„Stany jsou rozřezány zevnitř, ale žádné stopy po boji,“ informuje Michal Šaravin, jeden z dobrovolných záchranářů, svého velitele. „Stopy vedou dál k lesu.“ Vedoucí záchranné expedice přemýšlí. „Proč opustili bezpečí ve stanech? Jděte po stopách!“ rozkazuje. Záchranáři se tedy vydávají po stopách směrem k lesu. „Proboha,“ ozve se najednou výkřik, který přeruší hrobové ticho zasněžené tajgy. Šaravin prudce gestikuluje k vedoucímu. „Našel jsem je, tady jsou!“
Je čtvrtek, 26. února roku 1959. Dobrovolná skupina záchranářů vyslaná Uralským polytechnickým institutem se sídlem v Solikamsku nedaleko Sverdlovska (dnes Jekatěrinburgu) nachází po několikadenním hledání pohřešovanou skupinu svých studentů, kteří se nevrátili z lyžařské výpravy. Dobře se oblečte a pokuste se s EPOCHOU přijít na kloub této tajemné záhadě, která vzrušila nejen celý Sovětský svaz, ale i půl Evropy.
Tábor staví na hoře smrti
Ve středu, 28. ledna 1959, se vydává skupina 10 lyžařů-turistů na zdolání hory Otorten. Vedoucím je člen pátého ročníku Uralského institutu, zkušený horal, Igor Djatlov. Ve skupině je pět studentů (dvě děvčata a tři chlapci), dále tři mladí inženýři a jeden zkušený instruktor z turistické základny. Desátý člen Jurij Judin se necítí dobře, skupinu brzy opouští a vrací se zpět. Zbývajících devět členů pokračuje dál podle plánu. V nedělní podvečer, 1. února kolem 17. hodiny, staví lyžaři tábor k přenocování na svahu hory Cholat Sjachl. 12. února má být skupina zpátky ve Sverdlovsku, ale není. Z osudové cesty se nikdo nevrátí…
Smrt přináší krutý mráz
Michal Šaravin je prvním, který 26. února objeví těla dvou lyžařů. Leží napolo zavátí na okraji lesa u dvou borovic. „Málem jsem o ně zakopl! Dodnes si vzpomínám na ten hrozný pocit, když jsem zjistil, že druhý z nich, Jurij Dorošenko, byl bos a oblečen jen ve spodním prádle. Musela to být hrozná smrt!“ vzpomíná Šaravin. Další tři lyžaře najde skupina záchranářů během několika dnů. Jsou to těla Igora Djatlova, Ziny Kolmogorovové a Rustema Slobodina. Doktoři se shodnou, že všech pět zemřelo na podchlazení. Pouze Slobodin má roztříštěnou lebku. Only Slobodin bore any injuries other than burnt hands: his skull was fractured, although this was not considered to be the cause of his death.trojice Trojice se zřejmě snaží vrátit do tábora, ale zima je silnější. Smrt přináší všem krutý mráz.
Mrtvé lyžařce chybí jazyk
Trvá dva měsíce, než se za podpory policie a vojska podaří najít zbývající čtyři lyžaře. Leží pod čtyřmetrovou vrstvou sněhu. Proto se k nim záchranáři dostanou až začátkem května. Jejich těla na rozdíl od prvních pěti vykazují mnohočetná vážná zranění. Nicolas Thibeaux-Brignollel se zlomeninami nohou a rozdrcenou lebkou skončí v malém potůčku, Ludmila Dubininová a Alexander Zolotarjov mají několik zlomených žeber a spoustu šrámů v obličeji. Ludmile navíc chybí jazyk i některé měkké části ústní dutiny! Naopak u čtvrtého z nich Alexandera Kolevatova se žádná viditelná zranění nenašla.
Poslední pokus o záchranu
Co se vlastně stalo? To je právě ta nejzapeklitější otázka celého vyšetřování. Spekulace střídají spekulace, fikcí a „zaručených zpráv“ je několik, přesvědčivých důkazů však málo. Jedno je ale jisté – uprostřed noci opustí celá skupina stanový tábor. Polonazí, někteří bez bot, utíkají střemhlav po zasněženém svahu směrem k hustému lesu. Na okraji se pod jedním ze stromů najdou zbytky ohniště. Zřejmě poslední pokus o záchranu. Proč tábor a teplo stanů opouštěli? Proč se nevrátili nazpět? Čeho nebo koho se báli? Měli přece dost zkušeností na to, aby věděli, co je v takových podmínkách čeká…
Trvám na důkladném vyšetření
Vyšetřovatelé si nevědí rady. „Jsou přizváni nejlepší soudní znalci, například Michail Korněv, profesor Vojenské lékařské akademie. Ten si neumí vysvětlit, proč je pokožka obětí celá oranžová.“ vzpomíná spisovatel a mistr sportu horské turistiky Jevgenij Bujanov. Závěry prvního šetření doputují až do Kremlu, kde rozčílí i nejvyššího sovětského představitele Nikitu Sergejeviče Chruščova (1894–1971). „Soudruzi, trvám na důkladném vyšetření této záležitosti! V Sovětském svazu neexistují žádné nevysvětlitelné záhady!“ křičí na vedoucího vyšetřovací skupiny. Po 52 letech se vyšetřující orgány dopracují pouze k několika teoriím.
