„Syn krále, otec krále, nikdy král!“ praví věštba vyřčená nad kolébkou korunního prince Ludvíka Francouzského. Za otce má panovníka Ludvíka XIV. a jeho syn Filip V. se stane vládcem Španělska. I on proto touží zazářit s korunou na hlavě. Má ale smůlu – jeho otec má tuhý kořínek a přežije nejen syna, ale i dva vnuky a pravnuka.
Angličané, tradiční rivalové Francouzů, se v Londýně v létě 1715 dokonce sázejí, zda stárnoucí a postonávající Ludvík XIV. přežije do září, nebo ne. Král Slunce ovšem není zdaleka jediným panovníkem s tuhým kořínkem…
1. Chtěli mu už pomoct do hrobu
Panovník: egyptský král Pepi II. (někdy též Pjopej II.)
Životní data: asi 2284 př. n. l. – asi 2184 př. n. l.
Délka vlády: 94 let
Zajímavost: Jeho dlouhá vláda paradoxně způsobila rozvrat říše.
Pepimu II. je teprve šest let, když se chopí moci. Samozřejmě, dítě nevládne samo, ale vypomáhá mu jeho matka. Už o dva roky později ale jeho srdíčko zaplesá radostí nad výhodami, které mu postavení faraona přináší. Obdrží totiž zprávu o úspěších válečné výpravy do Núbie (rozkládala se v okolí Nilu na území dnešního jižního Egypta). Víc než získané poklady Pepiho zaujme zmínka o trpaslíkovi, kterého vojáci náhodou chytili. „Pluj okamžitě po proudu řeky ke dvoru! Přiveď s sebou toho trpaslíka a přiveď ho živého, zdravého a svěžího,“ naléhá v dopise na velitele výpravy Harchufa. Pepi II. mu klade na srdce, aby stvoření obklopil strážemi a hlídal ho jako oko v hlavě. „Udělí ti mnoho vynikajících poct, které budou zdobit ještě syna tvého syna,“ slibuje vojevůdci odměnu faraon, který o sobě hovoří ve třetí osobě.
Na vzdorokrále je krátký
Egyptský král Pepi však nedokáže udržet na uzdě správce krajů, tzv. nomarchy, kteří si už dávno před jeho narozením stále více vyskakovali a neohlíželi se na rozhodnutí panovníka. Někteří z nich zacházejí tak daleko, že se dokonce prohlašují za vzdorokrále. S postupujícím věkem už nemá stárnoucí Pepi II. ani sílu řešit jejich ambice, a tak se centrální moc Staré říše (existovala přibližně v letech 2700–2181 př. n. l.) postupně rozpadá. Jeho syn Merenre II. již nejspíš v té době nervózně přešlapuje a netrpělivě čeká, až bude moci sám usednout na trůn. Pepi ale ne a ne zemřít.
Na ostří nože
„Nakonec se mnohým zdála Pjopejova vláda už příliš dlouhá, a tak se ji pokusili násilně ukončit,“ píše slovenský historik Vojtěch Zamarovský (1919–2006). Zmiňuje zprávy hned o několika spiknutích proti senilnímu králi. Jedné takové konspirace se měla účastnit i Pepiho manželka Imtes. Vládce jí za trest nenechá postavit její vlastní pyramidu. S další manželkou Anchesenpjopejou se zase tak rozhádá, že ji dává pohřbít v obyčejném hrobě vedle prostých hodnostářů. Ačkoli Pepimu usiluje o život kdekdo, panovník nakonec umírá nejspíš přirozenou smrtí.
2. Za 50 let si pořídil 70 manželek
Panovník: Sobhuza II. Svazijský
Životní data: 1899–1982
Délka vlády: 82 let a 254 dní
Zajímavost: Před paláci dává přednost životu v chýši.
Vlády nad Svazijským královstvím (dnes stát v jižní Africe) se v roce 1899 ujímá teprve pětiměsíční Sobhuza II. Až do roku 1921 za něj ale fakticky vládne jeho babička Labotsibeni Mdluli (asi 1859–1925). Ta pro něj například nechává zřídit speciální základní a střední školu, kam dává přivézt učitele až ze Severní Ameriky.
Močící hyeny
Patřičně vzdělanému Sobhuzovi se pak během vlády podaří téměř nemožné. 6. září 1968 se Svazijsko stává nezávislým královstvím, aniž by byla prolita jediná kapka krve. Už v roce 1973 se však proti Sobhuzovi staví několik politických oponentů, a tak se král rozhodne, že demokracie nefunguje. Ruší ústavu i parlament a stává se absolutním monarchou. Prohlašuje přitom, že jeho odpůrci se chovají jako „hyeny, které močí proti větru“.
