Krkonošské vrcholky jsou v létě 1778 obsypané zvědavci, kteří si užívají jedinečné divadlo. Režírují ho pro ně pruský král Fridrich II. a rakouský císař Josef II. Statisíce „herců“ však strádají hlady. Musí se spokojit jen s bramborami a nezralými švestkami…
Předposlední den roku 1777 umírá na neštovice bavorský kurfiřt Maxmilián III. Josef (1727–1777). Celé sousední Rakousko je rázem na nohou. Po meči s ním totiž vymírá dynastie Wittelsbachů a mnichovský trůn najednou zeje prázdnotou.
14. ledna–16. ledna 1778
Přátelé z pitek se snadno domluví
V rakouské monarchii ještě „dosluhuje“ fenomenální Marie Terezie (1717–1780). Postupně však už předává žezlo svému synu Josefovi II. (1741–1790). Ten nadevše miluje pach střelného prachu. Navrch vyniká družnou povahou, s níž si získává přátele po celé Svaté říši římské. Když tak s koncem roku 1777 přechází vláda v Bavorsku na Karla II. Theodora (1724–1799), vzdáleného, ale dynasticky nejbližšího příbuzného Wittelsbachů, Josef II. se spokojeně usmívá.
„S Karlem Theodorem, mým partnerem z pitek, vrhcábů a karet, bude jistě snadná domluva. Určitě nebude namítat nic proti tomu, aby se Bavorsko připojilo k Rakousku!“ slibuje si Habsburk. Všechno už má dokonale promyšlené. 14. ledna 1778 zavítá na zámek Karla Theodora v Sulzbachu poblíž německého Norimberku. „Můj milý příteli, provedeme výměnu. Ty mi postoupíš Bavorsko, já ti za to výměnou dám Rakouské Nizozemí (dnešní Belgie – pozn. red.),“ navrhuje krátce po svém příjezdu Josef zámeckému pánovi. Ten proti tomu nemá námitek. Již za dva dny tak překračuje Šumavu 10 000 Josefových vojáků, které Bavoři nadšeně vítají.
Polovina ledna–jaro 1778
Josef ignoruje pruské zbrojení
Josefovy plány by neměly chybu. Jen kdyby v říši, jejímž císařem je od roku 1765, nebyl jeden velmi silný protihráč – Prusko! V čele této velmoci stojí protřelý Fridrich II. Veliký (1712–1786), který po dohodě v Sulzbachu zahajuje horečná diplomatická jednání. „Objedu všechny německé země, od Severního moře po Alpy… Nepochybuji, že najdu spojence proti Vídni,“ slibuje si 66letý monarcha. Svého rakouského rivala již ponížil, a to hned ve dvou velkých konfliktech – ve válkách o rakouské dědictví (1740–1748) a sedmileté válce (1756–1763).
V polovině února 1778 je již jasné, že Prusko podpoří Sasové a vévodové Falcko-Zweibrückenska a Meklenbursko-Schwerinska. Po celé zemi probíhá mobilizace. Ze zasedání říšského sněmu 16. března pak pochází oficiální protest proti spojení Rakouska a Bavorska. Od 6. dubna je již na severní straně Krkonoš zaznamenáván podezřelý pohyb pruských jednotek. Vídeň? Ta všechny signály ignoruje. Josef II. sám sebe přesvědčuje: „Stařičký Fridrich je vyčerpaný rebeliemi v Polsku (v letech 1772–1795 dochází k tzv. trojímu dělení Polska a Prusko má na něm svůj lví podíl – pozn. red.). Dost pochybuji, že vůbec sebere odvahu vystoupit proti mé armádě!“
Červen 1778
Mapa se podobá ementálu
Napětí se dá krájet. „Bavorsko není možné připojit k Rakousku, a to proto, že uvnitř země se nacházejí desítky vévodství a knížectví, která jsou dávnými lény nerakouských a nebavorských pánů,“ ozývá se hlasitě z říšského sněmu. Prusové mají v podstatě pravdu. Mapa Bavorska té doby skutečně připomíná děravý „ementál“.
27. června–5. července 1778
Nehorázné požadavky
Nakonec oběma stranám dochází trpělivost. Berlín posílá 27. června do Vídně tak nehorázné požadavky na odškodnění (mimo jiné chce sudetské části na severu Čech), že není cesty zpět. 5. července již kolem Krkonoš proudí dvě vlny pruské armády. Ta první, o síle 89 000 vojáků (z toho 22 000 Sasů), prochází pod velením Fridrichova bratra Jindřicha (1726–1802) Šluknovským výběžkem. Samotný král Fridrich pak se svým vojskem v počtu 87 000 mužů míří na nepřátelské území Broumovským výběžkem. Prusové se brzy přesvědčí, jak skvělé obranné pozice na ně připravil tandem Josef II. a jeho vojevůdce Ernst Gideon von Laudon (1716/1717–1790)…
Červenec–polovina srpna 1778
Nepřítel je k politování
Trutnov – Vrchlabí – Mnichovo Hradiště – Ústí nad Labem. Až po tuto linii Prusové pronikají. Zpočátku se nesetkávají s odporem. Pak ale narážejí na sérii zákopů a dělostřeleckých postavení, která Fridrichova gigantická armáda není schopna prorazit. Dílem je to slabší kvalitou mužstva (elitní pruské jednotky jsou vázány v Polsku), ústřední roli však sehrává prachobyčejný hlad!
