„Kdy jsem pojal starost o osud českých zemí, střední Evropy, ba celého kontinentu?“ ptá se sám sebe první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) na stranách své knihy Jak pracovat?. Vzápětí si odpovídá: „Bylo to na podzim roku 1917, kdy v Rusku zvítězili bolševici.“ Tehdy se TGM upřímně hrozí důsledků, které přinese chystaný první krok Vladimíra Iljiče Lenina (1870–1924) na mezinárodní politické scéně. Konkrétně se jedná o připravovaná jednání v Brest-Litevsku (město na bělorusko-polských hranicích). Zde ruští bolševici na přelomu února a března 1918 hodlají uzavřít s německým i habsburským císařem šokující příměří. To je zrada na jejich dosavadních spojencích za první světové války.
Podraz, který si žádá odplatu
Co tento podraz, spáchaný na Velké Británii, Francii i USA, přinese? Statisíce císařských vojáků se v jeho důsledku přesunou z východní fronty na západní, kde následně může – podle oprávněných obav TGM – dojít ke zvratu téměř vyhrané první světové války. „Představa, že Rakousko-Uhersko válku přežije, neřku-li že v ní zvítězí, je pro mě hrozivá. Znamenalo by to zánik všech plánů na zrod samostatného státu Čechů a Slováků,“ předpovídá rodák z Hodonína. Času není nazbyt. Masaryk musí jednat. Třeba i tak, že se pokusí odstranit hlavní mozek ruských bolševiků – samotného Lenina…
Výhodné přátelství s milionářem
Ústředí československého zahraničního odboje sídlí v Paříži. Jeho šéf Masaryk se přitom těší úctě jak světových státníků (amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, francouzského premiéra Georgese Clemenceaua nebo britského premiéra Davida Lloyda George), tak podpoře velkých světových finančníků. Jeden z nich, Edmond James de Rothschild (1845–1934), pak nemá problém s tím, aby charismatickému Čechovi poskytl částku, odpovídající zhruba 200 000 rublům. Jak Masaryk se sumou, za niž by bylo možné pořídit vilu na francouzské Riviéře, naloží? Na to se již movitý Rothschild neptá. „Byla by to urážka mého přátelství s Tomášem,“ nechává se slyšet v soukromí.
Peníze míří do Petrohradu
Kalendář ukazuje 26. únor 1918 a Tomáš Masaryk nemá času nazbyt. Peníze od Rothschilda se u něj ohřejí pouhých pár hodin a již po kurýrovi putují Evropou až do ruského Petrohradu. Proč? Ve zdejším podzemí se ukrývá anarchistická skupina v čele s Borisem Savinkovem (1879–1925) a Fanny Kaplanovou (1890–1918).
S odjezdem kurýra z pařížského nádraží d´Austerlitz však jeho žhavá stopa končí. Dojel dodnes neznámý muž (či snad žena) až do cíle v Petrohradu? Předal peníze na místo určení? Na to nelze uspokojivě odpovědět. Jisté však je, že Savinkov svůj původní plán neuskuteční! K atentátu na Lenina se odhodlá až 30. srpna 1918 Fanny Kaplanová. Padnou dva výstřely. Jeden vůdce světového proletariátu zasáhne do ramene, druhý do krku. Lenin ale přežije a okamžitě se rozbíhá vyšetřování celého incidentu. Během něj vyplouvá na povrch jedna mimořádně zajímavá skutečnost. Kaplanová totiž střílela z pistole značky Browning, kterou si půjčila od svého kumpána Savinkova. Ten přitom onu velmi drahou zbraň pořídil někdy na přelomu února a března 1918, tedy v době, kdy mohl dostat zásadní finanční injekci z Paříže…
Čapkovi se neřekne všechno
Masaryk je už bezmála čtyři roky usazen na Pražském hradě, když divoký fašista Benito Mussolini (1883–1945) uspořádá svůj úspěšný pochod na Řím. Muž, který se nechává oslovovat duce (italsky vůdce), slaví v říjnu 1922 úspěch. Nevinná Itálie je rázem přeměněna na fašistickou diktaturu. Co na to říká bytostný demokrat Masaryk? Ten ihned zavětří ohrožení pořádků v Evropě, které po první světové válce přispěly ke vzniku ČSR.
„Můj instinkt mě nezklamal… To, co na evropskou scénu přinesl ten podmanivý populista Mussolini, mělo velkou šanci zasít sémě zla,“ vypráví později TGM svému příteli a slavnému spisovateli Karlu Čapkovi (1890–1938). Literát se už ovšem nedozví, že „tatíček Masaryk“ hodlá tomu ukřičenému fašistovi usilovat o život! Aspoň podle několika nepopiratelných indicií.
