Tato fotografie kolovala po internetu, a z dobrého důvodu: je to pohled do zřídka vídaného světa mechanicky odděleného masa, či AMR (vyspělého získávání masa).
Lidi, toto je mechanicky separované kuřecí, vynález konce 20. století. Někteří v 60. letech zjistili, že zpracovatelé masa mohou vyrazit dalších pár procent zisku z kuřat, krůt, prasat a krav tím, že oškrábou kosti do hola. Provádí to stroje, ne lidé, které protlačují kosti zbylé po původním ořezání sítem pod vysokým tlakem. Pasta, kterou vidíte na obrázku, je výsledek. Tato pasta se stává hlavní přísadou mnoha hot dogů, boloňských salámů, kuřecích nugget, pepperoni, salámů, jerky atd…. Průmysl tuto metody nazývá AMR – vyspělé získávání masa. 
Jakmile je „kuře“ zpracováno, musí být ponořeno do čpavku ( aby se zabily bakterie ), pak se musí přidat koření (protože jinak to chutná jako hovno) a musí to být obarveno, protože lidé by se vyděsili, pokud by jejich McNuggets měly jahodovou barvu ( barvu masa a krve ). A to pak cpete do malých dětí. Děsivé!
Pozn. redakce. Je možno popřemýšlet, proč rychlé řetězce míří s kuřecími nugetkami primárně na dětské zákazníky,..zajímavé, že? Jamie Olivier, známý kuchař, občas dětem ve své zemi ( Velká Británie ) ukáže, jak se nugetky dělají.. a spolehlivě je tím znechutí. Ne tak mladé Američany.
Zdroj: http://www.clarte.estranky.cz/clanky/neco-na-zamysleni/amr——vyspele-ziskavani-masa-.html
Hypermarketové rajče
Že je zelenina zdravá a obsahuje nejrůznější vitamíny víme od základní školy. Ale platí to i v 21. století, kdy 90% zeleniny kupujeme v supermarketech? Jeden příklad za všechny. Rajče. Pojďme se podívat na cestu tohoto plodu na pult obchodu. Pěstování rajčat ve velkém je především závislé na hnojení. To obstarají granulovaná hnojiva vyráběná chemickým průmyslem. Takže se z rajče stává nejvýznamnější konzument síranu draselného doplněného chlorem a dusíkem. Velkopěstitelé používají v průměru 185 kg této směsi na jeden hektar. Rajčeti také velmi prospívá fosfor, dodávaný ve formě fosfátu amonného nebo vápenatého. Při průmyslovém pěstování ho velkopěstitel spotřebuje 80 kg na hektar. Všechna tato hnojiva jsou do země zapravena před výsadbou a potom jako hnojivo-zálivka. Samozřejmě, že má tento způsob pěstování negativní dopad na zdraví a na prostředí, jelikož to oslabuje půdu, protože v ní ničí humus a veškerý přirozený biologický život. Při pěstování rajčat se hojně využívá také přípravků na hubení plevelů, herbicidů, cílem je působit proti růstu, přičemž rostliny jsou ošetřeny postřikem. Totéž platí pro přípravky určené k hubení hmyzu, insekticidy. A konečně se při pěstování rajčat hojně využívá také látek proti plísním, fungicidů, protože rajčata jsou na plísně velmi náchylná.
Rajče určené k prodeji v obchodě se sklízí manuálně. Pro využití k výrobě kečupů a omáček se používá metoda mechanická. Jenže velkopěstitelé změnili tradiční zvyklosti i v tomto smyslu. Nečekají až rajče dozraje, protože pak by byla jeho životnost na regálech samoobsluh příliš krátká. Rajče se sklízí ještě zelené. Pak je uloženo do velkoskladů, kde je podchlazeno při teplotě do deseti stupňů. Cílem je zpomalit proces dozrávání o zhruba dva týdny a tím oddálit krajní termín ideální konzumace. Jenže následný osud rajčete je mnohem závažnější a také méně známý. Aby byla rajčata zbavena eventuálních bakterií, projdou chlorovou koupelí. I když v ní pobudou jenom dvě minuty, přesto část této tekutiny vstřebají. Absorpce se usnadňuje zejména tehdy, je-li na některém místě porušena slupka. Pak přichází dvou až třítýdenní pobyt v komoře pro dozrávání. A právě v tomto ovzduší naplněném etylénovým plynem nabírá rajče, podobně jako mnohé další plody, charakteristickou barvu. Doporučuje se, aby tato fáze zrání nepřesáhla 72 hodin, protože pak by se na plodech mohly objevit houby. Jenomže toto doporučení je velmi často porušováno, protože je třeba dosáhnout přijatelné barvy u plodů sklízených ve stále ranější fázi vývoje, čili zelenější a zelenější. Nyní začíná kosmetická fáze celého procesu. Aby rajče vypadalo lépe a lákavěji, využívá se umělého barviva. Než se rajčata vydají na pulty obchodů, je jim do kůže vstříknuto barvivo, které jim dodá jednotný vzhled. Ještě než se rajče dostane na náš stůl a dřív než je položeno na pult, musí projít další procedurou, voskováním. Tím se zabrání vypařování vody, scvrkávání a vráskám a dužina rajčete se uchová tak dlouho, jak je to jen možné. Některé deriváty vosků jsou z petroleje a další mohou být pro zjemnění obohaceny mýdlem. Jíme po tomto procesu ještě rajče nebo má rajče z babiččiné zahrádky hodnotu milionu?
