Naštvanost. Jiné slovo snad nelze použít pro popis nálady české veřejnosti, pokud vynecháme vulgarity. Jak se naše společnost dostala do tohoto stavu?
Protože panuje všeobecný pocit nespravedlnosti. Cítí ji chudí, protože jsou chudí. Bohatí také: proboha, na tohle platíme tak vysoké daně?! Ne, české daně nejsou tak úplně nízké, zejména pro zaměstnance poblíž „stropu“.
Zamést před vlastním prahem
Je zde otázka, jak z toho ven. Něco nelze ovlivnit: světové ceny ropy, finanční krizi eurozóny a tak dále. Něco však ano. Politika, zdroj tolika frustrací a ekonomického plýtvání, je čistě domácí věcí.
Každý národ má vládu, jakou si zaslouží, tvrdil znechuceně Joseph de Maistre, když byl nucen opustit zemi po Velké francouzské revoluci. Platí to i naopak, národ sleduje své vůdce a napodobuje jejich slabosti a neřesti. Niccolò Machiavelli zdůrazňuje tento aspekt vládnutí ve svém díle dokonce několikrát.
Národ je demoralizován, protože politici jsou zkažení, a naopak. Jak prolomit ten bludný kruh?
Čekat, že politici se zlepší sami od sebe, je naivní. Před minulými volbami se vyskytovaly „moudré“ názory: raději budu volit starého známého zloděje, vím, co od něho čekat. Volič snad čekal, že známý šíbr a jemu podobní začnou sekat dobrotu; jaké pak překvapení, když se tak nestalo!
Jak potrápit celý národ
Vyměnit politiky ale nestačí. Bezvýchodnost je zabetonována v ústavě. Ústava je defektní v samotné své konstrukci. Psal ji tým průměrných právníků, kteří zhusta měli problémy formulovat srozumitelnou větu a nechápali základní pravidla výrokové logiky. Vezměme si jako příklad nešťastnou formulaci: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči.“ Svatá prostoto: jakmile je něco dostupné na základě pojištění, nemůže to být bezplatné.
Autoři ústavy mohli vědět, že první republika měla během dvaceti let sedmnáct vlád. Proč? Protože měla vadný volební systém převzatý ze starého Rakouska, které během let 1868–1918 vystřídalo 29 vlád s průměrnou životností 20 měsíců.
Obyčejný hlupák se spálí o horkou plotnu dvakrát, ale autoři české ústavy museli potrápit celý národ stejnou chybou dokonce potřetí v průběhu moderní historie této země. Poměrný volební systém s kandidátními listinami česko-československo-rakouského typu vede k nepatrně menšinovým vládám nebo k nestabilním vícečetným koalicím. Nynější vleklá politická krize je důsledkem defektní ústavy z roku 1992; mnoho ekonomických problémů rovněž.
Strany jsou firmy, které obchodují s mocí
Proto nestačí jen vyměnit politiky. Je třeba napsat novou ústavu. Změnit systém. Zrušit kandidátní listiny. Zrušit poměrné hlasování, zavést přímý jednokolový systém v poslanecké sněmovně a zrovnoprávnit senát – tak by například mohl vypadat skutečně stabilní systém. Jsou možné i jiné varianty. Třeba zrušit sněmovnu a nechat jen senát, kam se volí přímo. Zrušení kandidátních listin je však nutné v každém případě. Poslanecká sněmovna by mohla mít jednokolový většinový systém.
V každém případě politické strany musí ztratit nynější moc. Politické strany dále musejí podléhat podobné finanční kontrole jako akciové společnosti obchodované na burze. Když ČEZ musí čtyřikrát ročně předkládat veřejnosti své účetní výkazy kontrolované renomovanou auditorskou firmou, proč nelze totéž požadovat od ČSSD, ODS, KSČM, TOP 09 nebo od jakékoli jiné firmy obchodující s mocí? Konec iluzí: strany nejsou nic než firmy, které obchodují s mocí. Moc a peníze jsou jediné hodnoty, které ještě zbyly.
Konec volby „menšího zla“
Nová ústava by mohla i jednou provždy vyřešit problém veřejných financí. Stačilo by vložit do ústavy výdajový limit na veřejné finance ve výši 37 procent hrubého domácího produktu. Návrh státního rozpočtu s vyššími výdaji v době míru by byl neplatný. Oněch 37 procent již musí stačit na provoz slušně fungujícího sociálního státu a ještě nejde o fatální zatížení, které by zničilo perspektivy hospodářského růstu.
Výdajový limit by nahradil všechny ty fiskální kompakty, dluhové brzdy a podobné systémově defektní nesmysly, které jsou v poslední době populární v Evropě i u nás. Problémem Evropy i Česka jsou přehnané veřejné výdaje, nikoli nedostatečné příjmy. Neústavnost nadbytečných výdajů je jediné zásadní řešení. Nelze spoléhat, že naši politiku a veřejné finance dá do pořádku někdo zvenčí. Nikdo takový není. Musí to být občané, kdo přetne bludný kruh. Nelze očekávat očistu shora. Občané si musí uvědomit „ne, toto nechceme“. Opustit staré myšlenkové schéma „volím menší zlo, protože se bojím“. Zlo je prostě zlo a nelze je volit.
Nyní je třeba vyžadovat největší změnu od roku 1993. Jinak se budeme brodit blátem navěky.
Psáno pro Lidové noviny
Zdroj: http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/koren-krize-je-v-ustave/