Adrenalinový výlet
Leckterý panovník by se mohl od Sobhuzy II. učit, jak si získat náklonnost svých poddaných. „Přinesl jsi svému lidu blaho a hrdost, sláva ti!“ zdraví ho vždy nadšeně jeho věrní. Vladař sám je považuje za své děti. Jeho následovníci mu dokonce postaví dva paláce! Král jimi však pohrdá a dává přednost své chýši z trávy. Místo v posteli spí pod širým nebem na rákosové rohoži. Jeho osobní strážci si však nejspíš chvílemi přejí, aby ho nikdy nepoznali. To když se veličenstvo, které nevlastní řidičský průkaz, rozhodne samo chopit volantu svého auta americké značky Lincoln Continental a vezme je na nedobrovolný adrenalinový výlet po neupravených a blátivých silnicích.
Tradice hodná následování
Jako vládce musí jít Sobhuza II. svým poddaným příkladem, a tak se drží svazijské tradice o polygamii. Jen mezi lety 1920 až 1970 se žení se 70 ženami, které mu přivádějí na svět 210 potomků. Na stará kolena však trochu „zpomaluje“ a spokojí se už jen s jednou svatbou za několik let. Samy svazijské panny se přitom na konci 70. let 20. století nechávají slyšet, že stát se jeho manželkou je jako vstoupit do kláštera.
Důkaz ve skleněné rakvi
Sobhuza II. se naposledy objevuje na veřejnosti 22. července 1982, když s ním tisíce lidí slaví jeho 83. narozeniny. Pak starého monarchu sklátí chřipka a už o měsíc později umírá. Když se o tom dozvídají jeho poddaní, oholí si hlavy na znamení žalu. Mnozí odmítají uvěřit, že král už není. Přesvědčí je až pohled na jeho nehybné tělo ve skleněné rakvi.
3. Snažili se ho udržet živého navěky
Panovník: francouzský král Ludvík XIV.
Životní data: 1638–1715
Délka vlády: 72 let a 110 dní
Zajímavost: Ještě v 70 letech vyráží pravidelně každý den na lov.
Francouzská královna Anna Rakouská (1601–1666) nedokáže za 23 let manželství porodit mužského dědice. Když konečně otěhotní, lidé mluví o božím zázraku. „Těžko se dá mluvit o zázraku, když manžel, který spí se svou ženou, jí udělá dítě,“ komentuje to suše její choť, král Ludvík XIII. (1601–1643). Na svět přichází jeho nástupce Ludvík XIV. Dětství však nemá královské dítě idylické. Jeho matka je dává do péče služebnictva, na což chlapec téměř doplatí životem. Jednou se totiž málem utopí v jezírku, protože na něj nikdo nedohlíží. Ani ne v pěti letech se po smrti otce stává vladařem.
Utajený choulostivý zákrok
Ludvík téměř nikdy nestoná. Až v roce 1685, ve 47 letech, když se mu zcela zkazí jeden zub, musí mu lékaři odstranit část horní čelisti. Král pak „měl potíže se žvýkáním potravy a občas mu kousky jídla zaskočily do nosu,“ popisuje jeho strasti britská autorka Nancy Mitfordová (1904–1973). Krátce poté, v roce 1686, navíc vyděsí Francii zpráva o provedené operaci, která byla tak tajná, že o ní nevěděl ani panovníkův vlastní syn, dauphin Ludvík Francouzský (1661–1711). Ludvíka (otce) totiž trápí anální píštěl (cysta v blízkosti kostrče), a tak musí podstoupit náročný zákrok. Bez anestezie trpí jako kůň, ale drží se statečně a ani nehlesne. Není pochyb, že mu jeho zdraví velmi dobře slouží, a tak může čiperný Ludvík i po sedmdesátce vyrážet každý den na lov.
Nouzové řešení
Jeho dlouhověkost mu však samotnému přidělává vrásky na čele, protože hrozí, že přežije všechny své legitimní syny, vnuky a možná i pravnuky. Poslední nadějí je křehký a vetchý pravnuk Ludvík, vévoda z Anjou (1710–1774). Král se proto rozhoupe k nouzovému řešení. „Ediktem z července 1714 stanovil, že pokud nebudou k dispozici žádní jiní princové z královské krve, budou k následnictví na trůnu připuštěni i synové, kteří vzešli z jeho poměru s markýzou de Montespan, tzn. kteří se narodili jako nemanželští,“ vysvětluje současný německý historik Peter Claus Hartmann. Takové zoufalé řešení je naštěstí zbytečné. Jak se později ukáže, slabý pravnuk a budoucí Ludvík XV. má tuhý kořínek a dožije se 64 let. To z něj s 58 lety a 251 dny na trůnu činí druhého nejdéle vládnoucího panovníka Francie.