Teorie první – zásah domorodců
Jistý Michail Ognějev, který pracoval v lese nedaleko od míst katastrofy, viděl Djatlovovu skupinu úplně poslední. „Vyprávěl jsem jim o dvou lovcích, kteří zde zmizeli v roce 1958 a našli je až za 3 týdny omrzlé a polonahé. Oba měli podivnou, oranžovou barvu kůže.“ Varoval je prý před další cestou: „Znám děsivé legendy místního národa Mansů. Podle nich tam žijí duchové, kteří každého nezvaného návštěvníka ztrestají. Nerespektovat jejich svatou horu, znamená vystavit se jejich pomstě.“ Tato verze má své nedostatky. Jiné stopy se nenašly. Navíc lidská ruka nemohla zasadit tak děsivé rány, aniž by poškodila měkké části těla. Ve stanech zůstávají i peníze, doklady a boty.
Teorie druhá – létající koule
Lev Ivanov, hlavní vyšetřovatel, obdrží zprávy od očitých svědků, kteří popisují létající, oranžově zářící koule nad zkoumanou oblastí. Ivanov je přesvědčen, že: „Létající koule měly přímé spojení se smrtí skupiny. Lyžaři se zřejmě nechtěně ocitli v tajné vojenské zkušební oblasti.“ Speciální krabice, kde jsou uloženy vnitřní orgány nešťastníků k hlubšímu prozkoumání, zmizí ze světa. Výsledky analýz nebyly nikdy zveřejněny. Šaty některých lyžařů vykazují stopy radiace a jejich pokožka má nezvyklé, oranžové zabarvení. V blízkosti mrtvých těl však nejsou nalezeny žádné stopy výbuchu. Armáda jakákoli cvičení a pokusy v tuto dobu popírá. Ve stanech se najdou věci a části oblečení, které nepatří ani jednomu z účastníků expedice.
Teorie třetí – lavina
Lavina se nabízí jako nejpřirozenější vysvětlení, ale je mnoho faktorů, které tuto variantu popírají. Především chybí jakékoli stopy, byť i po malé lavině. Některá zranění jsou zase tak masivní, že je lavina nemohla způsobit. Kdyby se tu skutečně prohnala lavina, zraněni budou všichni a ne jen někteří. Navíc stany by určitě nezůstaly neporušeny a věci v nich pečlivě poskládány. Jurij Kuncevič, vedoucí Djatlovovy nadace, teorii laviny odmítá: „Všichni byli zkušení a určitě by neopouštěli tábor polonazí, bez obuvi. Čekala by je stoprocentně smrt. Vždyť venku bylo minus 30 stupňů Celsia. A proč se do nepoškozeného tábora nevrátili?“ Jsou zde i další pochybnosti. Mezi zraněním a smrtí Ludmily podle expertů uběhlo jen 10 minut. Za tu dobu se nemohli v hlubokém sněhu a se zraněnými dostat jeden a půl kilometru od tábora. „Chceme přesvědčit současné ruské úředníky, aby znovu případ otevřeli!“ prohlašuje Jurij Kuncevič.
Lavina jazyk nebere
Protichůdných argumentů je více. „Lavina rozhodně neodstranila Ludmile Dubininové jazyk a vnitřní části z úst. Dívka by si jej mohla sama ukousnout, ale pak by muselo být kolem mnoho krve. Především na oblečení. To však je bez poskvrnky!“ argumentuje doktor Boris Vozrožděnyj, který těla nalezených turistů zkoumal. Pitevní zpráva však nikdy zveřejněna nebyla. Jurij Judin doplňuje: „I kdyby spadla lavina, tak pravděpodobnost, že bude následovat druhá je mizivá. To vím i já, stejně jako to věděli oni. Nebyl důvod utíkat z místa!“ Postupem doby vznikají nové a nové teorie. Na řadu přichází například mimozemšťané, hladoví uprchlíci z trestaneckého tábora, radioaktivní vojenské testy v oblasti. Zatajily snad sovětské úřady pravý stav věci?
Rozhodla vyšší moc
Vyšetřování je nakonec zastaveno se závěrem: „Příčinou smrti turistů byla spontánní síla vyšší moci, kterou nebyli schopni překonat!“ cituje ze spisu Bujanov. „Co je myšleno onou silou vyšší moci, nikdo neví,“ pokračuje. Jurij Judin je ze smrti svých kamarádů dlouhou dobu otřesen: „Snad tisíckrát jsem prosil Boha, aby nám vyjevil, co se vlastně mým přátelům v noci přihodilo? Marně!“ Záhada smrti devíti sovětských turistů tedy stále trvá. Otázkou je, zda se někdy dočkáme vysvětlení. Odborníci jsou skeptičtí…
Ladislav Horák
HORA SMRTI, KDE MIZÍ LIDÉ
V Austrálii takové místo skutečně existuje. Nazývá se Kalkajaka a domorodí Aboriginové se k ní neodvažují vůbec přiblížit. Vyhýbají se jí i ptáci a zvířata!
Hora se vypíná k obloze na severu Austrálie a je celá z černých kamenů. Údajně je to pozůstatek chrámu prastaré civilizace. Uvnitř se skrývají velká tajemství a přístup chrání zlí démoni a duchové, za přispění jedovatých hadů.
Dávná pověst vypráví, že se v hoře ukrývá mocný šaman, který údajně pojídá lidi. V podzemí hory už zmizelo mnoho živých bytostí. Prospektorů, farmářů, stopařů a policistů, dokonce celý domorodný kmen.
Většina turistů si horu prohlédnou z parkoviště u cesty a rychle pokračuje dál. Ti, co zastaví nebo dokonce přenocují, většinou už prý nic vyprávět nesvedou. Zmizí nenávratně z našeho světa.
