektuálů s podobnými názory. Dál ale sám mluví o trhu jako o něčem přirozeném, aniž by liberálně orientovaným čtenářům poskytl potěšení z přesvědčivého vyvrácení levicových postojů.
Neuwirth zkrátka popisuje jakousi Potěmkinovu tržnici. Hoří pro systém D a nepřátele šedé ekonomiky svými postřehy určitě svede zviklat. Mezery v jeho myšlenkových pochodech ale podobně rozkolísají i nefanatické zastánce volného trhu.
Dnešní Lagos, zítřejší Praha?
Od Šmeliny národů zkrátka nečekejte hlubokou ekonomickou analýzu s neprůstřelnými závěry. Přesto by ale byla chyba tuhle knihu minout. Připomíná cyberpunkové romány, ve kterých se středověký chaos míchá s technologickou utopií. Boří klišé o líném třetím světě, oslavuje vynalézavost a pracovitost, popisuje schopnost lidí vytáhnout se z příslovečného hnoje.
Nabízí živé reportáže z míst, kde lidskou iniciativu dusí šílená byrokracie a zároveň tam samospráva selhává v poskytování i základních služeb. Nasnadě je laciný volej, že takhle vzhledem k chaotickým reformám vypadá i jedna z hypotetických budoucností dnes „vyspělých“ evropských zemí, včetně Česka. Ne že bych si ji přál nebo se ji snažil přivolat, ale zároveň si dovedu představit i horší.
http://www.finmag.cz/cs/finmag/knizni-recenze/pojednani-o-podstate-a-puvodu-smeliny-narodu/