Dožil se září
Jistý anglický lord v roce 1715 potáhne ze svého doutníku a vyfoukne oblak šedivého kouře. „Vsadím se, že se Ludvík konce tohoto roku nedožije,“ tipne si a jeho odhad se připíše k dlouhému seznamu ostatních sázek, které na délku Ludvíkova života uzavírají angličtí šlechticové. Krátce nato francouzský král skutečně onemocní. Zhubne, má propadlé tváře a vůbec mu nechutná. „Královo zdraví bylo podlomeno léty nesmyslného podávání projímadel, pouštění žilou, dávidly, dávkami opia a chininu a jinými tehdejšími léčivy, jimiž se lékaři snažili udržet tohoto nebývale zdravého muže při životě navěky,“ dodává spisovatelka Mitfordová. V srpnu se Ludvíkovi navíc do nohy pouští sněť, která se nezadržitelně šíří. Král tuší, že přichází konec, a tak se v pondělí 19. srpna na rovinu ptá, kolik mu zbývá času. „Sire, doufejme, že do středy,“ zní odpověď lékařů. Smrt si ho však najde až příští neděli 1. září 1715.
Také brzy zemřete, madame!
Nebohý král umírá ve velkých bolestech. V jeho komnatě šumí šepot modliteb, zvenku sem doléhá žalostné kvílení jeho dcer. Panovníkovy slabosti vychytrale využívá jeho utajovaná manželka madame de Maintenon (1635–1719). Donutí ho podpisem dodatku k poslední vůli vyloučit z regentství nad mladičkým nástupcem Ludvíkova bratra Filipa II. Orléanského (1674–1723), kterého sama nesnáší. „Koupil jsem si trochu klidu,“ komentuje svůj podpis vyčerpaný král. Madame de Maintenon se od jeho lůžka nehne na krok. Umírající Ludvík se ji snaží ještě utěšit. Mimo jiné „poznamenal, že je mu velkou útěchou, když si uvědomí, že vzhledem k jejímu věku budou brzy spolu,“ tvrdí Mitfordová.
4. Kupa času na naplánování pohřbu
Panovnice: anglická královna Viktorie
Životní data: 1819–1901
Délka vlády: 63 let a 216 dní
Zajímavost: Nešťastná vdova rozkáže prát prádlo pro mrtvého.
Takové probuzení princezna Viktorie nezažila. 20. června 1837 ji matka vyhání z postele už v šest hodin ráno s tím, že na ni čeká arcibiskup William Howley (1766–1848) a lord Francis Conyngham (1797–1876). Rozespalá 18letá dívka si stihne obléknout jen župan. Brzy však procitne docela, když jí oznamují, že její strýc, anglický král Vilém IV. (1765–1837), skonal. „Zemřel 12 minut po druhé hodině ráno, takže já jsem královna,“ zapisuje si později do deníku. V Británii nastává tzv. viktoriánská éra – období míru, blahobytu a průmyslové revoluce. Země se stává mocným impériem, počet obyvatel se zdvojnásobuje, britské zboží se vyváží do celého světa a sama královna je prvním britským monarchou, který se dává zvěčnit pomocí nejnovějšího vynálezu – fotografie.
40 let vdovou
Už v roce 1840 se mladá královna vdává za svého bratrance, prince Alberta (1819–1861). „Je neobyčejně krásný… je zároveň sama dobrota a roztomilost,“ svěřuje se Viktorie po jejich prvním setkání v roce 1836. Svou životní lásku však přežije o 40 let. Po jeho smrti nechává Albertovy komnaty pečlivě uzamknout, aby zde zůstalo všechno tak, jak to nebožtík zanechal. „Nařídila, že každý večer musí být na posteli připraveno manželovo čisté prádlo i voda v umyvadle,“ popisuje vdovský rituál anglický spisovatel Lytton Strachey (1880–1932). Ještě na sklonku vlastního života dokáže před Albertovou bustou prosedět celé hodiny, zatímco slovy „schvaluje se“ potvrzovala různé listiny.
Tečka za diamantovým jubileem
V roce 1887 celá Anglie slaví zlaté jubileum – je to přesně 50 let, co Viktorie usedla na trůn. Ulice Londýna se plní lidmi. Sama oslavenkyně je přitom stále ve skvělé kondici a o deset let později oslaví ještě diamantové jubileum. Ani její tělo ze železa však není imunní proti projevům stáří, které ji brzy zasáhnou. V roce 1898 se poprvé objevuje šedý zákal. Revmatismus nejdříve zpomaluje její krok a přinutí ji belhat se o holi, než ji upoutá na kolečkové křeslo. V létě 1900 se její stav ještě zhoršuje. Paměť jí vynechává. Chvílemi nemůže mluvit. Chřadne přímo před očima, přesto v sobě nachází sílu dál svědomitě plnit své královské povinnosti.