„Pruští vojáci opakovaně přepadali naše stodoly a sýpky… Když ničeho k snědku nenalezli, vypálili je a jali se hledat v lesích houby!“ Tak pruské nesnáze líčí kronika podkrkonošské Klášterské Lhoty. Nepřítel je skoro k politování: „V Prusku se, na rozdíl od Čech, zkrátka neurodilo. Jediné, čeho mají dostatek, jsou brambory. Ať generál, nebo prostý pěšák, všichni jsou živi jejich hlízami, které jim ale nedělají dobře. Jsou ještě zelené!“ Solanin, tedy toxická látka přítomná v nezralých bramborách, napáchá v pruském táboře strašlivou paseku. „Muži trpí bolestmi břicha. K tomu se hrozivě šíří nákaza úplavicí!“ Fridrich z příchozích zpráv ve svém ležení nejásá, ale brzy svým mužům nabídne „geniální“ řešení: „Jezte švestky, těch se urodilo dostatek!“ Švestky ovšem dozrávají až na přelomu srpna a září.
Konec srpna–20. září 1778
Představení na Sněžce končí
Zatímco se v podhůří českých pohraničních hor dlouhé týdny nic zvláštního neděje, na Sněžku a další vrcholky Krkonoš každou neděli stoupají celá procesí zvědavců, kteří se při dobré viditelnosti kochají přesuny mohutných armád. „Nejpůsobivější byly noční výstupy… Právě za tmy vynikly pozice jednotlivých šiků prozrazených táborovými ohni nejlépe,“ zmiňuje kronikář. Prostí lidé nakonec o zábavu přicházejí začátkem září. Tehdy Josef II. po poradě s polním maršálem Laudonem sáhne k rozhodnému tahu: „Stáhněme naše vojska za levý břeh Labe. Nalákáme tak Prusy na sebe. Pak je obklíčíme, ponížíme a přimějeme kapitulovat.“ Plán to není vůbec špatný. Navíc kolem 20. září vychází přesně podle Josefových představ. U Litoměřic se v obklíčení ocitá celá armáda prince Jindřicha. Pruská kapitulace se už zdá být jen pouhou formalitou…
Konec září 1778
Není nad ženský soucit
Z čistého nebe, absolutně neočekávaně, ale vstupuje do tzv. bramborové (někdy též švestkové) války panovnice Marie Terezie. Její kočár se dokodrcá do synova hlavního stanu u Lovosic brzy po poledni 23. září. „Josefe, jako matka tě prosím a jako císařovna přikazuji – ušetři pruské síly a nech válku urovnat mírovými prostředky!“ spustí okamžitě na Josefa. Toho polévá studený pot a v hrdle cítí nepříjemné sucho. Jeho válečnické srdce tak moc touží Prusy rozmetat… Ale vzepřít se matce, to nedokáže. Prusům, které hlad a úplavice připravily o 20 000 mužů, je již odpoledne ponechán volný průchod pro návrat domů.
Říjen 1778–13. května 1779
Vítěz se spokojí s almužnou
Jen se zdecimovaní Prusové trochu vzpamatují, už potvrzují svou pověst. „Jejich prušácká nátura neví, co je vděk. Netuší, co je šlechetnost a válečnická čest!“ povzdechne si generál Laudon. Spolu s Josefem II. asistuje císařovně Marii Terezii při vyjednávání mírových podmínek. Atmosféra jejích setkání s Fridrichem II. je sice vlídná a přátelská, ale znění tzv. Těšínského míru z 13. května 1779? To dohání Josefa II. k slzám.
Rakousko, které už Bavorsko svíralo v pevném náručí, musí vzít zavděk jen Innskou čtvrtí, miniaturním územím na soutoku Dunaje a Innu. Pánem Bavorska napříště sice zůstane Karel Theodor, ale musí se zavázat, že se nikdy nespojí s Rakouskem. Prusku je jako válečná reparace vyměřena částka 30 milionů tolarů. „Nu což, vždyť z Rakouského Nizozemí nám plyne tolik bohatství, jaké by nám Bavorsko nikdy neposkytlo,“ chlácholí Marie Terezie svého dospělého syna. Ten se už naštěstí nedožije toho, jak Rakouské Nizozemí zabere jeho monarchii v roce 1794 revoluční Francie…
David Halatka
Odmítaný génius
„Himmellaudon!“ („Nebesa, Laudon!“) Už toto zlidovělé zaklení naznačuje, jak výraznou je generál a později i polní maršál Ernst Gideon von Laudon osobností. Pochází ze skotské rodiny, usazené v dnešním Lotyšsku. Nejprve slouží v ruské carské armádě, ale je natolik znechucen zpátečnickými poměry, že své služby nabídne Prusku. Zde dostává košem a uspěje nakonec až v Rakousku. Prvních velkolepých úspěchů geniální vojevůdce dosáhne v sedmileté válce (1756–1763). Do hvězdy evropského formátu pak dorůstá při bojích s Turky v letech 1788–1789. Po dobytí Bělehradu je dokonce jmenován vrchním velitelem rakouské armády.
