Hlášky o tom, že Adolf Hitler přežil konec druhé světové války přicházejí snad ještě častěji než střídání ročních období. Znovu zesílily po zjištění, že takzvaná Hitlerova lebka patřila ženě. Naposledy (zatím) se tohoto vděčného tématu chopili britští autoři Gerrard Williams a Simon Dunstan v knize „Grey Wolf: The Escape of Adolf“ (Šedý vlk: Adolfův únik). Kniha, která vyšla na počátku října, vzbudila očekávaný rozruch. Podařilo se Adolfu Hitlerovi přečkat poslední dny války?
Podle autorů této knihy Adolf Hitler za pomoci amerických tajných služeb šťastně unikl do Argentiny, s Evou Braunovou tam měl dvě dcery a zemřel roku 1962. Tvrdí to údajně očití svědkové jejich pobytu, které tu vyzpovídali, stejně jako archivní materiály, k nimž se jim prý podařilo dostat. A korunním důkazem má být to, že jim v Argentině při práci kdosi vyhrožoval…
Williams a Dunstan nejsou příliš originální, ale o to jim zřejmě ani moc nešlo: téma „Hitler“ je v kursu, tak proč se nepřiživit. To ovšem ještě neznamná, že nemohou mít pravdu. V některém z dalších textů se tu k jejich tvrzením vrátíme podrobněji, zatím se spokojíme jen se stručným shrnutím několika závažných indicií, podle nichž führer pád své říše přečkal. Ovšem zdaleka ne všech, protože podivností okolo této kapitoly dějin je velmi dlouhá řada.
Oficiální verze Hitlerovy smrti je všeobecně známá: vůdce spáchal sebevraždu v bunkru říšského kancléřství. Ohořelou mrtvolu našli vojáci Rudé armády a sovětští odborníci ji identifikovali podle srovnání stavu chrupu s dokumentací Hitlerova dentisty. Ve zdánlivě bezpečně dokázané skutečnosti je však tolik rozporů, že mnozí badatelé jí nevěří.
Zapomenutí dvojníci
Když v květnu roku 1945 Rudá armáda obsazovala okolí Hitlerova bunkru, našli vojáci poblíž trosek tělo muže, kterého okamžitě považovali za Hitlera. Později se však ukázalo, že mu byl jen nápadně podobný. Co tu dělal? Proč by někdo před bunkrem nastrčil mrtvolu Hitlerova dvojníka, když Vůdce byl stejně odhodlán zemřít? A proč se o něm svědkové ani historici téměř nezmiňují?
I když to historické publikace většinou pomíjejí, Hitler se používání dvojníků nijak nevyhýbal. Už ve třicátých letech za sebe občas nastrčil jakéhosi Julia Schreckera, který mu byl nápadně podobný. Lze jen ztěží pochybovat, že by se později této možnosti zřekl, tím spíše, že chuti zakroutit mu krkem v jeho okolí časem přibývalo – a stejně sílilo i jeho celkem oprávněné přesvědčení, že všude kolem něj jsou samí zrádci.
obr: Adolf Hitler…
V této souvislosti stojí za pozornost nápadná změna Hitlerova chování po atentátu v roce 1944. Všichni pamětníci se shodují, že tehdy se z něj náhle stal úplně jiný člověk a přičítali to vlivu šoku. Ministr zbrojního průmyslu Třetí říše Albert Speer přímo konstatuje, že od té doby zemi ve skutečnosti řídil Martin Borman – týž Bormann, jehož mrtvola se nenašla a který možná do Argentiny vyrazil také. Neobsadil právě tehdy hereckou roli Führera definitivně někdo jiný? Tím by se současně vysvětlilo i jinak těžko pochopitelné rozhodnutí zůstat v obklíčeném Berlíně.
Podivné jsou i neshody ve výpovědích lidí, kteří s Hitlerem údajně sdíleli poslední dny v bunkru. Jeho komorník Heinz Linge například viděl otvor po kulce ve spánku svého pána, zatímco vedoucí Hitlerjugend Artur Axmann a řidič Erich Kempka tvrdili, že Vůdce se střelil do úst.
V roce 1968 se navíc objevil další rozpor: podle ruského spisovatele Lva Bezymenského našli vyšetřovatelé v ústech údajné Hitlerovy mrtvoly střepy ze skleněné ampule. To by tedy mluvilo spíše pro jed, než pro kulku. Nakonec proto převládl názor, že Hitler skousl ampuli a současně stiskl spoušť.
Otazníky však zůstaly, tím spíše, že většina těchto svědectví, protokolů, či dokonce údajných tělesných pozůstaků se objevilo v ruských archivech až po mnoha desetiletích od konce druhé světové války. Je s podivem, jak velkou váhu historikové těmto indiciím přikládají, když záliba sovětských tajných služeb v dezinformačních hrách je známá.