Pohár trpělivosti přetekl
Když 10. června 1924 dochází k brutálnímu umlčení (či spíše umučení) italského antifašisty Giacoma Matteottiho (1885–1924), dochází poslanci parlamentu Titu Zanibonimu (1883–1960) definitivně trpělivost. „Mussolini je zlo, které je třeba z Apenin vykořenit dřív, než bude pozdě!“ praví ke svým partajním kolegům, sdruženým v italské sociálně-demokratické straně, která stojí proti fašistům.
Italsko-československá konspirace
Zaniboni nabubřelého Mussoliniho upřímně nenávidí. Aby se však odvážil proti němu vytasit zbraň? K tomu bude potřeba velké odhodlání. Naštěstí ho v jeho záměru na jaře 1925 významně podpoří jeho český přítel Gustav Winter (1889–1943). Ten v Itálii působí jako zahraniční dopisovatel sociálně-demokratického listu Právo lidu a při jednom z diskrétních setkání pronese následující slova: „Milý Tito, jsem si jistý, že tvé antifašistické přesvědčení podpoří s velkým osobním vkladem můj prezident Tomáš Masaryk…“ Uběhne několik týdnů a dvojice se setká znovu. To již ale půjde do tuhého…
Dotace v podobě dvou směnek
Winter, který se zatím v Praze v té věci spojil se špičkami sociální demokracie a s největší pravděpodobností i se samotným TGM, přináší horkokrevnému italskému poslanci zajímavou zprávu. „Pro duceho likvidaci ti budou k dispozici dvě směnky, dohromady vypsané na částku 150 000 franků.“ Zaniboni údivem málem spadne ze židle, ale směnky nakonec s díky přijímá. Své československé spiklence poté ponechává v napětí až do 4. listopadu 1925, kdy se z okna v pátém patře římského hotelu Dragoni zaleskne hlaveň jeho zbraně.
Co se dozví soudní tribunál?
Hotelem, který stojí přímo naproti paláci, který obývá duce, prolétne přesně v 12.05 hodin malé tornádo. Po schodech dusá více než deset policistů, kteří jdou najisto – do pokoje číslo 90. Za Zanibonim! Tomu je okamžitě jasné, která uhodila. Někdo z jeho blízkých konspirátorů promluvil! Bohužel, stejně „upovídaný“ bude před fašistickým soudním tribunálem i samotný Zaniboni. Ten si totiž zachrání holý život svědectvím o „… československých penězích“. Za třetinu z nich si – pro potřeby atentátu – poslanec podle svých slov „pořídil automobil Lancia Lambda“.
Velký mezinárodní skandál ale kupodivu nevypukne. Nitky případu nikdy nedojdou až k prezidentu Masarykovi, který v květnových dnech roku 1925 – podle očitých svědků – prokazatelně přijal na Pražském hradě hned několikrát Gustava Wintera. Cosi s ním dlouho do noci horečně řešil…
David Halatka
Hypotéza HISTORY revue:
Stál tedy obdivovaný TGM v pozadí atentátů na obávané evropské diktátory, nebo se stal pouhou obětí diskreditací a intrik sovětských a italských tajných služeb? Dostupné prameny hovoří poměrně přesvědčivě. TGM musel (přinejmenším) vědět, že se vůči Leninovi a Mussolinimu „cosi“ chystá.
Potupa platná osm měsíců
„Sovětské Rusko ztrácí území Finska, Pobaltí, Ukrajiny, Běloruska, Besarábie a části Polska ve prospěch Německa a Rakouska-Uherska,“ tak zní 3. března 1918 podepsaný text Brest-litevské separátní smlouvy. Ta sice Leninovo impérium připraví o více než jeden milion km² půdy, na druhou stranu mu však poskytne šanci na stabilizaci bolševického režimu. Lenin navíc správně kalkuluje s tím, že Brestlitevský mír bude v případě vítězství států Dohody anulován. Tak se také v listopadu 1918 stane.
Atentátník se s obětí vystřídá ve vězení
Jak je možné, že Tito Zaniboni (1883–1960) nebyl za své úklady o Mussoliniho život popraven? Vysvětlení tkví v osobní intervenci samotného duceho, který si svého potenciálního vraha hned několikrát vyprosil z vazby a strávil s ním dlouhé hodiny hovorem mezi čtyřma očima. Mussoliniho charisma musí být opravdu magické. Zaniboni se totiž časem stává diktátorovým horlivým obdivovatelem, který se z vězení sice nedostane, zato ale bude požívat řadu výhod. Z tepla své luxusně zařízené cely se mu třeba roku 1935 povede duceho přesvědčit, aby jeho dceři Teole zaplatil 10 000 lir na vysokoškolská studia. Tito se dostává na svobodu až v roce 1944. Předtím se ve vězení krátce potkává se samotným Mussolinim, zajatým americkými vojáky.
Zaostřeno na dobu
Bukurešť může slavit!
První prosincový den se v Rumunsku dodnes slaví jako národní svátek. Připomíná tzv. Den Unie z 1. prosince 1918, kdy se ke dvěma historickým rumunským knížectvím (Valašsko a Moldávie) připojilo do té doby uherské Sedmihradsko. Tím vzniklo tzv. Velké Rumunsko.