Zdroj: idnes – Karel Sýkora
Enzymy, éčka a rychlá zkáza. Co možná nevíte o chlebu, který jste si koupili.
Co jsou schválně nedopečené, pytle nacpané enzymy a přídavnými látkami (tzv. éčka) ve skladech a starý chléb rozemletý do těsta. Tohle všechno najdete v průměrné české pekárně. Za posledních dvacet let došlo k dramatickému úpadku kvality tradičního českého chleba. Tuzemští pekaři hromadně opustili tradiční způsob výroby a místo z kvásku, mouky a vody pecny připravují z předchystaných směsí a umrtvených průmyslových kvasů. Původní receptury se drží už jen malé procento podniků. Chléb tak sice vypadá stále stejně jako dřív, ale tvar, barva i chuť bochníků jsou vyhnané enzymy a různými “éčky”. Díky nim se výroba chleba zkrátila o víc než polovinu času.
“Když uberete z výroby chleba čas, ubíráte i všechny jeho kvality včetně vůně a chuti,” říká Josef Příhoda, který se na Vysoké škole chemicko-technologické věnuje výrobě chleba většinu svého života. “Dnes pekaři nahrazují čas enzymy a dalšími přídavnými látkami.” Kromě toho, že se z chleba vytratily přirozená chuť a vůně, mnohem rychleji podléhá zkáze. Plesnivá střída není nijak výjimečná už po třech dnech. Ještě před dvaceti lety přitom potravinářské normy určovaly, že chleba musí vydržet poživatelný čtyři dny. Dnes se “záruční lhůta” u většiny chlebů smrskla na 24 hodin od upečení. “Každý chleba je dobrý, když je čerstvý. Ale jde taky o to, aby byl k jídlu ještě druhý nebo třetí den. A to už je dnes řada chlebů plesnivá anebo úplně ztvrdlá,” říká docent Josef Příhoda z VŠCHT.
Běžnou praxí je v českých pekárnách přidávání rozmočených neprodaných pecnů do nového těsta. “Starý chleba může tvořit klidně desetinu objemu toho nového,” potvrzuje Vladimír Doležal z České zemědělské univerzity. Nijak výjimečné není ani úmyslné nedopékání chleba. Ten je pak měkčí a zákazníci jej považují za čerstvější. “Hodně lidí vybírá chleba tak, že ho ohmatají a vyberou ten měkký, protože to je pro ně synonymum čerstvého. No, a když necháte chleba místo padesáti minut péct pětačtyřicet, tak je měkčí na omak. A právě tohle někteří pekaři dělají,” vysvětluje používané postupy Jaromír Dřízal z pekařského svazu. Pekaři s pytli předmíchaných směsí a pecny, co plesnivějí za tři dny, ale nepředstavují jediné záporné hrdiny tohoto příběhu. Dalšími jsou supermarkety. Tlačí pekárny k co nejnižším cenám, vybírají od nich různé poplatky a smlouvami nutí pekaře k dost nevšednímu počínání. Český chléb schází na úbytě…
Týdenní nákup nacestoval 68 077 km
Kopr z Izraele, hrozinky z Chile, holandská rajčata a salát ze Španělska. Potraviny z nákupu, jaký děláte každý týden, toho najezdily víc než vy za celý život. A vy si díky tomu můžete u regálů užívat svět bez ročních období. Jenže něco v tom světě je strašně špatně. Zmizela chuť, vůně a vitamíny.
Máte chuť na pangase?
Klikni: mate-chut-na-pangase