Nepřímo se to ostatně potvrdilo roku 2009, kdy vědci z univerzity v Connecticut podrobili genetické analýze úlomek lebky, o níž Moskva tvrdila, že pochází z Hitlerovy hlavy. Výsledek byl poněkud udivující: DNA v buňkách zachovalé tkáně prokazatelně patřila ženě…
Při jiném výzkumu se ještě přesvědčivěji podařilo prokázat, že tělo dlouho vydávané za ostatky Evy Braunové-Hitlerové také ve skutečnosti patřilo někomu jinému. Příběh tohoto pátrání a záhadu smrti Hitlerovy manželky si necháme pro jiný článek v Novákovinách.
obr: Albert Speer, Hitlerův architekt, ministr zbrojního průmyslu, mimořádně schopný technokrat – a také bystrý pozorovatel, od něhož pocházejí cenné postřehy z Hitlerova okolí
Sebevraždě Adolfa Hitlera ostatně příliš nenasvědčuje ani psychologický portrét jeho osobnosti. Smrtí sice vyhrožoval často a rád, lidé z jeho okolí jej ale téměř shodně líčili jako hypochondra, který se víc než smrti bál snad jen lékařů. Zde byl zřejmě také původ jeho vegetariánství, abstinenství, nekuřáctví a zájmu o alternativní medicínu. Albert Speer také na několika místech svých pamětí konstatuje, že Adolf Hitler byl mistr přetvářky a manipulace – i jeho pověstné výbuchy vzteku a sebelítosti byly pravděpodobně jen dobře nacvičeným a dokonale sehraným divadlem. Nikdy se netajil tím, že jeho hlavním životním cílem je zanechat po sobě nesmrtelnou legendu a tomu podřizoval všechno.
Bylo by tak divné, kdyby stejně důkladně připravil i svůj odchod ze scény? Ostatně, padnout do zajetí po prohrané válce, v níž došlo k tolika zločinům je dost neveselá perspektiva – jenže proč vidět věci tak černě, když tu jsou i příjemnější možnosti.
Don´t cry for me, Argentina…
„Toto je dluh, který Argentina platí lidstvu,“ prohlásil na počátku 90. let minulého století (tedy téměř 40 let po skončení války) tehdejší argentinský prezident Carlos Menem, když slavnostně ohlašoval, že Argentina zveřejní všechny své archivní záznamy o nacistech, kteří sem po válce uprchli. Dodnes se tak ale bezezbytku nestalo.
obr: Jeden z pokusů o rekonstrukci poválečné podoby Adolfa Hitlera. Působivý, ale naivní: není asi třeba zdůrazňovat, že už ve vlastním zájmu by Hitler takto docela určitě nevypadal.
Některé prameny například tvrdí, že americká tajná služba má ve svých sejfech desítky dokladů o údajném pobytu Hitlera a jeho ženy Evy Braunové v Patagonii. Podle Williamse a Dunstana, autorů již zmíněné zatím poslední knihy o přežívajícím Hitlerovi nad tím Američané přimhouřili oči výměnou za dokumentaci o tajných zbraních Třetí říše. Právě to ale jejich dílo zpochybňuje – dokumentaci zbrojních projektů měli pod palcem jiní a disponovali s ní zcela nezávisle na Hitlerovi a jeho manželce. A každý z nich měl dost inteligence na to, aby při si záchranu vlastní kůže nekomplikoval ohledy na zkompromitovaného a celým světem nenáviděného Führera. Pokud Hitler opravdu přežil, muselo za tím být něco jiného.
Jisté je jen to, že po válce tu díky sympatiím prezidenta Perona (ano, toho, jehož manželkou byla v muzikálech opěvovaná „Evita“ Duarte) našly úkryt tisíce vysokých činitelů Třetí říše a prakticky se neměli čeho bát. Například smutně proslulý „anděl smrti z Osvětimi“ Josef Mengele, který do Argentiny dorazil pod falešným jménem, si jej neváhal změnit zpět na původní a dokonce si kvůli tomu zažádal na německém velvyslanectví o opis křestního listu. Zemřel přirozenou smrtí až roku 1979 v celkem pokročilém věku při koupání v moři. Příběh organizátora holocaustu Adolfa Eichmanna, kterého roku 1960 z Buenos Aires uneslo izraelské komando, byl spíš výjimkou než pravidlem a od té doby se už v argentinských vodách úlovek tak velké ryby nikdy neopakoval.
Za mnohé vypovídá i historka z jara roku 1945, kdy se u ústí argentinské řeky La Platy shromáždily davy lidí, kteří se chystali vřele uvítat Adolfa Hitlera. Po Buenos Aires se totiž rozkřiklo, že připlouvá ponorka s Vůdcem na palubě.