Irský boj s Brity
Po staletí utlačovaní Irové žádají nezávislost na Londýnu! V irské občanské válce (21. ledna 1919–11. července 1921) ale svaz 26 odbojných irských hrabství dosáhne pouze statutu dominia (po vzoru Kanady). Úplné nezávislosti se Dublin dočká až roku 1949.
Riga a Tallinn vítězí
V Estonsku i Lotyšsku je na sklonku 1. světové války vyhlášena nezávislost. Tu ale ohrožuje německá pobaltská aristokracie, sdružená v provizorním Baltském státu. Jasno bude až 23. června 1919, po čtyřdenní bitvě o Cēsis. Estonsko-lotyšské oddíly přesvědčivě zvítězí.
Prohibice nahrává mafii
19. ledna 1920 vchází v USA v platnost prohibiční zákon. Zákaz konzumace a prodeje alkoholu ale přináší jen nebezpečný nárůst kriminality, zosobněné mafiánským bossem Al Caponem. Prohibice bude přesto odvolána až roku 1933.
Spolupráce outsiderů
Německá republika a bolševický Sovětský svaz – to jsou dvě velmoci, nacházející se počátkem 20. let v pozici „otloukánků“. Obdobný úděl sbližuje. Obě země postupně uzavírají Rapallskou smlouvou (1922), Berlínskou smlouvou o přátelství a neutralitě (1926) a nakonec i smlouvu Ribbentrop-Molotov v předvečer 2. světové války.
Jediné zlato pro ČSR
Od 4. května do 27. července 1924 se v Paříži konají 8. letní olympijské hry. Jejich největší hvězdou se stává finský běžec Paavo Nurmi se čtyřmi zlatými medailemi. Jediné prvenství pro mladé Československo vybojuje Bedřich Šupčík ve šplhu.
Zrod trojcípé hvězdy
11. května 1924 dochází k nejslavnějšímu spojení v dějinách automobilismu. Plácnou si totiž firmy Deimler Motoren a Karl Benz, sloučené do jedné gigantické společnosti Mercedes-Benz. První plod, Mercedes Benz typ K, sjede z výrobních linek v roce 1926.
Zaostřeno na osobnosti
13 let u kormidla
Až do 4. června 1926 působí chemik Ignacy Mościcki (1867–1946) jako vědecká kapacita. Poté ale přichází jedinečná nabídka – stát se prezidentem Polské republiky. To nelze odmítnout! Mościcki v úřadu vydrží až do září 1939, kdy jeho vlast napadne hitlerovské Německo.
Rudá mučednice
Velké chvíle přesvědčené německé marxistky Rosy Luxemburgové (1871–1919) přicházejí v listopadu 1918. Tehdy se poražené Německo zmítá v chaosu, kterého hodlá komunistický Svaz spartakovců využít a nastolit v zemi levicovou diktaturu. Plán však nevyjde a Luxemburgová je 15. ledna 1919 zavražděna.
Neúspěšný admirál
Během tzv. Velké říjnové socialistické revoluce (7. listopadu 1917) se admirál Alexandr V. Kolčak (1874–1920) nachází mimo Rusko. Rychle se ale vrací a staví se rudým bolševikům na odpor. Vše je marné. Vůdce bílých (bělogvardějců) navíc ztrácí sympatie jak zahraničních velmocí, tak československých legionářů.
Otec Žida Süsse
Narodil se v Mnichově a jako Žid to v životě neměl lehké. Spisovatel Lion Feuchtwanger (1884–1958), jenž roku 1925 získal slávu už svou prvotinou Žid Süss (příběh židovského finančníka nenáviděného závistivým okolím), později emigruje do USA.
Plamenný řečník
„Potřeme Židy, vytvoříme Velké Německo, odmítneme Versailleskou smlouvu, zestátníme velké kartely, zavedeme trest smrti pro lichváře!“ Píše se 24. únor 1920 a plamenný řečník Adolf Hitler (1889–1945), dosud hlavní propagandista NSDAP, proniká do samého čela strany.
Autor velkých patentů
„Praotec televizoru“ – tak může být nazýván ruský fyzik Vladimír K. Zvorykin (1889–1982). Od roku 1907 jsou mu přiznávány patenty, které vedou k vývoji televizního přijímače. Klíčový patent, popisující fungování barevného televizoru, Zvorykin získává v roce 1923. To již ale působí v USA, kam emigroval před bolševiky.
S Broadwayí u nohou
Zpěváci Frank Sinatra, Ella Fitzgeraldová nebo Miles Davis mohou za svou popularitu děkovat také Georgi Gershwinovi (1898–1937), skladateli, který komponoval pro newyorskou Broadway i Hollywood. V roce 1924 prorazil se skladbou Rapsodie v modrém.