Pohřbená ve svatebním
V lednu 1901 celá Anglie vyděšeně zalapá po dechu, když se rozšíří zvěsti o Viktoriině zhroucení. „Velká většina občanů totiž nezažila dobu, kdy by jim nevládla královna Viktorie… pomyšlení, že by ji měli ztratit, se zdálo téměř nepředstavitelné,“ vysvětluje Strachey. Nakonec 22. ledna 1901 královna umírá na krvácení do mozku. Její mrtvé tělo je oblečeno do bílých šatů, na hlavu jí připevňují svatební závoj. Do rakve je po jejím boku uložen Albertův župan, sádrový odlitek jeho ruky a fotografie na památku její rodiny a předlouhé vlády. Tak si to sama Viktorie přála. Měla „ohromný zájem o pohřby,“ tvrdí anglický historik Christopher Hibbert (1924–2008). Dopředu už tak přesně naplánovala, jak má probíhat ten její.
5. Propil se k dlouhověkosti
Panovník: Kristián IV. Dánský
Životní data: 1577–1648
Délka vlády: 59 let a 330 dní
Zajímavost: Často ho musejí od stolu odnášet v bezvědomí.
Kristián IV. dědí trůn jen osm dní před svými 11. narozeninami. Zatím se tak o chod státu stará jeho poradní sbor, aby měl hoch dost času na studium. Mladého krále však víc než to zajímá praktická stránka věci. „Byl neúmorný. Nic mu neuniklo a do všeho strkal nos,“ říká dánský historik Palle Lauring (1909–1996). Mezi Kristiánovy koníčky patří navigace, stavění lodí a architektura. Do naprosté euforie ho v 15 letech dostává návštěva u legendárního dánského astronoma Tychona de Brahe (1546–1601). Konečně ve svých 18 letech vládne své zemi na vlastní pěst. Jeho poddaní na něj nedají dopustit, přestože zemi zatáhne do třicetileté války.
Bez oka to jde taky
Dánský panovník je vysoký a statný a s léty roste i do šířky. Své tělo přitom nijak nešetří. Jeho největší slabostí je alkohol. Jen málokdo dokáže zkonzumovat tolik, co on. „Celý den pije a každou noc uléhá s děvkami, takový je život toho krále,“ stěžuje si jeden Angličan, který na vlastní oči viděl zvěrstva na dánském dvoře. I když Kristiána IV. musí od stolu odnést v bezvědomí, druhý den už svědomitě plní své královské povinnosti. Ještě ve svých 67 letech vede panovník vojska do bitvy u Colberger Heide proti Švédům. Tady přichází o oko a ze svého zranění se nikdy zcela nezotaví. Navíc se na něm po sedmdesátce tvrdě podepisuje i jeho divoký životní styl a bujaré pitky. Ke všem jeho problémům se přidávají prudké žaludeční bolesti a král nakonec umírá.
Dominika Eliášová
Spor o Pepiho
Zda Pepi II. skutečně seděl na trůnu bezmála 100 let, se vedou spory dodnes. Egyptský historik Manehto (asi 305–241 př. n. l.) o faraonovi ve své knize Egyptské pamětihodnosti uvádí, že vládl 94 let. Další nenahraditelný zdroj informací pro egyptology představuje Turínský královský papyrus – seznam panovníků. Podle něj vládl Pepi 90 let. Někteří současní historici, například německý egyptolog Jürgen von Beckerath, však tvrdí, že došlo k chybě při překladu. Podle nich vládl Pepi II. „pouhých“ 64 let. V každém případě na svou dobu panoval neobvykle dlouho. Tak dlouho, že si jeho syn a nástupce Merenre II. užíval na trůnu jen asi rok, než zemřel…
Spořivá panovnice nedbá na parádu
Po svatbě královny Viktorie a prince Alberta v roce 1840 lidé v Anglii ještě dlouho nevěřícně kroutí hlavou. Důvodem je sama panovnice. Za prvé to byla ona, kdo učinil nabídku k sňatku. Za druhé si na královskou svatbu vzala prosté bílé šaty. Viktorie kategoricky odmítá nákladnou róbu a volí jednoduchý satén. Důvod je prostý – bílé šaty jsou levnější a ona chce svým poddaným ukázat, že nebude zbytečně rozhazovat za líbivou parádu.