Mnoho cest do bezpečí
V těch dnech byly v Argentině internovány dvě ponorky, které odmítly poslechnout rozkazu ke kapitulaci: U 530 a U 977. Podle „zaručených zpráv“ měl být Hitler na palubě druhé z nich. Plavidla úřady zabavily a žádná senzace se nekonala – nebo alespoň na veřejnost nic neproniklo. K jihoamerickému pobřeží však mělo namířeno mnohem víc německých podmořských člunů – nejen po kapitulaci, ale i před ní. Zatímco jiné se vzdaly až mnoho měsíců po konci války, aniž by se podařilo objasnit, co po celou tu dobu na moři dělaly. Mluví se i o potrubích s pohonnými látkami, které v opuštěných patagonských zátokách končily v moři…
Třetí říše také na konci války měla kromě klasických ponorek i supermoderní U-Boot XXI, který předběhl svou dobu možná o celá desetiletí a byl tehdejšími prostředky téměř nepolapitelný. Ne náhodou se později právě tento typ stal vzorem pro konstrukci prvních jaderných ponorek.
Ponorky a Jižní Amerika s početnou sympatizující německou menšinou – to byla cesta, která se nabízela na prvním místě. Rozhodující úlohu měl při této akci sehrát agent Wilhelm von Faupel, jehož úkolem bylo v Argentině vše připravit. Údajně spáchal sebevraždu…
obr: Martin Bormann, všemi nenáviděná šedá eminence Třetí říše, podle některých našeptávač a zlý duch Adolfa Hitlera. I o něm mnozí soudí, že žil po válce v Jižní Americe. Podobnost s jistým českým politikem je jistě jen náhodná…
Nebyl ale jen Faupel. Je nepopiratelnou skutečností, že nacistickým pohlavárům pomáhal do bezpečí také Vatikán, Červený kříž a významní činitelé neutrálních zemí. Někteří vysocí nacisté se ani nenamáhali před útěkem inscenovat svá úmrtí. Nejasný je například konec nejvlivnějšího muže po Hitlerovi Martina Bormana, jisté je že se ve světě úspěšně „ztratil“ šéf gestapa Heinrich Müller, záhadný zůstal osud nejvyššího šéfa programů tajných zbraní SS Hanse Kammlera… a mnoha dalších.
A nemusely to být jen ponorky. Pro krátké lety na lokality bez letišť Německo jako jediné na světě disponovalo sériově vyráběnými vrtulníky Focke-Achgelis Fa 223, pro dálkové tratě obřími hydroplány Blohm-Voss BV 222 (Wiking). Pro ty existovalo vlastně jen jediné využití: úklid nacistických prominentů do bezpečí. Špičky Třetí říše údajně měly odletět s potřebnou výbavou do opuštěných grónských fjordů a počkat až se situace trochu uklidní. Pak by se tito lidé nejspíš pod novou identitou usadili někde, kde by nebyli moc na očích.
obr: Létající člun BV 222 (Viking). Šestimotorový stroj s akčním rádiem 6100 km (tj. doletem přes 12 000 km) a maximální vzletovou hmotností přes 49 tun mohl přistát téměř kdekoliv na světě. Koncem války bylo vyrobeno jen 13 kusů – a podle Alberta Speera se uvažovalo o jejich využití pro evakuaci vládních špiček do bezpečí
Plán se prý neuskutečnil. Proč? O takové myšlence ve svých pamětech přímo píše i Albert Speer, ministr zbrojního průmyslu Třetí říše. Proč pak ale raději dal přednost norimberskému procesu, v němž šlo doslova o krk a dvaceti letům ve spojeneckém vězení, to už nevysvětluje příliš přesvědčivě.
Oficiální odpověď zní, že Hitlera a jeho nejvěrnější (i s jejich naloupenými poklady) jaksi omrzel život. Ale řekněte sami: kdybyste měli tolik zlata a tolik možností úniku, opravdu byste se o něj aspoň nepokusili? Vždyť legenda o Vůdci, který padl při obraně hlavního města Říše, se dá uprostřed válečného zmatku zinscenovat snadno a bezbolestně…
Buď jak buď, dnes už jsou všichni po smrti. I tak by ale nebylo špatné znát pravdu.
Jan A. Novák
Psáno pro Novákoviny, zdroj: http://www.osud.biz/wps/zajimavosti/kolem-smrti-adolfa-hitlera-je-stale-mnoho-nejasneho/
obr: Na konci války disponovala Třetí říše supermoderními ponorkami třídy XXI. Při tehdejším stavu námořní techniky byly témř nepolapitelné.
